Zbláznila se již definitivně Evropa, aneb žijí ještě Chlapi?


napsal Last Crusader

V poslední době nestačím vycházet z údivu. A říkám si, rozhlížeje se kolem sebe, že buď zdebilněl okolní svět, nebo se to stalo mě. Zdebilněl, nebo zdegeneroval. Nevím, co z toho je horšího. Nevím dokonce ani to, zda-li si vlastně ta naše slavná civilizace skutečně zasluhuje přežít. Obávám se totiž, že ne.

A přemýšlím nad tím, co se stalo s opravdovými Chlapy. S těmi chlapy, kteří vítězili v minulých bitvách u Stalingradu, Zborova, u Vídně, na Maltě, u Sudoměře a v tísících dalších. Žádné nevidím. Zkrátka jsme vyměnili zbroje za obleky od Armaniho, ostré meče za tablety s vysokorychlostním internetem a válečné koně za auta. Jenže přichází doba a problémy, které nevyřeší naši právníci, nevyřeší je ani skupinové porady a už vůbec je nevyřeší pochybné PR agentury. Ne, že by přicházeli nějací extra velcí válečníci. Přichází dav, který ovšem alespoň – když již nic jiného – umí slušně spolupracovat. Přichází zkrátka někdo, kdo se nezakecá.

V minulosti jsme věděli, co se sluší a patří a věděli jsme i, co je skutečným atributem opravdového Chlapa. Nebyl to žádný trendy účes, naleštěný krám v garáži, ani elektronický šrot s hnijícím ovocem na nekvalitním plastovém obalu prodávaný v podstatě za cenu své váhy ve zlatě. Byla to poškrábaná kožená zbroj potřísněná krví, ocelový meč otupělý v řadě bitev, hora lebek BÝVALÝCH nepřátel pod trůnem, otrokyně přivedené z KDYSI nepřátelského území a síň plná zbraní. Byla to síla vůle a odhodlání bojovat a dobývat. Byl to oheň v očích, kterého by se lekl i divoký vlk. Byla to síla, která dokázala měnit svět. Byl to svět Mužů, kteří by v situaci, ve které se nacházíme dnes, vzali do rukou meče, luky, nebo třeba jen cepy a vidle a rozdrtili vše, co by se jim postavilo do cesty. Byl to svět Chlapů, kteří si nenechali obtěžovat a znásilňovat vlastní ženy. Byl to svět Chlapů, kteří by si uchránili, co jejich jest, kteří by každého vetřelce přinutili utéci v hrůze tak daleko, že by se již nikdy nevrátil a po příštích pár generací by mu vypálili do genetické paměti takovou ránu, že by se o to znovu ani nedokázal pokusit.

Dnes jsme ztratili koule natolik, že ani nedokážeme pojmenovat věci pravými jmény. Nejen že se bojíme bojovat, již nedokážeme ani křičet. A místo abychom se začali alespoň poohlížet po tom, kam se ztratily rezavějící meče našich předků, vyčistili je a nabrousili, mlčíme, ustupujeme, uhýbáme pohledem a omlouváme se. Dnes jsem se dočetl, že Belgie zavede pro všechny migranty kurzy respektu k ženám, že například je  nepřípustné jim sahat do rozkroku. Evropa zemřela již dávno. Zemřela na bojištích a v plynových komorách druhé velké války. Je tohle již jen epitaf? Nebo ještě zkusíme zvednout prapor. Třeba již jen k té poslední bitvě? Jako skuteční chlapi. Nebo budeme jen děvkami beze cti?

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.