NABITÝ ÚNOR


napsal Xaver

 

Jeden můj favorit mezi českými spisovateli už asi před deseti roky opakovaně psal, že s tímto světem stále víc a přesněji nesouhlasí. A pak ten svět dlouhodobě pitvá, pitomosti a nezákonnosti trhá na cucky, strefuje se do té či oné instituce nebo politiků atd. V žaludku mu leží stejně tak česká jako evropská zkažená politika. A předpověděl, že to nemůže dopadnout dobře, ale on že už u toho naštěstí nebude…

Kdyby mohl ze své valašské otčiny vidět na současný internet (možná vidí, vybral si hrob na kopečku), měl by veliké zadostiučinění. Totiž zjistil by tam z prohlášení různých „předpovídačů“, že právě v tomto roce se může ta jeho tucha naplnit- svět totiž mají čekat například samé přírodní katastrofy, veliké stěhování národů a dokonce i válka atomovými zbraněmi (prohlašuje tu vysloužilý generál, onde renomovaný politik).

Ty zprávy na internetu mohou vážně vyvolávat neklid, i když „realizace“ některých se nevztahuje bezprostředně k tomuto roku. Jen pár příkladů z ledna:

– Pákistán je klimatická bomba, která hrozí explodovat emigrační vlnou.

– Yellowstonská erupce – sbohem Spojené státy.

– V USA vymírají včely takovým tempem, že lidem hrozí nedostatek potravy.

– Z téhle předpovědi meteorologů vám ztuhne úsměv. Čeká nás pořádná hrůza.

– Ruská veřejnost se obává příchodu nejhorší krize.

– Čeká nás rok teroru a evropské 11. září.

– A to neuvádím časté temné náznaky finančně ekonomického kolapsu světových rozměrů, vysílané z různých koutů světa.

Proroky, jasnovidce a vědmy všeho druhu a úrovní navíc podpořili numerologové rozkladem číslovky s podezřelým nádechem, označující tento rok: 666+666+666+6+6+6=2016. V těch šestkách má být zakódovaný sám satan, a tudíž mějme se všichni na pozoru. Na slabší nátury ta zvláštní rovnice může jistě působit poplašně, to nelze bagatelizovat. Napětí ještě zvyšuje ohlášené dvojí částečné zatmění slunce a jednou také měsíce, a i ten přechodný rok sám pověrčivým také ke klidu nepřidává…

No, jak já říkávám, nějaký úvod musí vždycky být, ale z gruntu realisté a optimisté to strašení nejspíš hodí za hlavu. Tak učiním i já, dobrými i špatnými časy otloukaný realista a založením „praktikující“ optimista. Nicméně jedna zmínka v tom minulém odstavci se stane východiskem tohoto příspěvku: je to ten přechodný rok, s nímž se náš kalendář vypořádává vždy v únoru. A tak mně napadlo podívat se v pramenech, jaké lidi a události, resp. jaká jejich kulatá jubilea, na ten mimořádný měsíc připadají; a jestli tam už není nějaká osudová souvztažnost s těmi předpověďmi…(Není!) Je jich moc, těch událostí, ale já selektivně a subjektivně připomenu jen pár – “pěkných” i těch, která se do historie zapsala zkázou, utrpením a hekatombami mrtvých.

Před 75 lety (12. 2. 1941) obdržel první člověk na světě, londýnský policista, antibioticum, nazvané jeho objevitelem penicilin. Nemocný ale stejně zemřel. Ošetřovatelé totiž ještě nevěděli, že se musí podávat opakovaně, po delší dobu. Resp. ani nemohli, protože víc dávek neměli. Kdo byl ten objevitel?

Jeho jméno je Alexander Fleming. Narodil se 6. 8. 1881 jako sedmé dítě z osmi skotskému statkáři a zemřel náhle 11. 3. 1955 ve věku 74 let. Vystudoval chirurgii a v 1. světové válce působil jako vojenský lékař. Při tom zjistil, že tehdy používané léky proti infekcím v ranách škodí zdravým buňkám. Začal tedy hledat látku, která by to změnila, ničila jen bakterie.

V roce 1928 zapracovala náhoda, ve vědách tak častá. Jedna z jeho laboratorních kultur se na vzduchu nakazila plísní, kolem které se bakterie rozložily. Tak objevil, že látka je pro stafylokoka a jiné druhy bakterií jedovatá, a nazval ji penicilinem (podle oné plísně).

Trvalo ale vice než deset let, než další specialisté vynalezli postup k výrobě čistého penicilinu a k jeho masové produkci. Od té doby léčí řadu nemocí, jako zápal plic, zánět mozkových blan, otravu krve, syfilis a kapavku, zánět průdušek, otravu krve a jiné. Jeho dobrodiní ale zůstane také navždy spojeno s 2. světovou válkou, během níž zachránil penicilin životy desetitisícům raněných spojeneckých vojáků…

Zajímavost: Jistý Jiří Fragner ze starého rodu lékárníků v Praze na Malé Straně zdědil po předcích továrnu na výrobu léků v Dolních Měcholupech (dnešní Zentiva). Podporoval výzkum a v roce 1944 za zády Němců se zde pod jeho vedením také podařilo izolovat penicilin pod názvem Mykoin BF 150. Průmyslově se začal vyrábět v Roztokách u Prahy už v roce 1949.

Datum 21. 2. 1916, tedy před 100 lety, je spojeno se zahájením bitvy u Verdunu, která pak trvala téměř do konce roku. V prvních hodinách vystřílela děla 80 tisíc granátů a do bojů se postupně zapojil milión vojáků. Právem se o ní hovoří jako o nejkrvavějším zápase všech dob. Během ní se plasticky projevily chyby či um generálů na obou stranách a v jejich důsledku patřičné utrpení mužů v zákopech a ztráty na životech; aby se nakonec štěstí přiklonilo k Francouzům, jež přineslo jejich vítězství nad Prusy.

To štěstí otevřela akce, při níž francouzská dalekonosná děla trefila “naslepo” německý sklad 450 tisíc odjištěných dělostřeleckých granátů, který byl v mžiku zlikvidován. Podobnou náhodou byla zničena i pruská těžká děla. To byl začátek vítězného obratu. Bitva o pevnost Verdun vzala život 436 tisícům Prusů a 535 tisícům Francouzů. Na každý hektar země kolem Verdunu dopadlo asi 50 tun munice (to je asi 5 kg železa na m2), jejíž roztroušené zbytky se tam nalézají dodnes.

Na bitvu upomíná vysoký památník-socha ženy, která má prst přes ústa. Jako by nabádala živé k tomu, co stojí napsáno na podstavci: “BUĎTE TIŠE, HRDINOVÉ ODPOČÍVAJÍ.”

V těchto létech válečné vřavy dožíval – sužován nemocemi a bolestmi – poslední část své pozemské pouti v ústraní, ve svém domě na Cote d´Azur francouzský malíř Pierre-Auguste Renoir. 175. výročí jeho narozenin připadá na 25. 2. 2016.

Snad v žádném jiném oboru novoty, nové styly nedochází uznání po tak nevyzpytatelné cestě jako v malířství. Tento umělec je toho nejlepším příkladem. Narodil se v rodině krejčího a už ve 13 letech si musel sám vydělávat jako malíř porcelánu v továrně. Později se také z důvodů vydělávání na základní životní potřeby věnoval malování nástěnných dekorací, vějířů apod.

V roce 1862, v jednadvaceti letech začíná studovat na École des Beaux Arts v Paříži. Studium doplňuje častými návštěvami Louvru. Během této etapy poznal Clauda Moneta a jiné malíře, jimž bylo vlastní malování v přírodě. V roce 1864 vystavuje několik svých obrazů, avšak uznání se nedočkal. Kromě přírodních motivů maluje za podpory mecenášů i portréty.

Díky tomu, že známý obchodník odkoupil mnoho jeho obrazů (přestože na výstavách impresionistů propadaly), mohl si založit v Paříži vlastní ateliér. Nadále maluje svým vlastním osobitým stylem, za který byl mnohými odsuzován, a vytvořil v něm řadu dnes vyhledávaných děl.

Ze studijních důvodů také cestuje (Alžír, Řím, Madrid, Sicílie) a střídavě se věnuje krajinomalbě i malování portrétů, hlavně své rodiny, případně aktů. Ke konci století už ale bojuje s postupující chorobou a je dokonce upoután na vozíku. Na sklonku života už na klasická plátna ani není schopen malovat.

Nakonec se ale přece jen dočkal všeobecného uznání, když jeho díla jsou umisťována na přelomu století v Louvru vedle starých mistrů. Tam si je také naposled v roce 1919 prohlédne. Umírá 3. prosince 1919 ve vesničce Cagnes-sur-Mer.

Přesně 25. února 1991, to je před 25 roky, byla rozpuštěna Varšavská smlouva, vojenské společenství (nejdůležitější vedle RVHP) několika socialistických států. Mnohým toho dne svitla naděje, že hrozba válek v Evropě se odsouvá do nedohledna… Aby však zklamaně přihlíželi dnešním krvavým akcím na Ukrajině, přímo v lůně bývalého Varšavského paktu.

Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci byla podepsána 14. 5. 1955 ve Varšavě. Jejími členy se staly Bulharsko, Československo, Maďarsko, NDR, Polsko, Rumunsko, SSSR a Albánie (která v roce 1969 vystoupila). Ve zdůvodnění vzniku se (hezky) hovoří o tom, že na jejím základě se bude upevňovat přátelství, hospodářská spolupráce a kulturní styky, ale musí se “respektovat přitom zásady samostatnosti, suverenity a nevměšování do vnitřních záležitostí druhých členských zemí…”

Po brutální okupaci Československa v srpnu 1968, flagrantně porušující tuto zásadu a perfidně označované za “bratrskou pomoc”, se ovšem pravá podstata Smlouvy nesmazatelně vyjevila všem, kdo chtěli vidět: jejím podepsáním sledoval SSSR v podstatě jediný cíl, a to udržet svá vojska v NDR, Polsku a po srpnu 1968 i v Československu; pod průhlednou záminkou “protiváhy” NATO.

Vlna historie, která se ke konci století “převalila” přes celý socialistický tábor, vzala ovšem s sebou i tento nerovnoprávný pakt. V souvislosti s německým sjednocením vystoupila v roce 1990 NDR, a zbylých šest států se pod tlakem společenských a politických okolností dohodlo uvedeného dne na jeho rozpuštění. Povinnost “vzájemné pomoci” tak zanikla, a každý stát se k zajištění své bezpečnosti vydal znovu vlastní cestou.

Nenadán schopností předpovídat, píšu místo toho přání, abychom únor 2016 přežili (ještě) bez velkých krizí a otřesů…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.