Můj ateismus


napsal Hans H.

 

V poslední době, v souvislosti s válkami, vedenými s nebývalou agresivitou a surovostí, kde náboženství není záminkou pro zakrytí jiných úmyslů, ale kde hlavním cílem je rozšíření jednoho konkrétního náboženství ve světě, se do popředí našeho vnímání dostává otázka náboženství jako takového a hlavně otázka postoje státu k náboženství a církvím.

Protože v těchto věcech mám konkrétní a jednoznačné názory, chtěl bych se o ně podělit a především vyjádřit svou nespokojenost se současnou situací a své obavy z dalšího vývoje.

Předem svého pojednání předesílám, i když to bude z obsahu patrné, že jsem ateista.

Nikoliv ovšem ateista od dětství. Naopak jak už to bohužel je u dětí pravidlem, přijal jsem v dětství víru svých rodičů, respektive své matky. K ateismu jsem se dopracoval postupem let, především studiem jak náboženské literatury, tak všeobecným vzděláním, širokým zájmem o vědecké poznání světa. Nezabýval jsem se pouze křesťanstvím, ale i jinými náboženstvími. V určité době jsem se intenzivně zajímal o judaismus a židovský národ vůbec. Tento zájem mne mimochodem dodnes neopustil, protože židé jsou bezesporu zcela výjimečným národem. Jeden čas jsem velmi inklinoval k budhismu a dodnes jej považuji za náboženský směr nejméně škodlivý a pro ateistu nejpřijatelnější. V posledních dvou letech jsem se snažil získat co nejvíce informací o islámu a tím se zabývám dodnes.

Paradoxně mé setrvávání ve víře včetně návštěvy kostela prodloužil minulý socialistický režim. Tím, že militantně vystupoval proti věřícím a zasahoval tím do jejich práv a osobních svobod mne nutil demonstrovat svůj odpor a svou solidaritu s touto skupinou občanů. Takže nakonec nešlo už vůbec o víru, ale pouze o vyjádření mého postoje k totalitní moci. V poslední době mám intenzivní pocit, že se karta obrací a že těmi, kteří jsou omezováni ve svých právech, jsou bezvěrci. Nemluvím o stavu, ale o směru vývoje. Tento můj intenzivní pocit byl tou hlavní motivací k napsání mého příspěvku.

Vzhledem k tomu, že jsem do určité doby byl věřícím křesťanem, domnívám se, že můj pohled na víru a náboženství je zasvěcenější a objektivnější, než kdybych byl ateistou odjakživa. Vycházím z toho, že jsem byl také po nějakou dobu (asi 12 let) kuřákem a z toho důvodu je můj postoj ke kouření a kuřáctví myslím mnohem vyhraněnější, než je tomu u celoživotních nekuřáků. Jako bývalý kuřák vím, co tato závislost z člověka dělá, jak jej omezuje a degraduje, na druhé straně vím, že není žádný větší problém s kouřením navždy skončit. Stačí se rozhodnout. Podobný tomu je můj postoj k náboženství a k věřícím.

Náboženstvím se důkladně, na vědecké bázi zabývá zapřisáhlý ateista a významný vědec Richard Dawkins ve své knize s titulem „Boží blud“, kterou, kromě řady jeho dalších knih, velice doporučuji k přečtení.Jak už ostatně na Kose učinil Jeník Čermák. Mně hodně pomohly jeho argumenty a logické úvahy v tom, abych si potvrdil správnost svého bezvěrectví.

Já se na rozdíl od něho dívám se na náboženství a hodnotím je z pozice člověka, který nemá dostatečnou kvalifikaci ani v psychologii, ani v sociologii, ani jsem nestudoval teologii. Proto používám a doufám, že se to projeví v dalších řádcích, pouze tzv. zdravý rozum a logické uvažování.

Pro účel této mé úvahy není potřeba rozlišovat, zdali se jedná o náboženství s vírou ve více bohů (polyteistické), či zdali je postaveno na víře v jednoho boha (monoteistické). Dá se s určitostí říct, že víra v jednoho boha je vyšší stupeň a je mnohem sofistikovanější, neboť v této víře v jediného boha člověk nemá žádného úniku. V případě mnohobožství je možné, pokud jeden bůh zklame, obrátit se na jiného, bohové mají mezi sebou různé spory, z kterých může člověk chytře těžit (viz tým bohů na Olympu) apod.

Zarážející na celé věci údajné božské existence je především to, že žádný bůh nikdy lidem nedal svou jsoucnost přímo najevo. Vzhledem k tomu, že bůh zná lidská omezení a limity (zná konečně všechno), musel by tak učinit takovým způsobem, který by lidé byly schopni rozpoznat svými smysly, případně posílenými jim známými přístroji. Proč tak nikdy, a času měl dost, neučil je velkou záhadou. Pomiňme různá setkání lidí s bohem či svatými označovaná jako zázraky. O věrohodnosti takových setkání lze s úspěchem pochybovat. V podezření, že zjevení zinscenovaly, by mohli být cestovní kanceláře, neboť všechna ta místa zázraků se stala vzápětí výnosnou turistickou atrakcí.

Podívejme se ale na vlastnosti bohů nebo boha, které jsou mu připisovány, nebo které vyplývají z jeho jednání a skutků, které učinil v minulosti, tak jak jsou v stěžejních knihách (např. bibli) a věroučných spisech každého náboženství popsány.

Vyjděme z axiomu (matematická poučka, která platí, ale není možné ji dokázat), že bůh je vševědoucí, všemohoucí a věčný. V tom případě je zcela mimo moje chápání, že by mu záleželo na tom, a že by za tím účelem udílel lidem příkazy a nařízení, jak se mají oblékat – zdali mají být zahaleni od hlavy až k patě nebo chodit nazí, zdali čůrat v sedě nebo ve stoje, co mají lidé jíst – zdali maso ano nebo ne, a když, pak králíka ano, prasátko ne, rybu ano, pejska ne, jestli se člověk má k němu modlit pravidelně v určitou hodinu (zřejmě jen tehdy je na příjmu), zdali má 6 dní pracovat a sedmý den odpočívat, proč ne třeba 8 dní pracovat a dva dny odpočívat, o provádění dalších nesmyslných úkonů ani nemluvě. Navíc za nedodržování těchto pravidel hrozit naprosto neadekvátními tresty. Toto, že by skutečně nařizovala dokonalá existence vysoko převyšující schopnosti a znalosti člověka? Toto, že by sděloval bůh člověku prostřednictvím svých mluvčích – andělů, proroků, případně svých synů? Nedokážu se srovnat s tím, že by taková všudypřítomná, vševědoucí, věčně trvající a veskrze dokonalá existence mohla být natolik přízemní, nedůtklivá, malicherná, ješitná.

Tato všechna nařízení, příkazy a pravidla jednoznačně ukazují na to, že jejich autorem a původcem je tvor mnohem přízemnější, omezenější, ale přitom sobecký a vychytralý – a sice člověk.

Dovedu si představit, jak lidé v dávné minulosti, prosti všech poznatků vědy si nedokázali vysvětlit a pochopit řadu dějů a úkazů v přírodě. Nevědomost, nedostatek informací jak víme, je příčinou strachu. Mezi těmito neznalými, vystrašenými lidmi se pak našel jedinec, který se bál mnohem méně, měl oproti ostatním vyšší IQ a přišel na to, jak této převahy využít ve svůj prospěch. Rozhodl se, že pro nepochopitelné děje a úkazy vymyslí a dodá vysvětlení.

Náš „pan Chytrý“, přišel s tím, že hlavní postavou, jediným původcem a příčinou všeho bude někdo, kdo sice existuje a sám je projektantem, strůjcem a hybatelem celého vesmíru, nicméně je nehmotný, neviditelný a lidem se zásadně (kromě určitých vybraných jedinců) nezjevuje. Touto dokonale promyšlenou konstrukcí si náš budoucí hlavní ideolog a nejvyšší vůdčí osoba lidského společenství pojistil jednak to, že jeho podvod nebude nikdy odhalen a hlavně to, aby se lidé na boha nemohli obracet přímo, bez jeho prostřednictví. Tím se jako prostředník a tlumočník stal naprosto nepostradatelný a nedotknutelný.

Lidé, nemajíce jiné vysvětlení pro většinu událostí v rozlehlém světě a vesmíru, nemohouce nahlédnou příčin a následků dějů, mu ochotně uvěřili. Pak už stačilo jen lidem sdělit, co si bůh všechno přeje a co si od nich žádá. Tady je zjevný původ všech těch nesmyslných pravidel, kterými bylo třeba lidi spoutat, omezit a zbavit je svobody a vlastního myšlení. Kdo sloužil v armádě, může vojenská přísná pravidla a pevný řád použít jako analogii.

Vzhledem k tomu, že se zmíněný postup osvědčil, přibral si náš mazaný ideolog pomocníky. Tím se vytvořila skupina zasvěcených, spolek privilegovaných, kteří sami rozhodovali, koho mezi sebe přijmou a koho ne.

Pak po uplynutí určitého času, století, možná tisíciletí došlo k tomu, že se našel jiný člověk, vysoce inteligentní s vůdcovskými schopnostmi, který se chtěl ve společnosti prosadit. Promyšlený propracovaný systém ovládání lidí na základě smyšlené existence boha zde již ovšem byl. Byla tady i skupina zasvěcených majících díky svému postavení prostředníků božích privilegované postavení ve společnosti. Ti se toho nechtěli samozřejmě vzdát.

Takže nezbývalo jiné řešení než přijít buď s novým bohem, nebo jej alespoň přejmenovat a především, aby bylo jasné, že jde o zcela nového, tentokrát toho správného a pravého boha, bylo nutné vymyslet nový seznam pravidel a způsobů chování lidí, které opět více či méně, ale raději co nejvíce omezí jejich svobodu a zakáže individuální myšlení. Tak se zrodilo nové náboženství. Nyní zbývalo již jen etablovat sektu zasvěcených (kněží), těch, kteří budou mít v rukou veškerou moc.

Stále tady ovšem zůstávalo ono původní náboženství a jeho vyznavači. Toho všeho bylo nezbytné se zbavit, nebo to alespoň omezit. Byly a jsou různé metody, jak toho dosáhnout. Od těch mírnějších a méně násilných, to je šíření nového náboženství prostřednictvím přesvědčovatelů (apoštolů), což je poněkud zdlouhavé a s nejistým výsledkem, nebo použitím zbraní a násilí (naživu zůstanou pouze přesvědčení). Rovněž bylo samozřejmě nutné zamezit přeběhlictví. Konkrétní bůh byl prohlášen za jediného pravého, jeho proroci za jediné pravé proroky a pravidla o omezení za jediná správná a bohem seslaná. Přechod k jinému náboženství byl označen za velezradu. Pak už zbývalo jenom doplnit tresty za nevěrectví, nedodržování pravidel, odpadlictví atd. Čím tvrdší, tím účinnější.

Řeknete si a co pozitivní motivace? Samozřejmě, ale jak to udělat, abychom (vžijme se do pozice božích prostředníků) nemuseli odměňovat ze svého, myslím my, privilegovaní. Řešení se nabízí, odměňování necháme plně v boží režii. Protože dobře víme, že žádný bůh neexistuje, musíme ovšem vyplacení odměn posunout až na dobu po smrti, aby to snad někdo nedodání odměny nemohl reklamovat. K tomu účelu bylo vymyšleno nebe. Pro představu uvedu jeden příklad té nejvyšší odměny (pro muže) v tom nejvyšším levelu nebe – obcování se sedmi pannami až do konce věků.

Trestání jsme si tedy ponechali v naší kompetenci. Má to ovšem jeden nedostatek. My autoři náboženství víme, že nemůžeme mít oči všude, ani aparát špehů a donašečů není dostatečný, tak raději rovněž některé tresty předáme do boží kompetence. Bůh je, jak jsme deklarovali, vševidoucí a vševědoucí, takže jemu neunikne opravdu nic, dokonce ani to co si lidé, byť jen myslí. Opět ty nejtěžší tresty na dobu neurčitou, odsuneme nejlépe až na čas po smrti. K tomu účelu je nutné vytvořit peklo, ovšem s takovou úrovní trestů až pokud sahá lidská představivost. Skvělý popis pekla je v románu Chucka Palahniuka „Prokletí“, který vřele doporučuji k přečtení.

Ještě si trváte na tom, že náboženství není lidský výmysl, sloužící k ovládání lidí? Vynechme tedy boha a ponechme jenom ta striktní pravidla a omezení ovlivňující životy lidí od narození až po smrt. Součástí náboženství jsou samozřejmě i pravidla, příkazy a nařízení nejen pro člověka samotného, ale i pro vztahy mezi lidmi, vztahy v rodině, v obci, ve státě. Vynechme tedy boha a na jeho místo dosaďme člověka. Našeho nejmoudřejšího, nejschopnějšího, nejmilovanějšího vůdce a máme totalitní ideologii a autoritářský režim. Tresty i odměny jsou nyní v kompetenci nejvyššího vůdce a jeho věrných přisluhovačů. Protože tresty nemohou mít trvání do věčnosti, o to musí být přísnější.

Někdo řekne, ano souhlasím, vše nasvědčuje tomu, že žádný bůh neexistuje. Nicméně namítne, že lidé náboženství a víru v něco vyššího, v něco co je přesahuje potřebují, jinak by se sežrali navzájem. Do vyvracení potřebnosti a nezbytnosti náboženství a víry v boha za účelem vyšší morálky, lásky a dobra se nebudu pouštět, protože bych musel opisovat a citovat. Richard Dawkins to provedl velmi dobře a fundovaně ve své knize „Boží blud“. Člověk jedná a chová se podle svých genetických dispozic, podle prostředí v jakém byl jako dítě vychováván a podle toho jak je ovlivněn svými osobními životními zkušenostmi a nabytými vědomostmi. Věřící lidé nejsou oproti nevěřícím z pohledu konání dobra a zla v žádném ohledu lepší. Naopak to ovšem platit může, pokud jim víra ukládá konat zlé věci ve „vyšším zájmu“.

Tady se tedy musím zeptat, proč státy prostřednictvím politiků v takovém rozsahu podporují náboženství a církve. Dnes stejně jako před tisíci roky, přestože úroveň lidského poznání a vědy se posunula diametrálně kupředu? Je to proto, že náboženství slouží jednoznačně jako nejjednodušší prostředek k ovlivňování a ovládání lidí. Zbavuje je osobní svobody, samostatného uvažování, individuálního rozhodování a jednání. Náboženství je jako náramek, který se dává lidem potrestaným domácím vězení.

Stát, který by měl stát na pozicích toho nejpokrokovějšího, čeho lidstvo dosud dosáhlo, tak poskytuje zcela nepřiměřenou podporu církvím a umožňuje jejich činnost, přestože, kdyby například některá nově založená politická strana si dala do svých stanov zásady převzaté např. z jednoho nejmenovaného náboženství, tak by nebyla nikdy zaregistrována, protože její činnost by se tím dostala do rozporu s listinou lidských práv a svobod, ústavou státu a řadou zákonů.

Ptám se, jak je možné, že v jiných ohledech, je každý náznak snahy porušovat zásady rovnosti mezi pohlavími, nebo nerespektování plných práv homosexuálů, každé omezování lidské svobody postihováno, tak v případě náboženství je totéž tolerováno? Je to nepochopitelné? Pochopitelné to možná je, ale nemělo by to být v žádném případě přípustné!

Různých náboženství a různých církví je na celém světě řada. Od těch, která jsou svými stoupenci nejvíce v populaci zastoupená až po relativně malá náboženská společenství nebo sekty. Přestože je, jako ateista, považuji všechna za stejně nesmyslná a odporující racionálnímu lidskému myšlení, tak uznávám, že jsou mezi nimi podstatné rozdíly. Ta nejvíce nebezpečná pro jednotlivce, lidská společenství a koexistenci států jsou ta, která co nejpřesněji a striktně určují pravidla chování a zakazují a trestají každé jejich porušení, dále ta, která se negativně vymezují vůči jinověrcům a bezvěrcům. V náboženských zásadách se obvykle uplatňuje, naopak od sekulárních zákonů pravidlo – co není dovoleno, to je zakázáno. Ku, z mého pohledu, nejhorším náboženstvím patří ta, která nepřipouští, že by víra byla osobní věcí člověka. Všechny náboženské úkony, modlitby, bohoslužby apod. se konají vždy na konkrétních místech, ve společenství ostatních věřících, aby bylo dosaženo co největší kontroly nad jednotlivci. Tyto církve jsou také nejvíce institucializované, mají pevnou hierarchii, přísný systém podřízenosti a nadřízenosti. S těmito předpoklady je možné náboženství skvěle použít k prosazování mocenských zájmů. Vyhlašováním různých evangelizačních akcí, svatých válek atd., obdoba s totalitními ideologiemi a režimy je nasnadě.

Na druhé straně jsou náboženství, která nemají ani konkrétního boha, (všichni jsme bůh nebo součástí boha) a víra je víceméně osobní záležitostí každého jednotlivce a jeho osobního vztahu s bohem. Pak samozřejmě není možné jinověrce nebo bezvěrce označit za nepřítele, kterého je nutné nutit přijmout tu pravou víru nebo jej zlikvidovat. Nebezpečnost takového druhu náboženství je relativně nízká.

Přestože ateisté jsou v našem státě v drtivé početní převaze (zatím), tak přesto, o tom jsem přesvědčen, jsou jejich práva krácena, jejich svoboda vyjadřování omezována, jejich právo na život bez víry, není garantováno. Jinak by nemohly být povoleny náboženská společenství a církve, které bezvěrce označují za méně hodnotné lidi a mají za cíl je donutit k přijetí víry.

Ateisté jsou celkově vůči věřícím v nevýhodě. Svoji nevíru totiž nestaví na neustálém opakováním po staletí a tisíciletí neměnných frází a nezpochybnitelných pravd (které ovšem není nutné dokazovat, neboť pocházejí od boha), ale mají ji založenou na vědeckém poznání světa, přírody a vesmíru. Toto poznání se neustálé vyvíjí a posouvá dopředu, tudíž nevěřící nemá vždy v ruce onen stále stejný, neměnný, byť nesmyslný argument jako jej má věřící. To o čem jsme byly včera přesvědčeni jako o naprostém faktu, může být dnes vyvráceno, to co platí stoprocentně zde na zemi, nemusí platit v celém vesmíru atd. Naproti tomu fanatická víra, která o ničem nepochybuje, nevyvíjí se a nikam neposouvá je proti všem pochybnostem pojištěna.

Přestávám rozumět tomu, proč jsme naší evropskou civilizaci především, ale nejen tu, postavili na zásadách rovných práv lidí, na individuální svobodě jako nejvyšší hodnotě, na preferenci vědy a poznávání zákonitostí světa jako jediné správné cestě rozvoje společnosti, když na druhé straně zadními vrátky pouštíme do našeho společenství náboženství a jeho propagátory, kteří tyto pro nás zcela zásadní hodnoty neuznávají a navíc je odmítají respektovat.

P.S.

Nezapomínejte vládcové tohoto státu a Evropské unie, že bůh to všechno vidí!

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.