Paní Dulská před soudem – 3.díl

přeložila a zredigovala  Majka

II.

Nevelká   síň, zaprášená a tmavá. Předsíň sálu, v němž se vedou spory.

Je to chemická čistírna té hermelínové věci, kterou každý člověk nosí v sobě, ať chce nebo nechce, a která se nazývá…čest.

Zdá se, že jsou jenom dva způsoby, jak vyčistit ten hermelín: buď krev, nebo soudní rozhodnutí.

Paní Dulská si vybrala to druhé.

Teď tu sedí svátečně oblečená, podle svého mínění vhodně ke svému postavení a důstojnosti. Hedvábná sukně „heliotrop”, k ní šitá pelerína, a na hlavě slavnostní klobouk s černým perem. Na krku skleněná brož, v níž jsou vlasy představující různé vzpomínky. Drží v ruce deštník, tašku, šátek a želvovinové kukátko. Ten poslední nástroj drží nesměle, protože ho získala nedávno a ještě ho neumí používat.

Dulská má vážný, soustředěný, důstojný výraz. Felicián v nové kravatě se tváří záhadněji než obvykle. Sedí po levé straně, protože Dulská, ať v drožce, ať kdekoliv „na očích” lidem, demonstruje své postavení legální manželky – zaujímá tedy pravou stranu manželské dvojice. Po druhém boku paní Dulské sedí polekaná a nejistá Žofie provdaná Oberwanková. Ta má pěknou ořechovou sukni, nesmrtelný šedý kabátek a na hlavě klobouk s vybledlou stužkou. Z rukaviček těchto dam je cítit vůně benzénu. Vyzařuje z nich velký respekt k právu. Tudíž i jistota, že vyhrají.

Dulská si je dokonce natolik jistá, že doma nařídila, aby se připravila rodinná káva a upekla bábovka s dvojnásobným počtem rozinek. Všechen prach byl utřen. O vlásek a paní Dulská by nařídila společnou cestu ke zpovědi a velké prádlo.

Ale odložila to na další den.

Teď sedí a laskavě se usmívá na své svědky, Jákoba Czarnoryjského, domovníka, představujícího vzorný exemplář artritidy, jaká se dá vypěstovat v suterénním vlhkém  bytě a Maryannu Zygmušovou, pradlenu, která se cítí u soudu jako doma.

Po Matyldě Sztrumpf ani stopa.

„A „ta“ tady jaksi není…milostpaní,” říká paní Oberwanková.

Dulská se ironicky usmívá.

„Přijde včas, aby si užila hanby!”

„A možná vůbec nepřijde.”

„No, může být souzená i v nepřítomnosti.”

„A co by s ní pak bylo?”

„Ha, taková – ta už je zvyklá.”

„A co jí udělají?”

Dulskou to nějak rozčílilo.

„Jak to, co? Posadí ji do vězení. Když jí budou chtít dát pokutu, nesouhlasím! Ať jde sedět! Uvidíme, jak se jí bude zamlouvat vězeňská strava a pryčna. Počítám do podzimu…”

„Ach, milostpaní! Milostpaní!”

Zašumění – zachichotání.

Do síně vchází Matylda Sztrumpf oblečená s mimořádným šikem. Bílé šaty z linonu vykládané stuhami, přes to lehký přehoz s malými kostkami střižený „à la gejša”, ohromný klobouk „Solferino” s obrovskou růží a vysoký účes „Empire”. Elegantní slunečník, elegantní doplňky a zpod hedvábné spodničky diskrétně vykují krásné prolamované punčošky.

Vešla jako máj, jako zázrak, jako vůně koncentrovaná v křišťálovém flakónku do špíny, zatuchlého vzduchu a ošklivosti soudní síně.

Vedle ní stál mladý advokátek, elegantně oblečený s aktovkou pod paží.

Všichni batiardi sedící na lavičkách, jako by dostali kataleptický záchvat a vstali z lavic.

„Vzala si advokáta!” šeptala Oberwanková paní Dulské.

„To jí nepomůže!”

„Škoda, že jsme si ho také nevzali!”

„Proč?” mumlala Dulská. „Já mám advokáta ve svých ústech, a kromě toho je Pán Ježíš s námi.”

Kokotka se posadila proti rodině Dulských a prohlížela si je přes nádherné face à main ze zlata a rubínů.

„Nestydatá!” zasyčela Dulská a začala se ovívat kapesníkem.

Konečně se spor Sztrumpf-Dulská začal projednávat.

Obě strany byly povolány před soudce.

Soudce byl středního věku, dosti pohledný, jeho manželka se právě bavila v lázních.

Matyldě Sztrumpf, která se šustěním vcházela, věnoval pozorný pohled.

Paní Dulská přes šířku stolu podala soudci ruku vonící benzínem.

Soudce se zatvářil překvapeně a místo odpovědi ukázal všem na židle.

„Sedněte si!”

Dulská byla překvapená, ale nedala to na sobě znát.

Kokotka se posadila přímo proti soudci vedle svého advokáta a vesele se s advokátem bavila.

Vytvářela hodně šumu svými taftovými sukněmi a cinkala přívěsky, přičemž vrhala žhavé pohledy na soudce.

Paní Dulská, která svým chováním projevovala patřičnou úctu k představiteli justice, chtěla využít lehkomyslnosti kokotky a udělat dobrý dojem na soudce.

„Podívejte se, milá paní! Co je to za chování!” pronesla nahlas k ženě průvodčího, „co je to za neúctu k trebunalu!”

Mezitím nějaký pán, špatně živený, hubený a znuděný, povstal ze svého místa a začal monotónně číst obžalobu, čímž soutěžil s bzukotem much, které v hejnech lítaly ve vzduchu, zpestřujíce bělost zdí a stropu.

Konečně začaly výslechy.

Ukázalo se, že kokotka udává věk dvacet čtyři let. Dulská pokrčila rameny nad touto bezbožnou lží a prohlásila:

„A já vám řeknu pravdu, velkomožný pane soudce. Já nepotřebuji tajit svůj věk. Je mi čtyřicet čtyři. Vlastně mi bylo na svatého Floriána. Bylo mi dvacet, když se narodil můj první syn. Žila jsem poctivě a spravedlivě, pane soudce!”

Ale soudce řekl hlasem bez jakékoliv intonace:

„To sem nepatří!”

Dulská se zvedla ze židle.

„Omlouvám se, pane soudce, ale chtěla bych, abyste věděl, kdo jsem já a kdo je ta dáma!”

Ale soudce ji suše přerušil.

„Promiňte. Tady smíte pouze odpovídat na moje otázky.”

„Ale…”

„Dost!”

Kokotka se zatvářila zdvořile a odpovídala stručně a krátce a nepřivolala na sebe žádné napomenutí od soudu. Dulská byla tak podrážděná, že už nedokázala ovládnout své nervy.

„Jste vdaná, svobodná, nebo vdova?” ptal se soudce kokotky.

„Jsem rozvedená.”

„A vy?” obrátil se soudce na Dulskou.

„Jsem vdaná!” zahřmělo triumfálně.

„A máte děti?”

„Syna a dvě dcery. Syn je na finanční prokuratuře. Teď má jet do zahraničí!” dodala rychle a nevšimla si, že všichni, překvapení tím vyznáním, na ni hledí s úsměvem.

Případ pokračoval dost rychle. Soudce nemohl snést mouchy a horko. Zavřel rychle stavidla výmluvnosti paní Dulské a povolal svědky. Jako první předstoupila ořechová postava Žofie Oderwankové. Když viděla, že zřízenec zapaluje dva oharky svíček u krucifixu, dostala strach. Ale Dulská jí utěšovala a posilovala. Žofie Oderwanková pronesla přísahu zmírajícím hlasem, přiznala věk třicet sedm let a začala vypovídat. Mluvila dlouze a zeširoka o drzosti obžalované a o tom, co od ní Dulská a nájemníci museli vytrpět. Zapletla do toho i černouška, přičemž se červenala a zakloktávala. Dulská jí pomáhala, přestože ji soudce napomínal a volal k pořádku.

„Já nemám rukávy jako prapory, pane soudce, lemované krajkami! Já nezametám rukávy pavlač!” vypravila ze sebe náhle Dulská.

„Prosím, abychom se vrátili k věci,” zvolal soudce. „Ať svědkyně vypoví, jak to bylo s tou slovní urážkou, které svědkyně byla svědkem.”

Žofie Oderwanková vypovídala umdlévajícím hlasem.

„Ach! Toho dne došlo ke strašnému skandálu. Tahle dáma téměř…prosím, neurazte se, pane soudce…skoro…neoblečená…běhala po pavlači. A den předtím její dítě…černé, pane soudce, černé…”

Dulská ji rychle přerušila:

„Zřejmě byl manžel té dámy černoch. Myslím, pane soudce, že to stačí!”

Složila si ruce na břiše a podívala se vítězně na Matyldu Sztrumpf.

Ta se zhoupla na židli, vstala, ukázala krásné zuby a vyprskla smíchem.

„Ja! wirklich! ein Mohr!” potvrdila vítězně.

A znovu se zasmála.

Dulská se pobouřením chytila za hlavu.

Po Matyldě se rozesmál její advokát, přidal se písař a ještě nějaké další osoby v místnosti. Ani soudce nedokázal udržet svou důstojnost. Všichni se smáli milostnému vztahu Matyldy Sztrumpf s neznámým černochem.

Paprsky slunce zářily na papírech, kterými byl zavalený stůl, a tančily cake-walk v diamantech kokotky. V ponuré prádelně poskvrněných ctí bylo náhle jasněji a veseleji.

Jenom Dulská a Oderwanková se na sebe překvapeně podívaly, úplně vyvedené z míry.

„Smějí se, milostivá paní!” zašeptala Oderwanková.

Dulská se také pokusila o úsměv.

„Milá paní! Protože to je taková nestydatost, že se člověk musí buď smát, nebo plakat. Nejlépe oboje najednou!”

„Pst!”

Pokračoval výslech Žofie Oderwanková.

„Co vlastně obžalovaná říkala a jaké to byly urážky?”

Paní Oderwanková byla poněkud zaskočená.

„Ta osoba mluvila, nebo spíš křičela německy! Urážela ošklivými slovy paní domácí a potom mě a ostatní. Nadávala našim synům…mému Olafkovi, kterého jsem tak dlouho a těžce rodila.”

Tu paní Oderwanková začala tiše plakat.

Paní Dulská ji uklidňovala a těšila.

„Uklidněte se, paní, až se váš muž vrátí z cest, pomstí vás.”

Soudce se podíval na dámu otřásající se vzlyky skelným pohledem.

„Ale,” začal po chvíli, „co vlastně obžalovaná říkala?”

„Co taková může říkat!” rozhořčila se paní Dulská, „řeči, které ze slušnosti nejdou opakovat před soudem.”

Tu zasáhl advokát Matyldy Sztrumpf:

„Promiňte, ale rozumí svědkyně německy?”

Nastala chvíle mlčení.

Žofie Oderwanková si vzpomněla na přísahu a přepadl ji velký strach.

„Umíte německy?” opakoval soudce.

„Ne, pane soudce!” přiznala tiše a jakoby zahanbeně paní Oderwanková.

„Z tohoto důvodu je vaše výpověď ukončena!”

Žofie Oderwanková se posunula na lavici ke kamnům, doprovázena vražedným pohledem paní Dulské, která se rozhodla své nájemnici pomstít za její morální zábrany zvýšením činže.

Dalším svědkem byl Felicián Dulský.

Ve fraku, s novou lila kravatou, udělal velmi slušný dojem. Ale bylo zřejmé, že se rozhodl nic neříkat. Složil přísahu a tím jeho vystoupení končilo, Dulská uvědomila soud, že v kritické chvíli byl Felicián v kuchyni, ale když chtěla dále mluvit za svědka, soudce jí přikázal mlčet.

„Takže jste nic neslyšel,”

Felicián přikývl.

„Děkuji vám!”

Felicián se uklonil a posadil se ke dveřím. Něco jako letmý úsměv, jakási „Schadenfreude”, se objevila na jeho úzkých rtech, když se setkal se zamračeným pohledem své ženy.

Další svědek, Maryanna Zygmušová, povoláním pradlena, se vyřítila jako bomba, a ve svém krajkovém šátku a pořádně naškrobené sukni se s pukrlaty a poklonami blížila ke stolu.

„Ručičku líbám panu soudci, velkomožné paní domácí a velkomožnému panstvu!” křičela radostně.

Její tvář pokrytá pihami jako krůtí vejce zářila. Usmívala se na všechno a na každého. Soud jí neděsil. A vzápětí se zjistila příčina.

„Byla jste již trestaná?” ptal se mimo jiné soudce.

„Jak by ne!” řekla se smíchem Maryanna.

„Kolikrát?”

„Mockrát.”

„A za co?”

„Bůhví za co. Za různé věci. Nejvíc kvůli urážkám. Však víte, pane soudce, že my, prostí lidé, když se urazíme, hned jdeme k soudu.”

Usmála se na Dulskou, na kokotku, a nevšimla si, že do Dulské udeřil blesk.

„Jak to bylo?” zeptal se soudce.

Natáhl se líně na židli a vpil se pohledem do Matyldy Sztrumpf, která zrůžověla horkem a byla opravdu přitažlivá a hezká.

„No, já nevím!” vykřikla Zygmušová.

„Jak to, že nevíte?” rozzlobila se Dulská. „Byla jste přece na dvoře.”

„Byla, milostivá paní domácí, ale viděla jsem jedině, že se dámy hádají na pavlači. Vím jenom to, že mandlířka říkala ve kšeftě, že paní konduktérová, co nemá pana konduktéra, co k sobě pouští oknem nějakého, co já vím…”

Tableau.

Soudce zaklepal na stůl.

„Tohle není k věci! – Jde o urážky!”

„Neslyšela jsem žádné urážky!”

„Svědkyně může odejít!”

Další svědek, domovník Czamoryjski, artretik povoláním, svědčil ve stejném duchu. Nic neslyšel, nic neví. Naopak vykládal, že bere čtyři zlaté měsíčně za celodenní a celonoční službu, že za ty peníze kupuje petrolej na osvětlení šesti pater, že kvůli nadmíře práce je stále ospalý, a proto ani urážky nemohl slyšet. Poté, co to všechno podrobně vysvětlil, vrátil se se svou artritidou a sklepní vůní, kterou celý prosákl na své místo.

Na tváři paní Dulské vystoupily purpurové skvrny, ale stále seděla, stále doufala ve spravedlnost Boží a lidskou.

Leč její naděje byla zklamána.

Naprosto zklamána.

Advokát se zřekl závěrečné řeči a soudce stal a vynesl rozsudek, kterým zbavil Matyldu Sztrumpf viny a trestu.

Pro nedostatek důkazů.

Dulská zrudla ještě víc a potom zbledla. Kokotka se na ni dívala skly svého face à main. Dulské se zdálo, že v této místnosti došlo k hroznému zločinu podplácení. Nemohla si pomoci.

„My chudí lidé se nedomůžeme spravedlnosti proti těm, kteří se brodí ve zlatě,” zasyčela, když se chystala k odchodu.

Soudce se na ni upřeně zadíval.

„Co jste to říkala?” zeptal se ostře.

Ale Dulská se jako každý drzoun krčila před autoritou.

„Nic, pane soudce,” pronesla s úklonou.

„Radím vám, abyste vážila slova,” poradil jí soudce na rozloučenou, „mohla byste na to těžce doplatit!”

Dulská vyšla rozrážejíc skupinku, která jí stála v cestě. Ani se nepodívala na Oderwankovou, zamračenou a očekávající zvýšení nájemného. Felicián dávno zmizel, aniž by čekal na rozsudek.

Domovník a pradlena se hluboce klaněli „paní domácí”, ale ignorovala je a celá roztřesená přešla důstojně ulici.

„Vyházím všechny tyhle darebáky, dobytek odporný a zlý!” přemýšlela, „a ten soudce je určitě milenec té ničemnice…”

Hořce se usmála.

„No co! Přece my počestné ženy nebudeme válčit s takovými! Dávám přednost porážce před výhrou získanou takovými prostředky. Však kdybych chtěla, taky bych vyhrála…”

O půl hodiny později v domě Dulských panovala ponurá atmosféra.

Z rodinné kávy nebylo nic. Dulská, když přišla domů, pohrozila oběma služkám a domovníkovi výpovědí ze zaměstnání – a Oderwankové a pradleně z bytu. Kávu přikázala schovat „na ráno” a bábovku vášnivě popadla a zamkla na tři západy do kredence. Heše odmítla dát peníze na sešity a Mele dala chinin bez oplatky. Hledala všude Zbyška, aby ho mohl speciálně proklít, ale nikde ho nemohla najít, a Feliciána taky ne. Nakonec se zavřela v ložnici a pohroužila se do ponurého mlčení.

Na pavlači polonahá kokotka chovala demonstrativně melancholické černé „děťátko” a zpívala silným a silně ochraptělým hlasem:

Man ist so alt, wie eine Kuh,

Und lernt man immer was dazu.