Terorismus je velmi rozmanitý fenomén a pokus o jakékoliv jeho vymezení je věc ošidná-polemika s panem Čermákem


napsal Leo K.

Článek Problémy měřítka jsem četl několikrát a pak ještě znovu a znovu. Snažil jsem se najít nějakou logickou nit, která by procházela jednotlivými odstavci jako jednotící myšlenku. Až mi blesklo hlavou, že nejde o myšlenku, ale o pocit. O emoci. Pesimismus a snad i fatalismus těžký a chmurný jako vojenská deka. Zvláštním paradoxem pesimismu je, že se vyskytuje v prostředích, kde se lidem nevede právě špatně; mohou si tedy pesimismus dovolit. Až nutkavě mi to připomnělo Spenglera…

Neboť každá kultura má svou civilizaci. Oba pojmy, které až dosud označovaly neurčitý rozdíl spíše etického druhu, jsou zde poprvé použity v periodickém smyslu jako výrazy pro pevnou a nevyhnutelnou organickou posloupnost. Civilizace je neodvratným osudem každé kultury.

V ní je dosažen vrchol, z jehož hlediska se ty největší a nejtěžší problémy historické morfologie stávají řešitelnými. Civilizace jsou nejkrajnější a nejumělejší stavy, jichž je schopen vyšší druh lidí. Tvoří závěr; plynou z vývoje jako jeho výsledek, podobně jako smrt vyplývá ze života, nehybnost z pohybu, zkamenělé velkoměsto z venkovské krajiny a stařecký duch z dětské duše (příkladem buď dórský a gotický sloh). Jsou neodvolatelným koncem, jehož lze ovšem znovu a znovu dosáhnout, neboť tak velí nejvnitřnější nutnost – to byl Oswald Spengler

Věděl jsem, že se musím ozvat. Ale dlouho jsem váhal nad způsobem jak. Článek mi svou stavbou připomněl dobu v mládí, kdy jsem experimentoval s fenmetrazinem.  /tedy pane Leo , to jste mne dostal 🙂 !!! – pozn. vlk/

Ten vyvolával myšlenkový trysk, tisíce myšlenek, ale obtížné bylo, nějakou z nich zachytit. Rozporovat jednotlivé věty nebo větší celky? Připadalo mě to malicherné. Je mi sice jedno, kdo zabil Litviněnka a když pozoruji přírůstek ledu v Antarktidě, tak se nebojím ani oteplování. Vím, ještě ze školy, že žijeme v době meziledové. Čí země, toho víra, není zas tak dávný názor. Je to závěr Vestfálské mírové konference v Osnabrücku a Münsteru z října 1648, kterou skončila třicetiletá válka. Ale to jsou nepodstatné drobnosti Takže přes to, že polemizuji s článkem, je polemika samostatnou úvahou.

Především jsem toho názoru, že slovo migrant je vhodnějším označením než slovo uprchlík, které v sobě obsahuje citový náboj. O tom, kdo je skutečným uprchlíkem před nějakou nespravedlností nebo jinou pohromou, by neměli rozhodovat amatéři, ale instituce k tomu určené. Také si nemyslím, že je správné se ptát kolik jich ještě přijde. To není hodné suveréna. Otázka by měla znít kolik jich ještě přijmeme, kolik jsme jich schopni opravdu integrovat. Strach z migrantů je zbytečný jsme-li to my, kdo je na tahu. Strach je třeba vymazat – a to dřív, než strach začne mazat židy, muslimy, Romy, důchodce a ty, kteří odmítají tancovat v reji nevinnosti s krvavým úsměvem. A propó – židé. Jejich judaismus je téměř do detailu shodný s islámem, jenom o nějakých 2000 let starší. Zakážeme také judaismus? Není vhodnější se podívat po příčinách kriminálního a teroristického chování?

Teroristické akty radikálních islamistů jsou umně medializované, přičemž povrchní pozornost a zjednodušená rétorika vede k vyvolávaní strachu a nejistoty. A to je přesně jeden z cílů, kterého chtějí útočníci dosáhnout. Se strachem veřejnosti se nedá pracovat inteligentně. Částečnou odpovědí na terorismus musí být garance bezpečí. Zlikvidovat Daesh, zatknout jeho rekruty. Ale musíme se také zamyslet nad politickými příčinami těchto násilností, nad příkořím a nespravedlnostmi, které na Blízkém východě vyvolaly důležitý ohlas, z něhož toto hnutí těží a v Evropě dnes probouzí krvelačné rekruty. Pokud pomineme krátkodobá řešení, jediná skutečná odpověď spočívá v uskutečnění – zde i tam – sociálního a spravedlivého modelu rozvoje. Dovolím si citovat francouzského ekonoma Thomase Pikettyho:

Je to evidentní fakt: střelný prach nerovností na Blízkém východě podporuje terorismus. Po anexi Kuvajtu ze strany Iráku v letech 1990-1991 vyslaly koaliční mocnosti své vojáky, aby navrátili ropu emírům a západním společnostem. Při té příležitosti bylo zahájeno nové kolo technologických a asymetrických válek: několik stovek mrtvých v koalici, která vznikla pro „osvobození“ Kuvajtu, oproti několika desítkám tisíc obětí na irácké straně. Tato logika dosáhla svého vrcholu během druhé války v Iráku, mezi lety 2003 a 2011. Asi 500.000 mrtvých Iráčanů proti o něco více než 4.000 zabitých amerických vojáků. A to všechno kvůli pomstění 3000 mrtvých z 11. září, kteří nadto s Irákem neměli vůbec nic společného. Tato realita dnes slouží džihadistům k ospravedlnění všech jimi vykonaných krutostí (moje poznámka – i my jsme se agrese zúčastnili).

Daesh, „Islámský stát v Iráku a Levantě“, vznikl následkem rozložení iráckého režimu a obecněji následkem zhroucení systému hranic, stanovených v oblasti v roce 1920. Zbývá jedna otázka: jak je možné, že si někteří mladí lidé, kteří vyrostli ve Francii, pletou pařížské předměstí s Bagdádem a snaží se tam importovat konflikty, které se zrodily tak daleko? Neexistují pro to omluvy. Snad kromě poznámky, že nezaměstnanost a diskriminace uchazečů o zaměstnání situaci nezlepšují. Evropa, která před krizí dokázala přijmout migrační proud jednoho milionu lidí ročně, dnes musí spustit svůj program integrace.

Byla to politika škrtů, která způsobila explozi národních egoismů a napětí identit. Pouze sociálním a spravedlivým rozvojem bude možné porazit nenávist. Konec citátu.

Teroristický islámský pseudofundamentalismus není spojen s prosazováním tradiční muslimské kultury (určité jídlo, oblečení, zvyky apod.), nýbrž s demonstrací a uplatňováním islámských symbolů bez ohledu na jejich kulturní původ. Není tedy způsobem šíření víry či ideologie typickým pro islámské náboženství. Radikální formy islámského náboženství a jejich výrazové prostředky vznikají jako reakce na odmítnutí integrace západní kultury do kultury islámské či naopak. Současné projevy fundamentalismu v islámském náboženství tedy nelze považovat za náboženské oživení, nýbrž postojový prostředek některých muslimů, čili muslimské menšiny ve styku se západní kulturou a ztrátou identity. Potřeba muslimů překonat pocity vykořeněnosti a bezdomoví, vede k naslouchání duchovním vůdcům, fungujících v rolích náboženských předáků. Náboženské podhoubí znásobuje efektivitu a motivaci k teroristickým činům tím, že se jedná o jakési performativní jednání s možností získat určitou popularitu, statut pro sebe či svou rodinu, byť za cenu oběti vlastního života. S představou násilných útoků jako aktů sebe prezentačního charakteru souvisejí i další prvky jako jsou jejich cíle, sdělení či symbolické načasování. Často dochází k změně demonstrovaných významů, kdy se i kriminální akt halí teprve ex-post do náboženského kontextu tak, aby dosáhl kýženého efektu. Další skutečností je, že akty teroru nejsou projevem moci daných radikálních skupin, ale naopak jakýmisi posledními záchvěvy rozpadající se instituce.

Zmiňované morální dilema: pomoci migrantům či je topit; není jen falešné. Ono totiž vůbec neexistuje. Jediný, kdo o něm mluvil byl Erdogan, když vyhrožoval EU. Nejsem si jist názorem, že turecký prezident by měl být evropskou morální ikonou. Jeho vystoupení ostatně nepřispívá ani názoru, že Turecko je řešením problému s migranty. V jednom ze svých článků jsem napsal, že Evropa je schopná se s migrací vypořádat, bude-li o imigraci rozhodovat ona a ne někdo mimo ní. Ropné monarchie, stejně jako Turecko jsou součástí problému a proto nemohou Evropě sloužit jako airbag. Když pomineme náboženský střet, je jasné, že ve svém celku je sociální a politický systém středního východu silně ovlivněn a učiněn zranitelným tím, že se tu koncentrují zdroje ropy. V ropných monarchiích si pak o toto bohatství dělí menšina, zatímco široké vrstvy obyvatelstva jsou bez občanských práv ve stavu polovičního otroctví. Přesto právě tyto režimy mají těžko pochopitelnou podporu tak zvaně západních zemí jako odběratelé jejich zbraní a investoři do islámské infrastruktury v Evropě. Je pro mě naprosto nepochopitelné evropské harakiri, které oslabuje své systémy sociálního státu ze tří stran naráz:

zaprvé zevnitř, když evropské vlády aplikují politiku škrtů,

zadruhé zvenčí, když Evropa svou zahraniční politikou destabilizuje především Blízký východ, kde se i z toho důvodu vytvořilo epicentrum terorismu

zatřetí shora, když probíhá proces oligarchizace EU bez posilování demokratických institucionálních alternativ.

Je jenom na nás, zda budoucnost bude patřit koncernům, korporacím a oligarchům. Tak, jako je tomu nyní ve Spojených státech, Rusku, Ukrajině či Africe. Těm nezáleží na národních státech, ale jenom na takových pravidlech, která jim umožní státy zneužívat. A překáží jim i EU. Až sem nás dovedli politici, kteří vystupují jen jako placení řečníci těchto korporací. Je smutné, že naše nečinnost, naše poblouznění se vyžívá v žabomyších sporech zda zakázat islám či schválit elektronickou daňovou evidenci. Není vhodné obrátit svou pozornost sem? Místo boje s virtuální entitou, kterou je víra v nadpozemské síly, se zaměřit na důslednou demokratizaci, na úsilí o co největší rovnost. Ten základní požadavek deklarace nezávislosti amerických států a základní požadavek Velké francouzské revoluce? Protože bez tohoto úsilí platí, že se na nás dnešní majitelé korporací se sídlem v USA mohou stoprocentně spolehnout úplně stejně jako se na nás mohli spolehnout někdejší komunističtí soudruzi ze Sovětského svazu.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.