DÁVNO JSME PROHRÁLI, ALE…aneb v čem se liší EU od starého Říma?


napsal Mikelo

Tak máme zase nového autora! A rovnou řeknu, že pokud bude na Kos e pokračovat, předvídám mu velkou budoucnost. Protože kdybych nevěděl, že mi ho zaslal Mikelo a přišel anonymně a já měl hádat od koho, řekl bych – jednoznačně Vidlák! Takže nyní už více dodávat nemusím, neb přítel Vidlák je kosířskou celebrito nejvyššího ranku!  Takže  ani dál už ve svém uvádění nového autora pokračovat nebudu. Za stejně zbytečné pokládám žádat o hvězdy. Slovo má Mikelo.

Již hodně dlouho jsem nikam nepsal, ani se neúčastnil diskusí. Vím, že české diskuse jsou ztrátou času. Nechci se zdržovat rozborem toho proč, není to cílem článku, ale aspoň to hlavní asi čekáte, že uvedu. Nejpozději do třetího příspěvku jakákoli rozprava mezi lidmi z Česka spadne do soutěže o to kdo má větší pravdu a následuje spirála vzájemného osočování, vše bez ohledu na to co bylo původním tématem a cílem diskuse. Zažil jsem svého času mnoho rádoby odborných rozborů a veřejných hodnocení kulturních vystoupení se stejnou zkušeností. Abych neurazil, jsou dvě věci, které lze na českých diskusích obdivovat:

1. Schopnost žvanit o tom co je na dvě holé věty nekonečně dlouho.

2. Rychlost zapomenutí podstaty tématu a míra opovržení tomu, kdo ji připomene.

Tak nevím, co mě to napadlo, vlézti do diskuse o možných řešeních uprchlické krize sem na Kosu. Snad jsem podlehl naději, že ti kdo schopni jsou čísti a rozuměti článkům zdejší úrovně, budou schopni lepší diskuse, než je v kraji zvykem. Snad jsem podlehl zvědavosti, zda někdo chytřejší a zkušenější už přišel na řešení toho co mi vrtá v hlavě A dobře mi tak, za to, že jsem se neřídil nabytou zkušeností a znova tam sahal, i pár příspěvků neobezřetně vložil.

Jediné lidsky pozitivní, co jsem pocítil, byl soucit s vlkem a vžití se do jeho zoufalství. A přiznávám, i trochu dobromyslné škodolibosti jak si naběhl, když tak složitý úkol definoval.

Jinak se jen opakovalo, co jsem nastínil na začátku a pro co jsem se tak dlouho podobných taškařic stranil. I co já, vždyť to znám a nepodělám se, ale naděje to škaredě odnesla. Mnoha bodnými ranami a střelbou z vlastního zázemí. Příště s sebou žádnou takovou neberu, tak křehké bytosti nutno chránit.

Kterou, že to přizabili byste rádi věděli? Povím, ale pozdější námitky, že tohle jste vědět nechtěli -nepřijímám.

Když jsem ji v osmdesátém devátém prvně potkal byla mladá, plna síly s espritem femme fatale. Hned jsme se spřátelili, radosti zažívali, ale co minula devadesátá nechala se vídat stále méně, předčasně zestárla, jiskru ztratila a myslím, že se i styděla za své lehkomyslné porevoluční chování. Pak přišla chudoba s ní podvýživa a nemoci, poslední roky jsem si ani nebyl jist zda žije. Prý s těmi různými krizemi dneška se občas objevila, ale vždy ji dav hrubě odstrčil a ona už neměla sil se vrátit. Až teď jsem ji zahlédl, jak se o holi šourá k té kosířské diskusi, nabídl jsem rámě, že zavzpomínáme na lepší časy, ale chybil jsem. Málem ji tam zabili. Váhám, zda volat záchranku, když ji najisto šoupne do špitálu, ze kterého se střílelo. Spíše bude na výši milosrdná lež, poslední injekce a tichý pohřeb v kruhu nejbližších. Náhrobek dám ozdobit jejím indiánským jménem – Doufající, že lid Česka rozumu pozná.

Ale copak? Byli jste zvědavi i přes varování.

Diskuse byla předlouhá, ani jsem nečetl všechno důsledně, však té chuti bylo s každým dalším příspěvkem méně. vlk ji druhý den, zřejmě pro onu marnost nad marnost, uzavřel a zamkl. /vlkův  vstup – nikoli, diskus ese uzavírá automaticky po 24 hodinách/.

Pro mně byla potvrzením toho co už jistou dobu vím.

Svoji budoucnost jsme již dávno prohráli, ale mnohem horší je to předstírání, že ne.

Invaze ilegálních imigrantů teď sice hýbe Evropou, ale není hlavním problémem dneška. Je jen jedním ze symptomů definitivního rozkladu naší nabubřelé a zahnívající civilizace i jejího říšského náboženství, jehož nejvyšším bohem je číslíčkami potištěný papírek. Ve jménu božstva se odehrávají všechny události na jejichž prozatímním konci je stěhování národů. Nepíši zajisté nic nového, ale pokusím se přinést aspoň nový úhel pohledu. Vlastně ani není originálně nový, tak tedy aspoň můj. V jízdním řádu se neztratím, vidličku beru do správné ruky, čtu bez zadrhávání a tkaničky si zavážu napoprvé, tak snad mohu.

Vzpomínáte si jistě na pseudoprofesora Kohouta, jenž se onehdá proslavil svou performancí v Jílkové telezíravěmelhubném pořadu. Až si přeříkáte všechna patřičná sprostá slova a přestanou se vám vzteky třást ruce, zkuste zaťukat na strejdu Googla, ať vám ukáže rozhovory s tímto ješitou, zejména z doby, kdy ještě současní migranti dřepěli za vodou. Možná utrpíte zvláštní druh překvapení – tehdy byste s ním nejspíše většinou souhlasili. Zhoubné problémy provázející lidskou civilizaci ve všech jejích formách umí tento narcistický podivín popsat nečekaně přesně. I smrdutá zákoutí našich vlastních moderních dějin. Například švindlprivatizaci, pokrytectví a porevoluční kalkulaci s antikomunismem bývalých disidentů a církevní restituce. Bez servítků kritizuje i USA, kde se usadil po vyhoštění z ČSSR a kde se nechal i zatknout pro performanci s oprátkami před vchodem do banky. Opravdu si to najděte, nekecám. Nejprve jsem chtěl přihodit odkazy, ale pak jsem si vzpomněl, že vlastní hledání nechá v hlavě více než hotová informace ze školy a nepřipravím vás o to.

Na přivábenou jen drobek a sice Kohoutova odpověď na otázku stran zanesení veřejného prostoru všemi těmi billboardy, řvoucími jedoucími reklamami a tak dále:

„Domnívám se, že je to tím, že naše mysl a vědomí už nejsou veřejné, ale jsou soukromé, vlastněné majiteli výrobních prostředků a na nich napojenými médii. Prodali jsme bez větších protestů kapitalistům kromě svých těl i naši mysl.“

Kdo by to byl do toho úchyla nenávidícího vlastní krev řekl? Že mu nejde nacházet správná řešení, tolerovat jiné názory, poznat hranici vkus/nevkus a mnoho jiného je věc zásadní, ale analýzu zvládl aspoň na dvojku.

Jak ale souvisí zmínka o samozvaném umělci Kohoutovi s imigrační krizí a diskusí o ní na Kose? Nikoli tím, že Kohout byl v té souvislosti v televizi, ale jako příklad, že se nutně musíme naučit oddělovat skutečnou váhu argumentů od osoby, která je říká. Ostatně i králové si občas nechali poradit od šaška.

Ale dál. Napsal jsem, že jsme svoji budoucnost už prohráli. Přestože to tak zatím navenek nevypadá, na spirále dějin jsme tam kde římská říše na konci 4. století. Křesťanství bylo právě povýšeno na státní náboženství, olympijské hry jsou zakázány, upadající říše se chytá všeho, co by snad mohlo odvrátit její konec. Preláti však věnovali více pozornosti strkanicím při upevňování nově nabyté moci a tak se jim to zalíbilo, že s tím nikdy nepřestali. Dnes se dovoláváme jakýchsi křesťanských základů z absence jednotící myšlenky, ale preláti pověsili na dveře cedulku nerušit počítáme majetky.

Říše se právě dělí na východní a západní. Východní přežije skoro tisíc let. Má dost obyvatel, úrodné provincie v Malé Asii, Sýrii a Egypt, obchodní spojení až do Indie a Číny i lepší zahraniční diplomacii. Do vzniku islámu zbývají ještě dvě století. Ale západ je pod tlakem barbarů a závislý na vnějších zdrojích potravin a surovin. Stále slabší císařství nemá dost peněz ani lidí na obranu příliš dlouhé hranice. My jsme zavrhli Rusko, plné surovin a nemalé odbytiště našeho zboží, jsme závislí na asijské výrobě a úrodě na cizí půdě. Tlačí na nás barbaři, jsme zadlužení do nesplatitelných výšin a schengenskou hranici nikdo nebere vážně, natož aby ji hlídal.

Sotva se rozjede 5. století už přichází Vizigóti vydrancovat Řím. Sice je posléze dojednán mír a spolu ještě porazí Huny, ale zatím Kartágo, obilnice Říma, padne do rukou Vandalů, kteří r. 455 vyplení Řím podruhé. Už není bráněn, z bývalé armády zbyla jen banda žoldáků, co bojuje jen pokud je riziko nižší než výše žoldu. Roku 476 se Řím stává germánským městem a západořímská říše zaniká i formálně, ačkoli de facto se rozložila zevnitř již dávno.

Jak je možné, že tak silná říše, okolo roku nula dominující ekonomice, vzdělanosti, kultuře, zkrátka všemu okolo Středozemního moře, po 400 letech přestává existovat a o něco později slouží velkolepé budovy Říma jako kamenolom, na Foru Romanu roste pšenice a Evropa se ve vzdělanosti a technice propadne o stovky let dozadu? Jak silní museli být ti, co ji rozvrátili?

Jen silněji fouknout a dupnout jim stačilo! Jenže současná evropská ostuda je ještě větší. Barbaři museli mít aspoň zbraně s sebou, přece jen se Řím, byť se slábnoucí intenzitou, bránil. Dnešním nelegálním imigrantům postačilo k vítězství přijít v čínských keckách s korejským mobilem v kapse. Až jim na ten mobil přijde aktivační sms, zbraně jim rádi prodáme my sami, neboť peníze nesmrdí.

Pokračujme v analogiích dále.

V dobách prosperity si růst růstu Řím zajišťoval na úkor provincií. Co dobyl, to vydrancoval a zvýšil o to svůj státní rozpočet. Čím vyšší státní rozpočet, tím více se z něj dá ukrást.

Náš růst růstu stojí na drancování přírodního bohatství tzv. třetího světa

(proč vlastně až třetího?). Co dobudeme, to vydrancujeme a o to zvýšíme státní rozpočty. Čím vyšší státní rozpočet…

Šlechta starého Říma se stále méně zajímala o stav říše. Vše je zotročeno pro blaho Říma, jejich blahobyt a pocit nedotknutelnosti dosáhly nebeských výšin, tak proč se starat o něco jiného než co mi bezprostředně patří? Jediné čemu se věnují je soutěž o nejokázalejší vystavení jejich majetků a nejvyšší místa na žebříčku moci. Kromě toho už jen ukájení nejnižších chtíčů jako homosexuality, pedofilie, incestu, sadismu, obžerství…

Mocní naší doby se pramálo zajímají o stav států. Ložiska surovin jsou vojensky obsazena, potraviny a vodu levně dovážíme z chudých oblastí kde panuje hlad, tak co. Jediné co je zajímá je uspokojování touhy po majetku a moci, jakož i bezuzdné oddávání se nejnižším chtíčům typu pedofilie, homosexualita, sadismus, drogy…

Dříve dosti dobře fungující právní systém Říma byl už tak zdeformován ve prospěch bohatých a mocných, že nezajišťuje ani nejzákladnější úroveň společenského smíru. Rolníci jsou vyháněni bez náhrady ze svých polí aby ta byla zastavěna luxusními vilami, majetkem a živností si nemohou být jisti ani řemeslníci a měšťané, děti neví zda obdrží dědictví po rodičích a ženy se strachují které patricijské prase si je vyhlédne pro své zvrhlé choutky. Právní rozvrat je rychle následován morálním. Občané Říma stojí každý sám proti každému a oligarchie přilévá do požáru společnosti olej. Všeobecná spolupráce na zvelebování státu je nahrazena vzájemným konkurováním, případně zločineckým spolčováním při rabování společných statků.

Veškerá ke všeobecnému prospěchu fungující sebezáchovná pravidla dnešních států jsou cílevědomě ohýbána, či přímo rušena ve prospěch bohatých a mocných. Soudy neváží důkazy, ale prodávají svá rozhodnutí těm kdo dají více. Právo je už jen název lukrativního oboru studia. Málokdo si může být jistý svým majetkem a důstojností. Ani naše děti již nejsou naše, nýbrž státními, potažmo korporátními lidskými zdroji. Ústava je hajzpapír. Kooperace na údržbě a rozkvětu státu byla vytlačena vzájemnou konkurencí všech proti všem na trhu práce a spotřeby. Zločinecké spolky a nadnárodní korporace se trumfují v rozkrádání zbytků společných statků.

Ochota obyvatel podílet se na vrcholně nespravedlivém rozdělování hospodářských výsledků země klesá. Strach z budoucnosti a z nebezpečí doma i zvenku roste. Nakonec, neustále někdo číhá v lesích za Limes Romanus. Bázlivému lidu se sice lépe vládne, ale čas od času třeba jej uklidnit. Proto (a nejen proto) Řím občas pořádá válečné výpravy a po nich triumfální průvody. Tedy dokud na to Řím má. Ať plebejci vidí, že svět je stále v římských rukou a že jsou na tom cizí plebejci, ba i jejich vládci ještě hůře, protože nechtěli přijmout náš římský způsob života, nejlepší ze všech. Kromě toho se z bohaté válečné kořisti dá vždy něco přerozdělit a odklonit.

Dlouhodobě vrcholně nespravedlivé rozdělování hospodářských výsledků Evropských zemí i EU jako celku, vede občany k nervozitě, nedůvěře v Evropu a ke strachu z budoucnosti. To vše se vlády snaží zaplašit nepřetržitým proudem zpravodajství o ještě větší bídě jinde ve světě, o válkách, o katastrofách všeho druhu, o vzestupu moci ISIL a vůbec o všem co nám má ukázat jak jsme doma s eurolahváčem na lavičce Vaška proti tomu v bezpečí. Máme tisíckrát dokola vidět jak cizí bohatství stále proudí pod ochranou demokracií naládovaných zbraní k nám a jak špatně dopadnou všichni co nechtějí pochopit, že naše shnilá a smrdutá demokracie je pro ně to nejsladší ovoce na světě. Je nanejvýše nutno stále mít nepřítele. Bez nepřítele není korporátní fašismus veselý a propagandistické kanály proplachovány. Jednou se hodí Irák, jindy Rusko. Taky ve Venezuele jsou uhlovodíky. Je to fuška, už se hodí i hrdé obyvatelstvo z Donbasu.

Občas uspořádáme triumfální pochod jak jsme všichni Charlie, nebo nějaký ten vítězný summit. Ve vedlejší ulici a pod ochranou po zuby ozbrojených žoldáků. To jen tak pro jistotu, kdyby tu zpravodajskou palbu někdo přežil s mozkem v hlavě.

Uhlovodíky pokořeného nepřítele se dají dobře zpeněžit, přerozdělit a odklonit.

Pro oddálení nevyhnutelného konce hedonistického způsobu života říše a bující korupci je třeba stále více peněz. Mandatorní výdaje rostou téměř exponenciálně, ale viníci nechtějí přijmout ani kousek odpovědnosti, tedy zvyšují daně všem na jejichž ohnutých zádech stojí. Přestává se vyplácet pracovat, roste kriminalita a mezitřídní nenávist. Nižší vrstvy obyvatel začínají Řím nenávidět a přidávají se na stranu barbarů.

Náš spotřební způsob života nepopiratelně nelze provozovat na omezeném prostoru planety trvale. Zakrývání tohoto faktu, aby se nezpomalil výnosný konzum a vše prorůstající korupce trvale zvyšují mandatorní výdaje. Ze současného stavu nejvíce tyjící odmítají odpovědnost a zvyšují daně těm, na jejichž ohnutých zádech stojí. Přestává se vyplácet pracovat a doslova bují všechny druhy nenávisti. Tmelící střední třída trvale chudne a chudší vrstvy obyvatel začínají své státy nenávidět. Přidají se na stranu…?

Rostoucí nenávist chudších obyvatel k nim a k říši se římská oligarchie snaží rozpustit v nabídce zábavy zdarma. Ve skutečnosti je zábava placena z daní chudiny a odvodů z provincií. Starořímské „chléb a hry“ nabývá stále brutálnějších podob – pořádání zápasů a bitev až na smrt, masové vraždění zajatců a zvířat v arénách… Jen ať se plebejci vyřvou do syta a napojí špatným vínem zdarma. Zatím skutečná kultura a vzdělání upadají, nejsou již atraktivní, nevedou totiž k bohatství. Učitel je jenom otrok z Thrákie, gladiátor je celebrita.

Od stále hůře maskovatelných problémů neudržitelného moderního způsobu života se sami a rádi odvracíme k masově produkované a zprostředkovávané zábavě všeho druhu. Její úroveň je stále vulgárnější a myšlenkově laciné technické efekty stále bombastičtější. Politici na ni přihrávají stále více peněz z veřejných prostředků. Ať se lidi vyřádí na fotbale, na koncertě i doma u debilizátorů všeho druhu. Zatím skutečná kultura a vzdělání upadají. Učitel má jen zabavit děti po dobu co jsme v práci a co nejvíc vylepšit vysvědčení. Zakomplexované děvče ukazující na jevišti intimní partie, nebo pologramotný hokejista jsou celebrity. Na vzdělaném se hůře kasíruje, hlupáci chtějí atrakce a koupí více vstupenek.

Dá se porovnat mnohem více průvodních jevů úpadku, ale k nápovědě již stačilo, neb typický čtenář Kosy snad není Homer Simpson.

Takže zpět ke zmíněné diskusi. Zklamalo mě, že se v ní ani nemihlo upozornění (aspoň co jsem si všiml) že pochod ilegálních imigrantů do Evropy není ani hlavní, ani samostatný problém evropských obyvatel. Je to jen jeden ze zákonitých důsledků dosavadního chování obyvatel Evropy. Ano, hlavními a původními viníky jsme skutečně my sami a teď se jen hystericky vztekáme, jako děti nad nevyhnutelností trestu. Dokud si tohle nepřiznáme, nemáme šanci najít proveditelné a funkční řešení kolosálního průseru, ve kterém jsme!

Paralely s úpadkem starověkého Říma jsem použil hlavně proto, abych ukázal, že na rozdíl od nich, my dnes máme všechny potřebné informace k tomu, abychom svou situaci správně analyzovali, pochopili a hlavně ji začali aspoň za minutu dvanáct konečně napravovat. Poučit se můžeme, mimo jiné, právě na tom jak dopadli oni. Současně si musíme přiznat, že starověcí běžní obyvatelé římské říše na tom byli v jedné zásadní věci lépe než my. Mnoho z nich si pádu říše ani nevšimlo a obdělávali svá políčka a pásli kozy jako před tím. Byli ve svých malých místních komunitách plně soběstační, mocenské tanečky byly daleko od nich a věděli, že se musí o sebe postarat sami. My jsme v pozici pacoše JIPky na hadičkách. Jakmile majitel nemocnice vysaje naše konto do nuly pošle do hadiček taky nulu. Ještě horší na tom je, že nám původně nic nebylo a lehli jsme si na tu JIPku jen pod vlivem reklamy. Nyní již nám atrofovalo kde co a bojíme se vstát. Tahle alegorie, bohužel, přesně vystihuje skutečnou tržní hodnotu našich životů.

Soudím, že ani čtení by se člověk neměl přecpávat. Pro začátek jsem mysl čtenářů rozjitřil až dost a slyším z dáli nejedno silné slovo na moji adresu. Zatím si tedy dočtěte ty odkazy strejdy Googla

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.