Případ MH-17 a mediální desinformace: stará a nová žurnalistika


vybral a přeložil JF

K  Závěrečné zprávě se také velmi kriticky vyjádřil i nositel Polkovy ceny – tedy  druhého nejprestižnějšího amerického  novinářského  ocenění po Pultzerovi – Robert Parry. Jeho článek naleznete v  originálu zde:

http://www.globalresearch.ca/the-mh-17-case-and-media-disinformation-old-journalism-vs-new/5483448

První věcí, kterou se myslící osoba naučí o internetu, je to, že nesmí věřit všemu, co tam uvidí. Může tam najít spoustu důkladně prozkoumaného a spolehlivého materiálu ale také desinformace, mystifikace, upravené fotografie a bláznivé konspirační teorie.

Toto by mělo být základním pravidlem na Webu – caveat emptor a „důvěřuj ale prověřuj“ – pokud ovšem nejste zastánci příběhu neokonzervativců. Pak se nemusíte ničeho obávat.

Bezstarostný přístup k materiálu nalezeném na internetu je obzvlášť nápadný, pokud jde o případ sestřelu letu MH17 společnosti Malysia Airlines nad východní Ukrajinou 17.7.2014. V části  mainstreamového tisku se v současnosti stalo módním podsouvat svým důvěřivým čtenářům pochybnou práci britské internetové stránky zvané Bellingcat, která svá zkoumání zakládá výhradně na fotografiích a dalším materiálu, vystaveném na internetu.

Zakladatel Bellingcatu Eliot Higgins zde také udělal novinářské chyby, které by jinak ukončily kariéru nejednoho skutečného profesionála, ale přesto je stále citován a oslavován takovými listy jako jsou  New York Times a  Washington Post, které v minulosti tolik ohrnovaly nos nad internetovou žurnalistikou. Tajemství Higginsova úspěchu je, že podporuje to, co by si vládní propagandisté USA přáli, aby si lidé mysleli, ale nemají tu důvěryhodnost, aby jim to dokázali prodat. Je to velký obchodní model, představující se jako „občanská žurnalistika“, která jen úplnou náhodou podporuje oficiální „skupinové myšlení“ Washingtonu.

Viděli jsme už podobný oportunismus mezi rádoby mediálními hvězdami v letech 2002 až 2003, když  komentátoři napříč politickým spektrem vyjadřovali svou jistotu o skladech zbraní hromadného ničení, schovaných v Iráku. Ani katastrofální následky takového falšování neměly žádný vliv na další vývoj jejich kariér. Neexistovala zde žádná odpovědnost a prokázalo se, že v množství je síla [1].

Nováčci

Ale je tu stále ještě dost místa i pro nováčky. Blogger Higgins udělal svůj první cákanec prohlášením, že může dokázat přesnost toho, co vláda USA tvrdí o raketách se sarinem, které syrská vláda údajně vystřelila, a které 21.8.2013 zabily stovky civilních obyvatel v okolí Damašku. Tento incident vedl mimo jiné k uspíšení bombardovací kampaně USA proti syrské armádě.

Ti z nás, kteří si všimli nedostatku důkazů v případě syrského sarinu – stejně jak jsme zpochybňovali tvrzení o zbraních hromadného ničení v Iráku – byli vymeteni do ofsajdu Velkými Medii, která ihned přispěchala obejmout Higginse, prohlašujícího, že dokázal tvrzení vlády USA. Dokonce i The New York Times se vydrápal na korbu Higginsova povozu.

Higginse a další parodoval legendární investigativní žurnalista Seymour Hersh, když citoval výzvědné zdroje, naznačující, že útok nebyl útokem syrských vojáků ale provokací, zinscenovanou sunnitskými extremisty, aby zatáhli vojenskou sílu USA do války.

Přes dlouho řadu velkých Hershových reportáží – od masakru My Lai přes tajemství „rodinného stříbra“ CIA v roce 1970 až po mučení v Abu Ghraib – The New Yorker a The Washington Post odmítly uveřejnit jeho články a donutily Hershe, aby publikoval v londýnském Review of Books.

Hersh byl poté označen za bláznivého strejce z půdy, zatímco Higgins – nezaměstnaný britský úředník, operující ze svého bytu v Leicesteru v Anglii – byl novým zlatým hochem.  Higginsovi tleskali, Hershovi se naopak všichni vyhýbali.

Ale Hershova práce byla podepřena zjištěním špičkových leteckých odborníků, kteří prostudovali jednu z raket, která dopravila sarin do Damašského předměstí Ghouta. Odborníci konstatovali, že mohla letět jen okolo dvou kilometrů, daleko méně než tvrdilo oficiální washingtonské „skupinové myšlení“ a že místo odpalu bylo devět kilometrů vzdáleno od nejbližšího postavení syrské armády poblíž presidentského paláce Bašára Assada.

„Je jasné a jednoznačné, že tato munice nemohla přiletět z oblasti, ovládané syrskou vládou, jak prohlašuje Bílý Dům,“ řekl novinářům Mint Press News Theodore Postol, profesor na MIT a člen pracovní skupiny Science, Technology and Global Security na této univerzitě [2]

Postol publikoval v lednu 2014 spolu s Richardem Lloydem, analytikem Tesla Laboratories, který býval zbrojním inspektorem OSN a je autorem dvou knih, 40 patentů a více než 75 vědeckých článků o zbraňových technologiích, článek „Možné důsledky chybného technického zpravodajství USA v případě útoku nervovým plynem v Damašku 21.8.2013“ [3].

V interview pro MinPress Postol dodal, že Higgins „udělal velmi pěknou práci, když shromáždil informaci na své webové stránce. Pokud se týče jeho analýzy, ta natolik postrádá jakýkoli analytický základ, že je zřejmé, že Higgins nemá ani ponětí, o čem vůbec mluví.“

Na základě Postol-Lloydovy zprávy  New York Times vydal cosi, co připomínalo neochotné odvolávání dřívějších tvrzení [4]. Ale dodnes nebyla Obamova administrativa schopna buď odvolat svá ukvapená obvinění proti syrské vládě nebo je podepřít ověřitelnými důkazy.

Tato neochota Obamovy administrativy se omluvit posloužila Higginsovi v tom, že stále v tomto případu pokládá nejistotu za skutečnost. Konec konců, když se jednou vytvoří dobrý spolek propagandistů jako vhodný klacek k mlácení protivníků, je to něco, čeho se oficiální Washington jen tak snadno nezbavuje [5].

Tajemství MH-17

Takže se Higgins a Bellingcat přesunuli od syrského sarinu k tajemství, obklopujícícho MH17, kde si opět Obamova administrativa pospíšila s rozsudkem, který svaluje vinu na Rusy a etnické ruské rebely na východní Ukrajině, kteří bojují proti režimu v Kyjevě, podporovanému USA.

Ačkoli jednoznačné důkazy chyběly – alespoň veřejně – oficiální Washington a jeho spřízněnci po celém světě vytvořili nové „skupinové myšlení“- ruský president Vladimír Putin [6] je zodpovědný za 298 mrtvých.

Pouhé tři dny po katastrofě, 20.7.2014,  Washington Post uveřejnil článek s dokonalým titulkem: „US představitel: Rusko poskytlo systém“ [7], ve kterém uvádí, že anonymní představitel řekl, že vláda USA „potvrdila, že Rusko dodalo separatistům na východní Ukrajině vyspělé raketové systémy a že se je pokusilo přesunout zpět přes ruskou hranici.“

Tento představitel řekl Postu, že zde nebyla jen jedna baterie Buků ale hned tři. Předpokládaná existence těchto Buků v rukou povstalců byla ústředním bodem obvinění Putina, který by měl být přece krajně nezodpovědný, jestli dodal tak mocnou zbraň, schopnou zasáhnout civilní letadlo MH17 ve výšce 33.000 stop, ubohým povstaleckým silám etnických Rusů na východní Ukrajině.

Ale s touto verzí byly problémy, včetně skutečnosti, že – jak zaznělo ve „vládním hodnocení“ ředitele zpravodajské služby DNI, vydaném 22.7.2014 (pět dnů po katastrofě) – že rozvědka USA sice zaznamenala jiné zbraně, údajně poskytnuté Ruskem povstalcům, ale nebyl mezi nimi protiletadlový raketový systém Buk.

Jinými slovy, dva dny po události Post cituje vládního představitele, tvrdícího, že Rusové dodali povstacům Buk, a „vládní hodnocení“ DNI se nezmiňuje o dodání ani jediného, natož tří tak účinných systémů.

Tato nepřítomnost důkazů přišla v kontextu zprávy DNI, sice prošpikované všemožnými narážkami, obviňujícími Rusy, včetně odkazů na „sociální media“, ale se žádnou zmínkou o dodání Buků.

Význam této chybějící stopy je těžko možné vice zveličovat. V té době byla východní Ukrajina v ohnisku výjimečné pozornosti zpravodajství USA, protože zdejší krize měla potenciál vymknout se kontrole a vyvolat třetí světovou válku. Navíc je baterie raket Buk dost velká a je těžké ji utajit. Střely samotné jsou 16 stop dlouhé a obvykle je systém přepravován na podvalníku.

Americké špionážní družice, které prý mohou přečíst číslo vašeho řidičáku v Moskvě, by určitě měly mít tyto snímky. A pokud baterie Buků z nějakého nevysvětlitelného důvodu unikly pozornosti před 17.7.2014, určitě by byly odhaleny při prohlížení snímků pořízených v reakci na událost. Ale vláda USA nic takového nezveřejnila – ani tři, ani dvě, ani jedinou.

Jiná zpráva

Místo toho mi dva dny po katastrofě MH17 bylo řečeno mým zdrojem, že zpravodajci sice zaznamenali systémy Buk v této oblasti, ale ukázalo se, že jsou v držení sil ukrajinské vlády. Zdroj, který byl informován analytikem zpravodajství, řekl, že baterie, která pravděpodobně vystřelila osudnou raketu, byla obsluhována vojáky v uniformách, připomínajících uniformy ukrajinské armády.

V tom čase analytici CIA stále ještě nevylučovali možnost, že by se skutečně mohlo jednat o povstalce v podobných uniformách, ale původní vyhodnocení znělo, že šlo o ukrajinské vojáky. Byly zde také náznaky, že dotyční vojáci byli nedisciplinovaní a snad i opilí, protože snímky ukazovaly něco, co vypadalo jako lahve od piva, poházené kolem stanoviště [8].

Vlkův vstup:

Kosa na Parryho článek upozornila opakovaně  v Ukrajinských svodkách  a zařadila jej už hodně dávno do Faktů o Ukrajině. Lze si ho v české mutaci přečíst zde:

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Letadlo-sestrelili-ukrajinsti-vojaci-Zaznamenal-to-pry-americky-satelit-327790

Následně, řekl zdroj, tento analytik prozkoumal jiná zpravodajská data, včetně zachycených telefonních hovorů, a dovodil z nich, že sestřel byl proveden osamocenou jednotkou ukrajinské vlády, pracující pro fanaticky protiruského oligarchu, ale že na ukrajinské nejvyšší představitele, jako na presidenta Porošenka a premiéra Jaceňuka, to neukazovalo. Nemohu posoudit, zda se jednalo o názor onoho analytika nebo o všeobecné mínění v kruzích CIA.

Jiný zpravodajský zdroj mi řekl, že analytici CIA informovali nizozemské orgány během přípravy předběžné zprávy DSB ale že informace od USA zůstávají tajné a nepřístupné pro veřejnost. V nizoz1emské zprávě není žádný odkaz na informace poskytnuté USA, ačkoli zpráva uvádí citlivé detaily o zbraňových systémech ruského původu, tajemství, která byla pro vyšetřování uvolněna Moskvou.

Do téhle propagandou protkané diskuse vstoupil Eliot Higgins a Bellingcat se svou „občanskou žurnalistikou“ a na internetu založeném vyšetřování. Jádrem jejich projektu bylo pročesávání internetu a hledání obrázků, údajně ukazujících raketový systém Buk, valící se východní Ukrajinou před katastrofou MH17. Jakmile našel pár takových obrázků, Bellingcat je vytrvale spojoval s Rusy a s povstalci.

Tento investigativní přístup je údajně lepší než ten, který my, tradiční novináři, v takových případech používáme, totiž najít zdroje se zaručenými zpravodajskými informacemi a přimět je, aby se o ně s námi podělily, a současně jejich informace porovnávat s ověřitelnými skutečnostmi a s názory nezávislých expertů. Náš přístup zdaleka není dokonalý a často vyžaduje od počestných úředníků jistou odvahu k vyzrazení – ale přesně tímto způsobem již bylo odhaleno mnoho důležitých tajemství.

Ústřední vadou přístupu, založeném na internetu je to, že pro šikovného propagandistu ve vládním úřadu pro špinavé triky je velmi snadné několika zásahy Photoshopu vyrobit realisticky vypadající obrázky nebo dokumenty a podstrčit je buď přímo důvěřivým lidem nebo prostřednictvím propagandistických stránek, které sice vypadají jako nevládní, ale jsou ve skutečnosti vládou placenými prostředky desinformace.

Tato myšlenka protlačování propagandy skrz údajně nezúčastněné a tím důvěryhodné zdroje byla dlouhá léta součástí příruček pro zpravodajskou komunitu. Generál Edward Lansdale, jeden ze průkopníků psychologických operací CIA, mi jednou řekl, že jeho prioritou bylo vždy implantovat propagandu do zpravodajských agentur, které byly všeobecně pokládány za objektivní, a kterým lidé více důvěřovali.

Ztracená důvěryhodnost

Po aférách Pentagon Papers a Watergate v sedmdesátých letech, kdy Američané byli podezřívaví ke všemu, co od vlády USA uslyšeli, Reaganova administrativa zorganizovala v osmdesátých letech meziagenturní orgány, které měly zavést techniky CIA a ovlivnit tak vnímání zahraničních událostí americkou veřejností. Architektem byl špičkový specialista na propagandu v CIA, Walter Raymond Jr., který byl kvůli tomu převeden do stavu NSC (National Security Council), aby se vyhnul zákonu, který zakazoval CIA manipulovat s myšlením Američanů.

Raymond, který svým podřízeným radil ve věci umění nasazovat psí hlavu protivníkům a svatozář přátelům USA, doporučoval, aby byla propaganda USA protlačována skrz organizace, které měly „důvěryhodnost v politickém středu“. Mezi jeho favority byli Freedom House, nevládní skupina pro „lidská práva“, diskrétně placená vládou, a Atlantic Council, think tank, vedený někdejšími vedoucími představiteli vlády a silně prosazující vazby na NATO [9].

Stejný proces pokračuje dodnes, s některými prověřenými institucemi jak jsou Freedom House a Atlantic Council, ale s potřebou nových hráčů, kteří se teprve musí identifikovat jako propagandistické kanály. Některé z nich dostávají diskrétně nebo zadními vrátky finanční podporu od vlády prostřednictvím National Endowment for Democracy nebo z jiných US zdrojů.

Například US Agentura pro mezinárodní rozvoj (USAID, spolu s Ústavem pro otevřenou společnost miliardáře George Sorose) platí Projekt pro zpravodajství o organizovaném zločinu a korupci (Organized Crime and Corruption Reporting Project), který se zaměřuje na vlády, které upadly v nemilost USA, a které jsou podvraceny zprávami o jejích údajném spojení s organizovaným zločinem a s korupcí. Právě tento vládou a Sorosem placený projekt spolupracuje také s Bellingcatem [10].

Higgins se stal favoritem pro Atlantic Council, který se s ním podílel na zprávě o ruské účasti v ukrajinském konfliktu, a získal ocenění od Sorosem placené organizace Human Rights Watch, která lobovala pro vojenský zásah USA proti Assadově vládě v Syrii. Podobně jako Higgins, i Human Rights Watch protlačoval pochybné teorie o původu plynového útoku sarinem v Syrii.

Protože se Higginsova tvrzení tak pěkně shodují s vládní propagandou USA a s vyprávěním neokonzervativců, je Higgins zatím důvěřivými novináři pokládán za věštce, Věštce z Leicesteru. Například australský pořad „60 minut“ vypravil do Higginsova domu celý tým, aby získal údajné souřadnice místa, odkud byl natočen takzvaný „útěk Buku“ – další kuriózní scéna, která se tajemně objevila na internetu.

Když se pak tým „60 minut“ dostal na ono místo poblíž Luhanska na východní Ukrajině, kam je Higgins poslal, místo se neshodovalo s videem. I když na videu i v místě u Luhansku byly nějaké bilboardy, měly jiné tvary a další význačné orientační body rovněž chyběly. I tak ale australští filmaři předstírali, že jde o to správné místo, a použili určité video triky, aby oklamali diváky.

Ale když jsem pak uveřejnil momentky z „útěkového“ videa a z onoho místa v Luhansku, bylo každému jasné, že se scény neshodují.

Místo aby prostě přiznali, že udělali chybu, lidé z „60 minut“ mne slovně napadli, trvali na tom, že byli na místě, určeném Higginsem a tvrdili, že na videu byl kandelábr, který vypadal podobně jako kandelábr v Luhansku.

V tomto bodě australský program přešel od spáchání trapné chyby k přímé účasti na novinářském podvodu. Mimo to, že kandelábrr vypadá podobně, nic jiného se neshoduje a okolí kandelábru je rovněž významně odlišné. Dům poblíž kandelábru na videu na scéně australských filmařů vůbec není. Detaily viz Consortium News [11].

Trvalá svatozář

Ale Higginsova svatozář se tak stala objektivní realitou a logika už nemá žádný význam. Ty dva podobné kandelábry a nic podobného okolo nich nějak prokázaly, že jste byli na správném místě prostě proto, že vás tam poslal Věštec z Leicesteru.

Znával jsem mnoho excelentních žurnalistů, kteří museli ukončit svou kariéru poté, co byli obviněni z malých ujetí v obtížných příbězích, i když v celku měli zjevně pravdu. Vezměte si například, jak sprostě se jednalo s Gary Webbem v případu drogových kšeftů s nikaragujskými kontras a s Mary Mapesovou v případu G.W.Bushe a jeho vyhýbání se službě v Národní gardě. Úplně jiná pravidla jsou zřejmě uplatňována, když uděláte vážné chyby v zájmu US propagandy. Jako příklad si vezměte, že úplně všechna hlavní media koupila falešná tvrzení o iráckých zbraních hromadného ničení a poté nečelila vůbec žádné zodpovědnosti.

Druhá sada pravidel, uplatňovaných vůči Higginsovi a Bellingcatu, která srazila US mainstreamová media na kolena navzdory známkám novinářské prodejnosti. V článcích o zprávě DSB jak  New York Times, tak Washington Post vychvalují Bellingcat, jako kdyby právě objevili, že by se stará mainstreamová media měla začít objímat s údajnými „novými medii“, aby byla důvěryhodnější. To byl okamžik, kterému by se staří harcovníci z CIA, Lansdale a Raymond, s chutí zasmáli.

Neokonzervativní pisatelé z Postu, kteří podporovali „změnu režimu“ v Iráku, Syrii a dalších postižených zemích, vidí zprávu DSB jako vítězné zakončení tažení za obviněním Ruska a vychvalují práci Bellingcatu, i když nizozemská zpráva vůbec neříká konkrétně, kdo je vinen a dokonce ani odkud byla osudná raketa vypálena.

„Bude nutné další forenzní šetření k přesnému určení, odkud střela vyletěla, ale DSB určila oblast 123 čtverčních mil, většinou v držení separatistů,“ píše Post, ačkoli jiný způsob vyslovení téže věci říká, že oblast vypuštění, označená ve zprávě, by měla implikovat vypuštění buď ukrajinskými nebo povstaleckými silami.

Post si všimá něčeho, co bylo také obsahem mých opakovaných námitek, totiž že Obamova administrativa zatajuje zpravodajské důkazy, o kterých John Kerry tvrdil už tři dny po katastrofě, že identifikují přesné místo vypuštění.

Zatím však mlčení USA v této záležitosti připomíná psa který neštěká. Jak může vláda USA, která se pokouší za každou cenu svalit vinu na Rusy, zatajovat tak klíčový důkaz? Pokud to ovšem není tak, že důkaz vůbec nepotvrzuje antiputinovské propagandistické téma?!

Zatím však Post mění toto jinak nevysvětlitelné mlčení USA na další odsouzení Putina a píše: „Nizozemské kriminální vyšetřování pokračuje, aby určilo osoby, které nařídily a provedly sestřel. Doufáme, že prokurátoři budou mít přístup k přesným datům, získaným americkými technickými prostředky v době sestřelu, která vyjasní odpovědnost Rusy podporovaných sil.“

Takže Post nevidí nic podezřelého na náhlém tajnůstkářství vlády USA, po počátečním hlasitém obviňování. Všimněte si také nedostatku skepse Postu vůči tomu, co „technické prostředky“ zaznamenaly. Když vláda USA odmítla tyto důkazy zveřejnit, poskytlo to těm, kdo jsou za sestřel zodpovědní, 15 měsíců času na smazání stop, Post prostě bere za dané, že odpovědní jsou Rusové. A pak přichází oslava Bellingcatu: „Externí vyšetřování, založené na otevřených zdrojích a sociálních mediích, jaké provádí občanská novinářská skupina Bellingcat, ukázalo, že vypouštěcí vozidlo Buk bylo pravděpodobně v červenci přivezeno z Ruska, od 53.brigády protivzdušné obrany, umístěné poblíž Kurska. Kriminální vyšetřování by mělo pouze určit, zda jednotku obsluhovali přímo Rusové, nebo jen pomáhali povstalcům v odpalu.“

Žádné pochyby

Post znovu prokázal nedostatek zdrženlivosti k této verzi událostí a ponechal pouze otázku, zda odpal provedli přímo Rusové nebo jimi řízení povstalci. Ale v tomhle povídání jsou zjevné problémy. Jestli se skutečně jedna, dvě nebo tři baterie Buků valily východní Ukrajinou už měsíc před sestřelem, jak je možné, že si toho nevšimli zpravodajci Ukrajiny ani USA?

A ze zprávy DSB víme, že Ukrajinci trvali až do sestřelu na tom, že povstalci nemají k disposici žádné protiletecké prostředky, schopné zasáhnout letoun ve výšce 33.000 stop. Avšak Ukrajina měla systémy Buk, rozmístěné na východě, pravděpodobně proti možným vzdušným průnikům ze strany Rusů.

Den před sestřelem MH17 byl sestřelen ukrajinský Su-25 něčím, co ukrajinské orgány podle zprávy DSB označily za střelu vzduch-vzduch. Podle všeho byla střela vystřelena ruským stíhačem, hlídkujícím podél nedaleké hranice.

Takže pokud Ukrajinci už byli přesvědčení, že ruské vojenské letouny útočily podél hranice, dávalo by smysl, aby ukrajinské jednotky protivzdušné obrany byly namířeny na sestřelování ruských stíhaček, které by vstoupily do ukrajinského vzdušného prostoru.

I když nechcete věřit tomu, co jsem řekl o analyticích US zpravodajství, kteří měli podezření, že MH17 byla zasažena osamocenou ukrajinskou akcí, nedávalo by smysl, že by neukázněná ukrajinská protiletadlová baterie mohla omylem identifikovat MH17 jako ruské vojenské letadlo, opouštějící ukrajinský vzdušný prostor? Ukrajinci měli prostředky, příležitost a snad i motiv – po sestřelu jejich Su-25 jen den předtím.

Zpráva DSB také mlčí o otázkách, vznesených ruskými orgány, proč Ukrajinci zapnuli a používali radar, používaný k navádění Buků, ve dnech před sestřelem MH17. Toto nařčení nebylo ani potvrzeno ani vyvráceno.

Pokud se týká spoléhání se Bellingcatu na fotografie z internetu, které potvrzují jejich teorie, je zde ještě jeden problém. Zpráva časopisu Der Spiegel z loňského října odhalila, že německá zpravodajská agentura BND zkoumala některé fotografie poskytnuté ukrajinskou vládou a označila je za „zmanipulované“. Podle Spiegelu sice BND obvinila povstalce za vypuštění osudné rakety ale řekla, že baterie raket nepocházela z Ruska ale z vojenských zásob ukrajinské vlády [12].

Vlkův  další vstup:

I tohle jste si mohli přečíst už před časem na Kose a link na původní článek Spiegelu je součástí Faktů o Ukrajině

http://www.spiegel.de/politik/ausland/mh17-laut-bnd-waren-separatisten-fuer-absturz-verantwortlich-a-997885.html

Němci očišťují Rusko v případu MH-17

Evropský zdroj mi řekl, že informace BND nebyla tak kategorická jak hlásil Spiegel. Podle zprávy DSB oznámila ukrajinská vláda, že systém Buk, který povstalci ukořistili na ukrajinské letecké základně, nebyl funkční, což je věc na které se vláda shoduje s povstalci. Ti také tvrdí, že neměli k disposici žádný fungující Buk.

I bez varování BND by se při užívání často anonymně vystavených informací na internetu měla zachovávat velká opatrnost. Myšlenka „veřejného zdrojování“ (crowd-sourcing) takových vyšetřování také zvyšuje pravděpodobnost, že šikovný dezinformátor si může zahrát na fotografa a pak navést nic netušícího nebo spolupracujícího novináře na podstrčený obrázek.

I když nejsem odborník v umění upravovat fotografie, můj novinářský výcvik mne naučil přistupovat ke všem možným slabinám v důkazech skepticky. To platí zejména tehdy, když vás nějaký anonymní blogger směruje na obrázek nebo článek, jehož autenticitu a dobrou vůli nelze prokázat.

Jednou z předností staromódní novinařiny bylo, že jste obecně mohli počítat s profesionální integritou zpravodajských agentur, které šířily fotografie. I tak se však vyskytovaly nechvalně známé případy zkreslování a mystifikací. Tyto možnosti se ještě násobí, když se nejrůznější obrázky pochybného původu objevují na internetu.

V případě MH17 vznesli někteří analytikové fotografií zvláštní otázky [13] o autenticitě obrázků, použitých Bellingcatem a dalšími z řady zastánců jediné pravdy typu „udělalo to Rusko“. Už jsme viděli, jak Higgins poslal australský tým pořadu „60 minut“ přes půl světa, aby ten nakonec skončil na špatném místě – a pak použil zfalšované video, aby oklamal diváky.

Takže při práci s neověřitelnými zdroji informací musíte neustále brát v úvahu možnost, že můžete být napálen, riziko, které se exponenciálně zvětšuje, když zde také existuje možnost, že zkušení zpravodajští pracovníci opepřují internet svými dezinformacemi. Pro takové, jako jsou vynálezce psy-ops Lansdale nebo specialista na propagandu Raymond, by byl pro ďábla internet oblíbeným dětským hřištěm.

A to je další důvod, proč by měl president Barrack Obama uvolnit co možná nejvíce informací, které by mohly ukázat na místo, odkud byla pro MH17 osudná raketa vystřelena, a kdo to udělal [14].

Třetí vlkův vstup:

Ano,Bellincat je/byl velká modla mainstreamu, pokud se týče MH 17 a sarinu v Sýrii.S e sarinem měl velkou smůlu, když jeho závěry rozmetala zpráva jednoho z nejprestižnějších vědecko vzdělávacích ústavů světa -MIT.

U Ukrajiny je to složitější a zkušenost australské televize s Bellincatem je zjevně přehlížena. Stejně jako naprostá blamáž, kterou musel přiznat Spiegel, když napsal materiál, stojící na jiné „zaručené informaci “ Bellincatu. To jste si ostatně mohli přečíst v tomto nedávném článku Kosy

MH 17, Bellingcat, Spiegel, jeho šéfredaktor a Kosa

Jinými slovy – Bellingcat už dvakrát , ve věci svých tvrzení ohledně MH 17 fatálně a doložitelně selhal, ale to nevadí, aby byl neustále brán za nezpochybnitelný zdroj pro “ velký  informační svět“

Přiznám se, že tomu nerozumím!

Vlkův závěr:

Tolik Robert Parry. Plně sdílím a jsem si, při psaní vlastních článků pro Kosu a redigování tech, které mi přijdou od ostatních kosířských autorů, plně vědom nástrah, které na člověka  číhají, když se opírá o to, co nalezne na otevřených zdrojích internetu! Zejména u analytických článků. Proto jsem vytvořil  ke konfliktu na Ukrajině k řecké krizi a k migrační vlně speciální stránky pod jednotným názvem Fakta o….. Kam soustředuji ty nejzákladnější podkladové materiály, na které, v dané věci narazím. A zásadní podmínkou je, aby pocházely vždy ze zdrojů  mainstreamem podporované strany u konkrétního problému nebo z renomovaných a nezpochybnitelných západních zdrojů. Proto , až na výjimky, které mají jasný dokumentační smysl /viz tiskovka ruského generálního štábu bezprostředně po sestřelu/   nikdy nenaleznete linky na výstupy ruských vládních nebo s  vládou sebeméně spojených zdrojů typu Sputnik, vůbec nemluvě o zdrojích typu AE News a podobných. I kdyby tyto přinesly sebesenzačnější odhalení.   Proto , až na výjimky, jakými byly  čerstvě například články k Závěrečné zprávě od Johna Helmera se Kosa snaží nepřetiskovat cizí analýzy. Jsme rozhodnut v této praxi pokračovat i nadále.  Mám zásadní zájem na tom, aby Kosa, v rámci svých , až tristně omezených možností, byla silně kritickým  a věrohodným portálem. Ačkoli to znamená,  že  její tvorba bude neskonale složitější, než kdybych přebíral senzační články ze všech možných zdrojů. A také to, že Kosa nikdy čteností nedosáhne na portály, které stojí na přebírání cizích textů a zejména atraktivních zpráv. Což není žádné se vymezení proti těmto internetovým informačním zdrojům. Jen konstatování o tom, jak si to představuji. A také sdělení pro ty, kteří mi do mailů posílají linky na tato média eventuálně se ptají, proč to a to také nepřetisknu. Přetiskuji nerad. Chci na Kosu původní kusy, které jinde, v českém prostoru, nejsou k mání. Chci články, jejichž tvrzení jsem  sám, alespon trochu, schopen ověřit. Což nicméně neznamená, že nemohu udělat docela závažnou chybu. Už se mi to párkrát přihodilo. Nikdy jsem ji  netajil a při nejbližší možné příležitosti chybu veřejně přiznal a následně uvedl věci na správnou míru. Například i při komentování Závěrečné zprávy k sestřelu MH 17.

A jen tak mimochodem – totéž zopakuji i dnes večer ve své relaci Hodina vlka  Slobodném vysielači. V té minulé jsem totiž v jedné věci ujel. Takže to  veřejně zkoriguji. Přesto, že  si toho do této chvíle žádný z posluchačů zřejmě nevšiml, protože nepřišla žádná kontrareakce.

Odkazy v textu:

[1] Through the US Media Lens Darkly https://consortiumnews.com/2011/031811.html

[2] http://www.mintpressnews.com/the-failed-pretext-for-war-seymour-hersh-eliot-higgins-mit-professors-on-sarin-gas-attack/188597/

[3] https://docs.google.com/a/mintpressnews.com/file/d/0B6-GpDfsYECES3lOTUlneldpZ1Boenl1bGV5YkVnY29WdGNF/edit

[4] http://www.nytimes.com/2013/12/29/world/middleeast/new-study-refines-view-of-sarin-attack-in-syria.html?_r=0

[5] https://consortiumnews.com/2014/04/07/the-collapsing-syria-sarin-case/

[6] http://www.therussophile.org/

[7] http://www.washingtonpost.com/world/europe/ukranian-officials-accuse-rebel-militias-of-moving-bodies-tampering-with-evidence/2014/07/19/bef07204-0f1c-11e4-b8e5-d0de80767fc2_story.html

[8] https://consortiumnews.com/2014/07/20/what-did-us-spy-satellites-see-in-ukraine/

[9] How Reagan’s Propaganda Succeeded: https://consortiumnews.com/2015/06/04/how-reagans-propaganda-succeeded/

[10] https://www.journalism.co.uk/news/new-bellingcat-project-to-investigate-cross-border-corruption/s2/a562610/

[11] https://consortiumnews.com/2015/05/28/a-reckless-stand-upper-on-mh-17/

[12] Germans Clear Russia in MH-17 Case:

Germans Clear Russia in MH-17 Case

[13] http://energia.su/mh17/fake_buk.html

[14] NYT Plays Games with MH-17 Tragedy:

NYT Plays Games with MH-17 Tragedy

Příspěvek byl publikován v rubrice JF a jeho rešerše se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.