Bella Italia…..nebo že by ne?


napsal PT

Je  čas  dovolených, kdy  český národ  míří na jih. Směr moře, slunce, pohoda. Často do Itálie. PT před  časem popsal svoje zážitky  z Ukrajiny. Dneska se podělí o totéž   z Itálie. Hlavně o to, co běžný turista rozhodně nevidí.

Svého současného pracovního pobytu v Itálii jsem hodlal  využít k prozkoumání zdejší situace a zjištění, jak si ti Italové žijí. Nejsem samozřejmě v Itálii prvně, strávil jsem zde pracovně bezmála rok, ale to už je dost dávno, na přelomu tisíciletí. Situace se zde od té doby změnila, spíše k horšímu. V Itálii byl asi každý, ale jako turista se s místními moc do kontaktu nedostanete. Já tu jednak mám provdanou sestřenici a jednak mám nyní možnost se vyptávat zde, v podhůří Alp u jezera Como, na to, jak se jim žije. Shromáždil jsem nějaké takové “indicie” ukazující, že to není žádná sláva. Zdůrazňuji, že toto je sever Itálie, sestřenice bydlí na jihu, kde je to daleko horší. Snažil jsem se vyzpovídat pár místních na otázky platů a problémů, které je pálí.

Co se italských příjmů týče, průměrný plat dělníka je cca 1100 – 1200 EUR, středoškoláka asi 1500 – 1700 EUR, vysokoškoláci dostanou více. Prodavačka v supermarketu, pracující na poloviční úvazek, má plat 900 EUR, na plný 1300 EUR (poloviční úvazky jsou mnohem méně zdaněny). Ředitel odboru jakosti je placen cca 3-4000 EUR. V případě dělníka (cca 1200 EUR) má tentýž v Miláně vyšší plat (1500 EUR). Vysokoškolák má po škole obvykle dvouletou praxi, kdy je placen jen 800-900 EURy, jeho nástupní plat je poté 1600 EUR, zkušený inženýr má cca 2200 EUR. Všechny tyto platy jsou netto, Italové si brutto mzdu neříkají, vzhledem k daním je to pochopitelné.

Je tu dost veliká daňová progrese, až 40% u nejvyšších platů, u opravdu vysokých (třeba 400 000 EUR ročně) až 70%. Plat se zvyšuje s věkem, mými informátory jsou mladí technici do 30 let pracující ve zdejším kraji ve fabrice v podstatě na venkově, proto jsou tyto hodnoty výrazně nižší, než italský průměrný plat (cca 2000 EUR). Mimochodem, v Itálii neexistuje minimální mzda – a evidentně země funguje dál.  Platy v Miláně jsou vyšší než uvedené a je tam více možností a nižší nezaměstnanost. Platy na jihu Itálie jsou sice nižší, ale je tam velice rozšířené černé placení části platu na ruku, to na severu neexistuje – ovšem také je tam obrovská nezaměstnanost a hodně lidí z jihu jezdí pracovat na sever. Myšlenka na “Padánii”, tedy otrhnutí severu Itálie, což bylo svého času populární téma i u nás, je zcela nepodstatná a nikdo v nic takového nevěří. Liga Severu má podporu cca 20% a nemá prý šanci na růst.

Co se platů politiků týče, tak Italové politiky považují za speciální kastu, která má spoustu výhod a do níž není možné pro normálního člověka proniknout. U běžných poslanců jim plat ani vysoký nepřijde (cca 100 000 EUR ročně), prezident už ho má vyšší (250 000 EUR), což je více než desetinásobek průměrného platu. Samozřejmě, politici mají vše zdarma, cestování, stravování, vše se dá pořídit za státní peníze. Nářky jsou tu zhruba stejné, jako u nás.

Daleko více ale Italové nadávají na další “kasty” nedotknutelných státních zaměstnanců, jako jsou soudci, notáři, státní zástupci, kde se platy pohybují ve statisících a též jsou to prý uzavřená společenství, kde bez známostí člověk nemá šanci.

V Itálii existují i u nás skryté či zatím nezavedené daně – například daň silniční. Tu z auta platí každý, nejen podnikatelé, a je vysoce progresivní. Za malá auta je roční poplatek 140 EUR, velká SUV kolem 800 EUR, závisí na regionu a kW (v silniční dani je zahrnuto i povinné ručení). Cena benzinu asi 1,6-1,7 EUR. Mimochodem, právě tyto hodnoty objasňují vysokou oblíbenost malých aut v Itálii. Dovolit si velké auto s výkonným motorem může opravdu jen ten, pro koho těch cca 800 EUR nepředstavuje málem celý měsíční plat…

Ceny základních potravin v supermarketech jsou obvykle vyšší, než u nás, někdy výrazně (pečivo). V malých krámcích je ještě vyšší rozdíl ceny.

Pokud tedy dělník vydělává cca 1200 EUR, tak zhruba 500 EUR zaplatí za hypotéku na bydlení, 300 EUR za lokální taxy a energie, a zbude mu přibližně 400 EUR. Jak sami Italové zdůrazňují, za to se tu nedá vyžít.

Ceny nemovitostí jsou výrazně vyšší, než u nás. Malý dům na vesnici stojí cca 200 000 EUR, v menším městečku 300 000 EUR. V Miláně jsou ceny z jiného světa, dům si tam nikdo dovolit nemůže, byt na naprostém okraji (v nějakém ze satelitních městeček) stojí 2,5-4000 EUR za metr, zatímco ve městě jsou ceny 6-10000 EUR za metr. Pochopitelně se vůbec nebavíme o luxusních nemovitostech, třeba s výhledem na jezero Como, ty jsou jen pro celebrity. Velikosti bytů se pohybují od cca 60-70 metrů k přibližně 120 metrům, větší už jsou pro bohatší a dobře placené. Italové si byty pronajímají jen výjimečně (i když v současné době kvůli krizi to začíná být populární) většinou bydlí ve svém, ovšem nyní se špatně shánějí rozumné hypotéky. Výsledkem je, že většina mladých lidí (kde je až 40% nezaměstnanost) bydlí s rodiči.

Podpora v nezaměstnanosti – žádná, až po 10 letech zaměstnání je 80% z platu po dobu jednoho roku. Absolvent nemá žádný nárok na podporu, proto mladí lidé bez zaměstnání bydlí obvykle u rodičů. Nezaměstnanost je vysoká a nelze získat ani podřadnou manuální práci.

Mateřská – 9 měsíců, další 3 můžete být doma bez nároku na podporu, jesle si jen málokdo může dovolit, obvykle se to řeší hlídáním u prarodičů (v tomto kontextu je třeba říct, že česká mateřská je vysoce nadprůměrná, například ve Francii a Belgii je pouze 4 měsíce…). Lidé ze Západu jsou obvykle dost šokovaní, jak máme dlouho mateřskou, a prorokují, že nám ji EU brzy zkrátí. No, uvidíme…

Zdravotnictví (alespoň dle popisu Italů) zde funguje podobně, jako u nás, ale je asi dostupnější. Za ošetření či pobyt v nemocnici se neplatí, pacienti jsou ošetřováni v pořadí dle závažnosti problému a příplatek za léky je pár eur. Jsou tu soukromé kliniky, ale velice drahé, tam se platí vše. V nemocnici si lze jako nadstandard připlatit lepší pokoj. Přiznám se, že mi to zní poněkud ideálně, protože se zdravotnictvím jsou problémy všude. Zdejší kvalitu (naštěstí) nemohu posoudit, ale myslím, že je ten poněkud optimistický obraz založen na faktu, že mými informátory jsou mladí muži do třiceti let, kteří žádné závažné problémy neřeší…

Italové jsou, jak je známo, naprostí tradicionalisté, hrdí na svou zemi a jejich povědomí o světě za hranicemi Itálie je dost minimální. Itálie je přeci ve všem nejlepší, má nejlepší podnebí, kuchyni, prostě všechno, takže cokoliv v zahraničí je nezajímavé. Při zmínce, že jednou z mých dalších destinací bude Makedonie, Italové vytáhli mobily a jali se zjišťovat, kde ta země vlastně leží, měli matné tušení, že asi někde v Evropě. Na dovolenou se jezdí jedině v rámci Itálie, neznám Itala, který by se jel dovolenkovat do ciziny. Zde na severu je dost rozšířené cestování za prací do Švýcarska, kde jsou platy až 3x vyšší. Takovéto pracovní cesty jsou ty z mála možností, kdy se průměrný Ital dostane za hranice své domoviny.

V současné době Italové jako zásadní problém řeší uprchlíky, které vláda stěhuje i do menších hotýlků zde na severu a majitelé s tím musí “dobrovolně” souhlasit. Místní uprchlíky nemají nijak v lásce, vidí je bezcílně bloumat po ulicích, uprchlíci si tu neshánějí žádnou práci, nesnaží se nijak uplatnit. Místní to tedy berou tak, že zatímco oni pracují, uprchlíci se flákají a mají volno. Uprchlíkům platí vláda bydlení, stravování a dokonce i telefon, na ruku dostanou 40 EUR denně, takže se nelze divit, že se sem hrnou. Místní nad tím kroutí hlavou a nechápou. Úřady mají 6 měsíců na zjištění, zda dají žadateli azyl, nebo ho pošlou zpět, ovšem často tento termín překročí.

O uprchlících jsme debatovali hodně, nicméně nikdy v těchto debatách nepadlo ani v náznaku to, co je mottem EU – že by se snad uprchlíci měli rozdělovat do dalších zemí. Italové primárně nechápou, proč jejich pobřežní stráž uprchlíky zachraňuje až u afrických břehů a proč je obratem nevrací zpět.

Řecké problémy zde nikoho moc neberou a pokud vůbec, tak sympatizují s Řeky, nicméně povědomí o detailech těchto potíží tu je zcela minimální, nikdo to moc nesleduje. Němci a samozřejmě Rakušané tu jsou nepopulární a ani Francouze místní moc nemilují. Na rozdíl od těchto národností mají rádi třeba Španěly a Řeky, některým se líbí Švýcarsko především kvůli perfektnímu pořádku a vysokým platům. O nás tuší, že někde existujeme a znají z vyprávění Prahu. Prakticky nikdo tam ovšem nebyl.

Když si tedy tak zhruba sumarizujeme výše uvedené, lze z toho leccos vyčíst. Především – nežijeme si zas tak špatně. Navzdory všeobecnému pocitu zaostalosti a nízkých platů to tak zdaleka není. Ano, Italové mají vyšší platy, ovšem taky radikálně vyšší vydání a nezaměstnanost. V podstatě vše (snad s výjimkou vína) je tu dražší a některé daně u nás pro normální lidi neexistují. Zde na severu ani nelze využít výhody nižších cen energií vzhledem k neexistující topné sezóně, naopak, v zimě je nutné aspoň nějak topit (i když místní dost šetří a v zimě je tu v hotelích celkem zima), zatímco v létě je těžké přežít bez klimatizace, protože i tady v podhůří Alp vystoupí teploty nad 40C, kolem 35C je běžně. Italové zde na severu nejsou zdaleka tak pohodlní, jako ti na jihu – ačkoliv jejich pracovní návyky se našim nevyrovnají, pracují a vzhledem k pozdějšímu začátku pracovní doby (kolem 7:30) obvykle stráví v práci celý den. Tady v podhůří u jezera Como je výhoda, že vás netrápí dopravní zácpy, což je pro změnu “výhoda” Milána a okolí, kde je běžné cestovat do práce i přes hodinu. 2.a 3. týden v srpnu jsou pak celostátní dovolené “Ferragosto”, kdy je celá riviéra plná, několikanásobné ceny a ve městech nenarazíte na člověka, který by aspoň předstíral práci. Mimo tyto dva týdny a jeden volný týden v zimě nemá většina zdejších techniků dovolenou i když mají stejně jako my 4 týdny volna. Zaměstnavatel jim prostě ten týden raději proplatí, ale nikam je nepustí. Jakkoliv je severní Itálie krásné místo k životu, kde jak hory i moře máte v dosahu, tak rozhodně není zdejší život jednoduchý a nemyslím si, že by se místní měli nějak výrazně lépe, než my doma. Sice to říkají statistiky jako DPH a jeho poměr na hlavu, průměrná mzda atd., ale to jaksi není vše. A zcela mimochodem – na poměry tu nadávají lidé stejně, jako u nás. Možná i víc… “Blbá nálada” tu panuje všeobecně.

Podle mého názoru, kterému jsem dlouhodobě věrný, je zkrátka jistou “smůlou”, že žijeme hned v sousedství velmi bohatého Německa i Rakouska. Máme tak před sebou vzor opravdu solidně vyspělé země (i když i v tom Německu není vše zrovna ideální, jak si mnozí myslí) a nevidíme, že mnohé jiné země, papírově sice bohatší než my, mají také velké problémy a život tam není zrovna snadný…

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.