Paní Dulská před soudem – 1.díl


přeložila  a zredigovala  Majka

Jsem  osobně velmi rád, že  Kosa má i jiný rozměr, než politický. Stará se o něj zejména Majka  svými překlady. Myslím, že  její kmenové čtenářstvo jde na vrub zejména kosířek. A jsem si jistý, že  právě je potěší další  Majčin překlad, Který bude mít tři díly, které si budete  moci přečíst tři pátky po sobě, tímto počínajíc. Oč půjde? To popsala sama  Majka v doprovodném mailu:, z kterého vyjímám:

po francouzské překladu jsem se vrhla na polštinu a sice na jedno z prvních děl mé oblíbené autorky Gabriely Zapolské. Tuto spisovatelku, která žila v letech 1857-1921, někteří nazývají polským Zolou a jiní polským Molierem (obojí asi přehánějí).
Napsala hodně knih a divadelních her různé úrovně, z nichž některé nebyly přeložené do češtiny výbuch a jiné naposledy za první republiky.
Jedno dílo Gabriely Zapolské je dodnes živé, a to Morálka paní Dulské, která se dodnes hraje, byla několikrát zfilmovaná a to i v Československu. Jméno Dulský, Dulská se v Polsku stalo pojmem asi jako u nás pan Brouček nebo pan Kondelík. 

Ale o rodině Dulských autorka napsala ještě dvě povídky, Paní Dulská před soudem a Smrt Feliciána Dulského, z nichž ta druhá je pokládáno za to nejlepší, co stvořila. (Ale víc než půlku textu zase zabírá umírání – chtěl by to dnes někdo číst?)

Posílám vám zatím tu Paní Dulskou před soudem.
Mám v úmyslu všechna jmenovaná díla dát na Bezvydavatele a první bude 3 x Paní Dulská (Moralka paní Dulské v mém překladu a obě povídky).

Takže – příjemné počtení!  A nezapomeňte  Majku obsypat hvězdičkami!

I.

Paní Dulská celé domácnosti „nařídila” čisté prádlo.

A to navzdory zvyklostem v úterý. U Dulských se prádlo měnilo v neděli a ve čtvrtek, povlaky a prostěradla každého patnáctého.

Paní Dulská o tom hovořila se špatně skrývanou pýchou:

„Jsou takové paní, které celý měsíc nepřevléknou postel a přitom si myslí, že mají doma pořádek…Já raději ušetřím peníze za jídlo, ale za mýdlo je litovat nebudu! Takovou já mám povahu! Jiná už nebudu!”

Při těchto slovech se rozhlížela hrozivým pohledem. Modrý barchetový župan s šedými kolečky velikosti tolaru spadal v širokých záhybech, nicméně na bedrech se zvedal. Charakteristický drdol byl připevněný na vrcholu hlavy. Celá postava vyzařovala dobré zažívání a zlost. Konečky prstů byly stále špinavé. Paní Dulská nikdy neměla čas je vydrhnout dočista. A přitom je pořád strkala do kamen, do cukru, čistila hřebeny, krájela maso, učila kuchařku, jak vykuchat zajíce, oddělovala bílky, připravovala pro Melu prášky a pomádu na vlasy, urovnávala sůl ve slánkách, ochutnávala smetanu, uklízela špínu – slovem, její prsty stále něco držely, stále se čehosi chápaly, jako pracovité včely poletující nad květinami.

„Jiná už nebudu!” potvrdila paní Dulská a čekala, že jí bude někdo odporovat. Ale neměl kdo. Zbyšek zmizel, Mela a Heša seděly ve svém pokoji, Felicián kouřil doutník v předsíni, protože tam to bylo nejpohodlnější.

Paní Dulská proto mluvila do prázdna.

Otevřela skříň a „připravovala” prádlo pro celou domácnost. Zvláště pečlivě vybírala prádlo pro Feliciána a pro sebe.

„Zítra staneme před soudem! Všechno musí být, jak se patří!”

Při tom pomyšlení paní Dulskou zalil pot.

„Před soudem!…Až tak daleko to došlo!”

A kdo za to může? Přirozeně Zbyšek.

Kdyby ho nebylo, ta kokota z prvního patra by si tolik nedovolovala. Když se přistěhovala, bylo jí výslovně řečeno, že se jí byt pronajímá pod podmínkou, že pst! ani ň! žádné řeči, tiše, jak Pán Bůh káže. Přistoupila na všechny podmínky, dostala klíč, souhlasila, že bude platit čtyři zlatky pro domovníka do rukou paní Dulské a že bude své hosty vyprovázet kuchyňskými schody a po špičkách. Zvláště s tím domovníkem to paní Dulskou velice těšilo, protože ji to osvobodilo od nutnosti mu platit za správu domu. Všechno bylo v pořádku. Kokota spala celý den, neměla služku, nebyly žádné drby. Posluhoval jí jenom nějaký starý žid, který se jako stín mihl po pavlači, když jí ráno nesl dvojitou porci čokolády z blízké cukrárny. Mimochodem – na okna vedoucí do ulice pověsila krajkové záclony z růžového a žlutého hedvábí. Někdy se na pavlači do dvora objevil žid v šedém kaftanu a s tichým brumláním rozvěsil na zábradlí krásné šaty jako z peří, s dlouhými rukávy vlajícími jako modré prapory lemované krajkami. Někdy se zableskne zlatá saténová přikrývka povlečená krásným povlakem zdobeným valencijskými krajkami, objeví se polštářek jako klenot potažený mašlemi, do kterých se zamotaly dlouhé načervenalé kokotčiny vlasy.

Z kuchyně Dulských se tehdy vyřítila Heša a široce otevřenýma očima vstřebávala tyto zázraky, ona, která znala pouze ženské dessous z poctivého plátna lemované zoubky nebo „tylem” háčkovaným z bavlnky. Na dívčině tváři naskočily ruměnce. Když stála zahleděná na zábradlí pavlače, zdálo se, že vdechuje směs parfémů, kterými byla kokotka prosycená a kterým nasáklo všechno, čeho se dotklo její tělo.

Dítě paní Dulské mlčící, zvědavé, zaujaté tím pohledem popadla myšlenka, přání, touha po levném přepychu z domu neřesti.

Žid jemně, téměř nábožně zacházel s těmi elegantními věcmi, foukal na ně, protřepával je, díval se na ně se zalíbením a obdivem. Ale když se jeho oči setkaly s Hešinými, zatvářil se lhostejně a jeho rybí oči nabyly hloupého výrazu. Posbíral župany a ložní prádlo a zmizel v hlubině bytu.

Jednou Heša uviděla, jak z otevřených dveří kuchyně vyběhla kokota v krásné světle zelené spodničce pošité od beder krajkami, s vlněným šátkem na ramenou a spoustou rozpuštěných vlasů. Mihla se rozkošnická záda a tvář „hrajícího anděla” z Baziliky svatého Petra. Popadla župan a zmizela.

Tu noc Heša dlouho nespala.

Ale o tom paní Dulská nic nevěděla.

Ani nevycítila.

Paní Dulská byla spokojená s tím, jak dobře pronajala přední patro.

Mladí manželé, kteří nic nevědí, a jsou dobře a shovívavě naladěni – a potom slečna Matylda Sztrumpf – soukromnice.

Co je komu do toho?

Soukromnice!

Tichá, zdvořilá, prádlo dává z domu, na půdě nic nemá, ve sklepě taky ne, (půdu a sklep paní Dulská pronajala pradleně a hokynáři), scény kvůli hraní na piáno nedělá a nájem platí čtvrtletně předem. To si paní Dulská vymínila. Ostatní nájemníci platí měsíčně. Ale Matylda Sztrumpf čtvrtletně. Matka Dulská je mazaná, třebaže sama…ale rozumí obchodní stránce života takových dam. Když se dobře daří – drožky, boa, nábytek, a jednoho dne se to obrátí a – černá série. Matka Dulská rozhodla, že se zabezpečí na tři měsíce dopředu. Kromě toho – za tři měsíce Matylda může mít znovu boa, automobil, drožky a na nájem pro paní Dulskou.

Paní Dulská měla pro Matyldu Sztrumpf dokonce určité uznání. Jednou paní Dulskou napadlo…vysvětit dům. Koupila dům od žida, který jej postavil. Budova byla neposvěcená a služky o tom široce po celé ulici vykládaly. Domovnice a „ti ze suterénu” dokonce říkali, že na půdě straší a v noci někdo chodí po schodech. Paní Dulská nevěřila takovým pověstem, protože byla esprit fort a v hloubi duše velký skeptik, i když vykonávala všechny náboženské obřady a zvyklosti. Ale přála si, aby její dům neměl žádnou chybu. Přikázala natřít fasádu, balkóny, okna, vsadit barevná skla do oken na schodišti, uznala za vhodné zařídit vysvěcení domu. Kněz musí obejít všechny byty, vykropit kouty a odříkat modlitby.

Zbyšek byl tímto projektem nadšen.

„No tohle! Prostě! Prostě!” smál se u kamen. „Perfektní! Jenom se musí začít u nejdůležitější nájemnice.”

„?”

„No – u paní Matyldy Sztrumpf. Tam je vysvěcení opravdu zapotřebí.”

Paní Dulská strnula. V jediném okamžiku posoudila situaci a musela tentokrát uznat, že má Zbyšek pravdu. Vyřešila tuto citlivou otázku velmi obratně. Matylda Sztrumpf se schovala v nejtajnějším koutě svého bytu a paní Dulská řekla knězi, že nájemnice odjela k rodičům a klíč si vzala s sebou.

„Je mi to líto…tak líto,” opakovala paní Dulská lepíc se knězi na paty, „a jí to také bude líto, je to tak hodná dáma, opravdu milá…”

„Nikdy bych nedopustila znesvěcení,” uklidňovala paní Dulská svědomí, které ji začalo trápit, když kněz obcházel zdi jejího domu a poctivě a upřímně se modlil ve své čerstvě vyprané, krajkami ozdobené komži.

A tak by žila Matylda Sztrumpf a paní Dulská pod jednou střechou tiše, ve shodě, příjemně pro obě strany. Zatímco v přístěnku žijící  švadlena a žena průvodčího na železnici pořád proti „soukromnici” něco měly, paní Dulská dokázala svou důstojností všechno zastřít a dokonce získat paní Oderwankovou na kokotčinu stranu. Manželka průvodčího cítila respekt k názoru paní domácí a začala vidět v Matyldě Sztrumpf krásnou a elegantní dámu žijící z vlastních prostředků.

„Ať je to tak nebo tak…kdo ví, milá paní, jak to vlastně je.”

„Samozřejmě. A tak nesuďme…”

„Tak, tak!”

Složily ruce na břiše se shovívavostí žen „bez poskvrny” vůči těm, které se odívají hanbou stejně jako diamanty a krajkovými halenkami.

„Vždyť nevíme, milostivá paní, co by bylo z nás, kdybychom vyrostly bez matky, jako možná ona,” zašeptala manželka průvodčího, která byla značně upřímná ve vyjadřování svých pocitů.

Paní Dulská se urazila.

„Tak to tedy ne, milá paní! Já – i kdybych se narodila bez matky, vždycky bych byla tím, čím jsem.”

Konduktérová pochopila, že zašla příliš daleko.

„Ano…ano…to já jen o sobě…”

V tu chvíli z dveří vyšla Matylda Sztrumpf. Měla elegantní a dokonale střižený kostým v bílé a námořnicky modré barvě, rayé se stejným kabátkem tailleur hluboko vykrojeným vepředu, a na hlavě nápadný módní klobouk s perem jako generál v první svátek velikonoční.

„Krásně se obléká,” řekla bledá manželka průvodčího, která nosila věčně jedinou sukni ořechové barvy a kabátek zašedlý z nesčetného praní.

„Krásně…krásně,” chválila paní Dulská,„je vidět, že žije z úroků a může si to dovolit…”

„Tak, tak. Ale – má vkus.”

„Je to zajímavá osobnost. Snad byla dokonce vdaná za hraběte. Před několika lety umřel. Nechal jí dítě.”

„Ach, paní domácí. Jaký je to osud…”

Manželka průvodčího měla sedmiletého skrofulózního chlapce. Měla velmi silné mateřské city.

„Dítě! A kde je?”

„Vychovává ho rodina jejího manžela. Hraběcí rodina.”

„A proč není u maminky?”

Paní Dulská se zamračila.

„Milá paní, jsou děti, zvláště ty panské, kterým městský vzduch nesvědčí. Dítě je na vesnici.”

„Ach – tak!”

Konduktérová vzdychla.

„Ach! Kdyby tak můj Olefuněk mohl být na vesnici!…Ale kde na to vzít…všechno je tak drahé…Jídlo…nájem…”

Dulská uchopila do ruky cíp županu a zmizela v hloubi průjezdu. Konduktérové se v nejhlubším koutku duše zrodilo přání „natluč si hubu”, ale bylo tiché jako to, co člověk hermeticky uzavírá ve svém nitru a nepouští na denní světlo. Šlo přece o to, aby jí Dulská nezvýšila činži, kvůli tomu se musela zdržet připomínek a „táhnout s paní domácí za jeden provaz”.

A Dulská cestou po schodech, z nichž ještě nevyvanul kokotčin parfém, přemýšlela, jak „vyrazit” vyšší činži z přístěnku. Četla o železničním procesu, kdy byly odhaleny obrovské krádeže z kufrů a zásilek. Viděla před očima celý výčet pokladů, do nichž nořil ruce takový pan „železničář”.

„Mohli jiní,” přemýšlela, „tak proč ne i Oderwanek – možná i on…a když bydlí pod střechou poctivého domu, ať za to zaplatí!”

Ani ji nenapadlo, aby zloděje vyhnala zpod své střechy – ale…ať platí! Platí přece i překupníkům.

Leč tu se Zbyšek, který se po avantuře s Hankou spouštěl ve velkém stylu, potkal nad ránem na schodech s Matyldou Sztrumpf. Ti dva prostopášníci zelení a zkažení, páchnoucí zkvašeným šampaňským a ne právě čerstvými ústřicemi, se setkali tváří v tvář.

Okamžitě si porozuměli. Ona se nemohla dozvonit na svého starého žida, který pospával kdesi v hloubce bytu. Zapomněla si klíče.

On šel pomalu a zastavil se.

Její nadýchané drahé boa se vleklo po koberci na schodech.

Přišlápl je botou.

„Och! Pardon!”

Kokotka vyprskla smíchem.

„Nic se nestalo.”

„Mohu – prosit častěji?”

„Můžete.”

Oba se zasmáli lenivým, nepříjemných smíchem.

Za dveřmi bytu se ozvalo mlaskání pantoflí.

„Konečně jde to staré zvíře,” pronesla Matylda Sztrumpf půvabně.

Dveře se otevřely.

Zbyšek se násilím vecpal.

„Možná se i mladé zvíře k něčemu hodí!” navrhl.

Prvního Matylda Sztrumpf nezaplatila nájem, a co víc, když Dulská poslala s lístkem domovníka, ten hlásil, že mu „paní” řekla, že už se s mladým pánem vyrovnala.

Dulská poslala domovníka znovu.

Kokotka, která si budovala na hlavě konstrukci z loken, do níž přidávala svých vlastních pět vlasů, odpověděla stručně ve své mateřštině:

„Schauen’s, dass Sie weiter kommen.”

Dulská ztuhla.

Ničemu nerozuměla. Felicián krčil rameny, Julia Siewiczová měla chřipku, a Dulská by tam za nic na světě nešla. Zbyšek, na kterého se Dulská zlostně obořila, vybuchl neslušným smíchem a odmítl podat vysvětlení. Ke všemu domácí dostali nařízení z magistrátu, že tradiční odpadkové koše, ze kterých vítr tam pěkně roznáší špínu a bakterie do ulic, mají nahradit dřevěnými bednami s víkem.

„Proč ne okované stříbrem?” vykřikla Dulská,„bakterie…no a co? Na něco lidi musí umřít!”

Truhlář právě přinesl čtrnáct takových „smetníků” a uspořádal je jako vojáky na dvoře.

„Promiňte, milostivá paní domácí,” prosil pokorně artritický domovník, jehož všechny póry nasály vlhkost sklepa, v němž ho držela dnem i nocí tato milostivá domácí.

Jako vítr, jako uragán seběhla Dulská ze schodů. Zapomněla na podvazek. Zastavila se a majestátně připnula punčochu k barchetovým kalhotkám „haarnadlem” vyndaným z vlasů. Pak se důstojně, ale temperamentně vrhla na truhláře a jeho smetníky.

I když se zdálo, že celá její inteligence se soustřeďuje na to, aby truhláři něco „srazila” z dohodnuté ceny, starost o nezaplacený nájem Matyldy Sztrumpf převládala nade vším.

Takže když potkala paní Oderwankovou, která se vracela z města, kde tato dáma máčela přes půl hodiny prsty ve všech nádobách se smetanou a máslem, vyřítila se na ni, zapomínajíc na smetníky, magistrát i truhláře.

„Víte, milá paní, že ta, ta…”

Následoval proud slov.

Oberwanková stála trpělivě uprostřed dvora a vstřebávala rozhněvané kdákání paní Dulské.

Nakonec přikývla a řekla:

„To se dalo čekat. Když k ní chodí pan Zbyšek…”

„Kdy? Jak? Kde?”

„Tak já nevím kdy nebo co. Ale vím, že tam bývá často, a že se ráno vracejí společně drožkou, protože můj muž, když se jednou vracel z oběda, je potkal ve vratech.”

„Ježíš Maria!”

Dulská se chytila za hlavu, za prsa, za krk, kopla do smetníku a utíkala nahoru.

Co se tam stalo – zůstává tajemstvím rodiny Dulských.

Blahoslavená hádka, která je strážným andělem rodinného krbu, stvořeného na základě božských a lidských práv, se rozrostla do mimořádných rozměrů.

Dlouho do noci musely vzorné manželské postele oddělené sofistikovaným kusem nábytku (zvaným polsky nachkastlík) poslouchat nádhernou litanii urážek ze strany Dulské  a chrápání ze strany Feliciána. Nebylo to popravdě nic nového, protože už odedávna to pěkné spojení manželských doupat, svědčící o respektování tradice a uctívání svátosti, bylo vlastně terénem, kde se vedly slovní bitvy a vyléval podivný a jednostranný vzteku. Ty bitvy byly spíš monology Dulské, jejíž duch se nenacházel ve stavu, o němž se říká, že v něm duše společně s duchem spolupracuje na posílení základů svatyně, v níž přebývá…

A nebo to možná bylo potřebným cementem pro spojování cihel té svatyně.

Takže Felicián tonul ve vatovaných pokrývkách ve zdánlivé rezignaci a ďábelské a tiché schadenfreude a Dulská urážela jeho důstojnost a čest ze vzdálenosti nočního stolku.

Toho památného večera ty urážky dosáhly kulminačního bodu.

To říkala Heša, která stála za dveřmi a tam dlouho bez dechu poslouchala slova své matky.

Pokračování za týden.

Vlkův dodatek:

Jako vždycky je u Majky otevřena diskuse.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček, Četba na pokračování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.