Nemáme německé noviny


napsal Skag

Asi jste všichni zaznamenali, že poslední německé noviny mají českého či československého vlastníka, obecná reakce je, tedy ta, kterou jsem viděl, že končí nezávislý žurnalismus a nastupuje práce pro svého pána.

Znám dobře zevnitř jeden z vydavatelských domů, dříve německý, nyní ne a znám tedy přes kolegy i praxi těch dalších, ono to stou nezávislostí nebylo zase tak slavné. Faktem je, že Němci, tedy vlastníci, se do obsahu příliš nemontovali, povětšinou přinesli nádherné etické kodexy a očekávali, že je nadšeně přijmeme, což jsme učinili a pak si každý dělal, co chtěl, toho pozval na večeři tenhle obejda, no tak ho někde pochválil, nebo pomluvil jeho konkurenta, toho pozval jiný a tak to vesele šlo celá ta léta.

Všechny německé (a v jednom případě švýcarské) noviny takto fungovaly, nešlo o žádnou nezávislou žurnalistiku, ale pouze o zájmy lidí z vydavatelství či inzertních klientů, ve větších věcech se hrálo o přání či obchůdek někoho z managementu (ředitel, šéfredaktor), jindy o kšeftíky lidí na nižších postech, Němci jazyku nerozuměli a sledovali jen excelové tabulky s controllingem. To co skončilo, je tato praxe, tedy nikoli nezávislost, ale závislost na těch, kteří dnes křičí, že skončila nezávislost.

Nevím, zda to je teď lepší nebo horší, opravdu, možná to je cynické, ale dnes alespoň vím, čí zájem je opravdu prioritní, samozřejmě nevím, jak ostrá je vnitrofiremní kontrola, když není jazyková bariéra a jaké kšeftíky majitel svým zaměstnancům povoluje. Jaký mají tito lidé, tedy soukromí čeští vlastníci médií, vztah ke svým pisálkům, hezky dokumentuje tato malá vzpomínka – jeden z prvních soukromých českých velkých vydavatelů mluvil o „svých“ redaktorech vždy jako svých „masturbantech“, roztomilý člověk, již je v podnikatelském důchodu.

Vlkova poznámka:

Bezpochyby je nyní český mediální svět naprosto tristní. A  už zjevně bude jen hůře. Jednak proto, že  zahraniční investoři už si to tady vyzkoušeli a  rádi se stáhli zpět,  dále z toho důvodu, že  české a  slovenské oligarchy  ani nenapadne, aby  svůj vlivový sektor někomu přenechali a v neposlední řadě proto, že  tzv. vyspělý svět začíná objevovat to, co Bakala, Babiš, Křetínský, Soukup, Dospiva a Savov vědí už dávno. Viz poznámka  Erika  Besta  z jeho Final Wordu:

Friday Edition: Ten, kdo vlastní šéfredaktora, určuje pravidla

21. 08. 2015 – EB
 

Nejžhavější mezinárodní zprávou z mediálního světa je toto léto prodej Financial Times společností Pearson japonské skupině Nikkei. Oznámení přišlo jen pár dní poté, co Toshiba odhalila účetní skandál, který si vyžádá úpravu účetních knih o 1,2 miliardy dolarů.

I když mezi těmito dvěma událostmi neexistuje přímá spojitost, lze si představit, že kdyby v Japonsku nebyl vztah mezi ekonomickým zpravodajstvím a korporátním světem tak úzký, Toshiba by nemohla podvádět tak dlouho. Tímto způsobem alespoň vysvětloval svůj vlastní případ Michael Woodford, bývalý generální ředitel Olympusu. Když v roce 2011 propukl v Olympusu účetní skandál, Financial Times o něm okamžitě informovaly, a podle Woodforda se dlouhou dobu po jeho odvolání z funkce „Nikkei chovala jako PR oddělení Olympusu.“ Nad představou, že by Nikkei jmenovala nového šéfredaktora Financial Times, vyjádřil zděšení.

Pearson rovněž prodává padesátiprocentní podíl v týdeníku The Economist, ale pochybnosti o jeho budoucí nezávislosti jsou méně hlasité. Padesátiprocentní podíl Pearsonu totiž nezahrnuje hlasovací práva a šéfredaktora dosazují zástupci ostatních vlastníků. Těmi jsou rodiny Rothschildů, Cadburyů, Schroderů a Agnelliů. Podle Financial Times zajišťuje toto uspořádání Economistu takovou míru ekonomické a redakční nezávislosti, s jakou se může měřit jen hrstka jiných médií.

Není ale nezávislost jako nezávislost. The Economist podporuje téměř všechny aspekty současného úpadku západní společnosti včetně válek, zadlužování, finančních machinací a neřízené imigrace. Podporuje tyto neduhy společnosti a následně se – občas v tom samém vydání – děsí problémů, které způsobují. Nevyhnutelně pak navrhuje řešení, která situaci ještě zhoršují.

The Economist je vlastně Nikkei hodně podobný. Hlavním rozdílem je, že působí na globálnější scéně, než je útulné prostředí japonského byznysu.

 Zdroj:  http://www.fsfinalword.cz/?page=archive&day=2015-08-21

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.