A já self, vždycky self


napsal JF

Taky jste si všimli, jak masově se v posledních pár letech rozšířilo pořizování vlastní fotek neboli autoportrétů neboli selfíček? Každý, kdo má slušný mobilní telefon s fotoaparátem (a takový mobil je dnes už asi naprostým standardem), může kdykoli natáhnout ruku a vyfotit si to nejcennější, co na světě má – sebe. Co na tom, že na takové, často geometricky dost zkreslené fotce člověk většinou vypadá jako leklá ryba s vypoulenýma očima! Ale jsem to já, já, … JÁ!

Já před odjezdem k moři, já na pláži v Lanzarote, já na vrcholu Grossglockneru, já před obědem, já po obědě. Já předtím, než jsem se popral s bráchou. Já potom… ale ne, to raději ne. Já s Usainem Boltem při atletické Diamantové Lize, já s Vincenzo Nibalim na Tour de France, já s Madeleine Albrightovou před Bílým Domem, já s utopenými imigranty na italském pobřeží… Promiňte, to je cynismus – ale i takové fotky lze na síti spatřit. Já se zastřeleným slonem. Já s hlavou amerického novináře. Já s hromádkou nahých iráckých vězňů v Abú Ghraib. Já!!!!!

Bůh ví, co všechny ty selfíčkáře přesvědčilo, že právě oni jsou středem. Středem Zeměkoule, středem Vesmíru. Nehustí to do nich náhodou nějací vymývači mozků? Každý je sám svého štěstí strůjcem. Pomoz si sám a Bůh ti pomůže. Nejbližší pomocnou ruku nalezneš na svém vlastním rameni. Neexistuje žádná společnost, jen soubor individualit.

Pořizovatelé selfíček a milovníci sebe sama si mimochodem dokážou vymýšlet docela zajímavé pomůcky, které jim umožňují rozmnožovat jejich databáze autoportrétů. Třeba při přenosech z atletické Diamantové Ligy jsem si všiml až dva metry dlouhých ráhen, na jejichž koncích byly nějak připevněny mobily. Když Usain Bolt nebo nějaký jiný sportovec po svém vítězství obíhal okolo tribun, tohle ráhno mu fanoušci jeden přes druhého strkali do ruky, aby se s nimi vyfotil. Podle toho, kolik sportovců ochotně vyhovělo, se zdá, že ani jim to nebylo nijak divné. Mobil, i bez ráhna, jim konec konců strkal do ruky kde kdo, mnohem častěji než blok a fixku pro podpis.

Podobná, jen o něco kratší ráhna používají taky mnozí plachtaři, kteří se chtějí za letu ve svém kluzáku zvěčnit. Místo mobilu ale mají na tom ráhnu lepicí páskou připevněnou maličkou GoPro kameru. Vysunou ruku s ráhnem větracím okénkem kabiny a natáčejí sami sebe, jak sedí v kabině kluzáku někde nad rakouskými Alpami. Je ale pravdou, že těch kamer většinou mívají víc. Jednu na vrcholu směrovky, další na konci křídla (aby bylo dobře vidět, kdo že to sedí v kabině), jednu přichycenou klipsnou na okraji přístrojové desky a zamířenou na obličej pilota – a někdy taky jednu za hlavou, aby bylo konečně vidět i to, co vlastně za letu vidí pilot. Záběry téhle kamery totiž dávají daleko nejpřesnější představu o nádherném vizuálním požitku, který lze při takovém letu prožívat. To všechno ostatní jsou podle mne jen hloupá selfíčka. Moje letadlo. Podívejte se, jaký brus jsem si mohl dovolit! Moje letadlo a já. Já a moje letadlo. Já!

Milovníci selfíček pro svůj záběr udělají cokoli, bez ohledu na kohokoli. Okolo trasy Tour de France, zejména pak na horských dojezdech, stojí uprostřed úzké horské silničky, otočení zády k přijíždějícímu závodníkovi, a fotí jeho i sebe až do toho posledního okamžiku, kdy lze ještě uskočit. Je jim úplně jedno, že na posledních metrech výšlapu do dvou tisíc metrů závodník mele z posledního a kvůli nim často vůbec nevidí, kam má jet. Tohle šílenství šlo nakonec tak daleko, že přední závodníci pelotonu Tour de France v začátcích přenosů stále znovu, v několika jazycích, žádali obecenstvo, aby respektovalo je, sebe a celkovou bezpečnost závodu. Podle záběrů z dalšího kopce se pak zdálo, že jejich prosbu nevyslyšel vůbec nikdo. Úzké uličky šílenců s vlajkami a s mobily tam byly zase. Protože za předními závodníky vždy jede doprovod s televizní kamerou, co by správný fanoušek neudělal, aby se alespoň na vteřinu mohl objevit na záběru, který v televizi sledují miliardy lidí po celém světě? Co na tom, že mávající vlajku přitom nabalil na závodníkovu hlavu a ten se málem zřítil s kola! Během letošní Tour jsem si dvakrát všiml, že ta nebezpečná vlajka byla vlajkou České Republiky… Závodníci se marně ohánějí pěstmi a plýtvají posledními zbytky sil. Fanoušci je přece na ten vysoký kopec přišli povzbudit! A taky chtějí být v televizi!

Možná to všechno začalo už tehdy, kdy si člověk rozumný rozumný (!?) poprvé uvědomil „já jsem!“. Odtud už nebylo příliš daleko k pojmu „moje“ a „ne moje“. Vzniklo osobní a soukromé vlastnictví, snaha získat do toho „moje“ co nejvíc, třeba i na úkor toho „ne moje“ a třeba i násilím – a všechno se to rozjelo čím dál rychlejším tempem. A vzniklo sebe-vědomí, sebe-uplatnění, sebe-realizace, sebe-střednost. A taky sebe-důvěra a sebe-láska, sebe-chvála a sebe-klam. A všechno to pomalu ale jistě vede k sebe-destrukci. Mám nejasné podezření, že tady Bohu Stvořiteli s člověkem rozumným poněkud ujela ruka, že to s ním vlastně vůbec tak nemyslel a že člověk nabral trochu jiný kurs, než bylo zamýšleno. Jenom je divné, že s tím Všemohoucí až dosud nedokázal nic rozumného udělat. Možná ve své nekonečné moudrosti usoudil, že už se to dávno dělá samo, a že tedy není zapotřebí tomu ještě nějak pomáhat. Stačí přece jen maličko postrčit jedny proti druhým.

Nevím, jestli má vůbec smysl tohle téma ještě hlouběji rozebírat. Asi ne. A tak si jako ubrblaný dědek, kterému není nic dobré, můžu jen pro sebe potichu zabrblat: dokud bude znít tenhle refrén – já, já, já – nikdy se na ničem neshodneme, na ničem se nikdy nedomluvíme a budeme se navzájem požírat stejně, jak na sebe mravenci pouštějí kyselinu, když je nacpete do flašky. Jen by možná bylo dobré, kdyby se mezi lidmi víc prosadila jedna pradávná zkušenost: co jsi kdy v životě udělal pro druhé, budou si možná ti druzí pamatovat i dlouho potom, co odejdeš. Co jsi udělal jen a jen pro sebe, to si určitě nikdo pamatovat nebude. A pomni, že „prachem jsi byl a v prach se zase obrátíš“.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice JF a jeho rešerše se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.