Pokusy s televizí


napsal JF

Snad mi prominete, když se s vámi podělím o pár vzpomínek z doby, kdy jsem se ještě tu a tam díval na televizi. Dnes už se dávno nedívám – všechno, co chci a potřebuji vidět, najdu na jiné obrazovce, kterou mám položenou na kolenou. Naposledy jsem obrazovku televizoru zahlédl, když se má žena pozdě večer odebrala na lože a zapomněla tu zlořečenou bednu zhasnout – ale to už je taky dost dávno.

Hned zkraje vás musím varovat, že všechno, co následuje, jsou jenom hloupé řeči ubrblaného dědka, kterému není nic dobré. Tohle konstatování vám možná trochu pomůže se přes to nějak dostat.

Kdysi jsem se dívával hlavně na nedělní britské historické seriály o válkách, na „Toulavou kameru“ a na „Objektiv“ ale brzy se to začalo všechno opakovat a v uvedených českých pořadech se navíc začaly vyskytovat i rádoby politické výroky, které do nich vůbec nepatřily (pan Karas, pan Flanderka a další), a tak jsem se postupně omezil jen na sledování předpovědí počasí. Protože jsem taky trochu meteorolog (mám na to dokonce odborné školení), všechny ty obrázky sluníček a mráčků mi moc nevyhovovaly a tak jsem začal místo toho počítat, jakožto zdatný datista, kolikrát za těch pár minut stačí paní Míková říct slovo „oblačnost“. Jednou to bylo dokonce dvanáctkrát! Později ji na to asi někdo upozornil, ona začala používat synonyma a úplně mi tak zkazila zábavu. Poté jsem se pro změnu zase snažil spočítat, kolik slov stihne paní Zárybnická říct za minutu – ale to se mi nepodařilo vůbec, její kadence je zcela mimo moje schopnosti. Jako plachtařka mi paní Zárybnická byla zpočátku docela sympatická ale to skončilo v okamžiku, kdy jsem ji při jedné příležitosti poznal osobně. Horší bylo, že se jí paní Míkova začala snažit vyrovnat v kadenci, některé předpovědi počasí začaly být neposlouchatelné, a tak pro mne i sledování předpovědí počasí skončilo.

Několikrát jsem se nějakým nedopatřením vyskytl i u amerických sitcomů. Na těch mi vadily nejvíc ty přimíchávané smíchy ke každé, i té sebehloupější hlášce. Jako by divák byl natolik blbec, že potřebuje napovědět i v tom, co je vtipné a u čeho by se tedy měl zasmát. I když – nejsem si zcela jistý, jestli to třeba zrovna americký divák opravdu nepotřebuje. Když jsem to tak chvilku poslouchal, měl jsem pocit, že ty smíchy jsou buď úplně totožné, nebo jsou cyklicky vybírané z nějaké dost krátké zvukové smyčky. Ale abych si všechny ty smíchy nahrál a poštval na to Fourrierovu analýzu, do toho se mi moc nechtělo. Pak jsem si ale všiml, že se v těch sitcomech dost často mluví o penězích, a to byla věc, která mne docela zaujala. Obětoval jsem pak určité

množství svého času a taky duševního zdraví a shlédl jsem několik dílů různých seriálů nebo filmů ze současnosti, všechno americké provenience. Musím říct, že jsem nebyl nijak zklamán. Bez výjimky u všech se nejpozději do jedné minuty po začátku vyskytla v hovoru protagonistů slova „dolar“, „peníze“ nebo něco v tom smyslu. Neviděl jsem samozřejmě zdaleka všechno, co tehdy nabízely naše tři televizní stanice, to bych dnes byl už dávno v polstrované komůrce v Černovicích, ale u toho, co jsem viděl, to fungovalo spolehlivě.

Vzpomněl jsem si na to docela nedávno, při poslechu slovenského Slobodného Vysielača, kdy se sympatický moderátor podivil, že Kosa může fungovat zcela bezplatně. Pak také dnes, když jsem překládal článek ze Stratforu, ve kterém pan Friedman tvrdí, že ta nejsprávnější definice amerického způsobu života zní „vydělávat si na živobytí“.

Na jedné straně to Američané asi opravdu mají jednodušší, když jsou zvyklí všechny hodnoty měřit penězi a všechno převádět na peníze. Ale mám za to, že mne (blbě řečeno) pocit „dobře udělané práce“, „smysluplné činnosti“ nebo „dobrého skutku“ někdy dokáže odměnit mnohem líp než peníze. A to jich nemám zrovna nazbyt.

Nechci tohle téma rozebírat, vydalo by asi na nikdy nekončící diskusi. Byl to prostě ode mne jen takový malý pokus.

Nepochybuji, že i třeba takový Václav Moravec má po každém díle svého pořadu OVM také pocit „dobře udělané práce“, tedy mimo to, že je za tu svou práci také určitě dobře zaplacen. Pan Zdeněk Jemelík, který píše velmi zasvěcené a docela zajímavé články o české justici do „Neviditelného Psa“, říká, že OVM je zkratka slov „Orgie Vymývače Mozků“. Myslím, že mnohdy není moc daleko od pravdy. S pořadem OVM je pro mne nerozlučně spojena i typická pochodová hudební znělka, která mi vždycky připadala nesmírně triviální až pitomá, a kterou jsem si pro sebe pojmenoval „Brainwashers March“. Je docela symptomatické, že se podobné hudební úryvky dostaly – docela podle vzoru Novy – postupně i do přehledu zpráv. A tak dnes, aniž vidím na obrazovku, i z dálky bezpečně poznám, která že televizní stanice se mi to právě pokouší vymývat mozek.

Stejně spolehlivě se i z dálky dá poznat, že v České televizi právě běží přehled zpráv. Docela rád bych věděl, jestli zabarvení hlasu pouťového vyvolavače či vyvolavačky je nutným předpokladem pro moderátora zpravodajství, nebo jestli je to všechno jen náhoda.

Někdy docela obdivuji vynalézavost některých pracovníků České televize. Dívával jsem se kdysi i na přenosy z golfových turnajů, protože se mi tenhle sport z určitých důvodů už dost dlouho líbí. Když jsem se na přenos z golfu díval v televizi, vadilo mi, že jsem za ty dvě hodiny musel nejméně šestkrát absolvovat Bosákovu „Golfovou abecedu pro začátečníky“. Vsadil bych se, že jde o typický soukromý byznis, který nemá jiný smysl než boční přivýdělek. Kdo golfové přenosy sleduje, určitě dávno ví to všechno, co se v „abecedě“ může dozvědět, a pokud to ještě neví, najde to daleko přesněji popsané v každé golfové příručce.

Ještě nepříjemnější ale bylo to, že každý dílek „abecedy“ byl pravidelně zepředu i zezadu obložen těmi nejpitomějšími reklamami, které se na ČT vůbec vyskytují. Při tom jsem vždycky litoval, že bohužel technicky neexistuje žádný způsob, jak automaticky vypínat obraz i zvuk na začátku reklamy a na jejím konci vše zase zapínat. Když jsem jednou zjistil, že na internetu se ani „abeceda“ ani reklamy vysílat nesmí (nevím přesně proč ale asi to nějak souvisí s licencemi), okamžitě jsem golfové přenosy a s nimi i celou televizi opustil definitivně.

Pomohl jsem si ale jen částečně. Pracovníci televize, kteří připravují záznamy, určené k vystavení na internetu, si pomáhají tím, že ze záznamu vystříhnou reklamy i „abecedu“ a výsledných sedm kousků pak buď spojí do jednoho videosouboru nebo je nechají zvlášť. To stříhání přitom dělají tak šikovně, že z každé (opravdu z každé, bez výjimek) vystřižené reklamy v záznamu zůstane malý zlomek, ze kterého ale bezpečně lze poznat, o co v té reklamě jde. A tak ať chci nebo nechci, musím během záznamu z golfového turnaje šestkrát zahlédnout přiblblého rudého ďábla a zaslechnout slova „…s rychlým nástupem účinku“. Pokud jste se někdy pokoušeli na počítači sestříhávat videosoubory, víte, že i s tím nejhloupějším, zdarma poskytovaným programem to jde udělat čistě a beze zbytku. Ty úlomky reklam tam jsou tedy ponechané zcela úmyslně. Typické je, že i kdyby si toho v ČT vůbec někdo byl schopen všimnout, stejně by s tím pravděpodobně nikdo nic neudělal. Zajímavé by možná bylo vědět, kolik asi „stříhači“ za tenhle drobný podvůdek inkasovali bokem.

Pokud jste tohle moje brblání dočetli až sem, určitě byste na ně byli schopní navázat popisem nesčetných dalších drobných nechutností, kterými své diváky televizní stanice dnes a denně oblažují. Já ale raději v tomto místě skončím a budu jenom doufat, že z těch peněz, kterými měsíc co měsíc všichni přispíváme do měšce ČT, je v té instituci placen aspoň jeden člověk, který tam odvádí skutečně „dobře provedenou práci“ nebo provozuje opravdu „smysluplnou činnost“.

Příspěvek byl publikován v rubrice JF a jeho rešerše se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.