Ke zdrojům nenávisti


napsal Leo K.

Podívejte se na obrázku do tváře lidem, kteří demonstrují pod heslem Islám v ČR nechceme. Obrázek je ze stránky http://www.ivcrn.cz/z-valentynske-manifestace-ivcrn-za-mir-svobodu-a-demokracii-14-2-2015-v-brne/

Povšimněte si prosím, že tito lidé, nejsou evidentně páriové společnosti, nejsou to lidé, kterým kouká nouze z tváře. Ve své většině to nejsou ani oběti soukromých exekutorů.

Jsou to, alespoň podle vzhledu, lidé kteří se sami počítají k tak zvané střední třídě. A dodal bych, mediálně negramotné střední třídě, která neumí čelit informační manipulaci. Která projevuje obavu z toho, že by něco mohlo ohrozit její relativní klid a když ne blahobyt, tak alespoň snesitelné podmínky přežívání na dluh. Která vyměnila právo na důstojné bydlení za právo na hypotéku, domnívajíc se, že je to důstojné jejich sociálnímu statusu. Není ochotná se poučit z minulosti a podléhá davové psychóze masivně podporované médii.

Je náhle sto vnímat krajně pravicové extrémisty jako ochranitele tradičních hodnot. Navrací se vzpomínky na fašistické ovzduší druhé republiky. Staletími pronásledovaný Žid je nahrazen muslimem. Možná časem, pokud se neprobereme, budou muslimové nosit žluté půlměsíce.

Kdyby se lidé poučili z vlastní minulosti, věděli by, že média lžou. Česko nečelí žádné nezvladatelné uprchlické vlně. Největšími žadateli o azyl nejsou kupodivu muslimové, ale Ukrajinci. Uprchlickou vlnu muslimů, jsme už zažili, aniž by to někdo z demonstrujících zaznamenal.

Bylo to před dvaceti lety kvůli válce na Balkáně. Ministerstvo vnitra České republiky se vypořádalo s přílivem přibližně 3 500 muslimských uprchlíků z Bosny a Hercegoviny. Zhruba 2 000 jich na našem území zůstalo. Islám nebyl v minulosti překážkou k integraci do tehdejší české společnosti. Nikdo nevypaloval kostely, nikdo nepřevracel křesťany na nyní dehonestovaný islám.

Tehdejší vláda nabídla trvalý pobyt všem, kdo měl práci i ubytování. Nikdo nikde neremcal žádné nesmysly o islamizaci republiky a dokonce ani žádní poslanci nevyvolávali speciální zasedání Sněmovny, i když se jednalo o dva tisíce muslimů. Přístup to byl velmi správný. Hledělo se na potřeby válkou ohrožovaných lidí, a nikoli na jejich náboženské přesvědčení. Noví obyvatelé státu se sžili s novým prostředím. Děti chodily do školy, rodiče pracovali a žádná apokalypsa se nekonala.Moravské děvečky nebyly poznamenány “muslimskou” módou a například takový Konvička mohl dál snít o tom, co ty holky mají pod nekonečnou řadou sukní.

Jak píše Jiří Hrebenár a jak si pamatujeme (chceme-li si pamatovat), situace na blízkém Balkánu se koncem devadesátých let zhoršovala, a tak k českým hranicím přišlo dalších tisíc uprchlíků. Opět se z většiny jednalo o kosovské muslimy. Přicházeli z velmi chudé země, kde vlivem válek nebylo možné dál žít. Nikdo tehdy nediktoval, kolik uprchlíků, lidí v nouzi máme nebo nemáme přijímat. Prostě, ti lidé přišli a na konci svých sil žádali o pomoc, ochranu před hrůzami války a opět nikdo nehartusil a nesepisoval petice, nebo nesjednával ve jménu krajní pravice slyšení v senátu, sněmovně nebo v některém z médií.

Ta situaci komentovala bez příkras hysterie. Zatímco dnes Miloš Zeman nepovažuje přijetí syrských uprchlíků za šťastné a odmítá kvóty Evropské komise, v období svého premiérování Milošův kabinet pronajal soukromé penziony na českých vesnicích i městech a uprchlíky do nich za státní peníze nechal ubytovat. Muslimové z Kosova nalezli v Česku svůj domov. Vláda velmi náročný úkol splnila na výbornou. Tehdy se Zeman zachoval správně bez současné dávky populismu. Kosované se na konci války vrátili ve valné většině domů. Opět dočasná integrace do české společnosti proběhla bez obtíží. Tisícovka muslimů nešířila žádný džihád, a dokonce nedocházelo k žádnému hromadnému znásilňování žen za účelem posilnění muslimské komunity v Česku.

Někdo by mohl namítnout, že tehdy šlo o evropské muslimy, a nikoli o vyznavače Koránu z Blízkého východu. Ano, to je pravda, ale lidé prchají před nebezpečím teroru, tak proč by měli následně nějaký teror v Česku provozovat? V minulosti jsme jako stát dobrovolně přijali běžence z Uzbekistánu a několikrát z Barmy. Opět šlo o muslimy a ti tentokrát z Evropy nepocházeli a opět se přijatí uprchlíci do české společnosti bez obtíží zařadili.Neboť pravda je taková, že příčina nenávisti nespočívá v nenáviděném objektu, nýbrž v tom, kdo nenávidí.

Tady podlehnu pokušení a budu citovat Václava Havla. Útržek projevu z Konference o nenávisti v Oslu 28. srpna 1990: „ Lidé nenávidějící jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jakoby chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jakoby byli nepřetržitě zužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděčni a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí a nemluví jak by měli, ale dokonce je – aspoň jak jim se zdá – přehlížejí. V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy(…) Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá.“

Stejně tak nejde o reakci společnosti na hroutící se sen o kapitalismu, ačkoliv celková frustrace, kterou tito lidé prožívají, má nepochybně mnohem více ekonomické, nikoliv nacionální kořeny. Klausem prezentovaný Český sen o kapitalismu s lidskou tváří se rozplynul v druhé polovině 90. let, kdy se natvrdo projevily atributy nového systému, systému, v němž kapitalismus stavěli socialističtí inženýři dle plánů ekonomických poradců západních investorů, jeho predátorská, beskrupulózní a antisociální povaha, systém, v němž je člověk člověku predátorem a v němž pouze bezectní ubožáci srdce mohou uspět, v němž občanská společnost je jen politickým pozlátkem, nikoliv cílem nějakého společenského snažení.

A tak, protože ignoranti křičí cosi o obhajobách národních zájmů a chtějí demonstrativně věšet vlastizrádce, není těžké sklouznout k dojmu, že jde o nějaký novodobý projev nacionalismu. Ale tak to zcela evidentně není. „Konvičkoví lidé“ se v žádném případě nevymezují jako romantičtí nacionalisté. Nevstávají a neusínají s hrdostí na příslušnost k českému národu, nemají doma obrazy Masaryka nebo Svojsíka, nevzhlížejí k odkazu velkých hrdinů národa, nevyvěšují vlajku na státní svátek. Cítí se být Čechy jen týden v roce, kdy se připojují k masovému uctívání hokejových celebrit. Před tím ani potom si své češství neuvědomují. To vystihuje, jak nacionalismus zdegeneroval. Jestliže se dnes někdo vymezuje proti uprchlíkům jako „Čech“, co nechce islám, činí tak jen proto, že tato identita je pro něj nejsrozumitelnější.

Nikdo z nich by nešel bránit toto češství, kdyby na to skutečně přišlo. Jsou to zbabělci, kteří si vždy vyberou tu nejslabší a nejméně nebezpečnou minoritu, protože nechtějí bojovat za češství, chtějí pouze a jen ventilovat svou frustraci a svou neschopnost dělat cokoliv víc než pasivně nenávidět. Proto cikáni, proto muslimové. Copak jste za posledních 25 let zaznamenali nějaké masové demonstrace proti cizímu kapitálu, který zcela prokazatelně udělal z ČR naprosto nesvéprávný satelit řízený z ekonomických center silnějších kultur?

Hnutí  či skupina  – Islám v České republice nechceme sice zneužívá k pomluvám islámu existenci Islámského státu, ale ve své podstatě se nechová jinak, než ti fanatici na Blízkém východě. Vždyť jak, Islámský stát tak i Konvičkův tým se snaží za každou cenu špinit islám. Oba dva radí, jakým způsobem nejlépe zlikvidovat muslima. Islamističtí radikálové společně s odmítači islámu milují násilí. Své znalosti o islámu mají opřené o povrchní znalost často doplňovanou o upravování skutečností. Činnost Islámského státu i antimešitářského snažení je založena na nenávisti a vyvolávání strachu v druhých lidech, kdy jsou všichni tlačeni do radikálních postojů, jinak hrozí celosvětová apokalypsa rovnající se zániku lidstva. Mírumilovní muslimové jsou pokládáni jak Islámským státem, tak IVČRN za naprosté nepřátele, protože se ve výkladu odmítačů islámu jedná o tiché fanatiky, jež čekají na to, až se budou moci projevit. Islámský stát společně s lidmi Martina Konvičky miluje média a využívá jich ke své propagaci. Ve své podstatě IVČRN stejně jako Islámský stát nemají rádi jakékoli náboženství a raději věří zlu, jež vydávají za nutnost k ochraně vlastních zájmů. Islámský stát, stejně jako Martin Konvička se svými lidmi chtějí řídit svět a utlačovat jakékoli odpůrce, jež by mohli zcela správně poukázat na zrádnost stádovitě laděného extrémismu.

Už v roce 2014 bylo patrné, že Martin Konvička pošilhává po politice. Před půlrokem se změnilo vedení v Czech Defence League, protože Martin Konvička se potřeboval oddělit od radikálů vedených na Ministerstvu vnitra ČR. Jeho pohyb na politické půdě především skrze Janu Volfovou a Českou suverenitu, přes kterou se do IVČRN dostaly styky s Úsvitem, Janečkovou Stranou občanských konzervativců i řadu dalších proextrémisticky laděných poslanců napovídá, že i úspěch je možný. Paní Volfová sice demonstrovala po boku Adama B. Bartoše proti fašismu, aby následně před fašisty, holohlavci promlouvala jako uvaděčka M. Konvičky.Vztah mezi Konvičkou a Volfovou je oboustranně výhodný. Volfová (možná) dostane skrze kontakty mezi poslanci a stranami IVČRN do parlamentu, zatímco Konvička nechá Volfovou exhibovat na nejvyšších místech protiislámského mámení.

Tady mám jeden zvláštní dodatek. Snad mi Bůh a vlk promine, ale jazyk a jed fašismu je (podle mne) nejlépe studovat na jeho zdroji a proto sem vsunuji úryvky z bible nacismu. Je na vlkovi, zda je nechá nebo vyřadí. Protože Mein Kampf je plný laciného žvanění, vynechal jsem ony místa označením (…). Ukázky jsou z kapitol Léta učení a strádání ve Vídni; Počátek mé politické činnosti a Národ a rasa.

(…)Tak tomu bylo i se všeněmeckým hnutím, protože od počátku nepřičítalo hlavní význam získávání stoupenců ze širokých mas. Stalo se „měšťanským, vybraným, umírněně radikálním“. Z této chyby vyrostla druhá příčina jeho rychlého zániku. V době nástupu všeněmeckého hnutí byla situace němectví v Rakousku již zcela zoufalá . Rok od roku se stával parlament stále více institucí pomalé zkázy německého národa. Každý pokus o záchranu v hodině dvanácté mohl mít alespoň malou naději na úspěch pouze za předpokladu, že tato instituce bude odstraněna. Pro hnuti tím vyvstala principiální otázka: vstoupit do parlamentu a – dá-li se to tak vyjádřit – „vytunelovat jej zevnitř“, anebo vést boj zvenčí útokem na toto zařízení? Vést boj proti takové moci zvenčí znamená vyzbrojit se neotřesitelnou odvahou a připravit se na nekonečné oběti. Chytit býka za rohy a dostat mnoho těžkých ran, někdy padnout k zemi a zase se zvednout se zlámanými údy, až teprve po nejtěžším zápase se vítězství přikloní na stranu smělého útočníka. Jen velikost obětí získá pro věc nové bojovníky, až nakonec vytrvalost bude odměněna vítězstvím. K tomu je ale potřeba dětí národa ze širokých mas. Pouze oni jsou odhodlaní a dostatečně houževnatí, aby tento boj dobojovali až do krvavého konce. Tuto širokou masu však všeněmecké hnutí nemělo a tak mu nezbylo nic jiného, než vstoupit do parlamentu.(…)V tamním ohnisku nejrůznějších národností se jevilo velmi jasně, že pouze německý pacifista se pokouší vidět zájmy vlastního národa vždy jenom objektivně, avšak nikdy tak Žid pokud jde o zájmy židovského národa, že pouze německý socialista je „internacionální“ v tom smyslu, který mu zakazuje vyžebrávat svému národu spravedlnost u jeho internacionálních soudruhů jinak než kňouráním a fňukáním, avšak nikdy tak Čech nebo Polák apod. Zkrátka, poznal jsem už tehdy, že neštěstí spočívá jen zčásti v těchto učeních, částečně však také v naší nedostatečné výchově k národnímu cítění a tím podmíněné menší oddanosti k národu.(…) Jakmile se kolísající masa octne v boji proti mnoha protivníkům, dostaví se objektivita a nastoluje se otázka, zda snad všichni ostatní nemají pravdu a jestli vůbec vlastní národ nebo vlastni hnutí jsou v právu. S tím se dostavuje první ochromení vlastních sil. Je tedy vždy třeba shrnout množství vnitřně rozdílných protivníků tak, aby podle názoru masy stoupenců byl veden boj pouze proti jedinému nepříteli. To posiluje víru ve vlastní právo a posiluje rozhořčení proti útočníkům na toto právo. Že toto někdejší všeněmecké hnutí nepochopilo, stálo ho úspěch. (…)

Nabyl jsem přesvědčení, že tento stát musí nutně stísňovat a omezovat každého skutečně velkého Němce a naopak že podporuje každý neněmecký jev. Protivný mi byl ten rasový konglomerát v hlavním městě, protivná celá ta směsice národů: Češi, Poláci, Maďaři, Rusíni, Srbové, Chorvati atd. a mezi tím vším jako věčná bakterie lidstva – Židé a zase Židé. Obrovské město mi připadalo jako ztělesnění krvesmilstva. (…) Protože moje srdce nikdy netlouklo pro Rakousko, ale vždy jen pro Německou říši, byla pro mne hodina rozpadu rakouského státu počátkem spasení německého národa. (…)

Chtěl jsem se také podílet na štěstí být a působit na místě, kde se jednou musí splnit mé nejvroucnější přání: připojení mého milovaného domova ke společné vlasti, k Německé říši. (…)

Vídeň byla a zůstala pro mne největší a také nejdůkladnější školou mého života. Přišel jsem kdysi do tohoto města téměř jako chlapec a opouštěl jsem je jako klidný a vyrovnaný člověk. Dostal jsem zde základy svého světového názoru a politického způsobu nazírání věcí, obojí jsem později musel doplňovat pouze v detailech, avšak. ani jedno ani druhé mne nikdy neopustilo. Cenu tehdejších učňovských let sám plně oceňuji teprve dnes. O tomto období jsem pojednal poněkud podrobněji proto, že mi poskytlo názornou výuku právě v oněch otázkách, které patří k základům strany, která vznikla ze skromných začátků a ani ne za pět let se chystá stát se velkým masovým hnutím. Nevím, jaký by dnes byl můj postoj k Židům, k sociální demokracii či lépe k celému marxismu, k sociální otázce apod., kdyby se základ mých osobních názorů nevytvořil tak záhy pod tlakem osudu a také vlastním studiem.(…) Je nutno také vzít do úvahy, že v době objevení amerického kontinentu si nespočet Árijců dobýval živobytí jako lovci, trapeři, atd., a stále často ve velkých skupinách se ženami a dětmi, stále se přemísťujíce, takže jejich existence byla zcela stejná jako u Nomádů. Jakmile však jejich stoupající počet a lepší prostředky dovolovaly vymýtit divočinu a ubránit se původnímu obyvatelstvu, začalo v zemi vyrůstat stále více sídlišť. I Árijec byl zřejmě nejdříve Nomádem, než se v průběhu doby usadil, a už jenom proto nebyl nikdy Žid! Ne, Žid není žádný Nomád. Neboť i Nomád měl určitý postoj k pojmu „práce“, která mohla sloužit jako podklad pro jeho další následný vývoj, jakmile pro to byly splněny nutné duševní předpoklady. Základní idealistický názor u něho existuje, byť jen v nekonečném rozředění. Proto také svou celou podstatou působí Árijským národům tak cize, přesto však ne nesympaticky. U Žida naproti tomu tento přístup vůbec neexistuje. Proto také nikdy nebyl Nomádem, nýbrž byl vždy pouze parazitem na těle ostatních národů. Že přitom občas opustil svůj stávající životní prostor nebylo tím, že by to snad byl jeho úmysl, nýbrž bylo to důsledkem vyhoštění, kterého se mu čas od času od zneužitého hostitelského národa dostalo. Jeho rozlézání se dále je přece typická vlastnost všech parazitů. Vyhledává stále novou živnou půdu pro svou rasu. S nomádstvím to nemá nic společného už proto, že Žid vůbec nemyslí na to, že by opět opustil jím obsazený prostor, nýbrž zůstává zarytě tam, kde je, a i pomocí násilí se dá jen těžce vyhnat. Jeho rozpínání se do stále nových cizích zemí probíhá teprve v tom okamžiku, kdy jsou splněny potřebné předpoklady pro jeho tamní existenci, aniž by tím, tak jako Nomád, změnil své dosavadní bydliště. Je a zůstane typickým parazitem, cizopasníkem, šíří se stejně jako škodlivý bacil, jakmile k tomu nalezne příznivou živnou půdu. Působení jeho existence se také podobá cizopasníkům. Kde se vyskytne, tam dřív nebo později vymře hostitelský národ. A tak Židé žili vždy ve státech jiných národů, a vytvářeli tam svůj vlastní stát, který se snažili maskovat pod označením „Náboženský spolek“ tak dlouho, dokud vnější okolnosti zcela neodhalily jeho skutečný charakter. Pakliže si však dostatečně věřili, že mohou odhalit svůj ochranný plášť, nechali spadnout roušku a náhle byli tím, co mnozí jiní předtím nechtěli vidět, ani tomu věřit. Totiž Židy. Životem Židů, coby parazitů na těle cizích národů a států je zdůvodněna vlastnost, která kdysi podnítila Schopenhauera k výroku, „že Žid je obrovský mistr lži“. Existence nutí Žida ke lži, a sice k ustavičné lži, stejně jako seveřana nutí se teple obléci. Život v rámci jiného národa může mít delšího trvání pouze v tom případě, když se mu podaří vzbudit mínění, že se nejedná o národ, nýbrž jen o zvláštní náboženskou obec. To je však první obrovská lež. Aby mohl vést život podobný parazitům a na cizím těle, musí sáhnout k popření své vnitřní povahy. Čím je židovský jedinec inteligentnější, tím se mu tento klam povede lépe. Ano, může to dojít tak daleko, že velká část hostitelského národa uvěří tomu, že Žid je ve skutečnosti Francouz nebo Angličan, Němec či snad Ital, i když se zvláštním vyznáním. Především státní místa, která se zdají být oduševněny historickým zlomkem vědomostí, padají za oběť tomuto hanebnému podvodu. V těchto kruzích občas platí samostatné myšlení za skutečný hřích proti svátosti. Takže se jeden nesmí divit, když např. bavorské státní ministerstvo nemá ani dnes naprosto žádné ponětí, že Židé jsou příslušníci národa, a ne náboženského vyznáni, ačkoliv by to i té nejjednodušší mysli mohl ozřejmit jediný pohled do židovského nového světa. Pravda, „židovské echo“ není žádný úřední tisk, a proto tedy ani není pro takový intelekt podobného vládního potentáta rozhodující. Židovstvo bylo vždy národem s určitými rasovými vlastnostmi a nikdy žádné náboženství. Jeho existence ho nutila hledat včas prostředky, které by na jeho příslušníky neupoutávaly onu neustálou nepříjemnou pozornost. Avšak jaký prostředek by mohl být účelnější a zároveň nevinnější, než podsouvání vypůjčeného pojmu náboženská obec? Neboť i zde je vše vypůjčeno, nebo lépe ukradeno. (…)Dnešní stranické křesťanství se oproti tomu snižuje k tomu, prosit a škemrat během voleb o židovské hlasy, a později i k politickým machinacím s ateistickými židovskými stranami, a sice proti celému vlastnímu národu. Na této základní a největší lži, totiž že židovství není rasa, nýbrž pouze náboženství, se pak nutně zakládají a vrší následné další lži. K nim patří také lež ohledně židovské řeči. Není pro ně prostředkem pro vyjádření nějaké myšlenky, nýbrž pro její utajení. Zatímco mluví francouzsky přemýšlí židovsky, a zatímco soustruží německé verše, vyžívá se pouze v bytí svého národa. Dokud se Žid nestal pánem ostatních národů, musel lépe či hůře hovořit jejich řečí. Jakmile se tyto však staly jeho sluhou, byl nucen se učit universálnímu jazyku (jako např. esperantu!), aby je tímto prostředkem židovstvo mohlo snáze ovládat! Jak dalece je existence tohoto národa založena na nepřetržité lži je možno nedostižným způsobem spatřit na protokolech sionistických mudrců, které jsou Židy tak nenáviděny. Maji být zfalšované, jak do světa bez přestání naříkavé vykřikuje „Frankfurter Zeitung“, což je samozřejmě nejlepším důkazem o jejich pravosti. Je zde vědomě objasněno to, co spousta Židů činí naprosto nevědomě. A o to právě jde. Je naprosto jedno, z kterého židovského mozku toto odhalení vyšlo. Směrodatné však je, že s hrůzou budícím sebevědomím odkrývají skutečný charakter a činnost židovského národa a vytyčují svými vnitřními souvislostmi i jejich konečné cíle. Největší jejich kritiku však tvoří sama jejich skutečnost. Kdo si prostuduje historický vývoj posledních sta let ze zorného úhlu této knihy, tomu bude okamžitě jasné, proč dnešní židovský tisk tak řve. Neboť pakliže se tato kniha jednou stane společným majetkem celého národa, musí už být židovské nebezpečí již dávno zažehnáno. Abychom mohli poznat Židy, je nutno prostudovat jejich cestu, kterou vykonali v rámci cizích národů v průběhu několika staletí. Abychom došli k potřebným výsledkům, zcela postačí sledovat jeden jediný příklad. Jelikož jeho vývoj byl vždy a v každé době stejný, stejně jako byly stejné národy, které požíral, doporučuje se u podobné úvahy rozdělit jeho vývoj na jednotlivé úseky, které pro jednoduchost označím písmeny abecedy. První Židé se do Germánie dostali v průběhu římské invaze, a sice jako vždy coby obchodníci. V bouřích stěhování národů se jakoby zdánlivě opět ztratili. A tak se za začátek nového a trvalého požidovšťování střední a severní Evropy dá určit doba vzniku prvních germánských států. To byl počátek setkávání se Židů s Árijskými národy, který byl vždy stejný, nebo aspoň podobný. Se vznikem prvních stálých sídlišť „tu“ byl náhle i Žid. Přicházel jako obchodník,

a) z počátku ani nekladl zvláštní důraz na zastírání své rasy. Je stále ještě Židem, velkým dílem i proto, že jeho vnější rasová odlišnost od hostitelského národy byla příliš velká, jeho znalosti řeči příliš malé a rozhodnost hostitelského národa ještě příliš velká, než aby si dovolil vydávat se za někoho jiného, než právě za cizího obchodníka. Díky jeho ohebnosti a nezkušenosti hostitelského národa není pro Žida uchování si svého charakteru žádnou nevýhodou, nýbrž naopak výhodou. Vůči cizincům se vystupuje přátelsky.

b) Pozvolna začíná být činný v hospodářství, avšak ne jako producent, nýbrž výhradně jako spojující článek. I přes svou tisíciletou obchodní zručnost je stále ještě neohrabaný, avšak mnohem převyšuje bezmocně čestné Árijce, takže zanedlouho hrozí to, že se obchod stane jeho monopolem. Začíná s půjčováním peněz, a sice jako vždy s lichvou. A skutečně také tento úrok zavádí. Zprvu není ještě rozeznáno nebezpečí této nové instituce, ba je dokonce kvůli momentálním výhodám s radostí přijata.

c) Žid se definitivně nastálo usazuje, to znamená, obsazuje ve městech a sídlištích zvláštní čtvrti a vytváří tak stát ve státě. Pojímá obchod a finance jako své privilegium, a nemilosrdně toho využívá.

d) Finančnictví a obchod se beze zbytku staly jeho monopolem. Lichva začíná konečně vzbuzovat odpor, jeho ostatní narůstající drzost nevoli a jeho bohatství závist. Džbán přetéká v momentě, kdy do okruhu svých obchodních aktivit včleňuje pozemek a půdu, které ponižuje na prodejné, nebo lépe řečeno obchodní zboží. Jelikož sám nikdy pozemky nezastavuje, nýbrž je považuje pouze za vykořisťovatelské prostředky, které za těch nejhorších podmínek pronajímá sedlákům, přerůstá veřejná nevole pozvolna v otevřenou nenávist. Jeho krvežíznivá tyranie nabývá takových rozměrů, že proti němu dochází k násilnostem. Začíná se stále blíže nahlížet na ony cizince, přičemž se zjišťují jeho stále nové, odpudivější charakterové rysy, až je propast náhle odkryta. V čase nejtrpčí nouze konečně vypukne proti němu vztek a plenicí a ničící dav sáhne ke svépomoci, aby se ubránil božímu dopuštění. V průběhu několika staletí ho dostatečně prohlédli a jeho samotnou existenci již vnímají jako stejnou pohromu, kterou je mor.

Vlkův dovětek.

Neměl jsem , v případě textu pana Lea K. žádný problém se zařazením úryvku z Mein Kampfu!  Ačkoli výslovně  – zejména  pro všelijaká  bdělá služební ucha   o oka a  laciné  multi kulti  vykřikovače  sděluji, že  Mein Kampf  by jinak na Kosu nikdy nesměl! Jenže  kontext  a  smysl dnešního sloupku pana Lea K. přímou citaci naprosto vyžaduje. Aby ten článek, jako celek , měl nějaký smysl. Ten smysl je jednoduchý – elementární , přízemní nenávist , rozněcovaná  těmi s  nacionalistickými píštalkami plodí jen nenávist a utrpení. A nikdo se k ilustraci tohoto postulátu nehodí lépe  než Adolf, vlastním jménem Schickelbruber a jeho satanská bible. Proto je z ní dnes rozsáhle  citováno.

Nicméně , jakkoli chápu postoj a argumentaci pana Lea K. jehož si nesmírně  vážím,  myslím, že  kauza  imigranti má   ještě  mnoho jiných úhlů pohledů. A jeden vám zkusím nabídnout zítra. Takový, který zatím /skoro/ nikde nezazněl. Tedy  doufám, protože tenhle  článek jsem redigoval a  zařazoval do zásobníku Kosy minulé úterý. A já netuším, co se do pondělka stane.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.