O manipulaci politiků a o manipulaci sdělovacích prostředků


napsal Hans H.

Zdá se, že k záležitosti zneužití smrti utonulých kluků ve Středozemním moři k bezpříkladnému ovlivňování veřejného mínění, bylo již řečeno dost.Navíc  čirou náhodou těsně před tím, než se znovu má jednat o povinném rozdělování migrantů do všech zemí unie. Už proto podle mne je to ovšem tak závažná věc, že je potřeba probrat ze všech úhlů pohledu.

Že politici jednají, jak jednají je pochopitelné. Cílem jejich konání je získat moc a tu si poté co nejdéle udržet. Na základě této moci a z pocitu výjimečnosti a nadřazenosti mohou manipulovat s lidmi za účelem naplnění svých záměrů a cílů. Reálně ovšem tito lidé žádnou zvláštní mocí a schopnostmi nadáni nejsou. To jen občan sám a zcela dobrovolně, tím že se uzavře do ohrady různých tabu a na nohu si navlékne řetěz s koulí konformity si sám omezí svou svobodu, svou schopnost reálného vidění světa.

Budiž, občan má své zaměstnání, své starosti jak uživit rodinu, nemá ani dost znalostí, ani dost prostředků, ani dostatek času, aby se mohl hledáním pravdivých informací denně zabývat. Právě proto, aby nemohlo být s lidmi libovolně manipulováno, aby politika byla veřejná a transparentní, za tím účelem, jak bylo apoštoly západní demokracie propagováno, existuje svobodný tisk. Ten má být oním hlídacím psem demokracie. Dnes se zdá být zřejmé, že o tom hlídacím psu je to pouhá pohádka podobná té o neviditelné ruce trhu. Politici, vědomi si jak mocným prostředkem pro ovládání lidí sdělovací prostředky jsou, tak noviny a televize buď koupili, pokud na to měli prostředky nebo je alespoň přes různé rady pro televizní a rozhlasové vysílání bezprecedentně ovlivňují. Hlídací pes demokracie je rázem uvázán na krátkém řetězu a štěká jen tehdy, když je si jistý, že nebude za to pokárán.

Vrátím se k onomu případu dvou utonulých chlapců. Každý čtenář Blesku ví, kolik o letošních prázdninách utonulo v Česku dětí. Bylo jich více než dvě, rovněž je Bleskem pravidelně informován, kolik dětí zemřelo při automobilových nehodách. Mluví snad o těchto tragédiích některý z politiků na tiskové konferenci? Navrhuje snad proto změnu pravidel provozu na veřejných koupalištích nebo zákaz dopravy dětí v automobilech? Nikoliv, nic takového. Všichni vědí, že se to stává, že lidé tonou, padají za skal, umírají při různých nehodách, bohužel někdy ještě v dětském věku. Smrt samotná není ničím mimořádným. Živý tvorové umírají. Smrt není nikdy tragédií pro toho, koho postihne, ale pouze pro živé. Zvláště tíživé je, pokud člověku zemře někdo blízký a nejhorší trauma je, pokud rodičům zemře jejich dítě. Zdůrazňuji jejich vlastní, smrt cizího, neznámého dítěte se obvykle nikoho nedotkne. Není obvyklé, aby každá smrt dítěte byla přetřásána v médiích, až na výjimky jako je například vražda. Stalo se to až v tomto konkrétním případě, neboť politici pochopili rychle, jak se jim tato událost náramně hodí a zinscenovali kolem toho za vydatné pomoci médií nechutné divadlo.

Např. švédská ministryně zahraničí (omlouvám se, nemohu nalézt odkaz na její vystoupení na youtube) v dobře zahrané etudě dojala sama sebe a prohlásila, že v souvislosti s utonutím dvou syrských chlapců přijme Švédsko dalších 30 000 syrských migrantů navíc. Nijak ji zřejmě nevadí, že už s těmi stávajícími má Švédsko problémů víc než dost. Pokud by bývala chtěla svůj projev vygradovat, měla prohlásit „Utopí-li se ještě jedno syrské dítě, dostanete milí Švédové dalších 10 000 běženců navíc“. Mocní vládci Evropy jistě dobře vědí, co činí, mají týmy poradců, odborníků na lidskou psychiku a sociální chování lidí.

Troufám si říci, že většina lidí po seznámení z touto událostí řekla, ano je to smutné, ale takových dokonce větších tragédií se na světě denně stane mnoho. Totéž člověk řekne v rámci rodiny nebo mezi nejbližšími přáteli. Zkusme si odpovědět na otázku, zdali totéž by řekl bude-li se o tomtéž mluvit mezi kolegy na pracovišti nebo s neznámými lidmi? Nebude člověk při vyjádření svého postoje v tomto případě opatrnější? Neřekne si dotyčný a co když po té masivní hysterické mediální kampani nemají ti lidé s kterými hovořím jiný názor? Bude zvažovat, zdali pak před ostatními nebude vypadat jako cynik, někdo, kdo nemá rád děti, nebo nedej bože děti migrantů. Co kdyby jej někdo z kolektivu takto ohodnotil?

Člověk je tvor společenský, dá se říci méně hezky, ale přiléhavěji, tvor stádový. Jako takový se nejvíce obává toho, aby nebyl v kolektivu se svými názory a postoji osamocen, aby ho kolektiv neodmítl, neignoroval, neexkomunikoval. Proto člověk nejdříve zkoumá postoje ostatních a zjistí-li, že se názor většiny odlišuje od jeho, začne o správnosti svého názoru pochybovat, bude jej revidovat a nakonec ze strachu, že se ocitne mimo stádo, přijme názor většiny za svůj. To je právě to o co se zde hraje. Člověk jako individuum se řídí svým rozumem a svými zkušenostmi a nenechává se ovlivňovat. Jeho názor nezmění ani taková zinscenovaná představení k události o které je řeč.

Pokud ale je tento jedinec součástí stáda, vzdá se svého individuálního úsudku a začne jednat instinktivně. To má ten důsledek, že je pak schopen dělat věci, které nebyly ani nejsou v souladu s jeho přesvědčením. Strach z vyloučení je ovšem silnější.

Takže je třeba této vlastnosti využít. Konkrétně nejdříve je nutné jednotlivce sehnat do stáda. Před televizní obrazovky nebo k rannímu vydání novin. Následně manipulátoři musí věc zařídit tak, aby se lidé domnívali, že názor, který je ve skutečnosti minoritním, je názorem většiny. Postup je jednoduchý, například se dává v televizi prostor jen těm lidem, kteří prezentují ten názor, který politikům, kteří jsou právě u moci, vyhovuje. Tyto lidi je třeba postupně posílat na obrazovku každý den, pokud jich není dost, mohou se opakovat i ti stejní. Málo prozíraví a naivní lidé pak nabudou dojmu, že jejich vlastní názor, který je odlišný od prezentovaného, je v menšině a začnou o něm pochybovat. Toto je známá, vyzkoušená a osvědčená metoda manipulace.

Nefunguje ovšem univerzálně. Nefunguje v tom případě, pokud je prosazováno něco, co je v rozporu s lidskou přirozeností a s jeho archetypálními způsoby jednání. Například myšlenka proletářského internacionalismu. V současnosti prosazovaná ideologie multikulturalismu je totéž. V těchto případech tento jednoduchý trik s předstíráním většinového názoru nefunguje. Pak přichází na řadu další metoda v pořadí a tou je vytvoření atmosféry strachu. Vytipují se jednotlivci, kteří nějak vynikají, jsou aktivní, prezentují veřejně svůj odlišný názor a jsou známí, pokud možno většímu počtu lidí. Začíná to obvykle mírně, dehonestací a defamací člověka. Lze útočit přímo na něho, ale je možné využít sourozence, manželku nebo děti, pokud jsou dospělé. Stane se, že ani toto nestačí, pak už si státní moc jak se říká, přestane brát servítky. Pokud jde o člověka, který je např. státním zaměstnancem, je dotyčný propuštěn ze zaměstnání s tím, že jeho morální profil neodpovídá zastávané funkci (nálepka xenofob, rasista). Toho už si jeho okolí povšimne a strach začne působit. Přicházejí ti, kteří aby se rádi moci zavděčili, proto první hodí kamenem. V našem příkladu se informace o tom, že pan K. byl za své postoje propuštěn ze zaměstnání, dostane k uším paní vedoucí odboru školství na městském úřadě. Dojde jí, že manželka pana K. je učitelkou v mateřské škole. Paní vedoucí si položí otázku – je možné, aby manželka veřejného nepřítele pana K. pracovala jako učitelka, zvláště v situaci, kdy v září má nastoupit do mateřské školy několik dětí islámských migrantů? Paní vedoucí odboru si na danou otázku odpoví záporně a manželka pana K .rovněž dostane padáka. Jaké bude finále? Zpráva z tisku – „Na Václavském náměstí se včera v podvečer sešlo 300000 lidí, aby spontánně přivítalo miliontého migranta ze Sýrie příchozího do České republiky. Mezi významnými hosty na mítinku byli přítomni …“

Připadá to někomu nadsazené. Nikoliv, už teď jsem zaznamenal, že pokud probíhá v kolektivu veselá diskuze a někdo zavede řeč na problém migrace, někteří jedinci přestanou náhle mluvit. Nevšimli jste si toho, já ano. Za léta života ve státě s vládou jedné strany mám pro tyto věci vytříbený cit.

Nyní bych se vydal ve své úvaze trochu odlišným směrem. Také už to bylo některými přispěvateli na Kose zmiňováno. Jde o to, jak rozdílným úhlem pohledu jsou vnímány události a utrpení lidí na jednom a na druhém místě zeměkoule. Ta místa nemusí být příliš vzdálená. Probíhají v současné době občanské války na severu Afriky, na Blízkém východě a na Ukrajině. Mimochodem nedávno prezident Putin prohlásil, že od začátku konfliktu emigrovalo do RF 2,6 miliónu ukrajinských občanů. Viděl jsem záběry v ruské televizi, na kterých byl proud běženců přecházející hranicí, byli ověšeni zavazadly a plačícími dětmi. Tito lidé šli se svěšenými hlavami a mnozí plakali. Když následně byli v utečeneckém táboře, nevykřikoval nikdo, do jakého města v Rusku chce jít a do jakého ne, tyto lidé byli nesmírně vděční a za všechno, za pokrývku, jídlo i vodu děkovali. Viděl jsem také záběry z budapešťského nádraží, kde mladíci skandovali jména zemí, kam jsou ochotni jít a kam naopak v žádném případě. Zřejmě mají dojem, že svou přítomností prokáží daným zemím zvláštní čest. Místo díků pak házeli po policistech darované jídlo i balenou vodu.

Z Ukrajiny je i onen tragický příběh, o kterém se zmíním. Odehrál se již před několika měsíci, ale pro mne byl natolik skličujícím zážitkem, že jsem se na něj snažil zapomenout. Ale nyní v souvislosti s mediální kampaní kolem utopených dětí syrských běženců myslím, že přišel čas s ním ty, kteří jej neznají, seznámit. Tento příběh se také týká dětí a horší je v tom, že tentokrát chlapec přežil. Na živu jsou myslím i rodiče chlapce. Tato událost je minimálně srovnatelná s případem utonulých a přitom BBC, CNN – nic. Krokodýlí slzy politiků – nic.

Konflikt na Ukrajině pokračuje a zdá se, že současný stav mnohým vyhovuje. Přitom je dle mého soudu to, zdali část nějakého území patří jednomu státu, nebo má vlastní samosprávu, nebo patří jinému státu, málo důležité. Pokud to místo bude v dané konfiguraci dobrým místem pro život a občané a jejich děti tam budou v bezpečí, tak je státoprávní uspořádání druhořadé.

Aby  bylo jasné jak vypadají „uprchlíci“ a uprchlíci dám nejdříve fotografie uprchlíků z Ukrajiny v Rusku

UprRusko

A přidám ještě  graf o počtech uprchlíků z Ukrajiny do Ruska. Ohromující čísla. A Rusko nikoho o pomoc nežádalo, nikomu nenutilo nějaké kvoty:

UprRusko1

A nyní si rozklikněte následující odkaz na článek o „syrských“ uprchlících z britského Daily Mailu:

http://www.dailymail.co.uk/news/article-3224305/Selfies-shore-Refugees-lifejackets-celebrate-beach-reaching-Greek-island-thousands-waiting-enter-Europe.html

Další komentář není potřeba.

Navíc EU právě v těchto dnech demonstruje, že hranice mezi státy už jsou překonané. Kdo přijde ten je prostě vítán a basta. Malé evropské národy a národní státy jsou rovněž považovány špičkami EU zjevně za přežitek. O pár stovek kilometrů dál, už je to zcela jinak.

Celý ten příspěvek je komentován rusky, ale není potřeba rozumět. Stalo se stručně toto. Na dům dopadl granát ze směru ukrajinské armády, která přišla osvobodit dané území od nepřítele. Mladší chlapec zemřel na místě, starší Váňa bohužel (vzhlem k okolnostem) přežil. Až shlédnete video na

 zkuste se jen na okamžik vžít do situace otce obou dětí. Představte si, jak si každý den vyčítáte, že jste již dávno nevzali rodinu a neodešli. Kamkoliv, třeba do Vladivostoku. Všechno by bylo jinak. Nebo se zkuste vžít do pocitu Váni, který se probral z narkózy a uvědomte si, že nevidíte, nemáte nohy a jen jednu ruku. Nepřáli byste si raději ležet mrtví na mořském břehu?

Tato událost ovšem je z hlediska velkolepých strategických plánů evropských vůdců bezvýznamná. Ti mají velké cíle – třeba vytvořit novou rasu – Evropského člověka. Bude napůl Evropan napůl Arab, ráno si bude číst z Koránu, večer z Bible, ženy budou chodit napůl zahalené a napůl nahé. Co je proti těmto záměrům to, že někde i když blízko umírají a jsou mrzačeny děti, navíc v důsledku války mezi jakýmisi Slovany Rusy a Ukrajinci. Vždyť víme co je to za lidi, nicht wahr Frau Merkelin?

Vlkův dodatek:

Nemohu si pomoci , ale do tohoto článku musím znovu umístit karikaturu, kterou už jsem dal v neděli pod článek od Edity. Protože dokonale popisuje hlavní téma  článku Hanse H. A já chci, aby ta kresba našla  co možná největší odezvu.

Aylan

A když už jsme u toho neštastného utonulého Aylana  – tak přidám ještě jeden screenshot z  diskuse  dam na serveru arome.cz. Kdo by soudil, že  tam mohou fungovat jen povrchní blondýny, které zajímá maximálně jen jejich make up, je totálně vedle.

parfums

Protože  screenshot bohužel nepřebere kompletní link, tak to video s tetou obou utonulých dětí najdete v originále zde:

a to srovnání, co nám z toho pustily Novinky.cz, aby nás ochránily před xenofobní propagandou je zde:

http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/379744-podle-tety-utonuleho-ajlana-se-kvuli-teto-tragedii-zmeni-svet.html

Jen tak mimochodem, být zodpovědným redaktorem Novinek. cz a zjistit, že  jsem já osobně  srzevá server , který řídím a který si říká zpravodajský za blbce dokonce i na serveru, který je specializován na parfémy a kosmetiku, blbce a  trapného manipulátora, tak okamžitě rezignuji a jdu prodávat do nejbližšího Kauflandu housky… Tedy pokud mne vezmou. Čímž bych si zrovna nebyl dvakrát jistý. Třeba  totiž jejich personalistka  chodí na arome.cz číst také…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.