Věří křesťané v Boha?


napsala surikata

 

Z historie bychom měli být poučeni, že všechna náboženství pracují zcela bez Boha, nebo lépe, s Bohem jako pojmem, nikoliv jako se stavem věcí. Bůh byl a je jen jako mocenská páka, která, když se zarazí do správného místa, uvrhne lidstvo do temných politických a finančních machinací, kde je bit zásadně a pouze obyčejný člověk. A to Bohem, útěchou, láskou. Náboženství je parazitem evolučního procesu, stejně jako každá zpátečnická myšlenka, která je v rukou moci. Náboženství je potřeba nezaměňovat za víru. Náboženství je potřeba brát skutečně jako snahu určitých lidí o nadvládu nad jinými lidmi.

Stokrát opakovaná lež…

…není pravdou. Vtiskne se člověku pouze do podvědomí, takže ji poté vyhodnotí jako platnou a pravdivou, tedy takovou, kterou je potřeba se řídit. Zautomatizuje reakce. Jedná se o vnitřní mechanismus člověka, který se tím chrání před tím, aby musel každou situaci složitě a stále dokola vyhodnocovat. Člověk stále dokola nezkouší, zda se spálí o oheň, spálí se jednou a zahrne plameny do dějů, s kterými se mazlit nebude. Tuto metodu fixace lze uplatnit i na lidstvo jako celek. Historií ověřená fakta jsou zkušenostmi lidstva. Jedná se o kolektivní vědění. Jakousi společnou zkušenost, kterou si lidstvo personifikovalo do pojmu Bůh. Bůh jakožto vše.

Hněval by se Bůh, kdyby člověk nevěřil?

Bůh stvořil existenci. Řekl budiž světlo a světlo bylo. Řekl budiž Země a Země byla. Řekl budiž člověk a člověk se stal. Bůh je všemocný, vševědoucí, vševidoucí. Dokázal Bůh před započetím existence, před svým Fiat Lux, říci i budiž Bůh? Před stvoření existence bylo, vezmeme-li to doslovně, nic. V „nic“ není čas, protože v něm není nic. Ale Bůh z nic mohl pronést něco. Stejný problém mají vědci se svým Velkým třeskem. Bylo nic, které v jednu chvíli bouchlo a stalo se něčím. Je to bezradnost toho, jak vyjádřit budiž světlo bez použití Boha. Snad každý ve vědeckém vysvětlení musí cítit jisté nedostatky. Stejně jako v tom náboženském.

Bůh jakožto tvůrce, jakožto stvořitel všeho. Dokázal by takový Bůh odmítnout člověka jen proto, že se každou neděli nechodí klanět do kostela? Dokázal by pohrdnout a zavrhnout jeho existenci, které je původcem? Nebylo zavedeno klanění nikoliv Bohu, ale církvi? Tedy mocenskému pnutí, které si vzalo jako rukojmí právě Boha? Vezměme to jinak. V lidském těle jsou miliardy buněk, které si jen tak, pomalu, ale jistě, pracují na tom, abychom se my mohli pohybovat, dýchat, žít. Je možné, je téměř jisté, že buňky netuší, čeho jsou součástí, čemu pomáhají v existenci. Kdybychom se mohli ponořit do vlastních útrob a optat se jakékoliv buňky, zda věří v naší existenci, dostali bychom vždy odpověď ano? A kdyby odpověděla ne, snažili bychom se ji zabít, zavrhnout? Zahubili bychom v sobě skupinku nefronů, kteří se neklaní nám, ale třebas sousedovic Pepíkovi (a přitom pracují v náš prospěch, protože jsou v našich ledvinách, nikoliv Pepíkových)?

Věří tedy křesťané v Boha?

Kdyby bytí Boha bylo definováno a dáno právě počtem poklon v kostele, nebyl by to Bůh, ale modla. Zlaté tele. Což pro entitu, která pouhou myšlenkou mohla nakopnout veškerou existenci, zní hloupě. Dokázal by být Bůh natolik nízký, aby požadoval pokorný obdiv? Pokorný obdiv…není pokorný obdiv ideálem lidské mocichtivosti, která chce vládnout nerušeně a bez vzpouzení těch hluboko dole? Je tedy to, čemu se člověk klaní v kostele, jen dalším člověkem? Církví? Vkládají tedy věřící svou víru do rukou Bohu nebo církve?

Vlkův dodatek:

jsem přesvědčen že tenhle článek vyvolá silnou polemickou vlnu. Rád ji otisknu.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.