Další polemika se surikatou -tentokráte od Vidláka, Aves Passeri a Skaga


napsal Vidlák

Surikata ve svém článku pokládá několik otázek, které mě jako správného moravského evangelického Vidláka ihned zahnaly ke klávesnici. Ale hned na začátku musím říct, že na většinu otázek vlastně neznám odpověď. Je sice běžné, že křesťané v kostele odříkávají vyznání víry, znají ho nazpaměť, ale nakolik to berou vážně, to se špatně odhaduje. O těchto věcech se v moravských kostelích moc nemluví.

Tak jsem řekl, že to s odpovědí musím zkusit jinak…

Co takoví husité? Věřili v Boha? Celkem slušně pohnuli středověkou společností. Postavili se dokonce proti církvi té „nevěstě Kristově“ protože Boha a pravdu dali na čelnější místo. Co takový Hus? Věřil v Boha, když ještě na popravišti mu poroučel svou duši, jak zaznamenal Vavřinec z Březové? Co třeba Chelčický? Věřil v Boha, když v tom šíleném tanci kostlivců, do kterého vyústilo husitské hnutí začal volat po nenásilí?

Co takový František z Assisi? Jeho modlitbu určitě všichni znáte – trochu si zaveršuji – Bože požehnej mé snaze přímé, víc než být potěšen chci těšit jiné, víc než být pochopen, druhé chci chápat...

Bylo do dostatečně plné víry v Boha? Dobrovolná chudoba, dobrovolný odchod mezi lidi na okraji společnosti.

Co třeba Komenský? Pořád nám dávali za vzor jeho učebnice a Labyrint světa, ale to nejdůležitější, co napsal je Obecná porada o nápravě věcí lidských. Tam se to Bohem jen hemží. Co třeba bavorský arcibiskup (ať do toho netahám jen Evangelíky), který v obrovském nebezpečí za Hitlera zjistil, že náckové praktikují „ukončení neplnohodnotného života“ tedy zabíjejí mrzáčky a blázny. Způsobil takovou ostudu po celém Dojčlandu, že i Hitler musel udělat krok zpět. Také se to zaklínalo Bohem.

A věří Vidlák v Boha? Moji předci opustili vlast právě kvůli Bohu a svobodě náboženství, aby nemuseli snášet vnucený pohled na víru. Sto let to vydrželi pod Habsburskými úřady, sto let byli tajní nekatolíci. Pak udrželi víru další dvě století v místě, kde sice byla svoboda, ale také žádné výhody. V západních Čechách jsou v kostelích už jenom potomci těchto emigrantů za víru. Je to víra v Boha? Stačí jako důkaz víry v Boha, že se člověk postaví proti všeobecnému názoru, spolehne se na svou vlastní hlavu, poslechne své vlastní srdce, nenechá se znásilnit většinovým názorem a odmítne autoritu světskou i církevní?  A skutečně pak jedná podle své „víry“, nebrblá jen v hospodě na poměry, ale jde a nasazuje život i pohodlí. Je to víra? Pokud toto pro Surikatu víra není, pak křesťané v Boha nevěří. Nic jiného zajímavého se v kostelích totiž nenajde. Varhany a barokní hudba se hraje i v Obecním domě.

A teď druhá otázka. Zda se Bůh zlobí, když v něj člověk nevěří.  Osobně moc nevím, jak to vypadá, když se bytost teoreticky nekonečná, vševědoucí, alfa i omega, počátek i konec, jak to vypadá, když se zlobí. Je sice hezké si Boha popsat lidskými emocemi, ale když je někdo zároveň teď i zároveň předtím a zároveň potom, tak mám pocit že si s běžným pojmem naštvanosti moc nevystačíme. Maximálně  může mít člověk pocit, že se Bůh nějakou lidskou emocí projevuje.

Nicméně zatím jsem si nevšiml, že by na mě Bůh sesílal hromy a blesky pokaždé, když nejsem právě věrným křesťanem. Ani manželka mě neopouští, ani děti nezačnou mít špatné známky ve škole. Auto pořád funguje, v práci posílají výplatu.

Na druhou stranu, když je mi ouvej, to se člověk rychle rozpomene, že má teoreticky nějakého přímluvce, že by se mu hodila božská pomoc a nebeské východisko.

Spíš bych řekl, že když člověk Bohu řekne, aby mu do života nezasahoval, tak Bůh pokrčí rameny a nechá ho v tom. A nechá ho v tom během mládí, během zrání, během života i během smrti. Ano milý Franto, celý život jsi se mnou nechtěl mít nic společného a já jsem celkem nekonečně velkorysý, tak jsem tě v tom nechal a teď po smrti už to tak zůstane.

Křesťané se od ostatní populace neliší menším počtem hříchů. Ba možná ani menším počtem trestných činů. Vlastně ani ne tím, že chodí nebo nechodí do kostela. Křesťané se liší v tom, že si přejí, aby Bůh do jejich života zasahoval. Ta noční můra každého ateisty, že mu nějaký Bůh bude ovlivňovat život, to je pro křesťana stav, kterého chce dosáhnout. Aby Bůh měl jeho život v rukou. Křesťan se třese na to, že skrze svojí víru pochopí i ten nejmenší vánek boží vůle. Ano, často se pak stává, že má křesťanův život v rukou církev, nebo Biblí se ohánějící demagog. Nicméně snad alespoň občas se stane, že se najde nějaký husita nebo František z Assisi.

Tolik Vidlák

a ještě přidám, co mi přišlo od Aves Passeri

Psát o Bohu, křesťanství a křesťanech je velmi nesnadné. Psát o jakémkoli náboženství je nesnadné. Už jen z toho důvodu, že není jen jedno křesťanství, jen jeden „značkový“ křesťan. Nemluvě o tom, že nakonec často zjistíme, že i naše představa o Bohu se dost liší. Mají s tím problém i křesťané (a jiná „náboženství“). Proto tolik různých směrů. Jen velmi těžko můžeme napsat něco všeobecného, co bude i pravda…
Mluvit o Bohu, křesťanství a křesťanech pokud nejsme věřící a členové církve také není úplně jednoduché. Už jen proto, že naše představy o tom, co „oni“ mohou být na hony vzdálené tomu, co si o Bohu a své víře myslí (a jak ji prožívají) sami věřící.
Cokoliv tímto způsobem o náboženství prohlásíme, bude absurdní. Religionistika jako věda se snaží x články, x konferencemi a x teoriemi o náboženství mluvit už dlouhá léta. Ale ani ta se dodnes ničeho vlastně nedobrala :-) Čímž bych mohla svou reakci na článek o tom, zda křesťané věří Bohu, ukončit.
Ale přece.  Myslím, že jakékoliv reakce, které budou vycházet z vlastního přístupu k „Bohu“ a „náboženství“ (dávám ta slova do uvozovek, protože jsou to slova velmi nepřesná a zároveň naplněná neuvěřitelně bouřlivými konotacemi) mají smysl. Protože jen jedinec sám může říkat, co pro něj „Bůh“ a jeho víra znamená. Ateisté mohou také mluvit o tom, co pro ně „Bůh“ znamená, samozřejmě. V okamžiku, kdy začnou, mohou snadno zjistit, že každý mluví jen o té své představě. O svém prožitku. A ta nemusí mít s realitou vůbec nic společného. Ovšem Bůh není v žádném  náboženství nic, co by se mělo a dalo nějak připodobňovat k něčemu, o čem si můžeme udělat nějakou představu :-) V extrémním případě můžeme jít tak daleko, že prohlásíme, že žádný Bůh není. Z těch duchovních směrů buddhismus a taoismus například. Což vypadá na první pohled jako popření Boha. Ale na druhý pohled to vůbec žádné popření být nemusí. Jen sdělení toho, že pochopení Boha překračuje schopnosti našeho myšlení. Je takové neuchopitelné „nic“ (šúnjatá) plné možností. Proto se v něj ostatně věří :-) Protože hmatatelný důkaz Vám nikdo nedá.
Ono „nic“ plné možností nemusí být hned fyzické „nic“ ze kterého něco vznikne. Je to prostě jen prostor a to zcela otevřený prostor. Může se v něm zjevit cokoliv. Však to my sami velmi dobře z každodenní zkušenosti známe. Hlavně v naší hlavě :-)
Netvrdila bych, že Bůh je a byl jen mocenská páka. Tvrdila bych, že Bůh se mocenskou pákou stal. V lidských myslích a v lidských rukou. Ano „náboženství“ jako snaha o moc nad jinými lidmi (a „náboženství“ lze definovat různě a to i méně negativně) by se neměl zaměňovat s vírou.
Netvrdila bych, že Bůh je jen útěchou, aby člověk nemusel stále dokola něco vyhodnocovat. Tvrdila bych, že i tímto se Bůh stal. V lidských myslích. Pod vlivem lidských slabostí a lidské povahy. Bůh může nabídnout jistotu, pokud člověk tak děsně touží po jistotě. A ta jistota je pak jak zabetonovaná. Právě pro tu touhu a ten strach. Ale může člověka i znejistit. Může ho nutit, aby do svého rozhodování zapojil mnohem víc své vlastní vyhodnocení situace. Navzdory „davu“. Ostatně jak jinak vzniklo protestantství a spousta dalších odnoží hlavních náboženských směrů? Někdo byl v nějakém okamžiku s „Bohem“ a ne s „církví“ (tj. s oficiálně uznávanou autoritou, která převzala moc).
Bůh člověka v tom mém vidění neodmítá (ostatně co přišel dělat Ježíš Kristus? Přišel spasit hříšníky! Ne, opravdu nenosí dárky jen těm „hodným dětem“). To člověk sám odmítá Boha. Ať už pod tím „Bohem“ rozumíme jen slovo Bůh, nebo „náboženství“, nebo prostě to, co člověku přináší naplnění. Neříká Ježíš Kristus (nejsem kovaná křesťanka, odpusťte) něco o tom, že dává napít žíznivým? Po čem člověk žízní a jaký druh nápoje mu může „náboženství“ poskytnout? Aby mu po tom pak nebylo špatně nebo na tom nápoji naopak nebyl závislý?? :-)
Ano, pokorný obdiv je ideálem lidské mocichtivosti. Proto, podle mě, lidstvo s takovou chutí po téhle představě sáhlo a uzpůsobilo si ji k obrazu svému. Archetyp božství je totiž zatraceně mocná síla a kdo vládne touto mocí, má lidstvo v područí. Ale „Bůh“ opravdu žádá pokorný obdiv. Žádá, abychom zapomněli na své sobecké Já a podřídili své chtění „Jemu“. Abychom „obdivovali a ctili“ Jeho hodnoty a ne ty naše v domnění, že ty jsou ty správné. Nedělá to proto, že je to nějaký usurpátor moci. Dělá to proto, že „Bůh“ je to, co je nám vlastní. Je to život sám. Životu dal život a je absurdní zkoumat, co bylo před životem.
Kdo kdy zkusil nechat „Boha“ jednat ve svém životě, mohl objevit něco, co dělalo radost jemu i jeho okolí. Mnohem větší radost než to, co si kdy sám mohl přát a pídit se za tím. Kdo kdy zkusil nechat „Boha“ jednat, mohl zjistit, že když zapomene na to dětské „a já chci a chci a chci“, jinak nebudu šťastný nebo na ono dětské „tohle se mi nelíbí, toho se bojím, to neudělám, zahraňte mě“, tak objeví, třeba na chvilku, onen absolutně svobodný prostor, který tento „Bůh“ nabízí. Protože je to život sám a život bez „Něj“ je téměř roven smrti. Tento „Bůh“ nezabíjí ty, kdo „odpadli od víry“. To jen Muhammad jaksi nepochopil svou lekci. Kdo nevěří ve svou svobodu, ten doopravdy nežije. A to je ta největší absurdita „náboženství“. To, jak v té masovosti překroutili zvěst, která k lidstvu neustále chodí. Z „Boha“ udělali usurpátora a tyrana. Z „náboženství“ se stal, také, nástroj zotročení. A přitom je to vše o svobodě být sám sebou a respektovat přitom svobodu druhých být sám sebou…
Něco takového se nedá šířit násilím žádného druhu. Cokoliv druhým lidem neprospívá, ale nese to s sebou jen krev a utrpení, nebo i jen “ musíš se podřídit tomu, co říkám„, byť pod rouškou “ To Bůh ke mně hovořil“, to není z toho zdroje života, který má člověka utěšit. Muslimové si představují, že to oni jsou ti vyvolení, protože mají nějaký řád, který jim dává útěchu. Ale to není ta skutečná svobodná útěcha a ve chvíli, kdy stojí tváří v tvář té ohromné svobodě na Západě, tak se ukazuje, jak moc jsou Boží zákony, jak je chápou oni, slabé oproti svobodně prožívaným hodnotám…
Smutné.
Ateisté tohle překroucení vidí a takového „Boha“ odmítají. Bohužel s ním vylévají z té špinavé vody i to dítě… odmítají přesně to, co by je mohlo jednou udělat svobodné a šťastné. A tak tu běhají po světě ti, kteří věří v „Boha“ náboženství a o svobodě a opravdovém štěstí, které by poskytovalo svobodu a štěstí i druhým, si mohou nechat jen zdát. A navíc si myslí, že druzí propadli peklu. Nebo že je musí spasit. Mysl mají uzavřenou a cokoliv neodpovídá té jejich „Pravdě“, jak se ji naučili od kněze, imáma nebo rabína, považují hned za lež. Pak tu běhají ti, kteří takového „Boha“ nechtějí, ale svobodní a šťastní také nejsou, protože už dávno své štěstí vyměnili za to, co štěstí přináší jen krátkodobě. Západní způsob života nás vhání spíš do náručí psychiatrů, psychologů a doktorů, než by nás vedl ke spokojenosti. Myslí, že si mysl nenechali spoutat, ale i ta jejich je spoutaná. Tím více či méně sekulárním pojetím. Klasickou logikou, která nemůže proniknout k božskému paradoxu (znáte třeba zenové koány?). A pak tu běhají ti, kteří si myslí, že ví a že ostatní jsou děsně přízemní. A pak tu běhají ti, kteří nepatří ani k jedné skupině, ale jsou natolik polapení svými touhami a strachy, že mají strach se takovému Bohu-životu otevřít. A pak ti, kteří se mu otevřeli, ale na cestě k té opravdové svobodě a štěstí je ještě čeká spousta překážek….
Protože nikdo není dokonalý. Jen je otázka, zda má šanci se té dokonalosti alespoň přiblížit…
Nakonec ještě přidám krátkou repliku od Skaga

Surikata napsala hezký článek, kde se ptá, pokud jsem jí dobře rozuměl, zda křesťané věří v Boha či v církev, netuším, v co věří ostatní křesťané, potkávám se se skupinou z nich celkem pravidelně, ale nevyprávěli jsme si do detailu, v co věříme, v jakého Boha, jak jej kdo chápe, vnímá, cítí, zcela jistě jsme se nebavili, jaký je či jak si jej definujeme.

Pojem definice Boha se v tom článku taky objevil, promiňte, ale to mícháte hrušky a jablka, pokud věřím, tak co si budu definovat? Netuším, jak vypadá v detailu víra jiných lidí, vím, relativně dobře, jak vypadá věda, či jak má vypadat. Ale ten Bůh, v kterého věřím, ten je autorem tohoto světa, pro mě, my tento svět stále ještě nechápeme, obávám se, že o fungování tohoto světa víme asi tolik, jako ví o pravidlech šachu člověk, který projde třikrát kavárnou, kde dva jiní pánové šachy hrají a on se letmo podívá na šachovnici, to je prosím citát jednoho z mých učitelů na pražském „mat-fyzu“, ale opravdu se nechci hádat.

Stačilo mi, když jsem tady na tomhle bezva blogu před několika měsíci obrazně požádal „darwinisty“, aby respektovali princip falzifikace a tehdy jsem se v diskuzi dozvěděl, že jsem drzý. Přesně to mi říkali komunisti, když jsem se s nimi před rokem 89 hádal, proč dělají to, co dělají tak ,jak to dělají, nemá to cenu se hádat.

Vím, že se s mnoha kolegy křesťany neshodnu v pohledu na církev, zcela jistě já v církev nevěřím, či jak Surikata otázku položila, nevím, zda by bylo bývalo možné zachovat Kristovu zprávu, jeho vzkaz lidem, bez církve, která ta evangelia „do zblbnutí“ nechávala opisovat, jistě, také je redigovala a některá evangelia neopisovala, ale nebyla by zmizela všechna? První, patrně nejúplnější sbírka Kristových výroků označovaná jako Q se ještě nevykopala, nebo ano a nehodila se ke zveřejnění? Kdo ví, možná velcí kluci v církvi. Stejně tak nevím, zda Ježíš tu církev vůbec chtěl zakládat a když tak jak, ostatně z evangelií to nějak zvlášť nevyplývá, slavný výrok tuším v Matoušově evangeliu o „Petrovi a skále“ působí jako doplněk po pár stech letech, tedy myslím si.

Ne, nemám tuto organizaci, která sebe sama označuje za svatou, příliš v lásce, Ježíš nás nabádá, abychom byli hodní kluci a holky a církev to nahradila rituály, ano, ale na druhou stranu ona, tedy jeden její zaměstnanec, mě před asi padesáti lety dal můj první Nový zákon, kde je to, co Ježíš říkal, napsané, ne, nechci soudit, ostatně to je jedno z pravidel, z moudrostí, z rad, které nám Ježíš zanechal.

Autorce článku nějak vadí klanění se Bohu, moc to nechápu, úklona je forma pozdravu, obzvláště v některých kulturách, taky se trošku při pozdravu ukloním, projev úcty, cítím z toho, že se domnívá, že křesťané prostě lezou svému Bohu do zadku, no pokud někdo, pak je to trapas, protože Bůh, alespoň ten můj, je kapacita, autor všeho, ten to přece vidí, prokoukne, to ne, to je kontraproduktivní, promiňte, ale do prdele se leze blbcům, tak je to efektivní, to je cesta ke kariéře, k penězům, ženským a vůbec, ale u Boha, jak já jej chápu, je to hloupost aplikovat i když jak o tom přemýšlím může to být i projev strachu, upřímně, jak na nás lidi koukám, tak bychom se toho šéfa nahoře bát měli, takovej nádhernej svět nám dal zadarmo k užívání a my se takhle blbě chováme a takhle ho huntujeme a sami sobě děláme v tom ráji peklo ze života, jasně, zapomněl jsem, my ne, to ti druzí.

Měl jsem v životě štěstí, že jsem se setkal s velmi chytrými, velmi moudrými a velmi dobrými lidmi, ne vždy měla ty tři vlastnosti jedna osoba, při setkání s nimi jsem cítil, že jim nesahám po kotníky, v tom či onom pohledu, lze říci, že těm chytrým a moudrým jsem občas nerozuměl, Bůh je autorem tohoto světa, všechno vymyslel, alespoň ten „můj“ Bůh, takže vymyslel i tyhle moudré lidi, jak bych tedy já mohl rozumět jemu? Ani se příliš nesnažím, nemyslím, že to je náš úkol, smysl našeho života, ne, mnohem spíše bychom se měli snažit, ve vlastním zájmu, dodržovat těch pár jednoduchých pravidel, která nám tu Bůh prostřednictvím svého syna, posla, kámoše, vyslance, prostě Ježíše nechal, byli bychom totiž pak šťastní, každý sám, a díky tomu i všichni dohromady, alespoň myslím.

Vlkův dodatek:

Už jsem napsal včera, že  surikatin článek mi dvakrát neseděl.. A že jsem ho nevydával úplně snadno. Mimo jiné proto, že jsem věděl, že se dotkne spousty  lidí, kteří věří. Nakonec jsem rád, že vyšel. protože přišly tři naprosto skvělé texty  jako polemika!!! Ano, polemika má smysl. J , pro mne  -přinosnější než diskuse.  Kdybych ji byl otevřel pod surikatou, tak jistě by do ní zasáhl jak Vidlák, tak Aves Passeri, Skag, Trabant i Hlas z Vysočiny. Ale nebylo by to ono. Jednak by jejich příspěvky byly určitě utopené a hlavně, nepochybně by se strhla ateisticko věřící přestřelka? K čemu? Aby někdo vyhrál? Proč? K čemu nám to bude? Surikata předložila své vidění, Trabant, Hlas z Vysočiny, Aves Passeri,Skaga  Vidlák zase svůj pohled. Je na nich a na nás všech, jestli dokážeme najít nějaký společný průnik těch protichůdných stanovisek.  To má smysl. Nikoli vítězství jedněch nad druhými. NAvíc v internetové drbárně. Všichni jsme totiž dolních 10 000 000 a také čeládka boží. Tohle  žádná diskuse, a už vůbec ta krev, jak je v podobných případech běžné, nezařídí. Polemika možná také ne, ale může. Pokud budeme vyznávat ono moudré -žít a nechat žít.

A ještě jedna poznámka. Tímhle bych si dovolil polemiku k surikatině článku ukončit. Nevěřím, že by ještě někdo dodal nějaký další originální pohled od těch, co už zde zazněly. Díky za pochopení.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Vidlákovy podávky se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.