Krabička první pomoci -polemika s tatkem


napsal Hlas z Vysočiny

Byl jsem si jistý, že tatkův pondělní článek bude mít ohlas. Popravdě,a le musím přiznat, že jsem jej čekal větší.

V podstatě  se  koncentruje na  na to, co bude za pár okamžiků číst – premiera kosíře, který se rozhodl k premierové publikaci a Kose pod  nickem Hlas  z Vysočiny. Bylo jasné, že  nějaký takový pohled na problém migrantů, musí jako reakce na tatka – přijít a  osobně  jsem rád, že  přišel. Chtěl jsem diskusi původně pustit už pod tatkem,  ale  z technických důvodů byl tento úmysl opuštěn. Takže  diskusi otevřu dnes. A bude patřit jak novému autorovi, tak rovným dílem i tatkovi. 

U nového autora, jako vždycky, prosím o příděl hvězd! Díky.A nyní už jen Hlas z Vysočiny.

Dovolím si reagovat na článek autora tatko, který mě velmi zasáhl. Nemohu mu upřít, že je zřejmě psán s hlubokým lidským přesvědčením, že pomáhat si navzájem je jaksi přirozené. To je asi to co mě zaujalo a oslovilo. Nechci se pouštět do hodnocení či rozebírání postojů autora, který sám naznačuje, že pomáhat je pro něj samozřejmé a jít proti stereotypům se očividně nebojí.

O to hůř se mi jeho závěry odmítají, protože jsou mi jinak sympatické.

Přesto, po vnitřní dialektice, jsem se rozhodl reagovat. Nebudu se věnovat první části. Nesleduji slovenskou politiku a nehodlám se pouštět do debat o fašistech ve vládě bratrů Slováků. Obecně si myslím, že problémem každého občanského shromáždění, demonstrace, happeningu a podobného srocení lidí je i to, že se může objevit skupinka buřičů, extremistů, prostě chamraď, která, buď z vlastní iniciativy nebo z pověření, strhne pozornost a mnohdy silně devalvuje poslání a myšlenku daného shromáždění. Ostatně, říká se, že jednotlivec je moudrý, ale stádo je vždy tupé. Zcela lidsky chápu, že v euforii a s pocitem hluboké sounáležitosti s davem podobně smýšlejících se i jinak rozumný člověk někdy začne chovat jako zvíře a je ochoten hulákat a provolávat hesla, která by jindy nevypustil z úst. Je to smutné, děsivé, ale lidské.

To, nad čím jsem se zarazil a čemu je nutné oponovat, je druhá část autorova článku. Plně souhlasím s tím, že člověk ze své lidské podstaty má někde v sobě přirozenou potřebu chránit ostatní svého druhu. Má potřebu se družit, začlenit, být empatický, protože dlouhé generace našich předků si tak zajišťovali soudržnost tlupy a solidarita umožnila přežít skupině i když byly některé její články oslabené. Je to to co nás odlišuje od opic a lidoopů. Od rozvinutí řeči a schopnosti předávat zkušenosti verbálně se i z fyzicky oslabených staříků stal hodnotný prvek společnosti, neboť byli důležití svými zkušenostmi. Potud je mi myšlenkový pochod autora blízký a za sebe se připojuji k tomu, že když zaklepe člověk v nouzi na mé dveře, pak ho neodmítnu, byť by to byl černý utečenec.

Zde lehce odbočím. Při psaní předchozího odstavce, jsem poslední větu třikrát smazal. Autocenzura mě přiměla hluboce přemýšlet o vyznění a formulování konce věty tak, aby nevyzněla rasisticky. Nakonec jsem ji nechal tak, jak jsem ji napsal poprvé. Není to zdůraznění toho, že by byl černý horší, než jiný člověk v nouzi. Je to zvýraznění toho, že mi nedělá problém přijmout i někoho, kdo je dnes medializován jako problém – nikoliv jako lidská bytost. A je dost smutné, že mám vůbec potřebu tuto vsuvku psát a něco takového vysvětlovat. Tedy dál.

Ona bazální solidarita je v pořádku. Je to o vztahu jednotlivců v rámci skupiny. Jen vzájemnou empatií a solidaritou je zajištěno rovnoprávné a harmonické dlouhodobé soužití. Nutno dodat, že v rámci skupiny. Skupiny, která se řídí stejnými nebo podobnými pravidly. Skupiny, jejíž společně sdílené zásady, tradice a postoje zajistí, že sdílení a solidarita bude všeobecná a ne jednostranná. Skupiny, kde společný tlak přiměje všechny jedince „samy od sebe“ být solidární. Bohužel, dnešní globální svět nám dává mylnou iluzi toho, že celý svět je jedna taková skupina. Není to pravda. Ani leckteré rozvětvené rodiny už nejsou tou „skupinou“ a nedokáží sdílet a vynucovat základní etické a morální vzorce chování svých členů. A dojdeme-li na úroveň států, pak je selhání podobného přístupu ještě markantnější. Nemusíme, podobně jako bratři Slováci, chodit pro příměry daleko. Romská menšina je zářným příkladem toho, jak na globální úrovni ona nefungující vnitřní solidarita vypadá. Stát, který se snaží tlačit na vnitřní solidaritu skupiny, selhává. Solidarita je jednostranná. Těm co dávají (byť zprostředkovaně a jen zdánlivě dobrovolně a nezjištně) se dlouhodobě nic nevrací. Vzájemný vztah už není vztah uvnitř lidské skupiny, ale vztah dvou skupin, nuceně spojených, kde jedna cíleně parazituje na druhé a druhá je nucena se tvářit, že jsou jeden celek.

Zde je zase vhodné vsunout, že mnoho romských rodin jsou naopak ideálním příkladem fungující lidské skupiny. Její členové (mnohdy i rodově nepříbuzní) vyznávají podobná pravidla a hierarchii. Vzájemně se podporují a sdílí. Jsou k sobě solidární a brání své členy proti vnějším vlivům.

Na úrovni nadnárodní, mezistátní, už podobná lidská skupina nefunguje vůbec. Byť je snahou unionistů opak. Přesto máme (my, evropané) z globálního pohledu tolik společného, že se k lidské skupině silně blížíme. Generace společného vývoje a prolínající se historie v nás zanechaly podobné etické normy. Podobný kulturní základ, podobné vzorce chování, podobné stravovací návyky. Historickou, kulturní i emocionální vazbu k naší krajině, zemi, tradicím, stavbám. Je tedy logické, že na úrovni lidských skupin jsme si blíže v rámci evropy, než se zbytkem světa. Cítíme sounáležitost.

A teď k přistěhovalcům. Co udělá jednotlivec, když zaklepe blízký soused a chce pomoci? Zpravidla pomůže. Co udělá, zaklepe-li cizinec, neznámý, a chce pomoci? Zpravidla, byť mnohem obezřetněji, také pomůže. Co ale uděláte, když si soused postaví stan na vaší zahradě a bude se domáhat připojení hadice s vodou a prodlužky k magnetofonu? Asi už nadšeni nebudete. A když to udělá neznámý cizinec? Patrně budete rovnou volat policii. A je to zcela přirozená reakce. Na úrovni jednotlivce snadno pochopitelná. Na úrovni lidské skupiny jsme o level výš.

Když si gadžo vezme romku, pak je tato většinou po nějaké době ostražitosti přijata jeho okolím zcela bez problému. Když se ale do domu nastěhuje početná romská rodina, je to obvykle boj nervů. Obzvlášť, když dostanou byt zdarma a nemusí nic, co musí ostatní partaje v domě. Zase je to naprosto běžný vztah lidských skupina reakce na nově příchozí z jiné skupiny. Je-li snaha o začlenění do skupiny vzájemná, pak není větší problém. Je-li snaha jednostranná, nemůže fungovat.

Jak se tedy postavit k uprchlíkům, migrantům a imigrantům? Myslím si, že je to jednoduché. Musíme nabídnout otevřenou náruč všem, kteří se přišli začlenit do naší společnosti a musíme vymezit jasné hranice těm, kteří tu společnost přišli rozvracet. Zde narazíme na to, co je to „začlenit se“. Podle mého jde o to, aby dotyčný přišel s tím, že chce žít tady jako jeden z nás. Pokud má být společností přijat a „osvojen“, pak se musí stát jedním „z nás“. Pokud chce přijít sám za sebe a donést si svou kulturu a identitu, pak si to musí „zasloužit“. Musí si místo ve společnosti a právo na sebeurčení prosadit něčím, co vyváží jeho jinakost – penězi, odborností, uměleckým přínosem.

A co tedy s těmi, kteří už vypluli na moře a nesou si svůj sen o lepším životě v Německu nebo Británii v ranci na zádech? S těmi, kteří o naší kultuře a společnosti nic nevědí, jen si myslí, že zde mají právo žít a my je musíme hostit? Jaká je ta krabička první pomoci? Ač to bude znít krutě, tak bych je pozavíral do táborů, kde by měli zdravotní péči a zajištěný přísun obživy. Odtud bychom selektivně vybrali ty, kteří se chtějí skutečně začlenit a ostatní postupně odeslal zpět. Ruku v ruce s tím by se měla Evropa zasadit o odstranění příčin migrace. Osvětou v problémovém regionu by měla rozšířit informaci o tom, že migranti budou z Evropy vraceni a převaděči velmi tvrdě trestáni. Politickou, případně i vojenskou silou napomoci k stabilizaci vlád v regionu a „exportem vzdělanců“ přispět k zajištění samostatnosti hospodářství chudých zemí. Zároveň je třeba napřít síly i dovnitř Evropy a jasně deklarovat, že humanismus a otevřenost má hranice – hranice záchrany naší euroamerické civilizace. A k tomu je potřeba občanská iniciativa. Tlak „zespodu“. Tlak na politiky nakloněné podobné myšlence aby byli víc slyšet. Tlak na extremisty aby si nesbírala body, ale aby hledala východiska. Tlak na to, aby se věci nazývaly pravými jmény a abychom nemuseli provádět autocenzuru kvůli dohledu nějaké instituce, nebo možnosti žalování, ale čistě z lidské potřeby neranit city druhého. Tlak, aby se falešným humanismem nemaskovala neschopnost dělat nepopulární opatření.

A chceme-li si hrát na lepší a kulturnější, než jsou migranti, pak bych byl pro návrat ke koloniálnímu zřízení a nabídl všem migrantům přenesení kusu Evropy k nim domů. Ani bych je nenutil stavět kostely a jíst vepře.

V závěru možná můj příspěvek vyznívá příliš radikálně a nesmiřitelně. Myslím si, že je čas si uvědomit, jak strašně dobře se maji u nás i ti nejchudší. Jaké jistoty a zázemí má každý Evropan v porovnání třeba s občanem Súdánu. Je třeba si uvědomit, že to, jak se máme je dáno naším kulturním a historickým vývojem. Dostali jsme se na tuto úroveň generacemi dřiny, lopoty, válek a utrpení. Nelze se toho vzdát. Můžeme to sdílet. Můžeme nabídnout své zkušenosti a schopnosti, ale nejde otevřít brány a nechat se zaplavit těmi, kteří podobnou úroveň dosáhnout neumí. Můžeme jim rozdat vše co máme, ale musíme jim to my rozdat, ne si to nechat od nich vzít. Protože, ač jsme všichni lidé, vždy bude nějaké my a oni. Na každé úrovni je to my a oni a kdo tvrdí opak je snílek. Musí být nějaké my a oni, jinak se dostaví stagnace a vytratí se dynamika vývoje lidstva. Dokud se neobjeví mimozemšťané, bude my a oni jen mezi námi lidmi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.