Náš obchodník, naše ovce aneb Darwin v obchoďáku


napsala Majka

 

Na Facebooku došlo ke střetu kultur. Ne, nejednalo se právo šária, upalovaní vdov, vyhazování babiček na sníh, dokonce ani o nošení šátku nebo o přípustnosti pojídání vepřového. Jednalo se o čipsy snědené v obchoďáku a neskončilo to svatou válkou, ale tím, že mě uživatelka, které budu říkat Americká učitelka, zablokovala.

Americká učitelka je Češka, která žije střídavě v Americe a v České republice, pracuje – okamžik napětí – jako učitelka a píše na Facebooku zajímavá srovnání českého a amerického školství. Také porovnává život v Americe se životem v České republice (a ne, nikdo mě nepřiměje napsat slovo „Česko“ jinak než v nevážném kontextu).

Zatímco české školství se Americké učitelce líbí a dává mu přednost před americkým, co se týká obchodu, je tomu právě naopak. Člověk ji docela chápe, otázkou je, zda je oprávněné všechno, co se českému obchodu vytýká, a zda to americký obchod se svou vstřícností k zákazníkům trochu nepřehání a nedělá ze zákazníků rozmazlené fracky.

Nechám stranou výtky, že se české prodavačky příliš neusmívají i když by bylo jistě zajímavé pouvažovat o tom, jestli je vůbec přípustné někoho nutit, aby se usmíval, či máme-li stát o vynucený úsměv.

Budu se držet těch čipsů. Americká učitelka uvedla několik příkladů, jak je americký obchod vstřícný k zákazníkům. Různé slevy, možnost vrátit zakoupené zboží bez uvedení důvodu („A když jde člověk vracet do obchodu zboží, jen se ho zeptají, zda bylo zboží nějak vadné a když nebylo vadné, ale jen se prostě doma zjistilo, že se nehodí, prodavač se omluví, příjme zboží zpět, vrátí peníze a přiměje zákazníka, ať zkusí najít něco lepšího“) – a nakonec třešnička na dortu: žena, která snědla čipsy.

Pojídala čipsy během nákupu a u pokladny pak prohlásila, že je nezaplatí, protože jí nechutnaly. Prodavač se mile usmál, vyslovil politování, že jí ty čipsy nechutnaly, vzal si je od ní a na zaplacení „samozřejmě“ netrval. Rozumějte, není řeč o tom, že by ty čipsy byly zkažené nebo že by s nimi bylo něco v nepořádku. Prostě-jí-nechutnaly.

Já jsem byla „socialisticky“ vychovaná v tom, že zboží, které ještě není zaplacené, mi nepatří. To jsem vysvětlovala svým dětem, takže na rozdíl od jiných dětí nesměly nic jíst v obchodě před pokladnou, což mi dodnes nezapomněly, ale myslím, že teď už to chápou. Dnes se sice v obchodech toleruje, aby zákazníci jedli, ale stejně si myslím, že i dítě, natož dospělý člověk, by to snad do zaplacení mohl vydržet. Zřejmě se ve mně ozvaly nějaké zbloudilé protestansko-puritánské geny, protože nad paní, která nezaplatila snědené čipsy, „protože jí nechutnají“ mi zůstal rozum stát.

Už devadesátých letech jsem se dočetla něco o tom, že studenti gymnázia se v polední přestávce chodí do obchoďáku zadarmo najíst a pokládají to zřejmě za nějaký druh studentské recese. Před několika dny jsem mluvila s paní, která se od své dcery dozvěděla, že její spolužačky pokládají za žertovné krást oblečení. Vím něco o tom, jaké ztráty trpí zákaznickými krádežemi malé obchody, a teď také vím, jaké ztráty má jistý nejmenovaný obchoďák. Nebudu to číslo z různých důvodů uvádět, ale vězte, že by za ty peníze mohl obchoďák zaměstnat několik prodavaček. Vzpomeňte si na to, až zjistíte, že si chcete něco koupit a „není tady nikdo, koho byste se mohli zeptat“.

Obchodní zákoník říká, že zákazník má nárok reklamovat v kamenném obchodě vadné zboží. Cokoliv nadto – výměna za jiné zboží nebo dokonce vrácení peněz – je „dobrá vůle obchodníka“. Něco jiného platí u e-shopů, tam má zákazník možnost vrátil zboží bez udání důvodů, protože vlastně kupuje zajíce v pytli. Načež e-shopy zjistily, že tak trochu fungují jako bezplatná půjčovna sezónního zboží.

A teď si představme, že by bylo možné nezaplatit za zboží, „protože mi nechutnalo“. Nestaly by se z obchodů vyhledávané bezplatné stravovny?

Na to mi Americká učitelka odpověděla v tom smyslu, že to je typicky české myšlení, které všude hledá možnost zneužití. (Já že hledám možnost zneužití? Já, které trvalo dva měsíce, než jsem pochopila, proč ochranka označuje přepravky, které lidé přinášejí do obchodu. Já, které se musí zlodějské triky vysvětlit, protože bych na ně sama nepřišla.)

Nebyla jsem jediná, kdo se nad „ženou, která snědla čipsy“, pozastavil. Někteří to přímo označili za krádež, avšak podle Americké učitelky ta žena udělala jenom to, na co má právo. Americké obchody prý dovolují zákazníkům sníst zboží, a když jim nechutná, nezaplatit, a pokud to zjistili až po zaplacení, mají nárok na vrácení peněz buď od obchodu, nebo i od výrobce.

Ještě jednou připomínám, že nemluvíme o případu, kdy to zboží má nějakou závadu nebo snad v něm byla nějaká přísada, kterou nesnáší, ale která nebyla uvedena ve složení. Zboží je v pořádku, ale zákazníkovi nechutná. Což je subjektivní, není to chyba obchodníka ani výrobce. Proč má mít obchodník škodu z toho, že si zákazník špatně vybral? Kde je vlastní odpovědnost zákazníka? Copak zákazník není rozumná bytost, která dovede odhadnout, co mu bude chutnat, a když se splete, dokáže utracenou částku oželet? Který za neznámou lahůdku nevydá víc, než si může dovolit postrádat?

Heslo praví „náš zákazník, náš pán“, ale čím je pak v systému, kdy zákazník si zákazník může počínat naprosto svévolně, samotný obchodník? Náš sluha? Otrok? Náš blbec?

Ve skutečnosti v obchodě není zákazníkem pán, pánem je obchod.

Možná, že systém „vyzkoušej-a-zaplať-když budeš spokojen“ skutečně vede k tomu, že se víc prodá. Podle Americké učitelky američtí zákazníci systém nezneužívají, protože vědí, že jim systém kdykoliv vyjde vstříc.

Nakonec to v podání Americké učitelky vyznělo tak, že český zákazník, který by si nedovolil něco sníst a nezaplatit, je ten špatný. Protože, cituji:

„Máme v ČR služby, které si zasloužíme. Na jiné nejsme připraveni. V podvědomí je stále ukryto heslo Kdo nekrade, okrádá rodinu. Vstřícnost systému ještě neumíme přijímat s pokorou, ale snažíme se na systém vyzrát, přelstít ho a obalamutit ho. Náhodní zástupci české populace, kteří komentovali pod mým textem, byli nádhernou ukázkou projekce sebe do jiných. V té ženě viděli zlodějku a někoho, kdo zneužívá systém, ač ona se ničím neprovinila. A teď jdu do svého oblíbeného obchodu nakupovat (v konvici je tam pro zákazníky dobrá čerstvá káva a já dnes kávu ještě neměla).“

(A není snad rozdíl mezi kávou, kterou obchodník zdarma dává zákazníků, či vzorkem na ochutnávku, a zbožím vystaveným na prodej? Je mi divné, že Americká učitelka už ten rozdíl ani nevidí. Zaměňování těchto dvou pojmů se táhlo celou diskusí „jako červená niť“.)

Tak já zase vidím nádhernou ukázku toho, jak se z „dobré vůle obchodníka“ stalo zákazníkův nárok. Američtí obchodníci, kteří mezi sebou soupeří o zákazníky, se předhánějí v tom, kdo bude vstřícnější, až jejich vstřícnost nabude obludných forem a stane se z ní něco na způsob jeleního paroží nebo pavího ocasu. Samci soupeřili o zájem samiček a přírodním výběrem vznikla ozdoba, která je jim vlastně na obtíž, ale už není cesty zpět. Zákazníci si na své privilegium zvykli natolik, že ho berou za samozřejmost, a přinejmenším jedna z nich je podrážděná z pouhé představy, že by někdo byť v cizí zemi toto privilegium zpochybnil.

Bylo snědení čipsů podle amerických zákonů krádeží, nebo právem na bezplatné vyzkoušení zboží? Zapátrala jsem, co na to dobrý strýček Gogole a dobrá teta Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Shoplifting “Shoplifting is the act of knowingly obtaining goods from an establishment in which they are displayed for sale, without paying for them. Usually shoplifting involves concealing items on the person or an accomplice, and leaving the store without paying. However, shoplifting can also include price switching (swapping the price labels of different goods), refund fraud, „wardrobing“ (returning clothes after they have been worn) and „grazing“ (eating or sampling a store’s goods while in the store). Retailers report that shoplifting has a significant effect on their bottom line, stating that about 0.6% of all inventory disappears to shoplifters.[citation needed]“

Volný překlad:

„Krádež v obchodě je úmyslné odnesení věci z místa, kde je vystavené k prodeji, bez zaplacení. Obyčejně krádež spočívá v okrytí zboží osobou nebo jejím spolupachatelem a opuštění obchodu bez zaplacení. Ale krádež v obchodě může zahrnovat záměnu cen (přehození cenovek různého zboží), podvod při vrácení zboží, vrácení šatů poté, co byly nošeny a jedení nebo ochutnáváni či odebírání vzorků zboží v obchodě. Maloobchod hlásí, že krádeže mají významný efekt v jejich rozvaze, uvádějí, že asi 0,6 % procent jejich zásob je rozkradeno.“

Hledala jsem také informaci, jak se americké právo dívá na situaci, když někdo odmítne zaplatit snědené jídlo, „protože mu nechutnalo“. Nenašla jsem vysvětlení, jak je tomu v případě, když někomu nechutnají čipsy snědené v obchodě, ale v restauraci je to tak, jak by očekával i český zákazník:

Pokud někomu nechutnalo jídlo z nějakých objektivních důvodů (jídlo bylo zkažené, nedovařené, připálené atd.), platit ho nemusí, dokonce by mohl po restauraci žádat odškodnění, kdyby mu z toho jídla bylo špatně.

Ale pokud mu „nechutnalo“, aniž by k tomu byl nějaký objektivní důvod, musí zaplatit plnou cenu nebo část podle okolností.

Za krádež se to nepokládá, pokud se zákazník nepokusí utéct bez zaplacení.

O tom, jestli je dovoleno jíst před zaplacením, se vede diskuse. Jsou obchody, které to netolerují, byť, jak se zdá, některé zákazníky pobuřuje představa, že by svůj hlad nebo žízeň nemohli ukojit okamžitě.

Za krádež se jednoznačně považuje to, když někdo vyhodí obal od snědeného zboží. (Totéž platí u nás.)

Jenže neopatrný nebo zapomětlivý zákazník se může snadno dostat do potíží. Do větších potíží, než u nás.

Těhotná žena v Honolulu snědla sendvič, protože po dlouhé procházce byla hladová a měla pocit, že omdlí. Schovala obal, ale u pokladny, kde platila zboží asi za padesát dolarům, na to zapomněla. Při konfrontaci s ochrankou sice nabízela, že zaplatí, ale byla povolána policie. Žena i její manžel byli zatčeni a dvouletá dcera byla předána péči o dítě. Manželé zaplatili kauci v hodnotě padesáti dolarů za každého, byli propuštěni a dcera jim byla po osmnácti hodinách vrácena.

Jiná ženě, která nakupovala se svými dvěma dětmi, si vzpomněla, že musí nutně napsat SMS svému manželovi. Vzala vitamínové žvýkačky, potom se chopila telefonu a začala psát SMS. V tu chvíli si její čtyřletý syn vzpomněl, že musí jít na záchod. Žena, která žonglovala s mobilním telefonem, peněženkou, klíči, třemi kabáty, dvěma dětmi a taškou s potravinami, úspěšně zvládla návštěvu záchodu, ale omylem dala vitamínové žvýkačky do kabelky a zapomněla je zaplatit. Opět ji zadržela ochranka. I když chtěla žvýkačky zaplatit, odvedli ji do kanceláře, kde ji vyfotografovali a zakázali jí vstup do obchodu, třebaže tam nakoupila za čtyřicet dolarů.

Jeden muž měl ve zvyku v obchodě vypít energy drink a přinést k pokladně prázdný obal a zaplatit za něj. Jednou si vzal plechovku, otevřel ji, zjistil, že je nějak poškozená, vyhodil ji do odpadkového koše a vzal si jinou. A opět ho chytila ochranka, volala policii atd.

Ovšem obchod má svou pravdu, i když se zdá, že postupoval tvrdě. Je těžké rozeznat zloděje od těch, kteří se zmýlili nebo zapomněli. Mnoho zlodějů používá děti k odvedení pozornosti, a mnozí některé věci zaplatí a jiné ukradnou.

Ovšem naše zlé, nevstřícné, k zákazníkům nevlídné obchody takové záležitostí řeší tak, že zákazník tu věc zaplatí dodatečně. Policie by se v uvedených případech nevolala.

Co když obchod nabízí vzorky k ochutnání? Kolik kusů si může zákazník vzít?

Osmašedesátiletý muž snědl v supermarketu vzorky lunch meatu a několik kousků (o celkové váze 0,66 kg) zabalil pro manželku, která čekala venku v autě. Byl zadržen a obviněn z krádeže. Načež zákazník podal žalobu na supermarket s tím, že byla porušena jeho občanská práva, protože přece odnesl „vzorek zdarma“ a co je zadarmo, to nejde ukrást, a žádal odškodnění ve výši 375000 dolarů. Obchod se hájil tím, že velikost vzorku zdarma se řídí „pravidlem zdravého rozumu“ – a vzorek zdarma není oběd. Zákazník nakonec žalobu stáhl, takže se velikost „vzorku zdarma“ neobjasnila.

V četných diskusích se řešila otázka, jestli zákazník „má právo“ ochutnávat hroznové víno nebo jiné věci, které se prodávají na váhu. Protože samozřejmě zaplatí jen to, co nesnědl. A malí obchodníci upadají v zoufalství, když vidí, jak se lidé v jejich obchodě krmí – a oni s tím nemohou nic dělat. Pravidla nastavují velké obchody, kterým na nějakém snědeném hroznu zas tak nezáleží.

Ani v Americe tedy není jednotný názor na to, co zákazníkovi dovolit. A možná v místě, kde bydlí Americká učitelka (a kde se mohou domy i auta nechat nezamčená), opravdu nehrozí, že by někdo systém zneužíval do té míry, že by se chodil do obchodu najíst. Otázka je, jestli je možné se na to spolehnout i jinde v USA, natož pak ve zbytku světa.

Ale také je možné, že Americká učitelka neviděla všechno. Ano, třeba si prodavač řekl, že nezaplacené snědené čipsy jsou záležitost tak nepatrné hodnoty, aby stálo za to kvůli tomu dělat skandál nebo dokonce volat policii. Takže se usmál, vyslovil politování a vyhodil obal do koše. A pak, možná, což už Americká učitelka neviděla, prodavač upozornil ochranku, aby na tu paní dávala pozor. („Dávání pozor“ se v amerických projevuje tak, že vám „nabízejí pomoc“, jak jsem pochopila z článků o prevenci krádeží.)

Epilog

Omluvila jsem se Americké učitelce, že jsem se jí nějak nechtěně dotkla, a byla jsem odblokována.

Takže jsem se dověděla, že si jejich rodina koupila dva balíčky neznámých čipsů a také guacamole, které se připravuje v obchodě. Bohužel bylo tentokrát přesolené. Bude tedy vráceno do obchodu, a pokud to udělá více lidí, dostane obchod „cennou zpětnou vazbu, že dnes kuchař nešetřil solí“.

Na což má zákazník jistě právo.

Ale…

Já nevím, jak vy, ale pokud to „guacamole“ bylo vždycky v pořádku a „dnes“ bylo výjimečně přesolené, nechala bych to plavat, protože bych to nepokládala za systémovou chybu, ale za náhodu.

Mohlo k tomu dojít asi takto:

Ochrana spotřebitele

Heleně se mnoho věcí v České republice líbilo. Třeba školství. Nebo všeobecné zdravotní pojištění. Ale obchody a služby tam jsou hotová katastrofa. Jak se blížil návrat do Ameriky, těšila se čím dál víc, jak si zajde na nákup.

A teď tedy Helena s dcerami Amy a Joyce kráčí obchodním centrem. Těší se z velkého výběru zboží, ale také z vlídnosti a úsměvu personálu. Ano, tady se na návštěvníka obchodu dívají jako na potenciálního zákazníka, ne jako na potenciálního zloděje.

Na Heleninu dobrou náladu trochu vrhla stín událost, kterou zaznamenala za pokladnami. Dva muži z ochranky mezi sebou tlačili mladou černošku s dítětem, kterému mohly být tak tři roky.

„Já jsem ty žvýkačky chtěla zaplatit! Jenže pak mi zazvonil mobil a pak Jimmy začal kňourat, že musí na záchod, tak jsem omylem ty žvýkačky strčila do kabelky! A pak jsem na ně zapomněla! Jsem zdravotní sestra, nejsem žádná zlodějka nebo feťačka! Prosím, nechte mě vrátit k pokladně a já ty žvýkačky zaplatím! Vždyť jsem nakoupila za čtyřicet dolarů, tak proč bych kradla žvýkačky!“

Muž z ochranky na to:

„To vysvětlete policii! Už ji zavolali, Same? A taky bude muset přijet sociálka, aby převzala to dítě.“

Ach ano, řekla si Helena, v Americe jsou k zákazníkovi maximálně vstřícní a američtí zákazníci toho nezneužívají. Jenže krádeže americký obchod netrpí. I když – co když ta černoška mluvila pravdu? Matka s dětmi se nikdy nemůže pořádně soustředit na to, co dělá.

Helena rychle přejela self-scannerem čokoládu, kterou držela v ruce, a přepnula pozornost na štěbetání svých dcer.

Amy vyprávěla o učitelce baletu, která varovala děvčata před nadváhou a nabádala je, aby si dávaly pozor na to, kolik toho snědí.

Aby se tak z Amy stala anorektička! Možná bude lepší ji z baletu odhlásit a dát ji učit něco, u čeho tolik nezáleží na postavě.

U pultu s čipsy začala Joyce škemrat, aby jí dovolili vstoupit do družstva roztleskávaček.

Když Helena poprvé slyšela o roztleskávačkách, připadal jí takový způsob trávení volného času absurdní. Během let v Americe pochopila, co znamená sport v amerických školách a že se roztleskávačky vlastně na sportovním životě školy podílejí, ale přece jen se jí to příliš nezamlouvalo.

„Ještě si o tom promluvíme – a nevyzkoušíme nějaké nové čipsy? Co třeba tyhle limetkové čipsy s mořskou solí a tyhle banánové s dýňovými semínky?“

Amy: „Ano, ano!“

Joyce: „A taky si dáme guacamole!“

Amy: „A já bych chtěla jahody v karamelu!“

Helena naskenovala čipsy , dala je do plného nákupního vozíku a vydala se směrem k pultu s dipy.

Guacamole připravoval Mexičan Jesús. Bylo deset hodin dopoledne, a už se cítil unavený. Nebylo to pouze tím, že měl dvě zaměstnání. Také se špatně vyspal. Když šel z práce, bolely ho ruce a nohy, a v noci se mu nedařilo najít v posteli pohodlnou polohu, připadalo mu, že ho ruce a nohy tíží a překážejí mu. Navíc ho rušila televize, na kterou se jeho tchyně Lupita dívala dlouho do noci. Ovšem dobře, že s nimi Lupita bydlela, protože jim hlídala děti a Jesús i jeho žena María Teresa mohli chodit do práce. Domácnost nedala moc práce, jedli hlavně špagety a fazole s kouskem masa.

Jesús přidal do guacamole citrónovou šťávu, koriandr a sůl.

V tu chvíli na něj promluvil jeho nadřízený Ted.

„Jesi! Můžeš tady zůstat trochu déle a pomoci naložit objednávky z internetu? Vas zase nepřišel.“

Vas byl Rus nebo Ukrajinec nebo snad Polák, prostě někdo takový z Evropy, a občas přišel pozdě, protože v noci pracoval v McDrive a někdy zaspal a nepřišel na odpolední směnu do obchodu včas. Jesúsovi se nehodilo „zůstat trochu déle“, protože měl být ve čtyři odpoledne ve své druhé práci ve vegetariánské restauraci, kde myl nádobí. Když se opozdí, nádobí se mu nahromadí a manažerka Sandra i číšníci budou nadávat. A kromě toho se nestačí najíst. Ledaže by něco snědl po cestě… A když si s těmi objednávkami pospíší…

„Dobře, Tede.“

„Fajn, Jesi, já jsem věděl, že je na tebe spolehnutí.“

Na Jesúse bylo spolehnutí vždycky. Snil o tom, že nebude pořád míchat dipy a umývat nádobí. Chtěl mít jednou mexickou restauraci – nebo by aspoň rád získal místo číšníka. Byl rád mezi lidmi a měl příjemnou povahu – určitě by dostával hodně tipů a kdo ví, třeba by se mu podařilo i něco ušetřit. Zatím žili z ruky do huby. Celá rodina se denně modlila k Panně Marii, aby jim dopřála zdraví.

Ale co vlastně chtěl dělat, než ho Ted vyrušil? Aha, chtěl osolit guacamole.

Jesús přidal do guacamole druhou dávku soli.

V pět hodin byly objednávky z internetu naložené do dodávky.

„Dobrá práce, Jesi,“ řekl Ted, „a mimochodem, ochutnal jsem guacamole a je tak trochu moc slané. Já vím, že se ti to nestává, tak to nebudu řešit, ale dávej si na to bacha, ano?“

„Jasně, Tede,“ řekl Jesús a myslel na kupu nádobí, která ho čeká ve vegetariánské restauraci.

„Mami, mamí!“ zaječela Joyce. „To guacamole je přesolené!“

Helenin první impuls byl nechat to být. Vlastně to bylo poprvé, co někomu z nich guacamole z tohoto obchodu nechutnalo. Že bylo dnes přesolené, se asi stalo nějakou náhodou. Jenže pak si vzpomněla na to, jak si jednou koupily čokoládu s pálivými papričkami a pak napsaly žertovný dopis výrobci, že ta čokoláda je pálivá až moc – a výrobce jim poslal omluvný dopis a celý balík různých čokolád. A také si vzpomněla na ženu, která odevzdávala u pokladny prázdný obal od čipsů s tím, že nezaplatí, protože jí ty čipsy nechutnaly, a jak si prodavač od ní beze všeho ten obal vzal a ještě vyslovil politování, že té paní obchod nabídl něco, co jí nechutnalo. Helena byla Češka a neměla by na to odvahu, už jenom proto, že si dovedla představit, jak by dopadla v českém obchodě. Tam by jí jistě dali najevo, že obchod nehodlá doplácet na její špatnou volbu. Ale z jejích dcer budou sebevědomé americké zákaznice, které znají svá práva.

„To guacamole půjde zpátky do obchodu,“ řekla. „Ať si obchod uvědomí, že jejich kuchaři ujela ruka. Nejlepší by bylo, kdyby to udělali všichni, co si to koupili. Ať má obchod pořádnou zpětnou vazbu.“

Zbytek guacamole Helena uložila do ledničky. Zítra ho vrátí.

Amy a Joyce se usadily u počítače. Maminka měla pravdu. Když to guacamole vrátí jeden člověk, bude to vypadat, že mu to prostě nechutnalo. Obchod vrátí peníze, ale nic víc. Je potřeba, aby si stěžovalo co nejvíc lidí.

Během deseti minut byla na facebooku založena skupina Guacamole bylo přesolené. Večer měla dvě stě členů.

Ráno stála před obchodem skupina dětí a rodičů s transparenty.

Zákazníci a zaměstnanci obchodu nemohli nezaznamenat skandování.

„Co nám nechutnalo?“

„Guacamole!“

„A proč nám nechutnalo?“

„Bylo přesolené!“

„A co chceme?“

„Vrátit peníze!“

O čtvrt hodiny později přišel Ted vyjednávat.

Jesús připravoval hummus.

Když se objevil Ted, lekl se, že zase bude muset zůstat déle. Ale Ted řekl:

„Jesi, dnes uděláš o dvě stě porcí guacamole víc, rozumíš? A dej si záležet!“

„Ano, šéfe!“

Každý, kdo si stěžoval na přesolené guacamole, dostal porci zdarma. Dnes bylo guacamole vynikající – ostatně jako vždy kromě včerejška.

Ted se vrátil do kuchyně.

„Tak, Jesi, dnes si na guacamole nikdo stěžovat nebude. Ale ta tvoje včerejší neopatrnost nás stála dva tisíce. Máš padáka!“

„Ale, Tede…“

„Povídám, že máš padáka!“

Dnes tedy nehrozilo, že Jesús přijde do vegetariánské restaurace pozdě. Však nebude tak zle. Jedno zaměstnání ještě má. Najít druhé nebude dlouho trvat. Nebo by mohla druhé zaměstnání přijmout María Tereza. Nejhorší bude vydržet do první výplaty. Někteří zaměstnavatelé dávají novým zaměstnancům výplatu ne za týden, ale až za čtrnáct dní. Aby tak Jesús nakonec musel škemrat o potravinové poukázky! Neuživit rodinu! Taková ostuda! Pomodlí se ke svatému Antoniovi. Ten mu jistě pomůže. Nějak to dopadne.

Amy a Joyce pojídaly chléb pita s guacamole a plátkem cambernetu. Chutnalo jim. Helena se s potěšením dívala na své americké děti. Ne, z nich nebudou přikrčení čeští zákaznící, kteří si nechají všechno líbit.

Když dívky dojedly, sedly si k počítači. Zrušily facebookovou skupiny Guacamole bylo přesolené a založily jinou s názvem Nebyli jsme v obchodě spokojeni. Do večera měla tři sta členů.

Ano, je pravda, že zákazník má právo požadovat, aby zboží, za které zaplatil, bylo bezvadné.

Jenže někdo definoval gentlemana jako člověka, který dělá o něco více, než je povinen, a žádá o něco méně, než na co má právo.

Já bych dala Jesúsovi ještě jednu šanci.

http://eatocracy.cnn.com/2011/11/04/snacking-and-shopping-is-that-wrong/

http://www.inbrief.co.uk/consumer-law/refusal-to-pay-at-restaurant.htm

http://usatoday30.usatoday.com/news/nation/story/2011-11-04/safeway-sandwich-arrest/51069028/1

http://www.chicagomag.com/Chicago-Magazine/July-2010/Whole-Foods-Versus-Shoplifters-The-Conundrum/

http://beforeitsnews.com/the-law/2015/03/sampling-or-shoplifting-its-a-slippery-slope-2456286.html

Vlkův dodatek.

Už delší čas nebyla diskuse. Takže ji pustím. myslím, že Majka a bude hodně zvědavá na vaše názory. A jistě na ně upozorní i Americkou učitelku.

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

33 reakcí na Náš obchodník, naše ovce aneb Darwin v obchoďáku

  1. Targus napsal:

    Jaksi mne nenapadá vůbec nic slušného.
    🙂
    Jo, už to mám. Nabídnout těm dvěma mladým slečnám vstup do pražské kavárny, to bude ono.
    A jestli se moje doporučení nebude líbit jejich matince, doporučím kolkovanou stížnost na lampovně. Ale musí mrsknout kýtou, než se tam dokoulí, ať u nás nezruší poslední šachtu. Cena uhlí na burzách podle polského rádia RMF-FM padá strmě dolů.

  2. Mexiko napsal:

    Dobrý den , Cualli tonaltin,

    rád bych vysvětlil, co je to guacamole.

    Tedy, je to velmi zkomolené slovo z jazyka nahuatlu, čili AHUACAMOLLI , vzniklo ze slov AHUACA(tl)+MOLLI , tedy , avokádo+míchanice, polévka, ragů, přičemž, avokádo je zkomolenina slova AHUACATL, kde toto slovo samo o sobě znamená varlata, tedy varle, testiculo se řekne v nahuatlu stejně, jako název ovoce. To proto, že Mexikům tvar ovoce, Evropany zkomoleného na avokádo, připomínal varlata, tedy to jídlo asi jako avokádové ragů, ale je to jídlo Mexiců, jak je později pozměnili poevropštění Mexičané, to je jiná, quién sabé.
    Jinak slovo v latině, co znamená dnes test, či svědek (testování je cosi jako osvdčování(znalostí) vzniklo také od rčení, „testis unum, testis nulum“, to proto, že to Římané vnímali jako přirovnání k varlatům, prostě u soudu tím chtěli říci, „jeden svědek , žádný svědek“, tedy jedno varle, žádné varle, jakože správný chlap má mít dvě varlata, jelikož chlap s jedním varletem je neplnohodnotný podobně, jako navrhovatel u soudu s jedním svědkem a aby byl u soudu úspěšný, musil mít svědky dva(jako varlata), podobně jako chlap pro početí varlata dvě. Takže ani v latině slovo svědek není ničím jiným než přirovnáním k části lidského těla a ne zkouškou či svědectvím. a podobně ovoce (avokádo ) není ovoce, ale jen jeho přirovnání tvaru k části těla(varlatům) .
    A samo slovo molli je součástí mnoha slov, například mýdlo je amolli , čili A(tl) +MOLLI, čili míchanice ve vodě, to proto, že sice neuměli vyrobit mýdlo v pevném tvaru, jako naše kostky mýdla, ale uměli uvařit cosi jako mýdlo mazlavé, čili to byla opravdu jakási míchanice, ale pěnila a mýt se s ní dalo i prát.
    Dále například je dnes město Belmopán, ale je to v nahuatlu HEYMOLPAN , vzniklo jako HUEY +MOL(li)+ -PAN , čili velký +ragú,polévka,míchanice + místo nad, tedy Lugar sobre las Grandes Ragúes, místo nad velkými ragů či míchanicemi, také to mohlo být Lugar sobre las Grandes Jabónes, Místo nad Velkými Mýdly, to v případě, že zredukovali v názvu AMOLLI jako MOLLI, tedy HUEY+ (a)MOL(li) + -PAN

  3. okolojdoucí napsal:

    Majko, máte to psaní opravdu promyšlené! A mám na Vás jeden malý dotaz. Nepsala ta americká učitelka i o zkušenostech s americkou policií a její prezentací ve školách?

    Mexiko, díky! Tyhle etymologické vložky mám moc rád. Vybavil jsem si nad Vaším příspěvkem jednoho ze svých středoškolských profesorů (prvorepubliková škola) a jeho podráždění nad obraty typu „nadbytečný pleonasmus“, „větší polovina z nás“, a hlavně, „unikátní test“ 🙂

  4. EJ napsal:

    Pani Majka, a prečože tá spokojná Americká učiteľka bola nespokojná s americkým školstvom? Skúsim hádať: či to nie je preto, že deti a rodičia pristupujú s vzdelávaniu tak isto, ako k nákupu v obchode a majú za svoje peniaze (hoc aj z verejných zdrojov) právo na to najlepšie. Či náhodou nepristupujú k učiteľom ako k tým, čo ich prácou je, aby deti vedeli, čo majú vedieť a deti a rodičia sa majú právo sťažovať na neschopného učiteľa, čo nie je v stave niečo tie deti naučiť… 🙂

    • standa.e napsal:

      Snad jsem na nějaký blog jedné takové české učitelky v americkém školství narazil. Byla hlavně vyděšená „Matematikou všedního dne“ a já se díky tomu dozvěděl, jak někdy mohou vznikat programy ovlivňující životy mnoha generací (Stalo se, že se v době testování programu změnila skladba obyvatel okolí školy na „lepší čtvrť“ a při vyhodnocování programu se na to zapomnělo. Následovala ohromná mediální masáž, ohromné investice do „moderních“ knih… A když se zjistilo, že se úspěch programu neopakuje, bylo už pozdě a bylo i „neslušné“ o tom mluvit, zvláště když se vyrojily firmy žijící z večerního doučování dětí – hezky „po česku“, od základu ke složitějším operacím.

    • standa.e napsal:

      A ještě popisovala nadšení jejích dětí, když v české škole zjistily, že mají třeba přestávky, kdy je dozor dospělých jen velmi vzdálený, že nejsou všude pod kontrolou…

  5. NavajaMM napsal:

    Pani Majka, úplne s Vami súhlasím v postoji k jedeniu v obchode. Nejako by to ani mne zo slušnosti nedalo.
    No to, ako sa obchod a jeho zamestnanci chovajú k zákazníkom, je len špička ľadovca. Zákazník nevidí, ako sa majiteľ chová k zamestnancom a ako sa prostredie chová k majiteľovi (napríklad ako sa dodávatelia stavajú k reklamáciám). To všetko sa do chovania predavačov a predavačiek prenáša.
    Ak je napríklad majiteľ k zamestnancom hrubý, nedôveruje im, zle ich platí a každú zistenú stratu, krádež a reklamáciu im strhne z platu (hoci rovnomerne rozdelí medzi všetkých, ako v škole, keď niekto rozbil v triede okno), tak sa nedá čakať, že zamestnanci sú pripravení s úsmevom nastavovať líce náročným zákazníkom.
    A ešte jeden dôležitý faktor. Našinec je pri nákupoch zameraný prevažne na cenu. Možnosť vrátiť tovar bez zaplatenia je relatívna. Niekto ten tovar zaplatiť musí a fakticky to obchod urobí plošným zvýšením ceny o priemernú hodnotu takýchto „reklamácií“ (inak by v dlhodobom horizonte skrachoval). Aby to fungovalo, musia to takto robiť takmer všetci obchodníci v okolí, inak našinci prejdú na nákupy ku konkurencii, ktorá má nižšiu cenu a oželejú úsmevy predavačiek.

  6. Šims. napsal:

    Záležitost je jaksi pojata spíše románově, dá se to také říci jinak. U nás je zakotveno tradiční zaplať, odnes a sněz. V USA se to dá dělat obráceně, takže řekla bych tak nějak nenormálně. Poslední dobou mám stejně pocit, že v USA je všechno jaksi obrácené a nevidím nejmenší důvod se tomu přizpůsobovat. Konečně zloději jsou všude, u nás i v té „emerice“. U tohoto řemesla je to v obou případech stejné, krádež. Jde opravdu o míru slušnosti a poctivosti. A tobychom se právě dostali do té výchovy, školství etc.

  7. Edita napsal:

    Paní Majko, díky za vtipný text, trochu odlehčil ty současné uprchlické chmury. I když zase tak veselé to v té Americe není, to už víme. A určitě bychom se k americkému nákupnímu ideálu blížit neměli. Je to v první řadě na výchově dětí v rodině. Vždycky je mi jaksi protivné, když vidím batole sedící na nákupním košíku, které je utišeno matkou tím, že mu vrazí do pusy nějaký ten cumlík z regálu, kterého se dítě hlasitě dožaduje. Také u nás v marketu už jsem zažila matku, která dítěti, vehementně dávala vybrat asi z 10ti různých druhů pamlsků a to dítě si s tou volbou vzhledem ke svému věku vůbec nedovedlo poradit. Chvíli zřejmě zoufale rozmýšlelo, kterým zvoleným pamlskem by se své matce nejvíce zavděčilo, pak zjistilo, že i toto je neřešitelný oříšek. Tak řeklo, že nic nechce. Reakce té matky byla hodně zlobná…a toho děcka mi bylo líto. Budeme muset asi znova začít propagovat dobrou rodinnou výchovu. Ta americká učitelka by asi nepřijala názor, že Američané nejsou v globálu moc dobře vychovaní, že?

  8. jezevec napsal:

    no myslím že tam americké paní učitelce (a poněkud i majce) chybí jeden úhel pohledu – a totiž to ryze americké „there is nothing as a free lunch“. oběd zadáčo prostě neexistuje. neexistují ani křupky které nemusel „nikdo“ zaplatit. a pokud obchodník rozdáváním nezaplaceného zboží nezbankrotuje a přecejen i v tomto režimu něco vydělá – nemůže to značit nic jiného, než že za ty, co využívají svého bizarního práva „nezaplatit bezvadné zboží, které mi nechutnalo“ – toto zboží zaplatí ti, kdo se chovají svéprávně. pokud to američanům takhle vyhovuje a ochotně to za ně zacálují, nebo pokud patří k tamější kultuře že každému občas něco nechutná a nezaplatí to, a v podstatě si v ceně zboží připlácejí za jakousi virtuální pojiš´tovnu zboží které nemusí zaplatit jen protože jim nechutná, bless that – ale doufám že k nám se tato kultura nedostane.
    mně když křupky nechutnají tak je hodím slepicím, a otevřít nezaplacený ještě sáček s čímkoliv před zaplacením bych považoval za krádež.

  9. pokr napsal:

    Vlk výjimečně dovolil názory čtenářů? Dnešek by měl být navěky zaznamenám jako den sváteční:-))

  10. Antonie napsal:

    „Kdo nekrade, okrádá sebe a svoji rodinu“, to nebylo pravidlem pro život ale ironií, cílenou k lidem krevní skupiny té zmatené paní učitelky tak, že nevidí už rozdíl mezi zbožím vystaveným na prodej a mezi zbožím rozdávaným zdarma.

    Ale rodina i škola ještě v setrvačnosti vychovávala na křesťanských zásadách, že lhát, krást a zabíjet se nesmí.

    Kvůli nekřesťanům jsem chtěla napsat: „na obecně lidských zásadách“, ale to by mohlo vypadat, že jsem řekla, že muslim není člověkem, protože islámské náboženství jim dovoluje nejen obelhávat nemuslimy, pokud z toho získají nějaký prospěch, ale přikazuje jim nemuslimy i zabíjet, což je nelidské, muslim ale je člověkem, jako každý jiný, jenom pomýlený a potřebuje dostat šanci pochopit omyl, jako každý jiný.

    Tedy zpět k těm zásadám, není to sebeklam, nebyla jsem v dětství za lež otloukaná jen já, slušných lidí byla většina, prožila jsem život mezi normálními lidmi a žiju mezi nimi pořád. Ale vychovávat teď děti v tomto neřízeném chaosu, to bych tedy už nechtěla.

    A ještě k tématu vynikajícího textu Majky, všechno má svoje pravidla, i obchod. Zákonodárce by si měl představit sebe na straně prodávajícího i kupujícího. A svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda toho druhého.

    https://www.zonerama.com/foto-grafika/Photo/769074/34264996

  11. JANK napsal:

    U nás bylo vždy zvykem nejdříve zaplatit a pak konzumovat. Už to tu bylo vícekrát zmíněno. Nemám nic proti ochutnávkám, pokud je u toho nějaká hosteska a s úsměvem nabízí – většinou nově zavedené zboží. To považuju za vstřícnost k zákazníkovi a dobrý obchodní záměr. Popisované americké zvyklosti pokládám za podbízivé a přímo škodlivé a i jako zákazníkovi by mi to v obchodě docela vadilo. Na takové chování musí být člověk víc než sebevědomý a každému musí být jasné, že co zkonzumují a nezaplatí, zaplatí někdo jiný, takže je to popravdě nespravedlivé k personálu a k „nesebevědomým“ zákazníkům, protože tyto výhody jdou na jejich úkor. A pokud se té paní naše způsoby nelíbí, nikdo ji nejspíš nenutí pobývat zde 🙂

  12. Romanm napsal:

    🙂 ak niekomu nechutia čipsy, prečo zožerie celý balík? ked mi niečo nechutí, tak po jednom kuse končím. nejem to. viete prečo? no lebo mi to nechutí 🙂
    ak niekto zblajzne celý balík, tak mu to chutí. ale takéto zmýšlanie je asi nad možnosti emerickej učitelky 🙂

    • Antonie napsal:

      proč celý balík? No protože prázdný žaludek je dobré naplnit, ale přejídání je nezdravé 🙂

  13. GW napsal:

    Jednoduše si myslím že paní učitelka neví která bije. Pomoci vysvětlit by jí to mohl třeba „náš“ Jan Keller, doporučuji třeba knihu Abeceda prosperity.
    Jak je známo, Reinhard Heydrich nařídíl zvýšit čechům v továrnách příděly jídla, ale rozhodně to nebylo proto že by to s námi myslel dobře.
    Připomělo mi to taky scénku z amerického seriálu Simpsonovi:

    („dejte těm hlupákům tu jejich tatarskou omáčku, to nám pomůže ušetřit miliony“, nebo tak nějak)
    Takže zkráceně řečeno – Jan Keller, Reinhard Heydrich, a tatarská omáčka.

  14. Tacit napsal:

    No víte, Majko, ono by možná stálo za to chvíli v tý Americe pobejt a prozkoumat, jak to tam nejen v obchodech chodí. Nějakej čas jsem tak činil v Chicagu a bylo to nesmírně zajímavé a poučné. První, co mě doslova vyrazilo dech, byla neuvěřitelná obyčejná mezilidská vstřícnost. V Čechách věc naprosto nevídaná a téměř neznámá. Vždy, když jsem kohokoliv požádal o pomoc, o radu, vždy se mi velmi a pečlivě věnoval. V obchodech jsem to cítil i u personálu a většinou to nebylo hrané. Netvrdím, že se na mě prodavačky culily, jak debilky, ale tak nějak mi přišlo, že to není jen profesionální maska, prostě oni to tak zřejmě cítí. Nemohu to jinak vysvětlit, to si každý musí ověřit na místě. Co se týče situace s vrácením těch čipsů u pokladny, docela tomu věřím, že to tak mohlo být. Asi to není pravidlo, ale podobnou situaci jsem tam viděl. Vše proběhlo v podstatě, jak popisujete, ale v pohodě a bez emocí.
    Chodili jsme nakupovat do středně velké samošky vedle Loopu na Devátý ulici. Moje žena to hned zmákla ohledně slev a akcí a okamžitě vzbudila pozornost personálu – ale rozhodně ne jako nějaká potížistka. Byla třeba zrovna akce se sýry. 3 za cenu 2. Prodavačka na dotaz, aniž by to po ní někdo žádal, jeden sýr z regálu rozbalila, nakrájela a nechala ochutnat. A není hned potřeba gůglit, jestli to má za povinnost. U nás něco nepředstavitelného, koukal jsem jak puk. Jednou tam někdo reklamoval u poklady účet, že je tam něco dvakrát. Znamenalo to vše vyndat zpět na pás a začít znova. U nás by ho lidi ve frontě za ním ukamenovali. Tady přišli dva za ním stojící zákazníci na pomoc vyndat zboží z vozíku a pomáhali to pokladní znovu navstupovat. Dovedete si tohle představit u nás v pátek odpoledne?
    Opakuji, nedá se paušalizovat, je to veliká země, i tam se lidé často soudí o bizardní pitomosti. Ale vždycky si na tyhle zkušenosti vzpomenu.
    Obyčejný lidi jsou tam prostě k sobě vstřícnější.
    Zdravím.

    • Hudec napsal:

      Možná žijete/nakupujete v blbé čtvrti. V naší sámošce a u mojí zelinářky na náměstí Republiky, u mých řeznic u Vamila na Stalinově/Moskevské/Svobodově/Moskevské/Americké třídě (to není úplný přehled jejích proměn), u mých květinářek, v domácích potřebách v Bezručovce u Růženky Maškové – všude samý úsměv a vstřícnost. A dokonce i v tom obřím Makru na Domažlické se personál usmívá a je vstřícný.
      Tak nevím….. Zkuste to u nás a uvidíte.

      • Tacit napsal:

        Jenomže neměl jsem na mysli jen obchody, ale vstřícnost tam těch lidi mezi sebou vůbec. Ale jestli to v Plzni funguje, tak to je jen dobře. Bohužel mám to tam dost z ruky.

  15. anita napsal:

    Musím konstatovat Majko, že máte pravdu a moc hezky se to četlo. Bohužel však taky si dovolím doplnit, že v našich podmínkách nelze takto vracet nechutnající pokrm. Možná často sám zákazník trpí malou sebedúvěrou a haňba by ho musela ofackovat, ,že jde vracet něco co vyloženě se samo nehejbe a nepochoduje po talíři, něco co evidentně nepáchne a nebo nemá nepoživatelnou chutˇa barvu. Většina i v těchto případech hodí takové jídlo do koše a ponadává, ale příště si velmi rozmyslí zda nakoupí v tom obchodě. Někdy si říkám, že bychom jako zákazníci a spotřebitelé měli být razantnější a vše co je tak trochu za hranoukvality měli skutečně odnášet do všech těch supermarketů, které tlačí na výrobce z důvodu snížení ceny. Představa vyhlášení dne „Zasypte supermarkety jejich ala potravinami “ by se mi vskutku líbil. V Americe zřejmě si zákazníci zaplatí za kvalitu a obchodník si vezme na zboží takovou marži, že unese i nějakou tu občasnou rozmařilou a neoprávněnou reklamaci. V našem případě díky tomu, že se zařazujeme do zemí s nejnižší mzdou průměrné pracujícího člověka je poptávka po zboží a především potraviny s nízkou cenou. Záleží většině na kvantitě než kvalitě. Politika obchodníku je pak přizpůsobená tak, aby zaměstnal co nejlevnější a bohužel často s tím spojenou nejhloupější pracovní sílu a nakoupil co nejlevnější zboží. Proto naše potraviny a jejich složení bude vždy diametrálně odlišného složení od těch jež se prodávají pod stejnou značkou např. v Německu. Kultura prodeje u nás nemá šanci, za těchto dosavadních podmínek obrození.
    Jistě pojídání v samotném obchodě je nejen nehygienické, ale i neetické. Jídlo se má vychutnávat a při něm kulturně stolovat. .

    • JANK napsal:

      K tomuto :“..je poptávka po zboží a především potraviny s nízkou cenou. Záleží většině na kvantitě než kvalitě“ a
      „Proto naše potraviny a jejich složení bude vždy diametrálně odlišného složení od těch jež se prodávají pod stejnou značkou např. v Německu.“ si dovolím upozornit na článek:
      http://byznys.lidovky.cz/potravinarska-komora-potraviny-v-cr-jsou-drazsi-nez-v-nemecku-pbu-/moje-penize.aspx?c=A150817_210539_moje-penize_ELE

      • NavajaMM napsal:

        Toto je smutné. Žiaľ, robia to aj exportéri. Cena na vnútorný trh býva oveľa vyššia ako pre veľkoodberateľa napr. z Nemecka.
        Z hľadiska toho, o čom sa bavíme, však táto informácia nie je relevantná. Pre väčšinu občanov nie je realistické chodiť na nákupy základných potravín do Nemecka alebo Rakúska. Naopak, poznám prípady, kedy obyvatelia žijúci blízko hranice chodia takmer na všetky väčšie nákupy do zahraničia, čím sa potvrdzuje citlivosť našinca na cenu. Ceny sú tu pritom prakticky kartelové. Reťazce navzájom bedlivo sledujú svoje ceny a prispôsobujú sa (a to nielen nadol).

  16. peter napsal:

    Bohuzial dal by som zapravdu skor Americkej ucitelke. Nie ze by som nesuhlasil zo vsetkym co Majka napisala, to vsetko je v poriadku. Vychadzam vsak z osobnej skusenosti a „kulturneho soku“, ked mi v nemecku dost dlho museli vysvetlovat, co to je za slovo „kulancia/kulance“.
    Pricom to nie je, ako sa pise na webe „přehnaná zdvořilost, ochota, příjemnost v jednání, zvl. obchodním“, skor o to, ze sa predajca skusi pozriet na problem ocami zakaznika a prijme jeho stanovisko, cim sice zmensi svoj okamzity zisk, ale zaroven zvysi sancu, ze sa zakaznik vrati. Pre mna je tymto typicky napr, Hornbach, kde je mozne nepouzity material do mesiaca bez reci vratit.
    Dnes je podobny pristup uz aj u niektorych zivnostnikov.
    Ale to slovo a vyznam sa este stale nedostalo do povedomia.

  17. Laco G. mlynář napsal:

    1.
    Milá Majko, pokud majitel obchodu rozhodne, že zákazníci mohou baštit a potom možná platit, je to jeho právo a nejspíš i marketingový záměr.
    Pokud zákazník v marketu baští během nákupu je to nechutné a nehygienické, ale je-li to povoleno a neobtěžuje tím ostatní, je to jeho věc.
    2.
    Pokud jde o paní učitelku, tuším jsem od ní četl nějaké blogové články ve kterých porovnávala americké a české základní školství a bylo to velmi zajímavé čtení. Měla tuším 2 dcery a byla nešťastná z toho jak se v emerické základce učí, resp. neučí násobilka atd.. Tak dcery zavezla tuším do Holomóca. Bohužel jsem nenašel pokračování o zkušenostech s českým školstvím.
    Ty hraběcí rady si mohla nechat od cesty, nemá to zapotřebí.

    • jezevec napsal:

      ani vám fakt nepřipadá divé, že někdo sežere CELÝ PYTLÍK chipsů, a pak teprve když je zadarmo sežral, zjistí že mu vlastně nechutnaly?
      to je jako kdyby si k vám někdo přišel na jaře pro vrácení peněz za mletí, že jste mu na podzim blbě pomlel. tu mouku kterou už sežral.

  18. :-))) napsal:

    Proc jste se omlouvala, kdyz nebyl duvod?
    Pristoupila jste na tu hru

  19. Gerd napsal:

    Paní Majko,
    píšete velmi dobře a čtivě, závěrečný příběh je úchvatný.
    Americká učitelka bohužel připomíná dámu, která z nesvobodného světa vlezla do světa svobody a testuje jeho hranice. Aneb papeženec horší papeže, poturčenec horší Turka a na prostý lid je vždy ze všech nejpřísnější lokaj.
    Dámě je asi jedno, že třeba někomu zničí existenci. Asi jí svobodný projev za to stál.

    • Majka napsal:

      Ten příběh jsem si samozřejmě vymyslela. Nedávno jsem četla knihu Nickel and Dimed o životě nítkopříjmových Američanů (také jsem o té knize napsala na Kosu referát).
      Takže mě zaujala představa, že by se mohlo stát, že slušná středostavovská rodina by svou v podstatě oprávněnou reklamací mohla jen tak mimochodem sejmout některého z lidí vystupujících v té knize.
      l

Komentáře nejsou povoleny.