Paní Dulská před soudem – 2.díl


přeložila  a zredigovala  Majka

Tak začal otevřený boj mezi paní Dulskou a Matyldou Sztrumpf .

Kokotka dostala soudní výpověď kvůli nezaplacení nájmu. Dulská ji chtěla nejprve vypovědět kvůli nemravnému chování, ale rozmyslela si to, protože kokotka mohla dokázat, že Dulská dobře věděla, komu byt pronajímá a že ji dva roky tolerovala ve svém domě.

Matylda Sztrumpf okamžitě zaplatila za své tři měsíce a měla právo si je odbydlet a teprve potom se z domu vystěhovat.

Ale teď, protože už neměla důvod brát ohledy na majitelku, rozvinula svou činnost do šířky a vykonávala ji otevřeně a s veškerou nenuceností a smyslem pro svobodu ducha zbaveného předsudků.

Hosté dostali povolení přicházet v kteroukoliv denní dobu předním schodištěm, předním! (Hrdostí a pýchou paní Dulské.)

Na něm utrácel zbytky života domovník, takže koberec byl nadýchaný a pokrytý plátnem, tyče zářily do dálky jako židovské samovary, a dokonce do oken, přes která se filtrovalo světlo papouščích barev, postavila matka Dulská vlastníma rukama umělé palmy, k nimž přivázala dvě umělé kamélie „jako živé”.

A na tyto schody, které byly určeny nohám lidí bohabojných a čestných, se teď vedrali různí lidé se zdviženými límci u kabátů, mlčenliví, u kterých nebylo jisté, jestli jsou opravdu živí. Paní Dulskou každý takový příchozí znervózňoval. Ty tiché kroky nebo tlumená řeč ji bolely u srdce. Zdálo se jí, že ona sama je ten koberec, po kterém nelítostně dupají hosté Matyldy Sztrumpf.

Zvláště v noci nervy a uši Dulské pracovaly.

A myšlenka, že její rodný syn Zbyšek je součástí tohoto davu, ji přiváděla k šílenství.

Ze začátku se tomu snažila zabránit, ale její odpor měl neblahé následky. Kokotka z hloubi svého bytu vykřikla několik nesrozumitelných slov, která se vznesla k nebi.

Starý žid, který věšel na pavlači satén a krajky, se usmál a podíval na paní Dulskou pohledem, který se ze smutného měnil na hrozivý. Široce otevřená okna kokotčiny ložnice vedla na pavlač. Proti všem zvykům byly žluté hedvábné záclony vytažené. Byly vidět červeně tapetované zdi, plyšové závěsy barvy safíru, nábytek potažený žlutým damaškem, zeleně lakovaná vídeňská skříň, růžové přikrývky a krásná modrá lampa se zlatými hvězdami. V tomto přepychu se otáčí Matylda Sztrumpf oddávající se v nedostatečném oblečení lenivě komplikovanému procesu své toalety.

Paní Dulská celá hořela. Ještě se nestalo, aby zdi jejího domu viděly za božího dne „tolik těla”. Taková sluneční koupel volá po pomstě. Kdyby se koupala, ale proč se myje? K čemu to? Vždyť je středa, ne sobota. V sobotu se myje krk, uši a „do půl těla”. To každý slušný člověk ví!

Paní Dulská si těžce povzdechla, vrátila se do kuchyně, odpočítala rozinky, které měla služka dát do těsta a zašla si do pokoje poznamenat jejich počet. Když se podával moučník, Felicián a děti museli hlásit, kolik každý z nich měl rozinek ve své porci. Paní Dulská porovnala celkový počet se svým zápisem. Tak se paní Dulská přesvědčila, jestli je Anna poctivá nebo ne.

Ale na kokotku se dobře hodilo přísloví „Čiň čertu dobře…”

Matylda Sztrumpf nechtěla rozumět taktu a delikátní důstojnosti paní Dulské. Naopak.

Zdálo se, že chce paní Dulskou zatáhnout do nějakého skandálu. Uvolnila svoje mravy. Z její ložnice byly slyšet čím dál hlasitější výkřiky. Se svou toaletou přestala dělat tajnosti. Se slunečními koupelemi se ze svých barevných pokojů přestěhovala na pavlač. Ze začátku zakrývalo její tělo negližé s rukávy zametajícími prach pod jejíma nohama. Ale i tyto nedbalky začala pokládat za zbytečné. Matylda Sztrumpf si opalovala odhalená bílá záda u zábradlí pavlače. Paní Dulská při tom pohledu trpěla a vytahovala si pod bradu svůj barchet a samet. Se dvojnásobenou energií sekala suroviny, z nichž hodlala připravit falešného zajíce k nedělnímu obědu.

Matylda Sztrumpf žvýkala sušené švestky a elegantně plivala pecky směrem k bytu paní domácí.

Leč rány sekáčku Matyldu Sztrumpf nezastrašily. Naopak ji podněcovaly. Odkládala čím dál více krajek a jiskřivá spodnička z oranžového taftu zázrakem držela na bocích sotva ukrytých batistovou košilí. Hrdelním hlasem ochraptělým od vypitého koňaku zpívala melancholickou píseň o malém trotlu a do rytmu dupala dlouhýma nohama na prkna pavlače.

Zavěšená mezi nebem a zemí rozsévala kolem sebe pohoršení a neklid, odkryla tajemství své prostopášnosti a navždy poskvrnila dobrou pověst domu manželky Feliciána Dulského. Ale nedosti na tom.

Matylda Sztrumpf měla v poslední době nějaké neshody se starým židem, který jí přece sloužil věrně, diskrétně a obratně.

Co chvíli se rozléhaly nelidské výkřiky, nadávky barvité, vídeňsko-černovicko-haličské, z oken a dveří létaly na pavlač a na dvůr pantofle, umyvadla, pánské boty, brýle, rámečky na fotografie, vycházkové hole a kdovíjaké věci. Nájemníci vybíhali na pavlače vyděšení, užaslí, šokovaní. Jednoho červencového rána „soukromnice” Matylda Sztrumpf vyhodila ze dveří své faktotum, a ono vyletělo na pavlač jako střela a náhle i ono otevřelo stavidla své výmluvnosti. Zdálo se, že dva ďáblové zavření v kleci vykonávají nějaký rituál. Kokotka vyběhla na pavlač a vrhla se na starce se zaťatými pěstmi. Všechno, co obsahuje slovník dámy jejího druhu, se neslo k nebi v nejvyšším tónu, jakého může dosáhnout ženský hlas.

Vyděšení obyvatelé nejen z domu Dulské, ale i ze všech ostatních, pobledlí a nejistí, stáli u oken a na pavlačích, němí a tiší. Nějaký mocný respekt k těm dvěma, kteří bojovali pod širým nebem a nazývali věci pravými jmény, všechny zastrašil. Jenom jedna stará panna poslala služku k paní Dulské s prosbou, aby udělala konec tomu skandálu. Dulská poslala domovníka a ten nesměle poprosil, aby Matylda Sztrumpf přenesla řešení sporných záležitostí do svého bytu.

„Was den?” vykřikla kokotka.

„Odpusťte, milostivá paní, paní domácí mi přikázala povědět, že je to ostuda, je to přece jen starý člověk, a vy se k němu chováte tak, že lidé až…

Ale nemohl svou řeč dokončit, protože Matylda Sztrumpf se na něj vrhla s pěstmi.

„Paní domácí ať se do toho neplete!” křičela. „Ať se stará o svoje tlusté břicho a o svého strizzi synáčka! Já si můžu mit dem Mann treiben, was ich will. Es ist mein Vater!!!” (Strizzi=pasák, pozn. př.)

Po tomto triumfálním prohlášení zmizela bledá tvář paní Dulské za záclonkami zdobícími dveře kuchyně. Paní Dulská proběhla bytem jako šílená a Zbyška, který se rozvaloval na kanapi, proklela s nářkem až do osmého kolena.

Ale nepomohlo to. Zbyšek nespustil zvednuté nohy na podlahu a kokotka dál hulákala na pavlači demonstrujíc vlastní pojetí čtvrtého přikázání.

Ale to ještě nebylo nic ve srovnání s tím, co se dělo dál.

Kokotka k sobě přivedla dítě.

To „dítě”, které se těšilo životu na vesnici.

Byl to malý chlapec, asi čtyřletý, zubožený a hubený, oblečený navzdory horku v sametovém oblečku.

Ale když se dítě poprvé objevilo na pavlači, celý dům i okolní domy až na kraj Lvova zabzučely jako úl.

To dítě bylo černé.

Přesně tak. Tvářička, ručky, holá lýtka vykukující z červených ponožek byly černé. Nebyla to ta nádherná čerň jako u skutečných černochů, ale tmavě kávová barva, která dostatečně svědčila o exotickém původu jeho otce. Obrovské oči svítily do daleka svým bělmem. Napůl opice, napůl člověk seděl u zábradlí pokorně a tiše pavlače.

Zvláštní smutek vyzařující z očí opičky oustiti umírající v pozlacené kleci.

A tajemný, jemný, týraný duch chvějící se v tom tmavém těle…

To všechno se najednou ocitlo na pavlači v domě paní Dulské.

Když o tom služky podaly paní domácí zprávu, zůstala jako by do ní udeřil blesk z čistého nebe.

Všechno, co kokotka do této chvíle provedla, se zdálo být ničím v porovnání s touto otřesnou skutečností.

Černošské dítě!

Hrůza!

Černá, nesmytelná skvrna na bílé budově.

Dulská přestala jíst, uklízet, hádat se, proklínat. Chodila, o něčem přemýšlela, cosi zvažovala. Cítila bezedný výsměch, který přivolalo objevení malého černouška v jejím domě. Věděla, že lidé procházející ulicí se zastavují a dívají se s nadějí, že uvidí „to černé” – třeba jen přes okno. A den, kdy se černoušek objevil na balkóně v průčelí přilepený k umně vypracované balustrádě, byl pro Dulskou dnem hlubokého smutku a zoufalství. Byla to vizitka budovy stokrát horší než drožky a automobily, které se teď zastavovaly úplně otevřeně před vraty.

To bylo představení, jaké tu ještě nebylo, nevídané, cirkusové a monstrózní.

Dulská chodila jako duchem nepřítomná. Sláva černošské kuriozity se stále šířila a Zbyšek jednou v záchvatu dobré nálady řekl, že pravděpodobně se co nejdříve v místním Nouveau Siècle objeví aktuální obrázek zobrazující dům Dulských s černouškem na hlavním balkóně.

Dulská tomu uvěřila a upadla do ještě většího zoufalství.

Historie černého dítěte Matyldy Sztrumpf byla krátká a smutná. Vzniklo z nadšení pro cake-walk a jako cake-walk bylo ohebné, zvláštní a odpudivé. Teď celé večery trávilo samo v temném Matyldině bytě. Matylda, nastrojená a šustící hedvábím, za soumraku zmizela. Žid zhasl světlo, zavřel dveře na klíč, odešel do světa a vrátil se pozdě v noci. V bytě zůstal malý chlapeček vydaný napospas úzkosti a smutku.

Jedné noci se probudil na koberci v salónu. Možná ho probudilo světlo Měsíce, možná tep srdce, možná hlad, možná závan melancholie z širokých lánů, na kterých šumí cukrová třtina a lesknou se ohnutá záda, černá a lesklá.

Něco probudilo malou černou bytost.

Zvedla se na kolena.

Zablýskla se bělma.

Černoušek zakvílel.

Och! Jak žalostně.

Trochu jako zatoulaný pes, trochu jako primitivní člověk, který volá o pomoc…

Neslyšel ho nikdo, protože salón Matyldy Sztrumpf hraničil s kuchyní a koupelnou mladého manželského páru.

Neslyšel ho nikdo kromě jedné bytosti.

Zbožná kuchařka těch mladých manželů, která celá léta za peníze ukradené na „košíkovém” vykupovala malé Číňany, malé černoušky a jiná exotická strašidýlka skládající se z těla a duše.

Syn Matyldy Sztrumpf nedal Magdaleně Onyžkové spát. Vzdychala těžce při pohledu na tu nepokřtěnou hlavu. Když v noci za tenkou stěnou uslyšela kvílení dítěte, využila situace, oblékla se a vyšla na pavlač.

Protože byla energická, rozbila okno v ložnici Matyldy Sztrumpf, otevřela ho a bez okolků vstoupila dovnitř. Rychle našla dítě, vzala je na ruku a odnesla je rychle do své kuchyně.

Tam zapálila lampu, dala dítěti napít mléka, a když se nabažila vzdychání a potřásání hlavou nad dítětem, začala mu chystat lůžko.

„Jsi černý, ale přece jen jsi člověk a stvoření Boží!”

Ale zvuky, které doprovázely činnost Magdaleny Onyžkové, probudily její paní. Nedalo ji to, vstala tiše z postele a tiše se vydala do kuchyně. Když tam přišla, úplně nečekaně spatřila černého ďáblíka v negližé uprostřed své kuchyně.

Rozespalá paní si nevybavila, kde se takové stvoření vzalo v domě, vykřikla a omdlela.

Incident byl tím vážnější, že paní byla v požehnaném stavu.

Nastalo období kruté nejistoty, jakou barvu bude mít očekávaný infant.

Protože jisté je, že se paní „zhlédla”.

Byl z toho velký křik a pobouření v celém domě. Všichni se obraceli proti Dulské, že u sebe trpí takové skandál, příčinu katastrofy.

Dulská cítila, že musí zakročit.

A zakročila.

Zastihla kokotku na pavlači, ana tam provětrávala své krajky a půvaby svého těla.

Veliká ve své důstojnosti, zářící ve světle červencového slunce, paní Dulská požádala Matyldu Sztrumpf, aby odstranila černouška z domu.

A očekávajíc odpověď couvla na práh své kuchyně.

Všechny dveře a okna byly napohled zavřené, ale za škvírami bylo možné napočítat mnoho posluchačů. Jenom žena průvodčího vyšla odvážně na dvůr, u brány byla pradlena Maryanna Zygmušová a domovník filosoficky se opírající o koště,

Paní Dulská se připravovala na strašný boj.

Ale Matylda Sztrumpf byla toho dne kupodivu vlídně naladěná.

Zamávala krajkami, zavrtěla rameny, potřásla hlavou, ukázala zuby a nedbale se zeptala:

„Was?”

Paní Dulská opakovala svou žádost.

„Was?”

Paní Dulská zrudla.

Kokotka se zajíkala smíchem. To paní Dulská nečekala. Přistoupila blíže. Slova ji vázla v hrdle, ale přesto začala mluvit.

„Chci, abyste to dítě neměla u sebe.”

Kokotka pokrčila rameny.

„A já zase chci, abyste vy svého syna neměla u sebe!”

Dulská se dusila:

„Jak můžete srovnávat svého syna s tou svojí obludou! Můj syn je poctivě narozený, po svatbě, ne jako nějaké cosi…”

Kokotka byla nádherná ve své lhostejnosti.

„Ach, das ist ganz egal. Ale můj syn, i když je černý, nebude nikdy so ein Lump, so ein Strizzi, jako ten váš…”

Žena průvodčího pokládala za vhodné přijít na pomoc své domácí.

„Tohle je opravdu skandál!” začala křičet pisklavým hlasem, „nejenže dělá ostudu celé ulici, ale ještě uráží počestnou ženu…”

Teď se Matylda Sztrumpf urazila. Naklonila se přes zábradlí pavlače, pohlédla na dvůr a umělecky si odplivla.

Potom spustila německy záplavu slov, z nichž ani Dulská, ani žena průvodčího, ani pradlena nerozuměly ani jednomu, ale vycítily, že to jsou velké, těžké a neodpustitelné urážky na cti.

Výsledkem byla soudní žaloba, kterou paní Dulská vznesla proti Matyldě Sztrumpf, soukromnici, a za svědky povolala svého manžela Feliciána, paní Žofii Oderwankovou, nájemnici, Maryannu Zygmušovou, pradlenu, a domovníka Jakoba Czarnoryjského.

A proto paní Dulská uprostřed týdne (navzdory tradici) připravuje pro sebe a pro Feliciána čisté prádlo, těžce u toho vzdychajíc.

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček, Četba na pokračování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Paní Dulská před soudem – 2.díl

  1. Věra Říhová napsal:

    Napište nám, co neumíme německy, do závorky překlad. Pěkně prosím a děkuji.

  2. Majka napsal:

    Tak první částečně německá věta je „Já si s tím člověkem můžu dělat, co chci. Je to můj otec!“
    A ta další:
    „Ach, to je jedno. Ale můj syn, i když je černý, nebude nikdy takový lump, takový pasák, jako ten váš… „

Komentáře nejsou povoleny.