Betlémy a penězoměnci…


napsal Xaver

Nedopustím se žádného objevu ani velkého omylu, když napíšu, že Vánoce charakterizují kromě jiného (stromeček, jmelí, specifické ozdoby, dárky apod.) dva průvodní jevy: větší či menší porce hodování, a tím i větší či menší nápor na lidské zdraví na jedné straně a klidné, pokojné rozjímání na straně druhé. Někdo dokáže obojí, u dalších převáží ta či ona charakteristika.

U nás „v letech“ převažuje zpravidla to druhé, u věřících umocňované navíc pohledem na po staletí znázorňovanou scenérii onoho zrození v Betlémě. Když říkám u věřících, nechci se dotknout těch ostatních, kteří také chodí o Vánocích k jesličkám. Rodiny přicházejí i s dětmi, jimž ale často – podle vlastní zkušenosti – jen obtížně vysvětlují skutečnou podstatu výjevu, který se odehrává před nimi v jeslích.

Mé pravidelné vánoční obcházení jeslí ve vybraných pražských chrámech, které se stalo už každoročním rituálem, skončilo letos poněkud modifikovaným, přímo narušeným rozjímáním, které se pokusím sdělit. Připouštím, že svou úvahou asi popudím několik čtenářů, kteří mě „ohvězdičkují“ až k nule, ale určitě problém neodbudou alespoň bez zamyšlení.

Chrám P. Marie Vítězné v Karmelitské ulici je proslulý jako domov na celém světě známého Pražského Jezulátka. Není turisty, hlavně z katolických zemí, který by si pohled na ně nechal ujít. V den mé nedělní odpolední návštěvy byl jejich proud nekonečný. Pomyslel jsem si: jestli má některý kostel v celé naší zemi „právo“ vybírat za tento nádherný zážitek vstupné, pak je to tenhle. Nikoli, vstup do kostela je volný. Kdykoli, nejen o Vánocích.

Součástí chrámu, avšak už mimo hlavní loď, je výstava Betlémů z celého světa. I z těch nejexotičtějších zemí – Bolívie, Chile, Peru, Singapuru, Austrálie a desítek dalších. Prohlídka je také bezplatná. Tento Svatostánek má v patře dokonce i své muzeum: vstupné je dobrovolné, ale nikdo nekontroluje, zda je do kasičky vhodíte, nebo ne…

Samozřejmostí je volný vstup do téměř (ano, téměř!) všech pražských kostelů, včetně těch největších a nejkrásnějších. Tak tomu bylo celou historii a mělo by být i dnes. Ani soudruhům za socialismu nenapadlo zavést sem vstupné, což by určitě úspěšně omezilo pro ně nežádoucí návštěvnost. Tyto chrámy ve většině

také vzorně informují své pravidelné i „externí“ účastníky bohoslužeb jejich rozpisem u vchodu. Ty se konají někde kromě češtiny i v cizích jazycích: němčině, italštině, francouzštině, angličtině a samozřejmě latině. Troufám si tvrdit, že není mnoho měst na světě, která liturgii v tolika živých jazycích nabízejí.

Teď přicházím k tomu, proč jsem výše použil výraz „téměř“. Nedaleko od Pražského Jezulátka se totiž nachází neméně slavný malostranský chrám Sv. Mikuláše. Rozdíl od předchozího je zcela zásadní – v podstatě ve všem: za návštěvu zaplatíte vstupné 70,- korun a stejně tak za vedlejší věž-zvonici s 215 schody.

K bohoslužebným účelům slouží už minimálně, přednost mají placené prohlídky a zejména koncerty – za jednotné vstupné 490,- korun. Při plné obsazenosti lavic docela dobrý počin… Původní poslání Svatostánku připomíná jediná mše v týdnu, a to v neděli v půl deváté večer, kdy už všechny upřednostněné akce skončily. Tu dobu jsem zjistil na internetu, když jsem marně hledal „přehled“ bohoslužeb na nějaké vývěsce u vchodu, jak je obvyklé v jiných případech. V tak pozdní čas asi nebývá plno – s ohledem na velikost chrámu. Co by za to dali někteří moravští farníci, jejichž malé kostelíky jsou někdy tak přeplněné, že věřící stojí a provádějí liturgické úkony venku.

Podobnou „kapitolou“, v médiích nesčetněkrát probíranou, je katedrála Sv. Víta na Pražském hradě. Vlastně je to ještě komplikovanější, vstup, resp. vstupné sem nelze pořídit samostatně. Je pouze součástí prohlídkových okruhů: malý za 250,- korun a velký za 350,- korun. Navíc – Svatovítský poklad za dalších 300,- korun. Na rozdíl od předešlého si však uchovává nikoli jen zdání svého původního poslání či účelu: bohoslužba je zde jedna každý den, ovšem v hodinách, které nekolidují s cestovním ruchem, a v neděli dvě.

Obdobné „podnikání“ provozuje například ještě i chrám P. Marie před Týnem a také některé mimopražské, kterým se nebudu věnovat. Jen by mě zajímalo, jestli aspoň o Vánocích, v rámci křesťanské štědrosti a koledy, vyšly kromě Božího slova svým bratřím a sestrám i jinak vstříc?!

Milí čtenáři, do toho mého vánočního rozjímání toto dobře nezapadlo. Abych byl přesnější (a přísnější), nemohu se s tím smířit, a v hlavě mně zaznívá vlastní žalm o nepatřičném „kšeftování“ a chamtivosti. Něco mně také napovídá, že

toto není konání pro větší slávu Boží…Staromilsky vzpomínám (budiž mi to odpuštěno), jak se dřív vybírala v kostelích jediná dávka (kromě symbolických plateb za křty, pohřby, svatby apod.): říkalo se tomu „do zvonečku“. Kostelník obcházel kolem lavic s červeným (v mém rodišti) sametovým sáčkem, opatřeným na spodním okraji zvonečkem – odtud ten název. Nebylo třeba košíku jako dnes, málokdy poznal papírové peníze, a na ty kovové stačil.

Kdosi s jistou nadsázkou napsal, že ten trh a peníze zkazily všecko a mají na kontě bezpočet těch nejtěžších hříchů…Do těch Božích stánků by proto měly mít přece vstup zakázaný, zvláště po tak zvaném vyrovnání státu s církvemi. Kdy podnikání by mělo být přeneseno hlavně do lesů, polí, budov a dalších nabytých nemovitostí. Nebo pecunia non molet nezná hranic? A tak jako malou útěchu na závěr připomeňme těm, co to zavedli, jak ten Malý z jesliček, když dospěl, vyhnal prohnané, nenasytné penězoměnce z chrámu! Bohužel v některých případech oni dnes „vyhánějí“ – chce se říct podobně nenasytně – nás…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.