Nedávno měl jsem zvláštní sen


napsal Jura

trocha povánoční poezie jistě nikoho nezabije…

 

Nedávno měl jsem zvláštní sen,

dlouho se v něm dva vůdci bavili jen.

Pak něco semlelo se,

že mezi nimi střílelo se.

Později si už jen vyměňovaly nóty,

ve kterých si určovali kvóty,

čeho že kdo z nich může mít,

aby druhého nemohl ohrozit.

Nad ránem sborem se svými vůdci,

křičeli kolem všichni tupci.

Že králem světa může být jen jeden,

a že ten náš je ten jeden.

Pak někdo v shromážděných davech

zahlédl v nebi čáry po motorech.

A místo všeobecného děsu,

dav křepčil (doufaje ve spásu?):

„Vítězství sláva, sláva nám,

my jsme ti lepší vůči vám.“

Z druhé strany v ozvěnu znělo:

„Sláva, vítězství je naše dílo.“

Za všeobecného řevu

raketových motorů i davu.

Lomím rukama a křičím DOST!

Zpocený budím se …. a mám radost.

Že tohle byl jen sen,

že takhle nemusí skončit naše Zem.

Vždyť tímhle způsobem

by na Zemi zavládli červi jen.

Chodím po pokoji sem a tam

jak tohle změnit přemítám.

Je třeba vymyslet způsob jiný,

aby vůdce Zemi vybírali jejich světlé činy.

Doteď se jen poměřují,

kdo větší a mocnější je.

Vodu a vzduch otravují

bez zájmu o to, jak lidem se žije.

V hlubokém zamyšlení

kontaktuji nejvyšší vědomí.

Po dlouhé chvíli odpoví mi

slabounký hlásek – jak vílí.

„Nechť o tom, kdo ovládne tuhle Zem,

nerozhoduje hrubá síla“ (ach Bože, tu jim vem!),

„Ale kdo svou zemi krásnější udělá

na vzduch i vodu čistou zadělá.“

Děkuji ti můj velký jase

hluboce se klaním v pase.

Jen trošku mě trápí obava,

že to nejsou jediní, ti bijci dva.

Vždyť na Blízkém východě,

Gordický uzel vztahů je.

Každý zde bojuje s každým

a hrozí i tam celou Zem zahltit dým.

Dým spáleniště a boje

kdy bratranec bratrance bije.

A nejde jen o věc Blízkého východu,

ta nevraživost je přítomna u mnoha národů.

„Změňme tedy aspekt jeden,

nechť tím kritériem není celá zem,

ale jak kdo krásnou stvoří svou zahradu,

ten ať respekt má všech národů.

Vítězem tak bude ten

(a vlastně ani nemusí být jen jeden),

jehož žena se bude zvonivěji smát

a jeho děti se širším úsměvem usínat.“

Mráz přejel po mých zádech.

a nadějí se mi zatajil dech.

Vždyť tímhle způsobem

rozkvete vůkol celá Zem,

již netřeba se bíti mečem,

ale Zemi zkrásnět v ruce s rýčem.

Na závěr zbývá dodat jak sluší se,

ó Bože staniž se!

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.