Zpráva o knize


napsala veverka

Dostala se mi do ruky „Monografie Hořovicka a Berounska“, díl I., 1918-1928, kterou „společnou prací učitelstva vydal redakční kruh učitelstva za řízení okresního školního inspektora Jindřicha Jůny nákladem vlastním, tiskem České grafické unie a.s. v Praze“ r. 1928.

Ta kniha je úžasná. Poctivá, to především. Zvolenou oblast („naše Podbrdsko“) popisuje všestranně, důkladně a podrobně, od geologie přes rostlinstvo, zvířenu, archeologii, účast na velkých i malých dějinných událostech až po národopis. Mapky, grafy, rytiny, fotografie, tabulky, seznamy, přehledy, čísla, úryvky dokumentů, stovky konkrétních údajů. Kolika nadšencům stálo za to věnovat dílu hodiny a hodiny mravenčí práce – pomyšlení na to bere dech.

Krásná čeština, i po téměř devadesáti letech srozumitelnější než mnohé dnešní texty. Kvalitní tisk na kvalitním papíře. A hlavně: neokázalé, obyčejné vlastenectví. Skoro každá věta prodchnuta láskou k vlasti, úctou k národu, obojí zcela přirozené, prosté jakéhokoli patosu. Hodnoty dávno prověřené, naprostá většina společnosti je sdílí a nikoho ani ve snu nenapadne je zpochybňovat. Žádný relativismus. Hrdost na poctivou každodenní práci obyvatel kraje, ať už vesnického řemeslníka nebo lékaře či univerzitního profesora. Vzkaz z časů, kdy „vzdělávat a vychovávat nastupující generaci a vést ji k vlastenectví“ nebyla směšná ani sprostá slova. Práce pro národ a služba vlasti jako samozřejmá součást běžného života, nikoli v podobě vzletných frází tesaných do kamene. Desítky příkladů konkrétních projevů prostého vlastenectví lidí z Podbrdska, od jmen dávno zapomenutých až po Josefa Jungmanna (pocházel z Hudlic) a Františka Palackého (narodil se v Hostomicích).

Žádný feminismus, gender, lidská práva utržená ze řetězu, multi-kulti, existence bůhví kolika pohlaví a svobodná volba mezi nimi, regulace celého vesmíru i s okolím a další šílené nápady z Bruselu, politická korektnost, diskriminace pozitivní, negativní a kdoví jaká a koho všeho ještě, zběsilé vládní i nevládní organizace páchající „dobro“ hlava nehlava. Všechen ten záměrně vytvořený, nesmyslný a velmi nebezpečný balast, který nám už léta zbytečně otravuje život. Zvykli jsme si, provází nás každý den, už jsme zapomněli, že taky někdy neexistoval.

Vím, každá doba má své problémy a -ismy. Jenže z té knihy dýchá svět jaksi uspořádanější a normálnější, než je ten náš současný; černé bylo černé a bílé se prostě nazvalo bílým, aniž bylo třeba se za to na všechny strany omlouvat a vysvětlovat důvody. Muž, žena, děti. Staří, mladí, paměť generací. Setí a sklizeň, buď bohatá nebo mizerná. Jaro, léto, podzim, zima; sucha i povodně, kvůli nimž se nesvolávaly celoplanetární konference. A ještě něco: jasný morální postoj jako kotva – ten a ten čin je hodný odsouzení, onen naopak chvályhodný. Nikdo z autorů ale nemoralizuje, nepotřebuje definice chování mravného a nemravného – stačí volba slov a kontext.

Kotva, zakotvení… při čtení jsem si znovu uvědomila, jak nesmírně důležité je někam patřit, mít pocit i vědomí sounáležitosti, společných kořenů a hodnot. Zní to pateticky, ale je to jednoduché: „Nehrál jsem s nima kuličky,“ vyjádřil Jan Werich podstatu věci geniální zkratkou po návratu z amerického exilu.

Dost dlouho mi trvalo, než jsem se pořádně začetla, ale pak to stálo za to. Posuďte sami. Nejraději bych opsala půl knihy,

Úvod.

Vlast není jen zeměpisný pojem; její jméno vybavuje představy neskonale hlubší a krásnější. Uvědomělá láska k vlasti roste se znalostí země, v níž jsme se zrodili a s jejímiž osudy je nerozlučně spojen i osud náš, jako kdysi dějiny předků. Třeba tedy poznati lid, jeho životní podmínky a zájmy, jeho utrpení a radosti v minulosti i tužby v přítomnosti.

Každého roku o velikonocích zajížděl Karel IV. na Karlštejn, aby se tu oddával zbožnému rozjímání. Nástupcem jeho se stal nejstarší syn Václav IV., který si rovněž zamiloval naše Podbrdsko, ale po jiné stránce. Byl náruživým lovcem a proto pilně honíval v šumných hvozdech královských v našem kraji. O věci vladařské se staral velmi málo.

Rok 1523 zapsal se do duší našeho lidu podbrdského krvavým písmem neboť toho roku byla vybírána krutá daň. Berně byla trojí: 1/ na zaplacení královských dluhů; 2/ na válku proti Turkům; 3/ na vydržování královského dvora. V dějinách českých není příkladu, kde by daň byla vymáhána v takové hojnosti, v takové rozsáhlosti a s takovou přísností.

Dne 19. srpna 1862 spatřujeme zase naše Podbrdsko četně zastoupeno na velké národní slavnosti, která byla konána při zasazení pamětní desky Karlu Havlíčkoví Borovskému v Borové. Deputace z Hořovic, Hostomic a Žebráka šly společně do Prahy, odkudž se vydaly s pražskými hosty v počtu asi 500 přes Pardubice a Chrudim, kde počet putujících znamenitě vzrostl, do Trhové Kamenice, kde nocovali. Dne 19. srpna pospíchali pak k Borové, kamž se valily nepřehledné davy ctitelů Havlíčkových.Účastníků bylo na 50.000 na 2.000 vozech.

Kladení kamene k Národnímu divadlu ve dnech 15.-17. května 1868 zúčastnili se mnozí vlastenci z našeho kraje. Z Hostomic byla vyslána deputace, 12 členů pěveckého spolku šlo i s praporem. Na základě usnesení obecního zastupitelstva z 5. dubna 1866 věnovalo město Hostomice na Národní divadlo 100 zl., což svědčí, že město to stálo vždy v popředí národního a vlasteneckého hnutí. Naše Podbrdsko věnovalo kámen do základů Národního divadla. Byl vylomen na Zlatém Koni a vezen přes Zdice, odkud jej doprovodilo velmi mnoho účastníků.

Kromě panství šlechtických bylo v našem kraji rozsáhlé panství korunní – císařské. Politickou správu panství vedl vrchní, který měl k ruce justiciára, to jest vzdělaného právníka, pak kancelistu a několik písařů. Hospodářskou správu vedl ředitel (direktor), někde zvaný pojezdný, který měl k ruce několik adjunktů (příručích) a v každém dvoře šafáře a poklasného.

Národopis.

Touto statí nehodláme snad hlásati návrat k starým řádům a křísiti způsob dávného života svých otců, nýbrž hledíme jí zachytiti ráz staročeského venkova a zachovati tak budoucím pokolením zprávy, jak bydlili jejich předkové, jak žili, jaké měli zvyky a jaká byla staročeská domácnost, tak aby měli představu, v jakém prostředí tkvěly kořeny naší národní samostatnosti, a aby potomci naši byli vždy pamětlivi toho, že jest jejich svatou povinností zůstati vždy rázovitým lidem českým, byť halili svůj vnějšek do sebe modernějšího šatu.

Hlavou rodiny je otec, který řídí veškeré práce v hospodářství. Matka zase pečuje o domácnost a stará se o děti, ač i otec o ně dbá. Úcta k stáří bývala přísně zachovávána a rodiče k tomu měli děti již od útlého věku. Mladší musil poslouchati staršího, nejmladší všech.

Pec zastupovala v dřívějších dobách ložnici, jmenovitě dětskou. Ve Hředlích, Hostomicích a jinde dosud i starší využijí peci v zimě a v nedělním odpoledni po svátečním obědě si na ní sladce zdřímnou. Pro větrání bývaly v sednici nad pecí do komína díry, kterým se říkalo capouchy.

Do domácnosti nezbytně náležely různé nádoby dřevěné: na našem venkově štoudev, vědra s háčkem, na němž se nosí přes rameno, putny, škopek, díž s kopistí, máselnice s korbílkem a moutvicí, dřez, vany, konve, kbelíky (všeobecně belíky či kýble), necky, váleček, vál a okřín, to jest v lipovém dřevě vydlabaná mísa, v níž se zadělává. Tyto nádoby se ukládají většinou do komory dnem vzhůru.

Obilí se mlátí žentourem, někde však mají parní mlátičku, nebo i motorovou, z níž se dostane hned obilí čisté, kdežto, mlátí-li se žentourem, musí se je mlýnkovat. Potřebují-li dlouhé slámy do slamníků nebo na povřísla, vymlátí cepem. Mlatců bývá 3-6. Obilí se pak čistí na řítici, čtverhranném to dřevěném velkém řešetě, aby se zbavilo klasů a slámy. Pak se teprve mlýnkuje. Měří se na hl; do pytle se dává obyčejně 3/4 hl.

Stodola stojí skoro všude napříč dvora, aby byl do ní pohodlný vjezd. Jest rozdělena na mlat a obyčejně dvě perny, do nichž se ve žních ukládá obilí. Perny jsou od mlatu odděleny dřevěným pažením, které se jmenuje oploteň, jinde zátyň nebo záteň. Nad mlatem je patro, většinou jen z volně položených klad a prken, takže se po nich musí choditi velmi opatrně.

Velmi vydatným pomocníkem našich hospodářů býval slouha, který vypásal jejich dobytek. Byla-li obec větší a měla-li hodně různého dobytka, jako Hostomice, mívala až čtyři pastýře. Jeden pásl krávy. Ráno vyhnal, v poledne přihnal a ve 2 hodiny zase vyhnal a k večeru opět přiháněl. Slouha míval žílu 1/2 m dlouhou s ozdobnou rukovětí. Na žíle měl 3 m dlouhý bič z řemínků spletený, na jehož konci byla praskavka (tenký, roztřepený motouzek). Práskal vždy, když vyháněl; po cestě domů nepráskal.

Podbrdský lid je velmi pracovitý. Vždycky si najde nějakou práci, jsou-li jiné ukončeny, a činil tak odedávna.

Mateřství nemanželské:

Jako byla věnována všestranná pozornost vdaným matkám na Podbrdsku, tak zase svobodnou matkou bylo velice opovrhováno, neboť předkové naši byli velmi přísných mravů se zřetelem k chování svých svobodných dcer. Míti za svobodna děcko bylo velikou hanbou nejen pro děvče, ale i pro celou rodinu. O takové říkali u nás, že je padlá, nebo že se dopustila. Aby byla dána všem pannám výstraha, byly stanoveny před 100 lety na takovéto poklesky kruté tresty a proto případy takové bývaly velmi řídké. V Lochovicích stávala padlá u pranýře, který je teď ve sbírkách Národního musea. Když ve Zdicích přistihly sousedky záletnou ženu, sběhly se, ostříhaly jí vlasy, namazaly ji kolomazí a posypaly peřím, takže postižená nemohla dlouho choditi ven.

V dřívějších dobách nebylo diplomovaných lékařů na našem venkově tolik jako dnes, kdy v každém větším místě jest usazen obvodní lékař a kromě něho snad i jiní. Ve Hvozdci se pamatují, jak k nim z Hořovic chodíval doktor Žídek a léčil ponejvíce pouštěním žilou.

Nejlepší mouku pšeničnou jmenují v Praskolesích oka, v Běštíně vyražená, na Cerhovicku krupičková, v Budňanech kruchová a ve Hředlích cajková.

Přední místo v moučných výrobcích na Podbrdsku zaujímá Beroun svými chvalně známými berounskými koláči. Když v r. 1901 projížděli Berounem Francouzi, byli kromě jiného pohoštěni pečivem zvlášť umělecky vypraveným. Byly to kousky, které měly podobu trilobitů.

Z brambor připravují naše kuchařky i jemnější jídla, jako závin, puding a v Neumětelích znají malé bramborové buchtičky pečené na omastku, sypané perníkem a cukrem, kterým říkají burátka. Nejčastější omáčkou jest rajská, pražená, cibulová, houbová a koprová. Ve Svinařích připravují „kočičí svatbu“, to jest hrách a kroupy se škvarky.

Na Štědrý den zachovává se zhusta ještě zvláštní úprava jídel. Bývá hrachová, pražená nebo jikrová polévka, čočka nebo hrách, kuba, vdolečky se švestkami, někde vdolečky namáčené v horkém mléce a sypané mákem a ryby v různé úpravě.

Mluva.

Nějakého zvláštního typického nářečí naše Podbrdsko nevytvořilo. Podřečí je na přechodu mezi nářečím pražským a plzeňským. Časopisy a zvláště škola tříbí stále mateřský jazyk, takže dnes jsou německé zkomoleniny v řeči našeho lidu dosti řídké. Cizích slov užívají mnozí, aby ukázali, že také „něco“ znají. Ale velmi často se stává, že výrazu dobře nerozumějí, nedovedou ho tudíž správně užíti a věta dostane zcela jiný smysl než mluvčí mínil, anebo vypadne naprostý nesmysl.

Pověry všeobecné.

Z domova se má vykročiti pravou nohou, aby bylo štěstí. Kam nemůže čert, nastrčí bábu. Potkati bábu jest neštěstí. Rovněž fůra se slamou nevěští nic dobrého, zato fůra se senem zaručuje zdar našemu jednání. V pátek se nemá nic začínat, neboť v pátek jde vše nazpátek. Na koho se kočka po mytí podívá, bude bit. Drápe-li se kočka na koště, bude větrno. Prodává-li se mléko po západě slunce, nebudou krávy dojit.

Do kantorského nebe posílám tehdejšímu učitelstvu upřímné díky.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Veverčiny oříšky se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.