Polemika se surikatou -Věří křesťané v Boha? Nebo věří Bohu?


Napsal Trabant

 

Surikata napsal či napsala výbušný text, na který se pokusím reagovat.

Nejprve si utřiďme pojmy. Já v surikatině  textu nacházím několik pojmů, které vyžadují bližší pohled: Bůh, existence, víra, náboženství, církev, klanění.

Křesťanský Bůh (o tomto jediném Bohu totiž surikata píše) totiž ne „existuje“, nýbrž „je“. Ono „existovat“, latinsky „existere“ má totiž svůj počátek – „ex sistó“, stát, být odněkud, od určitého bodu – ekonomicky řečeno „mít začátek“, nábožensky řečeno „být stvořen“. „Mít začátek“, to je vlastnost nás všech a všeho toho, v čem žijeme, v čem „existujeme“, všeho, co „existuje“. A všechno, co má začátek, může mít a často má i konec, to další „ex“, nejen exit, ale i exitus. Bůh ale neexistuje ve smyslu „existere“, Bůh prostě „je“, z latinského „esse“, českého „být“. Deus est. Bůh je. Nemá smysl ptát se v Jeho případě po začátku či konci – ten je součástí bytí toho, kdo existuje, ne bytí toho, kdo prostě „je“ a jako „je“ stojí nad veškerou „existencí“. Lidskou odpovědí na Boží bytí je buď víra, nebo cokoliv jiného, shrnutého pod sběrný pojem opaku víry – pověry. Možnost nevěřit pro ty, kdo existují, neexistuje – věřím buď Bohu (víra), nebo čemukoliv, komukoliv jinému (pověra) – a rozdíl je dán oním vztažením k Tomu, kdo „je“, nebo k tomu, kdo (co) existuje. Víra jako lidská odpověď není konstatováním (to by byla zase jen pověra), ale existenciální důvěrou, v níž se ten, kdo „existuje“, spolehne na toho, kdo „je“, protože Ten jediný, kdo „je“, k tomu každého, kdo „existuje“ zve. Existenciální důvěrou rozumím stav, kdy navzdory všemu co existuje, je evidentní, dá se nahmatat, se člověk bytostně, se vší vážností, spolehne na Toho, který „je“, byť Jej nelze verifikovatelně evidovat, nahmatat. To spolehnutí říká: můj život nepatří mně, ale Tobě, nezáleží na mně, ale na Tobě, mé bytí je bytím jen v Tobě, ve mně je to pouhá existence. Obsahem víry je důvěra, spolehnutí, opření se o křesťanského Boha – důvěra, spolehnutí a opření rozhodné, byť zpočátku nesmělé a postupně zrající. Formu tomuto obsahu dává náboženství – jinak by se obsah rozbředl, rozlil, rozplynul do neurčita. Náboženství staví tomuto obsahu cestu k nám – přijď, slyš, rozhodni se. A církev je společenstvím, které se kolem tohoto obsahu semklo – a protože je společenstvím lidským, semklo se spíše kolem formy (náboženství) než kolem obsahu (víry). A tak v církvi potkáš lidi, prožívající formu natolik, že se klanějí náboženství (formě) a lidi prožívající obsah natolik, že se klanějí Bohu, a to určuje jejich životní projevy, jejich život, protože klanět se Bohu znamená Mu důvěřovat, spoléhat na Něj (ne na sebe, ne na něco/někoho jiného), opřít o Něj svou minulost (ať je jakákoliv), svou přítomnost (ať jakkoliv bolí) a svou budoucnost i svůj exitus a jeho dopad na mou existenci; toto klanění nachází v Bohu své bytí, svobodně se rozhoduje raději s Ním „být“, než se sebou „existovat“.

Víra znamená důvěřovat Bohu, vsadit na něj svůj život. Náboženství buduje cestu, staví směrovky k této víře. Církev je společenstvím semknutým kolem této víry. Ne každý, kdo patří k církvi, je věřící. Ne každý, kdo patří k náboženství, je věřící. Věřících je v náboženství i církvi menšina. Bible to nezastírá. Stojí za to ji číst. Vede od existence k bytí. A možnost našeho bytí strašně vadí tomu, komu záleží na tom, abychom jen existovali, protože nás jako své rukojmí do této existence uvrtal – ďáblu. A opravdu nejsme v pohádce Jana Drdy, ale ve skutečné realitě existence, realitě nezávislé na naší evidenci či neevidenci, na tom, zda jí věříš či „nevěříš“, zda ji máš za realitu či za pohádku. Pěkně a přístupně o tom všem píše třeba C. S. Lewis v knize K jádru křesťanství. A tak končím doporučenou četbou (nejen) pro surikatu J

Více o tématu najde zvídavý čtenář na toulkyknihou.wordpress.com

Vlkův dodatek:

Nijak mne nepřekvapilo, že  na surikatu reagoval zrovna Trabant. Spíše by mne překvapilo, kdyby se to nestalo. klidně přiznám,že s jejím článkem jsem měl osobně docela velký problém a že mi neseděl. Můžete si klidně říci -tak proč jsi ho vydával?  Protože  je Kosa širokonázorová a surikata, jakkoli mi její článek osobně nesedl, nepřekročila meze, které jsem si pro Kosu vytýčil. A právě články, které mi , řekneme, jdou proti srsti, beru jako zkoušku sám sebe. 

Pro nové Kosíře a těch je tu většina, přidávám upozornění, že archivu Kosy lze najít oddíl Trabantův nedělník, kde Trabant pro laiky velmi čtivě a poutavě vykládal kdysi pravidelně Bibli. Velmi lituji, že s tím skončil. Bylo to náramné čtení!

 A než jsem Trabantovu repliku surikatě zredigoval přišla mi další polemika k jejímu psaní- od nicku  Hlas  z Vysočiny. Tady je jeho úvaha:

Bohů je, bylo a bude spousta. Monoteistická náboženství a především jejich vykladači by byli proti, neboť oni mají jen toho svého, Jednoho. Člověk s odstupem by mohl tvrdit, že ten Jeden je skutečně jeden a různá náboženství si díky malosti svých proroků, vykladačů, kněží (říkejme tomu jakkoliv) jen tuto jedinečnost neuvědomili.
Ostatně i mnohobožství a různá přírodní náboženství, která uctívají předměty, modly ikony a kdoví co jiného jsou možná jen interpretací Jednoho Boha, neboť pokud stvořil všechno, je ve všem obsažen a může v tom být i nalezen. Stejně jako v člověku.
Říkat, že člověk je Bohem by asi zvedlo tlak leckterému věřícímu a to napříč církvemi, ale říci že v každém člověku je Bůh už  kontroverzní nebude.

Použiji-li příklad s buňkami a tělem, pak každá buňka je částí boha bez ohledu na to, zda tomu věří nebo ne. I ten nádor, zhoubně bující v našem tlustém střevě je součástí celku. Nechtěnou, ale přesto – součástí. Zvířata jsou také boží stvoření. Přesto si, patrně, Boha neuvědomují. Stejně tak mnoho lidí se cítí být nepoznamenanými Bohem  – Nevěřícími, chcete-li ateisty. Přesto jsou součástí něčeho, čemu nemohou úplně rozumět a na co nenajdou nikdy všechny odpovědi. Pak je tu někdo, kdo věří. Kdo si uvědomuje něco většího – říkejme třeba Boha. V našem těle je to co? Duše? Mozek? Ten si uvědomuje své já – tedy dle přirovnání ohoho Boha, kterého jednotlivé buňky nevidí a nechápou. Ten pak dává buňkám směr. Samozřejmě, že by fungovaly i bez tohoto udávání směru a uvědomování si sama sebe, ale určitě by se nemohly zlepšovat, cíleně měnit. Vlastně mohly, ale to už jsme u té opravdové víry a k tomu se dostanu dál.

Tedy máme člověka (Boha). Ten si rozumově uvědomuje své bytí (věří v tohoto Boha) a nějak s ním nakládá. Kouření, které tělu škodí je hřích proti Bohu (tělu). Ranní rozcvička je motlitbou, která by měla vést k posílení Boha. A těchto paralel bychom dokázali najít spoustu. Pocity, instinkty a podobně jsou projevem (nevědomým, podvědomým) víry samotného těla. Svaly reagují určitým způsobem na vnější podněty bez zásahu vědomí (církve?). Přesto „věří“ ve svého člověka, byť by ho asi ony svaly nedokázaly pojmenovat. vzpřimovače chloupků nám způsobí husí kůži, jako nutnou reakci na ohrožení Boha chladem.

Jednotlivá buňka nemusí přemýšlet, zda Bůh je nebo není. Je jeho součástí ať dělá co dělá. Stejně tak člověk je součástí něčeho, co nemůže ovlivnit ani pochopit. Pokud sám, nebo díky nějakému božskému vnuknutí přijde na nějaké vysvětlení své existence, pak se stává věřícím. V cokoliv. V Boha, techniku, vědu, peníze, ohořelý strom … Církev je pak skupina lidí, která si svou víru společně potvrdila, učesala a unifikovala. A šíří ji dál. Je na každém, zda mu víra presentovaná církvemi, náboženskými skupinami, kulty, sektami, vědci, nebo čím chcete, vyhovuje, nebo zda si najde víru svou (třeba v sebe sama). Ale nevěřící člověk neexistuje. Leda člověk, který si sebe a svět neuvědomuje a pak jsme někde na úrovni zvířat.

Církevní obřady jsou pak cestou k upevňování víry. K posilování Boha v každém z věřících. Stejně jako cvičení může tělu škodit, tak i obřady mohou škodit víře. stejně jako člověk sklouzne k zlozvykům o kterých ví, že mu škodí, tak i věřící sklouzne k praktikám a myšlenkám, které jsou proti Bohu a proti jeho víře. A stejně jednoduše si je před sebou samým odůvodní.

A co si z toho odnést? Sám za sebe se snažím hledat neustále toho boha. Nevěřím na Jehovu, Alaha, Višnu, bílou krávu ani hořící keř. A zároveň věřím, že každý člověk má nějakou svou víru a svéhu boha. Bojím se těch, kteří svého boha popírají, nebo si odmítají přiznat že něčemu věří. Bojím se těch. kteří cizího boha používají jako prostředek moci proti ostatním. Bojím se netolerance, která plyne z přílišné konkretizace a pokřivení boha. Třeba se někdo zamyslí.

Vlkův závěr:

Za sebe  říkám – oběma pánům -díky!

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Trabantův nedělník se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.