Dvě dogmata


napsal Vidlák

Americký autor sci fi literatury Issac Asimov ve svých knihách rozpracoval tři zákony robotiky podle kterých se roboti chovají. Hlavní hrdinové pak ve svých osudech proti robotům nejčastěji bojují tak, že se pokouší tyto tři zákony postavit proti sobě, dostat robota do dilematu, což zpravidla zajistilo jeho vyřazení z provozu.
Podobný pocit mám z posledních událostí v Německu. Potkala se nám dvě dogmata o kterých se nesmí v žádném případě pochybovat a bohužel, jedno vylučuje druhé. Žena je v naší kultuře poměrně vysoko. Má tak velkou svobodu, že k sobě chlapa vlastně ani nepotřebuje. Bez manžela ani neumře hlady, ani ji nikdo nezabije. Dokonce si většinou v případě konfliktu může ponechat děti a soudy bývají spíš na její straně. Má právo být tak moc emancipovaná, že už vlastně ani není žena. Má právo si zvolit těhotenství i potrat. Kdo tvrdí něco jiného, je macho a nemá mezi slušnou společností co dělat.
Vedle toho tu máme další podobnou sochu na podstavec – uprchlíka, muslima v první druhé nebo třetí generaci.  Ten má právo také na ledacos. Kapesné, ubytování, šatstvo, právo na vyznávání odlišné víry, právo na jiný pohled na svět, právo na toleranci. Má právo si ponechat své přesvědčení, že žena je jen kus hadru a že bez muže není ničím a za znásilnění si může sama, protože nenosí hlavu v burce. Kdo tvrdí něco jiného, ten je rasista a xenofob.
A teď Angelo raď… kdo má víc právo?

Je vlastně docela směšné, že celé to absurdní divadýlko vykvete až na něčem takovém. Dokud Refuges Welcome jen vyhazovali jídlo z oken, nic se nedělo. Dokud se prali mezi sebou na základě etnických rozporů, nic se nedělo. Pak se ukázalo, že nám po Evropě jezdí auta plná zbraní a tu a tam běhá šaría policie, jinde zase mafie ovládají celé čtvrti a mají prý i kulomety a raketomety. A pořád to žádnou Willkommenskultur nenarušilo. No jasně, protože to se nikoho moc nedotýkalo. Až teď, kdy se dozvídáme absurdní rady o nevycházení z domu a opatrnosti na ulicích, až když nám oficiální státní moc říká, že nás nebude bránit, až pak teprve vyhřeznou všechny ty pitomosti, které všichni napáchali. Do toho ze sebe spousta vysokých státní představitelů dělá blbečky absurdními radami o tom, jak si na nový stav musíme zvyknout.
Najednou se na Britských listech dočteme to, co jsem říkal už dávno – že nejprve budou všechny nabádat k přijímání, a až se to podělá, tak budou mít plnou hubu keců a tom, co stát udělal blbě. Karel Dolejší píše, že uprchlická krize je krizový management a ne evangelizační kampaň. Že si toho všimnul až teď… někteří z nás na to upozorňovali už zjara. V té době ovšem měl jinou práci – vysvětlovat nám, jak jsme xenofobní.
Jak vidíme, krizový management se nekoná, nikdo nestaví mliion nových bytů a nechystá milion nových pracovních míst. Místo toho přemýšlí, jak utajit to, že jiný kraj rovná se jiný mrav.
Příspěvek byl publikován v rubrice Vidlákovy podávky se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.