K NavajaMMovu „Krátkému a ostrému filozofickému zamyšlení“


napsala Edita

 

Nejdřív: díky za to zamyšlení. Zkusím k němu přidat něco ze své praktické zkušenosti, pokud jde o klima v dnešní škole- myslím převážně ve škole základní- a také se pokusím přidat hledisko žáků, tedy jeden z dnešních žákovských pohledů na školu, který se mi zdá být typický. Je současně dosti odlišný od pohledu na školu mé generace, jak si ho pamatuji ze svých žákovských let.

Čerpám ze zkušeností své práce s dětmi, či spíše dětmi puberťáky. Narůstá mezi nimi počet těch, kteří jsou stiženi tzv. školní fobií. To vypadá tak, že dotyčný odmítá ráno vstát, resp. ráno před odchodem do školy se mu udělá reálně zle, nejčastěji ho bolí břicho, případně hlava, nemůže se najíst, zvrací. To vše provázeno obrovským, tj. objektivním skutečnostem nijak neodpovídajícím strachem a nechutí ke škole. Tj. jedná se většinou o žáky , kterým nikterak nehrozí propadnutí, či jiné reálné sankce ze strany učitelů.( Někdy to bývají děti ve škole šikanované, ale o těch zde nechci mluvit, aby se to nekomplikovalo.) Ale rodiče těchto dětí bývají nejčastěji mírní a shovívaví ve svých postojích ke školním výsledkům svých ratolestí. Kromě této fobie ze školy, ale takové dítě je neradostné, nebaví ho to, co dříve, uzavírá se, případně i hubne.

Matka takového dítěte se většinou lekne, píše dítěti omluvenky, chodí s ním po různých lékařích, aby se vyloučilo vážné tělesné onemocnění. Jsou-li rodiče starostliví a mají-li možnosti, snaží se svou ratolest potěšit různými dárky a vůbec citovou účastí. Nicméně se žádné tělesné problémy neprokáží a současně narůstá počet sice omluvených, avšak neodchozených vyučovacích hodin. A rodiče jsou posléze vystaveni hrozbě postihu kvůli zákonem ustanovené povinné školní docházce, kterou musí přece zajistit. Jsou tedy v pasti mezi svou rodičovskou starostlivostí , láskou a státní mocí. Ať chtějí nebo ne, mají občas na svou ratolest dosti velkou zlost- pochopitelně.

A dál: dítě samotné, když se ujistí, že se může svěřit se svými pocity vůči škole a učitelům, (a prosím předem, o shovívavost čtenářů tohoto textu vůči těmto puberťákům ), má obrovskou zlost na učitele, dosti často téměř na všechny, kteří ho učí, pohrdá jimi a kritizuje jejich vady s bystrým postřehem a sarkazmem, jak jen takové dítě umí, čeká od nich jenom podrazy a nespravedlnost vůči své osobě. O nějaké vážnosti a úctě k dobré autoritě se nedá vůbec mluvit. Takovým prizmatem nahlížený učitel je nicotná, ve svých reakcích nevypočitatelná osoba, která člověku nepředá nic užitečného, natož zajímavého, kterou ale musí poslouchat a podléhá její zvůli a vůbec netuší proč vlastně. Ve škole je zkrátka nuda.

Dvě věci na tom jsou pro mne zajímavé:

1. Z takového hlediska už dnešní děti nerozlišují,( tak jako to dělala má generace ve svém dětství) učitele na spravedlivé a nespravedlivé- což myslím bývalo za mých časů pro nás to hlavní. Člověk snesl přísného učitele, nebo dokonce, jak známo tito patřili k těm později nejčastěji vděčně vzpomínaným, byli-li jen obecně hodnoceni jako spravedliví. Pak- v druhém plánu se dřív rozlišovali učitelé na ty hodné, laskavé a na ty nebezpečné, vlastně zlé. A takříkajíc ve třetím plánu přece jen se rozlišovali také učitelé, kteří svému předmětu rozumí a umí naučit, a na ty druhé, kterým to tak nejde.Teď je dětský pohled na jejich učitele jaksi negativně „zglajchšaltován“.

2. Ve škole není žádná legrace, která by to břemeno školní povinnosti ulehčila. Jinými slovy jednak škola nikterak není hrou, kterou požadoval jak známo klasik již před několika staletími. Nudný bývá dokonce i tělocvik!! Ale ani žáci samotní si už neumí udělat ve škole legraci, ani ze sebe samých ani ze svých učitelů, myslím tím vytvořit si sami možnost uvolňujícího smíchu, sdílené zábavy. Právě to druhé, posledně zmíněné, je zarážející a alarmující. Uvolnění dostává pak častěji než za mýchmladých časů právě tu negativní, agresívní povahu různých šikan, ať už vůči spolužákům nebo i vůči učitelům. A ti, kteří mají s projevy své zlosti navenek takovýmto způsobem problém, pak právě třeba dostanou zmíněnou fobii.

Samozřejmě by se dalo toto téma dále rozvíjet , např. ve směru kritiky té dnešní rodinné, často neautoritativní, na slast dětí centrované výchovy, nebo také nevýchovy a chaosu v rodinách, kdy je pro rodiče pohodlnější nechat děti svému osudu. Ale to bych už překročila svůj původní záměr.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.