Mocná totalita vánoc


napsal Mrůča

Vlkův úvod:

Nevím , jak je to možné, ale mám obrovské množství restů. Prostě nestíhám.  A propadávají mi dokonce už i články, které došly ještě v závěru prosince! Stydím s e za to, ale opravdu narážím na hranice svých fyzických možností při správě Kosy. Už nejsem schopen vlastně najít čas ani na svoje vlastní články, čehož si  mnozí z vás, jak vím z pošty, všimli.

Jedním, mimořádně trapným dluhem, je pro mne dnešní článek od Mrůči.. Kdybych ho byl stihl alespon do Tří králů…  Takhle je vlastně totálně “ po sezoně“ . Nicméně neumím si představit, že bych jej nepustil. Mrůčovi se hluboce omlouvám… A řadě ostatních, kterým jsem podobně dlužen. Ale nyní dáme, mimořádně opožděně, slovo Mrůčovi, protože je to parádní počteníčko. A není vůbec od věci si znovu připomenout Vánoce. Myslím ty opravdové. Protože si nejsem úplně jistý, zda jsme je neprospěchali, neprokoupili, nepro…. a vlastně teprv nyní nastal čas se jim v klidu a jejich kouzlu věnovat…

Tenhle text byl napsán, hm, no jak jinak než emotivně. Mnohem dříve než se na „Kose“ objevila témata vánoc a na chvilku zmizla politika, jaká úleva, že přátelé ? Jasně.., sem tam se nostalgie v myšlenkách vrací u každého (asi) staršího člověka a tak nějak se nehledí na sloh. Trochu jsem počkal s tím jestli tohle vůbec vlkovi pošlu, jestli zrovna tohle vydá…

Mnohem, mnohem dříve, než se dostaví dle kalendáře skutečné vánoce a onen den „D“ u stromečku s dárky, nás to všechny rok co rok drtí s mohutným předstihem. Reklamy, slogany na všechno  a všechny útočí jako lavina nemilosrdně a totálně v mediích i na ulici. Kde kdo si k tomu ještě přihřeje svoji polívčičku, nejenom business. Najednou se proberou někteří politici, zastupitelé o kterých jsme celý rok nevěděli, že existují. Různé organizace, církve, charity, pijavice, přizdisráči…

Poznámka k těm sráčům -občas se otevřou i kostely, jež jsou zpravidla věřícím či návštěvníkům přes rok uzamčeny. Vzpomínám na jednu příhodu. Jeden chrám Páně mne zaujal, ale ouha, zamčeno. Trochu jsem lomcoval klikou více než je zdrávo, když se vrata otevřela a vyhlédl, hmm asi ten pravý zástupce Pánaboha s úsměvem od ucha k uchu a otázkou: „Ty jsi ten sponzor co nám telefonoval ? Ano, vejdi..můžeme se domluvit, jak to uděláme… !“
No já žádný sponzor nejsem, jen jsem si chtěl trochu posedět  a porozjímat, “ …odvětil jsem pravdivě.
Aha, tak to máme zavřeno !“…odvětil mi ten služebník Boží a přirazil mi vrata před nosem…

Střih…Ve starosvětské kuchyni vesnického stavení u lesa lehounce praská dřevo v letitých kamnech. Z otevřené trouby se culí upečená vánočka. Na sporáku voní rybí polévka. Stmívá se rychle a nikdo nepospíchá rozsvítit.
Plamínky se odráží po stěnách kuchyně. Dědeček podřimuje na svém kanapi u obrovského rádia s gramofonem a dávno vyhaslou fajkou v ruce. Za oknem něžně padá sníh, sýkorka trpělivě uždibuje ze zmrzlého loje zavěšeného na jabloni. Z chlívku na dvorku občas zaslechnete kozí zameknutí, zabečení ovečky jinak je ticho. Téměř posvátné.
Stoleté hodiny po staříčkovi půvabným, lehounkým a pomalým, tik, tak.., neúprosně odměřují čas pro první hvězdičku, jež se musí každou chvíli objevit na nebi. Někde v dálce zaštěká pes a hnedle mu odpoví i ten náš voříšek.

Babička sebou trhne na židli u stolu a obratně si upraví padající brýle na nose. Odsune další upletený věnec obilí pro ptáčky, usměje se a omluvně prohodí: „Už jsem jako ten náš dědek, taky usne tam kde sedne !“ Pohlédne směrem ke kanapi. „Já náhodou nespím, poslouchám totiž rádio, navíc už mi hraje i v břichu a zlatý prase nikde“...zabručí dědeček naoko uraženě a kývne směrem k oknu. Louka a stromy už jsou jako z cukru.
Něco zaškrábe na dveře. To se hlásí náš kocour, už má také hlad. Nejspíš mu už zmrzly všechny myši. Půst končí, obalený kapr brzy poputuje na pekáč.
„Babíí, myslíš, že dneska půjde televize ? Bude pohádka ?“ Ježííšek se nikde neukázal ? Zašveholí pojednou malý vnouček.

„Hmmm, to já nevím můj milej, však víš, že tady na horách nám televize skoro nejde, hmmm a Ježíšek toho má hodně vííš ? Půjdeš mi ještě před večeří pomoct pokrmit dobytek ?“ …pohladí chlapce po vlasech a ten vesele přikývne…

Střih…Jak jsme to všechno mohli tehdy tak lehce prožívat, bez mobilů, videí, satelitů a dalších vymožeností současnosti ? Bez dnes všude přítomné agresivní politiky, negativit, stressu, nejistoty pouhého bytí, honby za tím, kterým mamonem ?
Žijeme si dnes tak dobře jako nikdy předtím, zmínil se před nějakým časem někde, nějaký politik.
Hm, já si to vůbec nemyslím. Nebylo to jistě jednoduché, ale bylo to jiné. Vše mělo svůj půvab, zvláštní kouzlo obyčejnosti a přitom jisté výjimečnosti. Ano je to hodně let, bylo v tom mládí, uznávám a vše se mění, jistě, asi zákonitě, ale nebyla v tom ta stále více agresivnější totalita ve všech svých tvářích, maskách, podobách, která nás mele, tak jako totalita dnešních vánoc. Nebo se mýlím ? Nevím…
Každopádně vše dobré čtenářům a vydavateli „Kosy“ do Nového roku.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.