PESTRÝ JE LIDSKÝ ÚDĚL


napsal Xaver

 

Někteří říkají, že starý člověk má žít jen pro dnešek, nemá myslet ani na minulost, ani na příští den a dále. Moje máma to ctila a když jsem v jinošském věku ze zvědavosti příliš napínal strunu času, vrátila mě na začátek – ze svého pohledu správnými – slovy: „Ještě jsme nedožili rána…“ Já mám dnes ovšem s touto dosti jednostrannou zásadou veliký problém (na všechno by měly být aspoň dva názory, jinak se jedná o totalitu; a nejlépe tři – s tím vaším).

V minulosti se patlám každou chvíli, protože mě k tomu svádějí impulsy každodenního bytí, jako například: setkání s dávným známým, pěkná či smutná zpráva o kamarádovi, spolužákovi, pohled na rodinné fotografie, dárky, knihy, upomínkové předměty z cest a bezpočet dalších. Stejně tak dosti podnětů evokuje budoucnost, i když ne tak často jako v předchozím případě. Jeden z příkladů (doufejme zatím extrémních) přináší následující odstavec.

Naše poslední schůzka hodně starých, bývalých úspěšných inženýrů a ministerských hodnostářů se neobešla bez rozhovoru dlouhého přes dvě piva na aktuální téma: imigranti a muslimové. Přítel P. nanesl možná budoucí závažný problém nás všech, a to jak se zachová, až ho přijdou muslimové lámat, aby konvertoval (mezi námi – měl by to lehčí než já, protože je bezvěrec). A už prý má připravenou otázku: zeptá se, zda má vstoupit k sunitům nebo šiítům.

Pravil jsem mu normálně formálně: „Ty vole, když to bude sunita, podle jejich legislativy tě odbachne za to, žes vůbec pomyslel na jinou možnost. A když to bude šiita, podle jejich zvyklostí tě podřeže za to, žes vůbec pomyslel na jinou možnost.“ (Všimněte si, že se držím zásady aspoň dvou názorů.) A pak jsme společně přidali ještě něco dalšího už jen přes jedno pivo. Ale to nemůžu z dobrých důvodů přidat sem na Kosu…

Včera jsem se zase ve dvě v noci probudil a nemohl zabrat – celé čtyři nebo jen jednu hodinu. Kdo to občas prožíváte, dáte mi zapravdu: že ten bezesný čas se neskutečně vleče a zdá se, že nemá konce. Navíc, já už před mnoha roky zlikvidoval bicí mechanismus hodin, protože ta pitomá řada půlhodin a celých mě zvedala adrenalin tak, že spánek odháněla ještě do větších dálek.

Tak jako vždycky v podobných mukách, převaloval jsem utrápené tělo v posteli a v hlavě myšlenky, tisíce myšlenek…Kdyby těch nebylo, spánek by mě přemohlo mnoho rychleji. Mezi ty včerejší – bůhví proč – se mi přimotaly (kromě jiného) vzpomínky na velké světové události, jak jsem je prožíval, resp. jejich důsledky a jak mě dohání nebo dožene jejich ozvěna.

A zděsil jsem se: za dva roky to bude 50 roků od okupace země vojsky Varšavského paktu. Musel jsem si to několikrát přepočítávat pro zjištění, že jsem přibral už tolik roků, že ta lípa v naší chalupářské osadě zasazená „na počest“ té hrůzy už vlastně také není mladá. A v témže roce naše bleskově rozpadlá (vy si říkejte rozdělená) vlast by slavila sté výročí svého vzniku. Je mně líto, že tak krásného jubilea se nedožila.

Jiná událost, z níž zůstal už také jen prach, který ale na rozdíl od předešlého „zametu“ bez lítosti, bude už v příštím roce také slavit své sté výročí: Velká říjnová socialistická revoluce – VŘSR. Z dějinného pohledu spíše VŘPP – Velký říjnový petrohradský průser. Jak víme, dle počtu padlých a mdlého potůčku krve o žádnou revoluci nešlo, natož velkou, a o té socialistické raději nemluvě. S důsledky „socialismu“, k němuž údajně nasměrovala vývoj, se její děti i celý svět potýkají do dneška.

Ale tady se musím pro objektivnost pozastavit. Nový „řád“ nabízel mnohé, hlavně spravedlnost a rovnost, a proto se k němu hlásily a přidávaly milióny přesvědčených a věřících. Ti dokonce akceptovali i to, že jejich revoluce kromě jiných zel požírá milióny svých vlastních dětí, což ale bylo už nepřijatelné – kromě řady jiných známých důvodů – pro děti a vnuky těchto dětí. Už jim nemohla nabídnout nic, stala se brzdou a slepou uličkou vývoje, a proto ji v tichosti odklidili do historického depozitáře.(Ale na rozdíl od vás – některých – nemohu přísahat na to, že tam zůstane navěky.)

Byla vystřídána – zjednodušeně řečeno – „starým“ reálným kapitalismem s demokracií a jejími atributy na většině jejího původního teritoria. Ale co zjišťujeme po pár desítkách let její vlády? Že i tento systém se začíná zadrhávat, že tato podoba demokracie také nemůže přežít, protože „zmutovala“. Proměnila se ve vládu peněz, v jejímž rámci nemůže být ovšem o vládě demokracie řeč. Demokracie je bezesporu rozumný vynález ve srovnání s jinými formami vládnutí, ale „proti vůli peněz nezmůže žádný rozum nic“ (napsal L. Vaculík v jednom článku jako výraz určitého zklamání z popřevratového vývoje).

Je zřejmé, že při těchto „světoborných“ myšlenkách v hlavě se spánek nedá v krátkém čase přivolat. A k tématu se hodí přiřadit ještě jeden podnět, vedoucí k mému hlubokému zamyšlení a přemýšlení z poslední doby – reálný, nikoli snový. Není ovšem zas až tak výjimečný, je „ze života“.

Před nedávnem jsem se rozhodl splatit jeden starý dluh: navštívil jsem přítelkyni M. v jejím domově pro seniory. M. byla sekretářkou našeho výzkumného oddělení, mimořádně vitální, optimistická a pracovitá žena – takový dobrý duch pracoviště, kterého každý ctí. Za našeho pracovního soužití „nabouchala“ na archaickém psacím stroji tisíce stran zaznamenávajících výsledky našeho výzkumu plánovitosti a ekonomické integrace.

Už během aktivního života si tento domov vybrala, zamluvila a naplánovala si v něm dožití. Zatímco jsem u vrátnice zapisoval návštěvu, vycházeli kolem zřízenci s černou rakví. Objekt je obrovský, takže tato scéna tam nebude nic mimořádného. Na mě to ale nepůsobilo dobře – jako začátek návštěvy…

Ještě hůře mně ovšem bylo po vstupu do garsonky patřící M. V posteli ležel drobný tvoreček, který mě nepoznal – oba jsme se změnili. Kolem ní všelijaké páčky, vypínače, světýlka, nad hlavou visutá „hrazdička“ používaná u imobilních pacientů. A v rohu složený invalidní vozík. Plány naší milé M. s něčím podobným určitě nepočítaly … Nebylo snadné najít a udržet smysluplnou nit rozhovoru, ale zvládli jsme to, měla nakonec z návštěvy opravdovou nefalšovanou radost. V závěru se mne dle starých zvyklostí zeptala: „co děláš, co píšeš, co plánuješ“?

Už ani nevím, co jsem odpověděl jí, ale pro sebe jsem měl jasno: nic nepíšu (oprava: občas cosi na internet); a nic většího v mém věku už neplánuju, „ještě jsme nedožili rána“. A na chvíli jsem si vzpomněl také na „poučku“ starého Golda v románu J. Hellera, jíž jsme v práci občas v lehké nadsázce zlobili šéfa; totiž že nic se stejně nezdaří podle plánu. Avšak věren zásadě alespoň dvou možností na hodnocení věci, rozhodl jsem se pro tu správnější, moji, takže tomuto pesimismu musím oponovat: každému z nás se v životě plány, záměry, předsevzetí občas splní – někomu více, jinému méně.

To by mohla být zase má „poučka“ (i přání) na závěr.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.