Vzpomínky na konec války.


napsal Geordyn

Jeden z důvodů, proč jsem se  kdysi rozhodl otevřít Kosu byl ryze sobecký. Blížil se důchodový věk a  já řešil, co v něm jaksi budu dělat s najednou nezvyklým množstvím času.  A měl před očima  hrůzu penzistů, co tak nějak utrácejí čas procházkami po parku nebo zíráním z okna a čekáním, až si  na ně někdo vzpomene. Všechny koníčky, co jsem jich měl, padly  po převratu za obět pracovní šanci, kterou mi doba přinesla. Ačkoli mi bylo jasné, že toho jednou budu litovat. Nicméně – výzva byla příliš silná a pokušení z ní také.

Takže  mi na krku zůstal problém – jak dál  vlku , nemá li další životní etapa  být  těžkým chátráním a  rozpadem osobnosti?  Jsem v podstatě nesmírně líný a nemám žádný talent nebo   dar. Snad až na práci se slovem a schopnost trochu analyzovat. Takže  co s tím? No přece  Kosa!!!! Proč tohle píši , když vám dnes chci představit nového autora na Kose?  A  navíc v tzv. nepominutelný den, kdy Kosa prostě musí uvést tématicky jasně daný článek?

Protože  nový autor je možná  tím vůbec  životně nejzkušenějším, který kdy pro ni napsal nějaký autorský článek. Nevím to s jistotou, protože neznám přesný  věk ani dnešního nováčka Geordyna, ani pana Lea K. který až dosud  byl autorským doyenem  tohoto blogoprostoru.

Co ovšem vím s jistotou naprostou je, že  oběma jmenovaným pánům závidím jejich duševní svěžest, schopnost formulovat, zájem o svět a vybírat z toho, co vidí kolem sebe  věci, kterými jsou schopni obohatit nás ostatní. Třeba ve  formě  vzpomínky, jak to bylo dnes před 70-ti roky. Prosím, prosím, přivítejte  Georgyna  pořádným hvězdopádem!  Zaslouží si to a věřím, že každý z nás  by chtěl mít s jeho životními křížky na zádech jeho formu. Já tedy určitě.Díky.

Ten čas, o kterém chci napsat, je pro všechny mladší ode mne, velmi vzdálený. Byl jsem prvňáček v obecné protektorátní škole. Pro mladší – to bylo v době, německými nacisty okupovaného, malého zbytku bývalého československého státu. Ten zbyteček nacisté nazvali „Protektorát Čechy a Morava“. Protože tehdy měla všude přednost němčina před českým jazykem, tak jsem měl správně, v dobovém nařízení německých okupantů napsat napřed „Protektorat Bohmen und Mahren“. Protože jsem, dle nařízení protektorátních úřadů ( Emanuela Moravce – ministra školství a osvěty –rozuměj propagandy), měl již v první třídě obecné školy výuku německého jazyka, tak dobře vím, že ve slově Bohmen, se používá „o“ se dvěma tečkami nad ním – přehlasované „o“. To písmeno, nemám na klávesnici, takže se bez něho musím obejít. Stejný doplněk musím učinit ve slově Mahren, tam je v němčině zase přehlasované „a“. A abych nezabředl do spleti pro mne obtížné, němčinou se již zaobírat nebudu. Bude to jiný jazyk.

Jaro roku 1945 bylo teplé a příznivé nadějí jak pro přírodu ( všechno kvetlo), tak pro obyvatele našeho malého městyse ( nebyla to Plzeň)východně od Prahy, protože konec strašlivé války se kvapem blížil, a blížili se do Čech osvoboditelé z východu i ze západu. Mohl bych popsat události již od mých čtyř let, kam až sahají mé vzpomínky, ale budu se držet tématu v nadpisu. Jen se zmíním, že všeobecná tíseň a strach té doby, se přenášel z dospělých i na nás, malé děti. Vzpomínám též na dobovou pověst o Pérákovi, úspěšně unikajícímu Gestapu. A na skutečnost, jak Gestapo přišlo zatýkat našeho pana mlynáře, který prodával na černo mouku lidem bez potravinových lístků.

Blížící se konec války oznamovaly i bílé kondenzační pásy za bombardéry 8. letecké armády, létajícími bombardovat ze svých italských základen hroutící se tisíciletou říši. Přechod fronty jsme, přečkali ve sklepě u sousedů. Tyto dvě rodiny (nás bylo šest, sousedi jen tři ), se tísnily v malém sklípku na slamnících. Naštěstí jen dva dny. Naši větší vesnici – správněji městys oficiálně – , ačkoliv byla na hlavní železniční trati ku Praze, válečná vřava minula. Jen jednou nás pan učitel, předpokládám, že to bylo začátkem dubna 45, poslal dříve ze školy domů – byl hlášen letecký poplach. Při cestě ze školy s několika spolužáky se náhle velmi blízko ozval řev leteckých motorů a ohlušivá střelba kulometů. Již dříve poučeni dospělými, jsme my školáci hupsli do škarpy vedle silnice a tiskli se v tom rámusu k zemi. Ale nic dál se nedělo. A jak tak ležíme, slyšíme nad sebou smích. Z vedlejšího domku vyšly ženské, a protože věděly, že spojenečtí stíhači – kotláři se jim říkalo – ničí jen lokomotivy a vodní nádrže a jeřáby na nádražích (bylo blízko), takže civilům neublíží, a tu vidí děti v příkopě.

Zmínil jsem se o jiném jazyku. To bylo už těsně po válce. Na náš dvorek, přesněji na dvorek domácího, kde jsme bydleli v zadním traktu, tak na tento dvorek ke studni, vchodem mimo vrata vešel sovětský voják a vedl za uzdu koně. Jednoho. Ještě než budu líčit další události, musím napsat o osudu našeho pana domácího a celé jeho rodiny. Jejich osud byl bohužel osudem šesti milionů občanů židovského náboženství z celé, německými nacisty okupované Evropy. Nikdo z nich se z koncentráku nevrátil. Po tomto smutném oznámení , které jsem musel zmínit, budu pokračovat ve vzpomínkách na vojáka s koněm, kterého k naší studni přivedl napojit. Byl jsem u studny a voják pumpoval vodu, koník pil. Prohlížel jsem koně, takhle z blízka jsem hnědáka s tmavou hřívou ještě neviděl. Ne, že jsem se s koni již dříve nesetkal. Ale tohle byl válečný kůň i když jenom asi tažný. Voják, asi čtyřicetiletý si všiml s jakým zájmem prohlížím jeho koně a rusky se mě otázal jestli si chci na koně sednout. Jakkoliv jsem ruštinu nikdy dříve neslyšel, instinktem jsem mu rozuměl. Nevím, čím to bylo. Asi mají děcka mysl pro intonaci neznámé cizí řeči, nebo že je ruština blízký slovanský jazyk – rozuměl jsem a přikývl. Možná měl doma také synka v mém věku a tak jsem mu jej připomenul. Zdvihl mne a posadil na neosedlaného koníka. Nikdy nezapomenu na pocit tepla z koňského těla. Bylo to po prvé, co jsem na koni seděl. A již staří Řekové říkali, že nejkrásnější pohled na svět, je z koňského sedla. Já sice seděl na koni bez sedla, ale pocit to nebyl, o nic menší. Vojáček vzal koně za uzdu a několikrát mne na koni povodil po mém tak známém – od nejútlejšího dětství známém, dvorku.

Druhé setkání s ruštinou bylo o několik týdnů později. Na nepatrném náměstíčku, poblíž našeho domku stálo vojenské nákladní auto, dnes vím, že to byl americký vůz v sovětských službách. Nejspíš Chevrolet. Studebacker to nebyl. Ten má krátký čumák.(nejsem znalec amerických automobilových značek nákladních aut, snad jsem názvy nezkomolil ). Kolem tohoto náklaďáku se pohyboval šofér a postupně utahoval matice na všech kolech. Pozoroval jsem ho a se mnou se dívali tři dospělí Češi.

Zavolali si mne k sobě a říkali mi. Kluku, budeš si pamatovat co ti teď řekneme? A já na to, a co to bude.  Chtěli po mně, abych se rusky zeptal toho šoféra, kdy už Rusové odjedou. Sami rusky znali (jeden z nich určitě), ale báli se „hrdinové“, zeptat se sami. Řekli mi tu větu, kterou nebylo těžké školákovi zapamatovat. „ Ďáďa, kakdá vy ujechájetě“.

Šel jsem k autu, větičku odříkal. Šofér rusky něco řekl, já to co řekl (nevědouc co to vlastně v neznámém jazyku bylo – možná nadávka), jsem přesně těm třem zvědavcům přeříkal. Nevím, byli-li spokojeni s mým výkonem. Já jsem spokojený byl. Mluvil jsem s cizincem a on mi rozuměl. Ještě jedna vzpomínka na sovětskou armádu. Kolona aut projížděla naším městysem ze západu na východ. Zřejmě se vraceli po čtyřech letech strašlivé, ale vítězné války domů, ke svým blízkým. Stál jsem na chodníku spolu s jinými lidmi i se svojí starší sestrou. Tu náhle na autě – na korbě stojící ruský voják , vidouc nás děti, hodil k nám na chodník hrst bonbónů. Různých, ještě dnes vím, že tam ležely mezi balenými tvrdými bonbony i čokoládové. Za války sladkosti pro děti tedy opravdu nebyly, tak jsem se vrhl na ty čokoládové. Byly sice od prachu z chodníku, ale byly. Tak to byly vážení mé vzpomínky na konec války a přeji si, moc si přeji a přeji to i Vám všem, abyste o takovémto vzpomínání už nikdy nemuseli sami psát, nedej bože to zažít. Protože válka je vůl.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.