Významy slov


napsal Leo K.

Tři zdánlivě zprofanovaná slova. Ideologie, demokracie a globalizace. Není pomalu dne, abychom je někde nezaznamenali a většinou v hanlivém, ponižujícím nebo zlehčujícím kontextu. Nacistická či komunistická ideologie, postdemokracie, globalizační tendence. Slova, která se původně pojila s určitým významem se tak stávají pejorativní nálepkou, která ztěžuje verbální komunikaci. Z celé řady vystoupení nebo diskusních příspěvku cítím jak vadí neujasněnost pojmů. Chtěl jsem ukázat všechny stránky často opovrhovaného pojmu. A původně jsem to chtěl založit šířeji. Brzy jsem ale poznal, že je to úloha nad moje síly a omezil se na výše jmenovaná slova.

Ideologie

V nedávném diskusním příspěvku jsem reagoval na slova… nenechat se při tom přemýšlení, co vylepšit, moc svazovat ideologií […] ideologie jsem zažil dvě a mám pocit, že není zdravé „myslet v její kleci“, vede (to) k tomu, že člověk odmítá fakta, která jsou mimo klec… slovy, že já slovo ideologie nedémonizuji a jsem ho schopen nahradit slovem vize. Co je to vlastně ideologie? Společností dohodnutý závazný kánon určitých idejí.I když každý jedinec ve společenství s takto dohodnutou ideologií nebude třeba souhlasit – už jenom její existence je výzvou, pro střetávání názorů, pro konfrontaci idejí, a tedy plodnou půdou pro vznik idejí nových.

Ovšem pravdivé a pro společnost přínosné jsou jenom takové ideje, které se vynořily v procesu svobodné komunikace, která není omezena třeba nerovností mezi lidmi, cenzurou, předsudky minulosti, strachem z čehokoliv. Nikoliv ideje nadekretované rozhodnutím stranických či jiných vrchnostenských orgánů. Zdrojem legitimnosti jsou ideje, které obstály v komunikaci, v níž každá zkušenost měla právo na vyjádření. S takovými se člověk může setkat jen ve společnostech, v nichž se podařilo ustavit opravdu svobodný veřejný prostor, a v nichž proto nikdo nemusí mlčet.

Ideje, které se formují ve společnostech, v nichž platí takováto etika, jsou něco zcela jiného než zájmy (viz marxistické zájmy vládnoucí třídy), protože ustavují takové soustavy výroků a idejí – tedy ideologie, které platí jako všeobecně lidské a to nikoliv z vůle a dekretu určitých lidí, ale z podstaty věci. Inspirující vize se musí opírat o určitou koncepci lidské přirozenosti, o koncepci toho, co je pro lidi dobré, o koncepci jejich potřeb a práv, aspektů jejich přirozenosti, které by měly být pěstovány a podporovány a jimž by mělo být umožněno, aby vzkvétaly ve prospěch všech.

Koncepce lidské přirozenosti, o niž se naše vize opírají, je obvykle nevyslovená a nehotová, ale existuje vždy, snad implicitně, ať již se rozhodneme ponechat věci ve stavu, v jakém jsou, a hrát si na vlastním písečku, nebo zda budeme pracovat na malých změnách, či dokonce na změnách revolučních.Vždy jde o ideu toho, že všichni sdílíme společný svět a společný osud, a že všichni vlastním dílem tvoříme náš nový svět.

Jakmile tato idea pospolitosti a společného tvůrčího počinu mizí, spolu s tím okamžitě mizí i ono zvláštní, horečnaté kouzlo zkoumání, střetávání, hledání alternativ a nových cest. „Nestýská se mi po ideologiích ani po vizích“, prohlásil Petr Pithart, ta ikona nerozhodnosti a pozdních objevů na sjezdu lidovců, když velebil šedesátá léta (cituji)

… a už se nikdy nezbavím nostalgie po časech soustředěných, úporných polemik v kulturně-politických časopisech, času netrpělivého čekání na určité knihy, na čtvrtky kdy vycházely Literární noviny a knižní novinky, času nadějí, že ten či onen článek, ta či ona kniha ne snad změní svět, ale přece jen trochu pohne s realitou, která nás obklopovala. Nebyly ty naděje vždycky zcela liché…

Tak se tedy Pithartovi stýská nebo nestýská? Říká, že nestýská – ale asi by mělo. Bez vizí je totiž náš svět duchovně prázdný a bezprizorný; a není pak divu, že si lidé pak hledají náhražku v laciných a obhroublých populismech, v nakažlivých xenofobiích anebo v uspokojení z tiskovin s nahou stařenou na obálce. Jako příklad bych uvedl svůdnou fašistickou náhražku, která je vlastně vyjádřením ekonomické a sociální úzkosti typické třeba pro současnou Ukrajinu. Jde o řadu konstatování faktů v určitém pořádku a útok na emoce.

Tak tedy – je zde evidentně drtivá krize, kterou společnost neumí řešit tradičním způsobem. Proto je nutné připomenout povinnosti každého jednotlivce vůči svému národu. Ty povinnosti jsou nadřazeny všemu ostatnímu. Národ je definován jako oběť nepřátelských hrátek. Národe povstaň! Strhněte své řetězy! Spravedlnost je na naší straně. Vypořádej se s individualistickým liberalismem, třídními konflikty, vždyť všichni jsme si rovni! Národ se musí semknout, třeba i násilím. Ať se moci ujmou přirození vůdcové! Taková argumentace vypadá docela racionálně, ale definuje člověka jako neplnohodnotného (vojáka), ospravedlňuje násilí a zavádí diktaturu.

V celospolečenské shodě na vizi jde vlastně o komunikaci mezi lidmi, která by byla schopna přisoudit krajině, stylům života, předmětům, společenským vztahům, místům a kulturním zvyklostem atributy a hodnoty, které by byly v souladu s kontextem společenství. Jde o komunikaci, kterou se zatím daří různým „kmotrům“, oligarchům, mužům v pozadí – prostě parazitům společnosti – velmi účinně rozvracet. A to proto, že jednotící ideologií těchto parazitů je právě opak. Preventivní nepřátelství ke komunikaci a výslovné odmítání ideálů, které uvolnila Velká francouzská revoluce. Těch vtělených ideálů osvícenské revoluce, kdy došlo k osvobození člověka od omezení, která si sám způsobil nedostatečným užíváním svého vlastního rozumu.

Demokracie

Politika řeší rozpory mezi různými verzemi světa svobodných lidí. Neštěstím je přesvědčení, že jednotu světa je nutné obnovit válečně, porazit ty, jejichž verze světa jsou neslučitelné s tou naší verzí světa.

Jednotu světa ale dokáže obnovit jen taková idea, která donutí politické protivníky uznat, že jsou jenom různými nositeli verzí stejného světa. Takovou ideou je například demokracie.

Je to forma vlády, která umožňuje všem těm, kterým je vládnuto, participovat na vládě sobě samým. Skutečná praxe zastupitelské volební demokracie, obvyklá v naprosté většině demokraticky řízených státu, ale vždy vzbuzovala otázky vyplývající z povahy legitimity rozhodování zástupců. Nicméně z této definice také vyplývá, že režim, který se tady v posledních letech rozvinul, je demokratický jenom názvem.

Pouze formálně se nazývá ještě demokracií, ale de facto jde o oligarchii prostřednictvím partaokracie. Uskutečnil se tady tichý mocenský převrat, pro většinu veřejnosti neviditelný skoro jako temná hmota vesmíru. Moc se přesunula z legálních a legitimních struktur státu do soukromých rukou zločinecké sítě parazitů a korporací, kterým se podařilo mafianizovat celou společnost.

Jako v každé mafii platí v takovém systému zvláštní pravidla, o kterých se nemluví, ale které každý zná. Protože koupit se dá všechno, je důležitá jenom cena. Oligarchie si kupuje politiky fungující jako atraktivní vyjednávači s veřejností, slouží jí zkorumpované soudy a státní zastupitelství, média fungují jako kartely, v kterých si mocenské elity kupují zpravodajský prostor. Zpravodajství pak nemá nic společného s aktuální situací, ale podléhajíc vlivu konkrétní mocenské skupině, nejenže nereflektuje realitu, ale realitu spoluvytváří.Hlavním cílem mediálních korporací není informovat veřejnost, ale zhodnotit investice do informací (Investovali jsme tři miliardy do této TV, tak o tom, co je zpráva, rozhodujeme my).

Drahý právní servis umožňuje korporacím účinně filtrovat informace jednou na podporu svého stanoviska, podruhé na omezení práva občanů protestovat. Současná „ekonomická věda“ je mediálním trikem, postaveným na rétorickém využití matematiky a hraje v naší společnosti stejnou roli jako astrologie. Nemá nic společného s realitou. Ostatně proč by měla mít, vždyť globální ekonomika je především ekonomikou zdání. Je to začarovaný kruh, ale báječně efektivní.

Rozumíte-li jak funguje oligarchická společnost, tak vám musí být jasné také to, že oligarchii nemůžete porazit ve volbách! Vždyť její moc leží vně demokratických struktur. Odpůrci demokracie – a co jich dnes je! – stále manipulují občanstvo těmi nejprimitivnějšími – nemohu říct jinak než – bláboly. Při diskusi o prvcích přímé demokracie odkazují a zkušenosti ze starověkých Athén jako by nebylo tisíce novějších příkladů, nebo když Marek Benda na sjezdu ODS vynesl tato slova (cituji):

„Obecné referendum pokládám za mylný institut, který buďto strašidelně politizuje politickou scénu, nebo vede k tomu, že rozhodují angažované menšiny. Na rozdíl od zastupitelské demokracie, jejímž úkolem je vést diskuzi, nic z toho referendum nesplňuje: nevede se žádná diskuze, je to buď ano, nebo ne…Právě snížené kvorum je ukázkou toho, že se chce, aby rozhodovaly angažované menšiny: ti, kteří mají potřebu se k něčemu vyjádřit, přijdou a rozhodnou. Takže se netvařme, že hledáme názor většiny obyvatelstva.“

Protože jde o slova studovaného právníka je záhodno ukázat v čem jsou jeho slova manipulací. Jednak je kouzelné sousloví, že referendum politizuje politickou scénu…to snad je dobře?! V zastupitelské demokracii našeho typu vedou diskuzi zastupitelé. To je v pořádku a institut referenda tomu nebrání. Jenom představuje hrozbu, že v případě, kdy diskuse nebude v souladu s přáním občanů, může dojít k využití toho referenda.

Referendum samo o sobě je hlasem menšiny, ale jenom v případě, že mu to většina schválí. Proto ta menšina musí vést diskusi, aby podporu většiny získala. Ta diskuse má pochopitelně daleko širší základnu než představuje počet zastupitelů ve sněmovně. Je nemyslitelné, že to Marek Benda neví. A ví-li to – pak evidentně lže.

Zmínil jsem se o různých formách demokracie. Je jich opravdu rozsáhlá řada a těch, kde demokratickým nástrojem je rozšířena participace teprve. Vznik a a pevné ukotvení participace jsou spojovány s hlavním a největším městem brazilského státu Rio Grande do Sul, Porto Alegre v roce 1989.

Tamní realizaci participativního rozpočtu je nutno vnímat jako součást komplexního sociálního procesu, jehož cílem bylo zavést další inovativní programy sociálního typu, aby se podařilo výrazně omezit chudobu místních obyvatel (třetina městského obyvatelstva žila ve slumech v otřesných hygienických podmínkách, neměla přístup k pitné vodě, zdravotním službám, školám atd.) Na počátku se do participativního procesu zapojilo tisíc občanů, během následujících dvou let tento počet stoupl na 8 tisíc a nakonec se ustálil na několika desítkách tisíc účastníků. Participativní rozpočet byl posléze zaveden v celém spolkovém státě Rio Grande do Sul a v roce 2002 se na jeho tvorbě podílelo už 400 tisíc lidí. Postupem času se do participace začala zapojovat další latinskoamerická, evropská a severoamerická města. Tento demokratizační proces byl s velkým úspěchem implementován ve 250 brazilských obcích a ve světě byl realizován ve 40 státech. Celkově pak jde o 1 500 měst v Latinské Americe, Severní Americe, Evropě, Asii a Africe. Takovýchto informací se ale z úst naší poslanecké „elity“ nedočkáte. Nanejvýše vám velmi opatrně sdělí, že existují dva následující modely a ten liberální v našich podmínkách alternativu nemá…

Liberální model staví na myšlence státu jako aparátu veřejné správy, která vytváří politiku v zájmu společnosti individuálních jedinců integrovaných tržními vztahy. Svoboda občanu je definována v negativních pojmech jako svoboda od externího nátlaku a politika je pak praxí prosazování této svobody vůči státu a dosahování individuálních cílů prostřednictvím vlády coby mediátora, agregátora a vykonavatele individuálních zájmů. Primárním zdrojem argumentace v politice je individuální rozum občanů.

Republikánský model je založen na sdílené kolektivní identitě občanů. Svoboda jedinců je definována pozitivně coby svoboda k vytváření komunity se sdílenými hodnotami. Politika pak není jen procesem dohlížení občanů na spravedlivé řízení státu, ale prostředkem k aktivnímu vytváření prostředí, místem seberealizace občana v aristotelovském smyslu. Primárním zdrojem argumentace v politice je pak veřejný diskurs orientovaný na vzájemné porozumění občanů v dialogu.

Jestliže se z tohoto, ryze formálního hlediska podíváme na naši „demokracii“ a zavřeme oči před skutečností, vidíme, že byla v devadesátých letech založena jako tak zvaný „liberální model“, který preferuje demokracii jako způsob vlády nad tržními vztahy. Občané jsou v tomto modelu pouze „lidskými zdroji“ a můžeme souhlasit s výrokem Andreje Babiše, když řekl: „ČR je jako firma, která má deset miliónů akcionářů, kteří jednou za čtyři roky chodí na valnou hromadu.“ Vědomí celku a solidarity mezi lidmi je neustále delegitimizováno korporacemi, jejichž strategickým cílem je expanze na úkor všech ostatních. Podstatou snažení musí být tedy model, kde demokracií je vláda svobodné komunity, která je schopná komunikací v širším společenství ukotvit sdílené hodnoty ve svém historicky podmíněném kontextu. A protože neexistuje svobodnější způsob vládnutí než je demokracie, tak nezbývá než ji obohacovat kontrolními funkcemi a na druhé straně zprůhledňovat všude tam, kde se jedná o sdílené hodnoty. Jedině tak lze co možná nejvíce snížit vliv kapitálově silných subjektů, které v podmínkách zastupitelské demokracie mají rozhodující vliv na fungování politického systému. Tyto silné kapitálové skupiny financující kampaně politiků a politických stran a propojené s nimi i mnoha dalšími vazbami budou ovšem souhlasit s omezením své neomezené touhy po zisku jen potud, pokud to bude pro ně výhodné. A výhodné pro ně to může být jedině tehdy, když budou mít oprávněné obavy z politické radikalizace – říkal už Milan Valach.

Konec demokracie, respektive úsilí korporací o tento konec jako znamení o své světové nadvládě předznamenal 21. ledna 2010 Nejvyšší soud USA, když rozhodl v kauze Citizens United versus Federal Election Commission o zrušení federálního zákona, který zakazoval korporacím využívat jejich fondů k financování těch forem komunikace, jejichž cílem by bylo vést kampaň pro nebo proti nějakému kandidátovi ve volbách. Demokratická politika byla až dosud bojem o takovou reprezentaci celku společnosti, kterou by většina jejích části – třídy, zájmová uskupení, generace nebo náboženská hnutí – uznala za legitimní. Pseudodemokratická politika korporací je strategickým investováním do politické reprezentace soukromých zájmů, nic víc. Velký byznys oslavoval rozhodnutí Nejvyššího soudu jako vítězství „práva každého Američana účastnit se politického procesu“. Jsou opravdu korporace totéž co „každý Američan“?

Globalizace Globalizace je děj, který vede k větší propojenosti politických, společensko-kulturních a ekonomických událostí na globální – planetární úrovni. Spontánní proces globalizace nejdříve integruje původně separované, lokalizované trhy, instituce a systémy do větších a větších celků, vyúsťující v globální společensko-ekonomický politický systém. Globální systém je ale také zdrojem značného pnutí mezi lokálními a globálními strukturami. Je to snaha o efektivitu a celoplanetární moc, která degraduje lokální, regionální a národní systémy.

Prvními, kdo pochopil důležitost celoplanetárního propojení byly – jak jinak – finanční ústavy V dřívějších generacích mohly národy prostřednictvím státních institucí ovládat své bohatství a financovat z toho také sociální stát. Dřívějším nepostradatelným rámcem ekonomického myšlení byla národní ekonomika. Národní státní rozpočty se však nyní stávají čím dál větší fikcí. Přesto, že světový trh fungoval už na konci 19. století, je rozdíl proti dnešnímu stavu obrovský.

Světový obchod nejenže vzrostl co do objemu a různorodosti zboží a služeb, ale hlavně zcela změnil úroveň finančních toků. Rozpad brettonwoodského systému nastartoval proces, který Ilona Švihlíková označuje jako financializace. Je to jeden z hlavních rysů globalizace a souvisí se vzrůstající nemožností oddělit to, kdo je investor, a kdo spekulant. V systému převládá tvorba bezhotovostních peněz, které jsou kryty jenom očekáváním a vzniká jedna finanční bublina za druhou. Narůstající dluhy jsou pak často kryty monetizací dluhu, tedy krytí dluhu tiskem nového oběživa. Vznikla elektronická ekonomika, kde se pohybují peníze ve virtuální podobě. Bankovní fondy a nadnárodní společnosti převádějí obrovské sumy kliknutím myši na druhý konec světa, a to i několikrát denně.

Takto je možné destabilizovat celé národní a dokonce i nadnárodní ekonomické systémy. Globální ekonomické trhy mají obrat okolo bilionu (milionu milionů) dolarů denně. Současný systém financializace a bublin vytahuje reálné peníze z ekonomiky a v tomto kontextu se můžeme setkat s pojmem investiční, nebo také spekulativní kasino, které se vyznačuje tím, že reálné peníze se do ekonomiky nevrací.Je možné se ptát, zda současná ekonomika dokáže vytvářet ještě vůbec něco reálného a není uzavřena v nekonečném kruhu finančních bublin.

Vzpomeňte na finanční krizi 2008. Ekonomie dluhu byla opojná. Čím víc si finanční instituce půjčovala, aby si kupovala CDO s hodnocením AAA, tím víc nadělala peněz. Sen o bankomatu ve vlastním obývacím pokoji se stal skutkem, aspoň pro soukromé finanční instituce a lidi, kteří je řídili. CDO (anglicky Collateralized Debt Obligation, tj. zajištěná dluhová obligace) patří mezi moderní finanční a úvěrové deriváty. CDO cenné papíry podložené aktivy, např. domem, v případě nesplacení jsou tedy zajištěné reálným aktivem. Princip poolu – tedy shromažďování prapodivných cenných papírů např. nekvalitních hypotéčních listů, ale i dluhů z kreditních karet do sofistikovaně znějících balíčků vypadají jako slibné investice a pokud navíc dostanou od ratingových agentur hodnocení AAA, vypadá to, že není čeho se bát. Důsledkem bylo, že zahraniční banky a další investoři také investovali do „nových sofistikovaných produktů“ typu CDO, protože jejich emise byla provázená dobrým ratingem. Tím se prolil americký národní trh nemovitostí a s tím spojených hypoték na nadnárodní, globální úroveň. CDO provázené dobrým ratingem kupovali i investoři, kteří si nebyli vědomi, co vůbec CDO znamená a obsahuje. Vzhledem k těmto faktům není těžké dojít k závěru, že krach roku 2008 byl nevyhnutelným důsledkem toho, že se pytláci stali hajnými. Bankéři platili ratingovým agenturám za to, že udělovaly status AAA jimi vydávaným CDO; regulační úřady (včetně centrální banky) tato hodnocení akceptovaly.

V prostředí, kde se rozléhalo bouchání zátek šampaňského a řev nablýskaných porsche a ferrari; v krajině, kde dravé proudy bankovních bonusů zaplavovaly už tak bohaté oblasti, v tomto světě zdánlivě samočinně se šířícího papírového bohatství, by člověk musel mít vskutku heroické sklony – a značnou opovážlivost, aby začal zvonit na poplach.

Taková osoba by skončila jako tragická, zlomená figura v odpadní jímce dějin – jak řekl Yanis Varoufakis v Globálním Minotaurovi. Dluh a financializace tak jdou ruku v ruce a míra nerovnosti ohrožuje přežití zbytků demokracie. Po celou historii byl svět rozdělen na jednotlivá státní teritoria.

Za takového uspořádání byla globální scéna divadlem mezistátní politiky. Ta se odehrávala prostřednictvím ozbrojených konfliktů, vyjednávání a směřovala v první řadě k zabezpečení a mezinárodnímu zaručení státních hranic, které oddělovaly a uzavíraly území plné a nezpochybňované legislativní a exekutivní svrchovanosti. Po pádu berlínské zdi se na evropské scéně objevil bizarní obraz. Náhle zde byla řada suverénních států, které nikdo vojensky nenutí vzdát se svých suverénních práv, ale tyto státy, Českou republiku nevyjímaje, samy aktivně usilují o to, aby se jejich suverenita rozpustila v nadstátních formacích.

Národní státy přestávají být schopné jakýmkoliv způsobem bilancovat. Stávají se pověřenci a vykonavateli sil, které nemají možnost samy kontrolovat. Zároveň se stávají na těchto vnějších silách závislými, což prakticky anuluje jejich svrchovanost. Státy nemají dostatek vlastních prostředků a manévrovací svobody, aby mohly odolat globálním finančním trhům, které fungují bez závislosti na konkrétním území.Reálně stačí několik málo minut, aby se podniky, ale i státy s relativně silným hospodářstvím zhroutily.

Mluvíme-li o nadnárodní ekonomice, o fungování světového trhu, měli bychom předpokládat, že bude analogicky spjat s nadnárodní politikou. Zatímco ovšem národní ekonomiky byly poměrně čitelným systémem fungujícím v reálném prostoru a čase, světový trh je pravým opakem. Realizuje denně v padesát krát větším objemu čistě spekulativní měnové transakce, než je objem všech jeho komerčních aktivit, spojených s reálnou produkcí zboží. Součet veškerých rezerv všech národních bank světa je přibližně roven objemu denních obchodů na světovém trhu. Z toho jednoznačně vyplývá, že žádný stát nemůže ekonomicky odolávat spekulativním tlakům trhu déle, než pár dní. Pokud je stát závislý na nadnárodní ekonomice, nemá jeho politická reprezentace žádnou manévrovací možnost. Snaha zavést jakákoliv ochranná opatření vyvolá okamžitou trestnou akci, například zamezení přístupu k fondům Světové banky. Stát má pouze jediný ekonomický úkol, který musí plnit: zajistit vyrovnaný státní rozpočet a pro tento účel minimálně zasahovat do podnikání nadnárodních subjektů, ba co víc, vytvářet pro podnikání těchto subjektů výhodnější podmínky, než jaké mají domácí společnosti. Oblíbené jsou daňové prázdniny, infrastruktura vybudovaná z prostředků daňových poplatníků a kvalifikovaná, ale levná pracovní síla.

Domácí producenty a distributory lze porazit bezkonkurenčně nízkými cenami dotovanými zdražením zboží na druhém konci světa nebo dostatečným množstvím překlenovacího kapitálu. Až nebude mít požadovaný druh zboží konkurenci, nic nebude bránit zvýšení jeho ceny. Mezitím jsou skoupeni perspektivní domácí producenti a rozbity lokální obchodní řetěze a sítě distributorů.

Globalizace je celosvětovým přerozdělováním moci. Podle užšího vymezení je globalizace spojena především se vznikem nadnárodních korporací, které se oddělily od ekonomik národních států. K jejich významné expanzi do jiných zemí, než byly země původu, je vedla snaha o snižování výrobních nákladů. Tento proces se uspíšil v důsledku první ropné krize v roce 1973, která vyvolala hospodářský útlum v západních zemích, nárůst nezaměstnanosti a prudkou inflaci amerického dolaru a evropských měn.

Ve stejné době byla prosazována pravidla volného obchodu neomezovaného státními opatřeními – liberalizace. Právě zmiňované nadnárodní korporace se vyvinuly z možnosti stále snadněji fungovat nezávisle na národních státech. Získaly prostor k volnému přesouvání jednotlivých částí výroby tam, kde je levná pracovní síla a příznivé daňové podmínky. Deregulace trhu a rozvoj komunikačních technologií umožnily volný pohyb kapitálu, expanzi světového obchodu, další propojování světových trhů a odstraňování obchodních bariér. V souvislosti s expanzí světového trhu a rozvíjením podmínek vhodných pro jeho fungování se proměnila i role státu. V této nové situaci státy samy lákají investory, vytvářejí bezcelní zóny, poskytují daňové úlevy a dotace na vytvořená pracovní místa, hradí ze svých prostředků náklady na rekvalifikaci pracovní síly nebo poskytují pozemky za nižší než tržní cenu, či dokonce zdarma. Mnoho zemí upustilo od ochranářských opatření, chránících vlastní produkty před konkurencí cizích výrobků.

Vazby mezi jednotlivými národními státy a mezi podniky se uvolnily. Současně se objevují noví aktéři, zejména firmy ze zemí skupiny BRICS (Brazílie, Rusko, Indie,Čína a Jižní Afrika) a bohatých arabských zemí, které postupně proměňují mapu globální ekonomiky.

Politická globalizace je charakterizována působením politicky vlivných finančních nebo obchodních institucí jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Světová obchodní organizace. Rozhodování o mnoha významných věcech je tak přesunuto na jinou než státní úroveň. V současné době dochází k přenosu jistých politických práv nad rámec jednotlivých států (například mezinárodní úmluvy o genocidě, mučení, právech dítěte), a že role globálních politických institucí celkově roste.S rostoucí koncentrací kapitálu v rukou korporací dochází k vytvářením vlastních pravidel na míru. Je upozaďována role státu jako garanta demokratických procesů.

Zrychlená výměna informací má také své klady. Dokáže efektivně odhalovat nezákonné obchody. Veškeré informace k aktualizaci svých poznatků zajišťují nové technologie. Ze současného stavu znalostí je pak zřetelné, že nezákonný obchod je svrchovaně politický jev – jeho provozovatelé nemohou prosperovat bez pomoci vlád a kompliců v klíčových státních úřadech. Pohnutkou k nezákonnému obchodu jsou vysoké zisky, nikoli nízká morálka. Nemůže existovat bez legálního obchodu.

Jediným řešením problému, který překračuje hranice, je řešení, které překračuje hranice. Mezinárodní spolupráce je nevyhnutelná. Má však obtížné praktické důsledky. Alespoň jeden konkrétní příklad – španělské pobřeží Costa del Sol, město Malaga, významné turistické centrum, patří současně k místům s největší nezaměstnaností a nejnižšími příjmy ve Španělsku. Přesto zde vzrostla během pěti let výstavba soukromých domů o 1 600 procent. Proč? Jeden vrchní policejní inspektor řekl listu Financial Times, „zločinci jsou dnes obchodníci … chtějí dobré cestovní spojení, výkonný bankovní sektor, pěkné počasí a anonymitu“.

V téže zprávě se uvádí, že ve Španělsku operuje 550 zločineckých skupin, z toho polovina zahraničních. Tehdejší španělský ministr vnitra řekl, že tento organizovaný zločin je pro bezpečnost Španělska stejně velkou hrozbou jako islámský terorismus. Poznání a důsledky – nezákonný obchod postrkuje svět novými směry, které se dosud vymykaly našemu chápání. Způsobuje, že svět je méně bezpečný. Poskytuje ekonomické útočiště rebelům, podvodníkům a teroristům Podněcuje korupci, narušuje hospodářský rozvoj a činí zranitelnějšími nás ostatní, kteří dodržujeme zákony a spoléháme na jejich ochranu.

Jiným živlem, podemílajícím chatrné břehy demokracie, je podle odpůrců globalizace – WTO (Světová organizace pro obchod.). Hlavními architekty globalizace obchodu a financi jsou korporace, které vedou obchody stylem, jenž se přizpůsobuje pouze jejich potřebám. WTO se ze své činnosti nezodpovídá voličům, nýbrž politikům a korporacím a primární vazba demokratické kontroly obrovské politické moci, kterou tato organizace má, je tak výrazně narušena.

Výraz „volný obchod“ je pouze mantrou, kterou politicko-ekonomická elita používá k prosazeni obchodu řízeného korporacemi. Neoliberalismus je jedním z největších nepřátel skutečné participativní demokracie, říká Robert McChesney, profesor komunikace z Illinoiské univerzity Urbana-Champaign. Tak šokující tvrzeni, v přímém rozporu s evangeliem otevřené společnosti, volného trhu a svobody, je samozřejmě třeba vysvětlit. Podle kritiků globalizace je současný systém neúnosný, protože oklešťuje moc občanů v demokratickém politickém procesu a poskytuje nadnárodním korporacím a statní exekutivě mechanismus, jak obejit legislativní složky statní moci.

Dobrým příkladem může být debata o udělení tzv. „fast track“(zrychlené projednání) pravomoci americkému prezidentovi, což se považuje za důležitý krok při realizaci dohod o volném obchodu. Legislativa byla Kongresem přijata rozdílem jediného hlasu. Odpůrci globalizace však přijali rozhodnutí Kongresu, se zděšením. Udělením pravomoci „fast track“ se Kongres fakticky vzdal možnosti přidávat k obchodním smlouvám dodatky. U každé obchodní smlouvy se tak hlasuje pouze pro její přijetí či odmítnutí. To podle kritiku bude znamenat, ze zájmy nadnárodních společností budou upřednostňovány před zájmy voličů, protože o podstatných otázkách obchodu bude rozhodovat pouze prezident, kterého je snadnější ovlivnit než Senát a Kongres, který se skládá ze stovek reprezentantů s nejrůznějšími agendami a cíli. Ve stanovisku odpůrců globalizace tak rezonuje názor mnoha chudších zemí, který se opět hlasitě projevil na zasedání WTO v Kataru, totiž že se jim bohatý Sever snaží vnutit sérii reforem, které nejsou v jejich nejlepším zajmu.

Často analyzovaným inkubátorem pro zkoumání hospodářské integrace podle doporučení neoliberálů je smlouva o severoamerické zóně volného obchodu NAFTA. Dohoda vstoupila s hlasitými fanfárami v platnost 1. ledna 1994 a byla široce oslavována jako ekonomické vítězství pro všechny tři zúčastněné země, Kanadu, Spojené státy a Mexiko. Očekávání se však nepotvrdilo.

Zatímco NAFTA znamenala zvýšeni návratnosti investic pro investory a zvýšeni zisku korporací, dopady na obyvatelstvo zúčastněných zemí jsou podle jejich kritiků drtivé. Například analýza organizace Canadian Centre for Policy Alternatives, která byla publikovaná v dubnu u příležitosti dubnového jednání hlav severo a jihoamerických států v Quebecu o rozšíření zóny volného obchodu, konstatovala, že přímým důsledkem dohody NAFTA byl pokles reálných mezd spodních 95% Mexičanů o 20-25% a slibovaný nárůst nových pracovních příležitostí v souvislosti NAFTA byl mizivý.

Podle kritiků byl propad mezd v Mexiku způsoben otevřením mexického trhu potravin dotovaným importům z USA a Kanady. To způsobilo kolaps části mexického zemědělství a prudký příliv levných pracovních sil zkrachovalých zemědělců do měst a příhraničních oblasti.

Příklad Mexika, a vlastně celé Latinské Ameriky, která v poválečném období sledovala doporučení neoliberalismu, srovnávají jeho kritikové s přístupem Japonska a zemi jihovýchodní Asie, které místo otevřeni hospodářství zahraničním vlivům volily protekcionismus a úzkou koordinaci mezi činností státu a soukromým sektorem.Výsledkem je podle nich vyšší průměrná míra hospodářského růstu v Asii, menší sociální nerovnost a počet obyvatel žijících pod hranici chudoby a vyšší úroveň infrastruktury.Jedním dechem dodávají, že jak Velká Británie, tak Spojené státy volily, v dobách své industrializace, cestu protekcionismu a otevřely své ekonomiky až poté, co si to mohly z konkurenčního hlediska dovolit.

Zatímco řadu nešvarů současné mezinárodní hospodářské integrace vysvětlují její kritici ve Spojených státech velmi jasně, rozumných opatření k jejich napraveni navrhuji pomálu. Extrémem jsou militantní radikálové, kteří ventiluji svoji zlobu rozbíjením výloh a šarvátkami s policii. Nejznámějším kritikem tržního fundamentalismu, projevujícím se v konkrétních politikách pod hesly globální liberalizace, deregulace a privatizace, se stal americký ekonom Joseph Stiglitz.

Podle Stiglitze globalizace přinesla řadu pozitiv (hospodářský rozvoj, vyšší životní standard i vyšší průměrnou délku života, přístup ke vzdělání atd.) – ale jen některým. Pro mnohé naopak znamenala snížení příjmů a životního standardu, nižší naději dožití, rozšíření AIDS, chudobu a ekonomické krize vyvolané kapitálovou mobilitou a neschopností národních měn bránit se útokům spekulantů. Neomezeným šířením pravidel volného obchodu a volného pohybu kapitálu a financí se ekonomika stále více dostává mimo politickou kontrolu. Státy jsou tak nahrazeny chováním „trhů“.

Jasnou globalizační tendencí je navíc snaha podstatné části významných světových právnických osob, které činností překročily státní hranice, vyloučit ze svých cílů cíle národní či státní – vzpomeňte na TTIP a TiSA. Národní stát postupně vinou převahy transnacionálních sil ztrácí kontrolu nad ekonomikou a eroduje.

Na intelektuální scéně je pak nejradikálnější osobností Noah Chomský, který nabízí kvalitní analýzu slabin systému, aby vzápětí překvapil naprostou absencí realistických návrhů na řešení problémů. Ve svých přednáškách označuje nadnárodní korporace jako totalitní tyranie, které by neměly mít žádná práva, a ostře odmítá jakákoliv společenství, kde existuje hierarchie.

Michael Albert, jeho ideový souputník prosazuje svůj sen o participativní ekonomice. Partekon, jak nazýváme participativní ekonomiku u nás, je dnes už svým způsobem legendární vizí, která je ekonomicko-společenskou alternativou k současnému kapitalismu.

Model partekonu předkládají občané, ekonomičtí filozofové a ekonomové, kteří kladou důraz na princip participativního rozhodování občanů v oblasti ekonomiky. Jsou to v jistém slova smyslu ekonomičtí filozofové, stavějící svůj ideál na principech rovnosti, solidarity, diverzity a participativního self-managementu.

Vedle toho působí stát rozpačitě, přestože nadále disponuje silnou legitimitou, ale přestává naplňovat očekávání lidí. K hlavním důsledkům této situace patří vzrůstající pasivita a občanský privatismus na individuální rovině.

Faktor práce prochází marginalizací. Důležitou související otázkou potom je, jakým způsobem bránit veřejný sektor a úlohu státu, jehož fiskální moc je oslabována. Zastánci liberalizace neúspěchy vysvětlují regulací. Volný trh si prý sám poradí nejlépe. Jenže volný trh neexistuje. Každý trh má pravidla a hranice, které svobodu volby omezují. Je to ale správné. Nebýt legislativních omezení, stále bychom tady měli pracující děti. Když se v roce 1819 začalo ve Velké Británii jednat o omezení práce dětí, protivníci těchto opatření tvrdili, že podrývají volný trh, že „práce je svobodná“, že děti chtějí a potřebují pracovat a že továrníci je chtějí zaměstnávat, protože jsou levné.

Kdybychom neměli omezující pravidla, žili bychom v daleko znečistěnějším prostředí, legálně by se obchodovalo se zbraněmi, drogami, otroky, léčivy. Bylo by možné si koupit vzdělání, aniž by z toho byla plzeňská aféra. Chudé země jen málokdy zbohatnou díky volnotržním opatřením. Navzdory obecnému přesvědčení, že státem řízená ekonomika je nevýkonná, naprostá většina chudých asijských a afrických zemí vykazovala nejvyšší ekonomický růst v době, kdy byly řízeny centrálně. Tržně orientované reformy zde velkolepě selhaly. Bohaté země dnes nebohatnou díky volnému trhu, ale díky jeho ochraně a subvencím. Jakoukoli základní civilizační hodnotu dokážeme uchovat a kultivovat jen tehdy, jestliže na odpovídající vědecké, technické a kulturní úrovni vstoupíme do nejprogresivnějších světových sítí. V národním rámci to zvládnout nelze. V demokratickém systému musí být přitom základní hodnoty formulovány v demokratickém procesu a prosazovány demokratickými institucemi.

Pro nás je důležité, že právě na těchto principech je založen evropský integrační proces. Bez demokratických principů by Evropská unie neexistovala. Samozřejmě, že demokracie sama o sobě ještě neznamená integraci, ale bez ní si nelze představit spravedlivé a pro všechny výhodné sjednocování evropského kontinentu.

Pro 21. století stále platí myšlenka Willyho Brandta:

„Mír není všechno, ale bez míru není nic“.

Jak ale uhájit právo na svůj podíl na darech Země proti nadnárodním korporacím, které si Zemi v celku přivlastňují?

Byla by ale chyba vidět globalizaci jednostranně jako „vřed na těle modernity“, zavádějící civilizaci k totálnímu sebezničení. Rozhodně nelze přehlížet stinné stránky globalizovaného světa. Globální řád vedoucí k destabilizaci sociálních pout jednotlivých komunit činí zvláště naléhavou otázku sociální spravedlnosti. Sociální globalizace se projevuje nárůstem propojenosti mezi společnostmi a lidmi navzájem. Díky rozvoji médií a komunikačních technologií, zejména internetu, dochází k okamžité výměně informací v nebývalé šíři. V souvislosti s těmito jevy se mluví o „časoprostorovém zmenšení světa“, vzniku „globální vesnice“ nebo „virtuálních společenstvích“. Globalizace životního prostředí vyplývá z poznání, že planeta Země představuje ucelený ekosystém, na němž jsou všichni lidé závislí. Oceány, lesy, rozmanitost rostlinných a živočišných druhů či celkové klima lze považovat za globální veřejné statky. Jakkoliv jsou negativní dopady poškozování životního prostředí nerovnoměrné, porušení základních životních funkcí globálního ekosystému se obrací proti všem obyvatelům Země. Náklady spojené s poškozováním životního prostředí nejsou často započítány do tržních cen vyvážených výrobků a služeb a proto je nenesou spotřebitelé, ale místní občané, popřípadě další generace. Mysli globálně, jednej lokálně! Tak zní heslo antiglobalistických aktivistů.

V situaci, kdy se nedaří globálně zvládnout rostoucí sociálně-ekonomické nerovnosti mezi rozvinutými a rozvíjejícími se zeměmi, klade se s velkou naléhavostí otázka po sociální dimenzi globalizace. Západním společnostem se vysokou nerovnost z dob počátečního rozmachu moderní ekonomiky podařilo politickou regulací systému volného trhu pozitivně ovlivnit. Nejdříve ale došlo ke katastrofě druhé světové války. V dnešní situaci můžeme s Habermasem říci, že je také nutno vyřešit nové „vyvážené“ uzavření globálně provázané světové společnosti. To se ale musí obejít bez pádu do utopických regresů různých totalitarismů.

Je ale proto globalizace špatná?

Vlkův dovětek:

Je otevřena diskuse

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

32 reakcí na Významy slov

  1. zemedelec napsal:

    Pane Leo K.
    Naprosto perfektní,srozumitelné a nutí přemýšlet.
    Jmenujete Pitharta,ví toho mnoho,ale nic proti neřádstvu neudělal.
    Zajímavé je to u té krize 2008,tam určitě šlo o řízenou činnost,dostat do finanční,hypoteční krize bank USA i banky Evropské.Psalo se,že to bylo x mld.Také se zaobírám myšlenkou,kdy začalo klesání hospodářského růstu,započatého po druhé světové válce,jestli to byl ten rok 1973.Právě tu nadvládu nadnárodních korporací,se stvrdí ještě smlouvou TTIP a vlády už nebudou rozhodovat o ničem a naše nejen zemědělství,může dopadnout,jako to Mexické,jak píšete o smlouvě NAFTA.Už jsem někde psal,pak už stát,nebude rozhodovat,kdo dostaví Temelín.

    • Gerd napsal:

      Použiji Váš příklad s Temelínem. V takovém případě by se ČR ocitla v postavení rozvojových zemí, kdy rizika pro životní prostředí jsou přenesena na bedra místních obyvatel. tedy v případě nefunkční technologie Temelína by důsledky jaderné havárie nesli obyvatelé ČR a sanovala je česká vláda, nikoliv viník (nadnárodní korporace, která navrhla a provedla výstavbu).

  2. kopelman napsal:

    Pane Leo, díky za vaše nezměrné úsilí podělit se o své úvahy, ale je to jak pověstné házení hrachu na zeď. Budu teď velký optimista. Z cca devíti miliónů obyvatel ČR starších 15 let čte Kosu maximálně deset tisíc lidí (0,1% populace). Z těch deseti tisíc je schopna anebo ochotna zvládnout přečíst delší náročný text maximálně pětina, tj. dva tisíce lidí (0,02% populace). A z nich je schopna porozumět komplexnosti problematiky maximálně desetina, tj. dvě sta lidí (0,002% populace). Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.
    Kdo byl schopen dočíst až sem, tomu mohu doporučit k přemýšlení jiný článek na související téma:
    http://finweb.hnonline.sk/komentare-a-analyzy-123/peniaze-nemusia-vznikat-ako-dlh-komentar-dna-750453

    • zemedelec napsal:

      Pane kopelman.
      Správná poznámka,ale aspoň ti,co si přečtou,ať to šíří ve svém okolí.Jak jsem zaznamenal,dost se té smlouvě věnuje docentka Švihlíková.Co nelze čekat,to jsou naše média,asi to nemají dovoleno,trochu to objasnit,dát průchod více názorům.

    • Geordyn napsal:

      Také mi nedá pane Kopelmane, abych souhlasil s Vaším zhodnocením situace mezi těmi chápajícími o co závažného vlastně v dnešní době jde, a těmi, kterým je to jedno, co budoucnost přinese. Pozdní lamentace jen zvýší pocit zoufalství. Zde bych se rád vrátil do dob, kdy v rozumném světě existovalo hnutí proti jaderné válce. Řídilo se poznáním, které znělo. NECHCEŠ-LI BÝT ZÍTRA RADIOAKTIVNÍ, BUĎ DNES AKTIVNÍ. Toto celosvětové hnutí mělo ve svém výsledku právě to setkání v Rejkjavíku mezi pány Gorbačovem a Reganem. Najdou se mezi dnešními mocnými rozumní alespoň tak, jako ti dva??? A co svět? Bude stále jen tupě čumět, jako to tele na nová vrata ?

      • Leo K napsal:

        Ano pamatuji na: lépe aktivní než zítra radioaktivní. Pamatuji na setkání Gorbačova v Reykjavíku i na Maltě – tenkrát mi to přišlo úžasné. A ejhle! Dnes je Gorbačov za naivního idiota jemuž bylo možné všechno slíbit a on tomu uvěřil.

        • zemedelec napsal:

          Přesně tak.
          Ona ta podlost,provází více Amerických prezidentů.
          Najednou se jim to vrací jako bumerang a jsou s toho nervozní,že jim přestává věřit 2/3 zeměkoule.

        • Gerd napsal:

          Nu, první obyvatelé dnešního území USA (Indiáni) by mohli vyprávět. Není jediná smlouva, která by vůči nim byla dodržena.

  3. Mainguard napsal:

    Vas pripad vami vymyslene vyzvy k semknuti naroda pripisovane a onalepkovane na Ukrajinu daleko spise sedi na kultu osobnosti stojici Rusko, ktere bojuje zcela cilene proti evropskemu liberalismu. Prectete si neco od Dugina a pochopite, ze jestli nekdo bojuje proti zapadni liberalne demokraticke dekadenci kde si lide mohou bezbreze prosazovat individualni zivotni styl, ateisticky odmitaji bigotni nabozensky dogmatismus prorustajici svetskym pravem do klerofasistickeho statne-ideologickeho narativu, davajici prednost konzimnimu individualnimu zivotnimu stylu, namisto adorace naroda a vlasti vynikajici vysokou profesni flexibilitou, kosmopolitnim pohybem po svete a integrovanych do globalni komunity, pak tito lide a hodnoty jsou pro vsechny ultrakonzervativne ideologicke extremisty zasadni nepritel c.1 – at je to americke Tea Party nebo rusky pravoslavny kulturni nacionalismus riznuty o resentiment na Stalina a kasarensky komunismus.

    Jinak jestli nekdo ma zajem se temto idejim protivit pak se snazi o pridruzeni do EU, jejimz opakem je ideologie Euroasijske unie panu jako Putin, Kadyrov nebo Nazarbajev. Tim rozhodne nemam Ukrajinu za demokraticky liberalni, ale to Benes v 30.letech taky nebyl.

    Nicmene ideologie jak ji popisujete nakonec Vy prostrednicvim referend by vedla jen k tyranii ideolovizujici se mensiny, aktivistickych politiku, za nimiz stoji cile toho ci onoho, zelenych krasoduchu se solarnimi barony v zadech pocinaje nebo bojovniky za prava pohybu rosnicek proti vystavbe dalnic konce.

    • Leo K napsal:

      Mainguarde – máte v tom guláš. Semknutí národa…nezlobte se, ale k tomu nikde nevyzývám už jenom proto, že je vždy výsledkem nějaké totalitářské tendence. Ideologie také nemá nic společného s referendem – nazývejme ho pro lepší srozumitelnost lidovou iniciativou. Ideologie je společensky dohodnutý systém vizí – lidová iniciativa je akce. Samozřejmě, že je hlasem menšiny. Vždy a každý nápad je hlasem menšiny. Ale aby se prosadil, musí ho většina schválit.

  4. Jan Čermák napsal:

    Hezký den pane Leo. Zdravím Vás jsa citován. Je to kouzelné jak se shodujeme, jen Vy vidíte fašisty na Ukrajině a já spíš v Rusku.
    A taky bych možná dodal malinko optimismu, všechno zlé je pro něco dobré, a tak to je i s globalizací. Lidi moc cestujou a kapitálisti jsou na sobě závislí, takže vlkem avizovaná třetí světová možná právě proto nebude.
    A Šmajse znáte? Píšete jako on….
    Viděl jsem včera náhodou úžasnou věc na ZOOMu , zaniklá jihoamerická civilizace, postavili město, pak spálili, postavili vedle a znovu, třikrát 700-1500, věřili v jakési bohy, a po ekologické katastrofě vždy usoudili, že je opustili a šli jinam….myslím, že stejně jako Vy, mám značnou obavu, že systém našich současných dogmat /či ideologií, vizí, to nevím, zda nějaké máme…/ je neslučitelný s naším přežitím. Ale, protože jsem poměrně osamocen, a není všechno černobílé, některé vědecké pokroky jsou prostě úžasné, tak si říkám, že jsem třeba jen poněkud vyšinutý sýček a všechno možná dobře dopadne….

    • Leo K napsal:

      Necitoval jsem Vás. Nepoužil jsem Vaše jméno. Ale když se to tedy už prošvihlo…potřeboval jsem se od něčeho odpíchnout a ta vaše „klec“ mě přišla příhodná. Šmajse neznám – teď jsem se podíval na Wiki a to je na mne tuze učený pán. Na to já asi nemám, já své texty vypotím, desetkrát opravím a když to pak vyjde, tak bych to nejraději napsal celé znovu.

  5. Anonymní napsal:

    Musím reagovat na tu snůšku sice dobře míněných ale v komplexu hrozných blábolů. Opravdu si myslíte že ideologie jsou tak podružné a škodlivé a dnešní svět se bez nich obejde. Podívejte se na Čínu. Za druhé, o globalizaci ekonomiky nemluvte nikdo, kdo nejste nejméně doktorem věd v oboru. Ani ti tomu mnohdy úplně nerozumí, už jsem se s jedním setkal. O demokracii je škoda mluvit, ta zanikla už před 2 000 lety. Od té doby si lid nikde nevládnul. Je to prázdný pojem. Nic už neznamená. To, že jen pár desítek lidí je schopno oriebtace v dnešním složitém a přetechnizovaném světě je jediná věc se kterou lze souhlasit. Mnoho zdaru a já také nejsem sýček a klidně vsadím celý svůj majetek , že lidstvo nepřežije ani náhodou. Lidská blbost dosáhla už svého vrcholu a jak známo přerostla už do mezigalaktických dimenzí. Směji se Vašim hlubokomyslným úvahám. Kosa je dobrá, můj fb čte více lidí.

    • Leo K napsal:

      Stačí těchto pár vět…Opravdu si myslíte že ideologie jsou tak podružné a škodlivé a dnešní svět se bez nich obejde. Podívejte se na Čínu. Za druhé, o globalizaci ekonomiky nemluvte nikdo, kdo nejste nejméně doktorem věd v oboru. Ani ti tomu mnohdy úplně nerozumí, už jsem se s jedním setkal. O demokracii je škoda mluvit, ta zanikla už před 2 000 lety… a hned je jasno. To, že někomu říkáme hlupáku, neznamená, že jsme chytřejší.

      • zemedelec napsal:

        To nevypadá na scallopa,spíš našeho známého Višňovského.
        Kdyby něco odborného měl k Vašemu tématu,mohl ho dát,nemá,jenom štěkat.

  6. JF napsal:

    Myslím, že dopadneme jako ta jihoamerická civilizace – všechno spálíme a na spáleništi postaví ti, co přežili všechno znovu (pokud někdo vůbec přežije). Jenže budou muset mít někde zapsáno, co minule udělali blbě, jinak to postaví zase stejně (blbě). A to, co bude někde zapsáno, musí už dnes někdo sepsat. Dopodrobna.
    Jinak jen drobnou poznámku k demokracii. Parlamentní demokracie připomíná autobus, plný lidí a jedoucí po serpentinách s kopce, ve kterém se smí volantem otočit jen jednou za čtyři roky. Jestli je společnost systém (podle mne je to typický „živý systém“), musí mít zpětnou vazbu, působící v reálném čase. Což parlamentní demokraci určitě není. Systém bez zpětné vazby není schopný funkce.

    • Gerd napsal:

      Vzhledem k uzavření diskuze pod Vaším článkem si dovolím pogratulovat zde k Vašemu výbornému článku, který přesně vystihuje i mé pocity.

  7. Puck napsal:

    Asi budou, jak Leo K, zklamání, že se k odborné stati vyjadřuje laik, ale možná i myšlenky laika stojí za přečtení. Když u je Kosa i pro obyčejné lidi.
    Musím začít také zeširoka.
    Globalizaci má na svědomí především stále větší rychlost dopravy v celém světě
    a neomezená rychlost komunikace, také v celém světě. Pokud se třeba potraviny zkazily dříve, než byly dovezeny na místo určení, nehrozilo zničení mexického zemědělství ze strany USA, či Kanady.

    Z toho musíme vycházet.
    Globalizace je tudíž přirozeným důsledkem vývoje lidské společnosti. Svět se stal globální vesnicí a to se vším všudy. Lidstvo tedy musí nutně vymyslet, jak tuto vesnici obhospodařovat. A obhospodařovat tak, aby všichni její obyvatelé žili aspoň uspokojivým způsobem.

    A tu narážíme na problém demokracie. Narážíme na fakt, kdy to, co funguje v malém,
    nefunguje ve velkém. Na úrovni vesnice nebývá těžké demokraticky vybrat starostu a zastupitelstvo k spokojenosti všech a v případě, že vybraní neplní zadání, není těžké je vyměnit. Také chyby, které špatné vedení způsobí se dají obvykle snadno odstranit. Čím větší celek rozhoduje demokraticky o svých záležitostech, tím horší je výsledek a tím horší a hůře napravitelné jsou chyby.

    Když nahlédneme do přírody, jejíž součástí člověk je, vidíme, že člověk se v uspořádání společnosti přírodě vymyká. Velká společenství všech živočichů jsou řízená centrálně a hierarchicky.
    Každý jedinec má své přesně určené místo. Ať už na základě chemických procesů u hmyzu,
    anebo na základě síly, či na základě instinktů. O nějaké demokracii není vidu ani slechu.
    A v tom je celé neštěstí lidského rodu. Musí vymyslet něco. co příroda nezná a nemá se kde poučit.

    • zemedelec napsal:

      Pane Puck.
      Už to myslím popisoval ekonom Zelený.
      Globalizace,nadnárodní společnosti,prostřednictvím komoditních burz,nakoupí kdekoliv úrodu,výrobu,těžbu a pak rozhodují,kam to půjde a za jakou cenu.Přitom tito obchodníci,ani nevytáhne patu ze své kanceláře.

      • Puck napsal:

        Je zřejmé, že nadnárodní organizace mají vypracovaný systém, jak ovládat, prostřednictvím financí celý svět. A demokracie, vlastně lidé, kteří ji užívají k ovládání společnosti nic takového nemají. Každý jednotlivý stát si demokracii dělá, a vykládá, po svém. Kapitál, má také tu vlastnost, že si demokraty dokáže koupit. Demokraté pak neprosazují zájmy voličů, ale zájmy onoho kapitálu. Demokracie podobnou zbraň nemá. A musí proto složitým postupem největší zvrhlosti kapitálu korigovat jinak. Složitě, pomocí zákonů, nařízení , a pak soudů a následných postihů, pokud se dané zásady nedodržují. I v tomto směru má kapitál před demokracií náskok.

        Celý dnešní systém je založen na nepříjemné lidské vlastnosti, a tou je chamtivost. Odstranit ji nelze, stejně, jako soucit a vzájemnou pomoc mezi lidmi. Oba póly patří k člověku a v současné společnosti, v jejím celkovém uspořádání, má ta chamtivost prim. Vezměte si např. soudce. Podle zvyklostí, existuje něco jako retroaktivita. Ta je nepřípustná. Ale chamtivost soudců je tak vysoká, že pro jejich doplatky k platům, neplatí.

  8. Šims. napsal:

    Hezký článek a určitě k zamyšlení, poněvadž obsahuje tři paradigmata, která spolu hodně souvesejí. Nebudu detailně rozbírat slovo ideologie a trefně tam byl vzpomenut ten co slyšel trávu růst a co je již od starostí světa úplně bělovlasý, přesto určitě se sebou spkojený. Všechno na světě má svoji myšlenku, to jinak nejde, ale v součanosti je už těch myšlenek nějak moc…………nějak se z nich vytrácí vyšší princip = morálka. Co se týká pojmu demokracie, prapůvod slova se odvozuje od slova lid, ale jsme opět na rozcestí, dnes je lepší vydělování na My a ti ostatní. Tak to je rozdělené. Poučili se v mraveništích. Co se týká slova nejmladšího – Globalizace. To je to co nás tak hrozně urychlilo a přivodilo a bohužel ještě přivodí těžkou hlavu nejednomu z nás. Už jenom to, že mohu nyní psát pro další čtenáře tento příspěvek je produktem oné globalizace. Na tu svět dojede, myslím si, že hodiny již tikají okolo dvanácté. Jen aby to hošani stihli se přesidlit na ten Mars, než se to na Zemi uklidní a zem se uklidí a budou se moci vrátit. Pořád si říkám, když vidím záběry z Kuby či staré emerické filmy, jakým to mozkem mysleli výrobci aut, když konstruovali ty odporné koráby co žraly 30 l na 100km. Na co to myslí dnešní propagátoři a výrobci bazénů a dalších vodních projektů? Ano, jejich myšlení je mělké – po nás potopa. Je za dveřmi. A tak nějak mne při tom všem napadla ideologie – měla by se možná nazývat „udržitelnost života na Zemi“(nepatřím k Zeleným, podotýkám).

    • Leo K napsal:

      Zeman nedávno řekl: „Je tu obecná definice Lincolnova, že demokracie je vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid. A pak je definice Masaryka, že demokracie je diskuse,“ a já myslím, že to úplně stačí“
      V tomhle punktu se s ním naprosto shoduji.

  9. JF napsal:

    Co takhle upgradovat desatero? Takové „Axiomy normálního člověka“: nekradu, nezabíjím, nelžu, nežádám manželku bližního svého, .. ale taky nhrabu pod sebe, co nejsem schopen spotřebovat, neválím se, když je třeba pracovat, neubližuji přírodě… doplňte si každý dle libosti.

  10. Vahy napsal:

    Velmi dobrý článek. Kategorie Ideologie – demokracie – globalizace náš život
    bezprostředně ovlivňuji a je proto dobré poznat jejich obsah.
    Slovíčko demokracie je skloňováno a nadužíváno posledních 25 let ve všech možných
    souvislostech. Koncem března byl na Kose zveřejněn článek od autora Táta, kde
    demokracii hodnotí tak, že mu splývá s pojmem děvka. Vyvolalo to u mne úsměv.
    Zejména politikové a novináři si zvykli pojem demokracie a demokratické používat
    dvojím způsobem. Co je v souladu s jejich zájmem je demokratické a naopak to co není
    v souladu s jejími zájmy a politikou je nedemokratické. Pod pláštíkem demokracie se dnes
    páchají válečné zločiny, vykořisťování a kolonizace státu a jiné nepravosti. Zejména v politice
    USA a Západu je to zřejmé. USA ve jménu obrany demokracie a míru na celé planetě jsou
    připravení zakročit. Pozorně poslouchejte projevy Obamy a zjistíte, že to nepokrytě hlásá.
    Proto také jsou USA nucení zbrojit a mít bojeschopnou armádu. Ve jménu demokracie jsou svrhovaný vlády, vyvolávaný různé revoluce, které mají přívlastky od sametové přes
    oranžovou, jasmínovou a nebyla snad jen kafobronzová . Důsledky této politiky můžeme
    vidět všude po světě, kde se to provedlo. Libye, Sýrie, Irák, Ukrajina jsou příkladem.
    Pod pláštíkem demokracie jako houby po dešti se vytváří ohniska napětí a v celém světě
    vytváří chaos v mezinárodních vztazích. Je těžké se vtom orientovat pro odborníky, politiky,
    natož pro obyčejného člověka. Takto se může demokracie snadno jevit normálnímu
    Člověku jako prodejná děvka.
    Samotný termín „ DEMOKRACIE“ za to nemůže. Jsem názorů, že správné pochopení
    podstaty a obsahu tohoto pojmů je nesmírně důležité pro pochopení toho co se kolem
    nás děje
    • Demokracie je způsob realizace politické moci určité vládnoucí třídy
    • Demokracie čistá neexistuje. Vždy je třeba odpovědět na otázku:: „ Demokracie
    pro koho? Pro kterou vládnoucí třídu.“
    • Každý stupeň společenského vývoje nutně vyžaduje odpovídající způsob sociální
    organizace. Základním prvkem politické organizace je stát.
    Podstatou demokracie je politický systém, který je tvořen 3 základními pilíři:
    1) Moci zákonodárnou
    2) Moci výkonnou
    3) Soudní moci
    Dokonce jsem nalezl model, který jako čtvrtý pilíř uvádí media.
    Já chápu demokracii jako jednotu práv a povinnosti občanů. Tyto jsou V demokracii
    zaručeny ústavou, zákony a vyhláškami. Společnost je řízená exekutivou,
    Vládou, volenými zastupitelstvy a orgány, které je uvádějí do praxe. Všechno zastřešuje
    Nezávislé soudnictví. Čím více práv občanů je zakotveno v zákonech, které jsou
    prosazované a uplatňované ve společnosti, tím více je společnost demokratičtější. Čím
    více jsoupráva občanů omezována zákony na úkor represe tím méně je stát demokratický.
    Posuďte sámi míru demokracie, která je v naší společnosti. Jak v naší republice funguji
    jednotlivé pilíře. Jak byly postupně salámovou metodou za 25 let osekaná práva občanů.
    Např. nemocenská, stavební spoření. Zákoník práce, občanský zákoník, církevní restituce.
    Jaké jsou ve společnosti uzákoněny, povinnosti. Jak pracuje exekutiva. Míru korupce a nezodpovědných rozhodnutí. Ještě tristnější je problematika soudu. Exekuce, kupčení s
    chudobou, prosazování práva v praxi, soudní mafie, exekuční mafie, insolventní mafie,
    amnestie atd. Demokratičnost medií ani nekomentuju. Vyváženost zpravodajství,
    objektivnost zpravodajství a vůbec celý stav medií je dostatečně hodnocen nejen na Kose.
    K prosazování cílů vládnoucí vrstvy slouží ideologie a její součástí je propaganda
    Lež je všude přítomná. V praxi vidíme, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
    Pokud bych měl použít příměr, že demokracie je děvka, tak musím konstatovat, že to
    záleží na tom, jaký pasák ji zneužívá ve svůj prospěch. Dovedu si představit i demokracii
    funkční a demokratickou, V praxi však tomu nevěřím.

    • NavajaMM napsal:

      Čo sa týka demokracie, zapochybujem o Vašej poučke o troch pilieroch. Vymysleli to tak kedysi za Francúzskej revolúcie s tým, že tieto tri typy moci by mali byť vzájomne nezávislé . Relatívne nezávislé na ostatných je však dnes už len súdnictvo, aj to obmedzene. Dlhodobo víťaziaca politická strana za niekoľko rokov je schopná silne ovplyvniť aj súdnictvo. Inak takmer všade v Európe splýva zákonodarná moc s výkonnou. Politická sila, ktorá má najväčšie zastúpenie v zákonodarnom zbore, obvykle tvorí aj vládu.
      Toto spojenie sa mi zdá pre demokraciu pomerne rizikové. Skôr by sa mi zdalo prirodzené spojenie zákonodarnej a súdnej moci, lebo práve zákonodarca vedel, čo zákonom myslel. Nemusí potom dochádzať k inému výkladu zákona sudcom.

    • Gerd napsal:

      Poctivý názor, ale příklad z historie Římské říše ukazuje, kam až vede militantní stát. Řím si pak msuel najímat barbary do armády a nakonec byl zničen právě barbary. I militantní Sparta nakonec zanikla kvůli malému počtu vyvolených, nakonec byl vyvolených tak malý počet, že Spartu už nestihli ubránit. Podobně skončí USA. ČR je dnes nárazníkovým státem bránícím cizí říši a cizí zájmy.

  11. Germanicus napsal:

    Poctivě napsáno. Klidně bych to dopručil jako studijní text pro posluchače vysokých škol (zejména s humanitárním zaměřením). Mimochodem, podle mého skromného odhadu, 75% bakalářských prací, zejména na soukromých vysokých školách, nemá zdaleka takovou úroveň.
    Jinak já se řídím heslem: Think global, eat local. 🙂

    • Vahy napsal:

      „Mysli globálně, jednej lokálně,“ Ano tak nějak jsem to myslel. Když se
      u nás všude bláboli o demokracii měli bychom vědět a vidět co se zatím
      vlastně skrývá. Je to smutný pohled.Zvláště ve vztahu k situaci na
      Ukrajině mě slovo demokracie irituje. Nedávno tady na KOSE dala
      link na 3 videa nějaká Kosířka. Chtěla dokumentovat, že i v Rusku
      existuje debata a diskuse. Nemůžu to dohledat. Jsem v časové tísní.
      Trvá asi 4 minuty . V diskusním pořadu za účasti diváků vedli debatu
      o současné situaci a přišla řeč na barevné revoluce. Byl tam účasten
      nějaký americký politolognebo politik Na závěr mu dali otázku. Atˇ
      ukáže na jedinou jednu barevnou revoluci, kterou organizovali ve světě,
      která by přinesla občanům a lidem země zlepšení života. On se chvíli
      zamyslel a zcela vážně řekl “ UKRAJINA „. Překvapil ho výbuch smíchu.
      Stojí to za shlédnutí. Jinak děkuji za pochvalu . Nemám se komu
      pochlubit se známkou. Děti se vydali hledat svobodu mimo českou
      kotlinu. Obavám se, že všude je chléb o dvou kůrkách.

      • zemedelec napsal:

        Pro Vahy.
        Ukrajina byla na tom špatně,ale co si přivedli během jednoho roku,tak to je děs.

  12. Edita napsal:

    Přehledný a potřebný text. Díky Leo K. K problému globálně rostoucí sociální nerovnosti patří pronikavý růst patologičnosti ve společenském fungování (souběžně i značný nárůst patologických jevů u jednotlivců). K tomu doporučuji pustit si V.Bělohradského v úvodní části pořadu Fokus:
    http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11054978064-fokus-vaclava-moravce/215411030530004
    Jak z toho ven, o tom se tam bohužel moc nehovoří.

  13. NavajaMM napsal:

    Dobre, že tieto myšlienky vyšli na svetlo sveta.
    K demokracii – to, čo sa deje posledné roky ma presviedča, že „zastupiteľská demokracia“ v tejto parlamentnej forme, ktorú máme v ČR a SR, je omylom a slepou uličkou. Politická scéna je plná záujmov ani jeden z nich však nemožno nazvať obecným záujmom celej spoločnosti. Lenže práve zmysel celej politickej scény je plniť tento obecný záujem. Je čírou ilúziou a sebaklamom myslieť si, že ten obecný záujem sa dosiahne ako výslednica nekoordinovaných a sebeckých záujmov jednotlivcov a vplyvných skupín.
    Tá súčasná kríza, viac ako krízou finančnou, je krízou demokracie a keďže súčasne je aj krízou ideovou, nejako nám chýba svetielko na konci tunela.

Komentáře nejsou povoleny.