Z dívčího deníčku v roce 2071


napsala Všudybylka

 

14.března 2071

Milý deníčku,

Dnes mám 11. narozeniny. I když u holek se to neslaví, tak já si to přece jen píšu, pro mě je to přece další krok do tajemné budoucnosti.

Zrovna jsem přišla ze školy, mám chvilku, než přijde otec z práce, takže jen ve stručnosti. Dnes jsem si uvědomila, jaké štěstí mám, že žiju v současné době. V hodinách dějepisu nám paní učitelka říkala, že dívky prý dříve chodily do školy spolu s chlapci (a to navíc nezahalené!), a když byly dospělé, zpravidla musely chodit do zaměstnání. Některé se dokonce celý život neprovdaly a vůbec jim to nevadilo! Taková ostuda, nechápu, jak s tím mohly žít a vrhat na svou rodinu takovou hanbu. Moje dvě spolužačky loni odešly ze školy, vdaly se, a mnohé dívky jim závidí, protože už jsou zaopatřené.

Mně se zdá, že mám na vdávání ještě čas, ale bude záležet spíš na našich, jak rozhodnou. Vím, že v tomto směru něco podnikají, ale otevřeně mi nic neřeknou. Osobně bych ráda dokončila školu, protože mě učení baví, i když vím, že ženám je vzdělání na nic, protože v domácnosti ho nepotřebují. Uvažuje se, že v budoucnu holky nebudou do školy chodit vůbec, protože stačí, když umí číst a psát muž, který přece rodinu živí. Někde na východě prý ještě existují primitivní země, kde ještě žijí podle starých pravidel, ale naštěstí tam naši stateční bojovníci zachraňují ženy od jejich těžkého údělu a učí muže, jak se k nim správně chovat. Také moji dva bratři tam bojují, ale nemám o nich žádné zprávy. Nejmladší je ještě moc malý, ale už se také pilně připravuje na tento úkol.

Psala mi dnes moje babička a přála mi k narozeninám. Neodpověděla jsem jí, protože nemůžu, ale vlastně ani nechci, protože se za ni stydím. Je totiž běloška a v hlavě to má všechno pomotané. Když jsem byla malá, vyprávěla mi pohádky, o kterých otec říkal, že to jsou výmysly. Když jsem u ní několikrát byla (než mi to naši zakázali), říkala divné věci a pořád jenom vzpomínala na své mládí. „Ještěže se toho nedožil dědeček“, říkávala. Patří mezi ty staré podivínky, které aby si nemusely nasazovat šátek, raději ani nevycházejí ven. Maminka je také bílá, a bez problému se dokázala přizpůsobit většině. Sice jsem ji tajně přistihla, že občas pláče, když otec není doma, ale každý má přece občas nějaké trápení. Ve škole máme také pár bělošek, vůbec jim nezávidím. Všichni se jim posmívají, nikdo s nimi nemluví a uvažuje se o tom, že budou chodit do speciální školy. Snad se jim podaří vdát se za správného muže, aby aspoň její děti nemusely tolik trpět.

No nic, slyším, že se vrací otec, tak zase někdy příště, deníčku.

Tvoje

A.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.