Jak jsme se stali debilama


napsala Surikata

Pamatujete si ještě porevoluční marast svobody? Mohlo se prakticky všechno. Tunelovalo se, kradlo, rozprodávalo, ale zároveň se začalo tvořit a budovat a těšit se na budoucnost. Kam jsme se dostali? Tuneluje a krade se sofistikovaněji, ale stále. Rozprodat už není prakticky co, snad jen lidi, ale ti už také z větší části dělají na cizím, pod cizími firmami, pod cizími zájmy. Na to jsme si snad i zvykli. Že bychom se nyní těšili z představ budoucnosti? Nu, ne příliš. Hnije to v ní hladem. A pokud ne hladem, tak nedostatkem určitě. Budovat a tvořit? Ano, to se stále může. Ale jak?

Koukněme se na staré České sody na You Tube. Co si její tvůrci všechno dovolili? Urážky národnostních menšin, xenofobní výpady proti ostatním státům (prakticky proti všem, zvýšeně pak proti Němcům), ponižování sexuálních menšin (vedle homosexuality i pedofilie či zoofilie), urážky na cti prakticky všech lidí planety, zvýšeně pak českých veřejně činných, genderově nevyvážené výpady proti ženskému pohlaví, šíření nenávisti mezi náboženstvími, rasové předsudky vůči lidem jiné pleti, burcování ke vzpouře, vyvolávání paniky, znevažování a popírání holocaustu…

S tímto profilem by nyní tvůrci České sody dostali nejméně doživotí. Bylo by to vcelku pochopitelné, kdyby byla Česká soda dokumentárním pořadem, žurnalistickou žumpou. Jenže nebyla. Jednalo se o humoristický pořad, který měl za cíl pobavit. Jen pobavit. Mohl. Byla na to vhodná doba. Mohlo se totiž tvořit bez omezení. Bezhlavě vedle většiny urážet i menšiny. Šašek je přeci beztrestný. Jeho smyslem je upozornit na zhovadilost zavedených pořádků nebo prostě pobavit.

Kam jsme se posunuli s humorem nyní? Křečovité pořady, kde hosté mají za úkol vydávit z hrdel bujarý smích při každé napodobenině humoru, aby se obecenstvo a diváctvo dokázalo v pravou chvíli chytit. Někteří hosté se činí skutečně věrohodně, smíchy skoro pláčou. A přitom humor v pořadech bývá dokonale nevtipný, až k pláči nudný, tisíckrát ochozený a vlastně smutný. Ochomýtá se v zásadě kolem otázky – řekněte nám nějakou veselou historku z natáčení – a u toho to hasne. Dál se dramaturgie ani protagonisté nedostanou. Nechtějí přeci schytat žalobu za urážku na cti, za urážku rasy, pohlaví, náboženského přesvědčení, sexuální orientace,… Takového humoru jsme si za bolševika užili nad hlavu. A užíváme si ho, po násilném skončení České sody a podobných, evidentně doposud. Zábavní establisment jede v objednaných kolejích dle politického lidského práva. A lidská práva přeci, jak lze odvodit, znamenají, že nebude mít právo nikdo a na nic, protože by tím porušil právo někoho dalšího. To je snad jediná směšná věc v současné zábavové politice.

Dostali jsme se tak do zcela absurdní situace, kdy jsme toužili po svobodě, ta nám byla dána, aby nám poté byla s výsměchem opět odebrána. Nyní si nesmíme udělat srandu z ničeho, krom dobře zajištěného bělocha kolem čtyřicítky. A možná ještě ze zvířat, ale to prosím s citem, žádné násilí, nebo máte na krku nějakou extrémní ekologickou organizaci, která už z toho oteplování má kompletně vybrakovanou soudnost.

A tak nám zemřela kultura. Taková ta nehlídaná, divoká. Nyní se můžeme bavit už jen u zábavy, která je připravená ve fabrice korektního a nikomu nepřekážejícího vzpomínání na opravu veselé historky z natáčení. Protagonisté se musí, prostě musí, cítit jako blbci, diváci čekají na humor, který byl slibovaný, ale kde nic, tu nic a kolem se to nějak páchne, snad oním legendárním vědomím toho, že Češi si dokážou udělat srandu ze všeho, že sranda nám koluje žilami namísto krve. Nějak jsme se přepočítali. Po pětadvaceti letech jsme se zařadili do celosvětového proudu obecného tupnutí, zahrabali jsme se do  lidskoprávních agend, která práva většině uzmou, aby je menšině násilím nacpala. Důsledek je jasný. Bereme se natolik vážně, až přestáváme být důstojnou lidskou bytostí, ale jen její nevtipnou karikaturou, neustále připravenou znuděně pojít na barikádách něčích práv.

A právě humor je znakem ducha bystrého, jak pravil bobr Václav v medvědech z Kolína, čeho je tedy znakem současný humor? Ducha zemdleného? Umrtveného? Ducha bezduchých? Zábava je snad pokleslá, nedůstojná, a proto se může zavážet chlévskou mrvou? To se musí lidé krmit jen vtipy o Pepíčkovi a nějakým groteskním a nikomu nepřekážejícím pádem do výmolu při natáčení jakékoliv pornografické obezličky českého filmu? Je skutečně možné, že by národ jako celek, byl schopen za čtvrt století ztratit veškerý smysl pro humor? Vytunelované podniky, státní kasa? Nic mě ovšem neděsí víc, než vytunelovaný smysl pro humor.

Jak z toho ven? Najděte v sobě zase ten bystrý humor, který jsme si přisoudili. Zašvejkujte si. Dejte si po hrabalovsku po držkách a zapijte to pivem. Ignorujte ten průjem průmyslového humoru, protože vaším humorem je skutečná sranda, ne její komerční předstírání, které jen staví mosty mezi reklamními spoty. Buďme zase těmi, kterým není nic svaté… a tenhle znáte, potká se žid s cikánem v Osvětimi…

Sranda holt musí bejt.

Vlkův dodatek:

Někdy něco máte v  hlavě  a nevíte co. neumíte to ani pojmenovat, ani uchopit. Mluvím konkrétně o sobě. Ano něco na tenhle způsobe mi už hodně dlouho sedělo někde  vzadu v hlavě. Věděl jsem, že tam něco je, ale nevěděl co. Až přišel tenhle článek od Surikaty… A rozbřesklo se mi – z běžného života se opravdu vytratil humor…  Jen jsem to neuměl pojmenovat. Ale cítil. Proto dávám každý den nějaký ten vtip nebo nevtip….

V jednom se Surikatou  ale nesouhlasím a souhlasit nebudu. Nikdy. Odmítám, aby Kosa byla Charlie Hebdo. Aby jí nebylo vůbec nic svaté! Jisté hranice  se nikdy nemají překračovat. Pokud  se z humoru nemá stát jen škleb cynika. Proto se na Kose nikdy nepotká žid s cikánem v Osvětimi. Ale v tom zásadním – že se, oproti době popřevratové, vytratil humor, má Surikata  recht!  Když nad tím tak přemýšlím – je na tom něco divného? Skoro bych řekl, že to tak muselo skončit. Těch posledních 26 let většinou rozhodně nebyla žádná sranda!

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.