60 let od rozlomení Sedmé pečetě…..


Filmožrouti mezi Kosíř mne nyní nepochybně napadnou, že  se hrubě mýlím. Protože kultovnímu filmu Sedmá pečeť  Ingmara Bergmana letos nebude 60, ale „jen“ 59…. A přesto si dovolím tvrdit,  že Sedmá pečeť byla rozlomena na den přesně před 60-ti roky…

Ale než objasním, jak to vlastně  myslím, dám sem, stručný děj toho slavného filmu, jak je popsán ve Wikipedii… Znalci nechť mi tuto nutnou drobnost odpustí.

Antonius Block (von Sydow) je rytíř, který se společně s panošem Jönsem (Gunnar Björnstrand) vrací z křížových výprav a shledá, že jeho zemi sužuje morová rána. Zjišťuje také, že pro něj samotného si přišla personifikovaná Smrt (Bengt Ekerot). Smrt má ovšem i lidské slabosti a má zlomyslnou radost ze strachu, který v lidech vyvolává. Block nabízí Smrti šachovou partii, aby si prodloužil čas (což je ve skutečnosti předem prohraný boj). Znovu se také setkává se svou ženou Karin, kterou léta neviděl. Rytíř selhává ve své víře v Boha a ptá se po smyslu života. Boha volá, vzývá, ale z temnot se nikdo neozývá. Setkává se s rodinou potulného kejklíře Jofa, který ve svém těžkém životě přesto vidí půvab.

V jiné silné scéně se při upálení čarodějnice Blocka ptá jeho panoš, jestli v jejích očích vidí Boha nebo jenom prázdnotu. Block poznává, že bude raději zlomený ve víře, stále trápený pochybnostmi, než by uznal život beze smyslu. Jistý smysl najde v tom, že umožní útěk mladému páru a jejich dítěti.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sedm%C3%A1_pe%C4%8De%C5%A5

Starý rytíř se vrací z Křížových válek do vlasti zničené morem… hraje šachovou partii se smrtkou… je svědkem upálení čarodejnice a nachází smysl života v jeho chápání potulným kejklířem, aby seznal, že pro něj má větší cenu život zlomený  ve víře a se stálými pochybnostmi, než život beze smyslu. A smysl najde v umožnění útěku mladému páru…

Musel jsem si tohle ještě jednou zopakovat… Když jsem chtěl pochopit, jak se  asi cítil Nikita Chruščov, když    přesně na den před těmi 60-ti roky,  na utajeném zasedání XX. sjezdu KSSS, přednesl svůj historický projev o Stalinovi a jeho kultu osobnosti užaslým a zkoprnělým delegátům.

V té době měl nepochybně už Bergman dávno v ruce  scénář svého filmu a nic o Chruščovově řeči nejspíš netušil, natož, aby ji do filmu promítl. A Chruščov nemohl naprosto nic tušit o záměru jakého režiséra natočit , z jeho pohledu dekadentní  a nezajímavý film.

A přesto – když srovnáte obě věci – film i sjezd, starého rytíře vracejícího se z děsné války a s Chruščovem, s jeho obrovskou válečnou minulostí, kdy byl například rudým komisařem v občanské válce a stejnou funkci měl i za II. světové války, kdy politicky řídil obranu Stalingradu.  Rytíř se, po válce vrací do morové rány, a Chruščov? Do země, proti které morová pustina vypadala nejspíš jako ráj na zemi….

Rytíř si zahraje se  smrtí šachovou partii -Chruščov, v prostředí stalinského teroru, na kterém se ostatně aktivně hodně podílel, se zubatou hrál nepochybně vabank mnohokrát. U Stalina nikdo nevěděl dne ani hodiny.

Ta paralela  je opravdu úžasná. Oba viděli a popsali totéž ve stejném okamžiku. Oba vytvořili velkou věc….

Chruščov zlomil sedmou pečeť nejsvětějšího tajemství. Svými odhaleními a  a strhnutí  Stalina z podstavce zbožštění. 3 roky po jeho smrti dovolil něco, co bylo dříve nepředstavitelné a za co se bez mrknuté oka popravovalo – dovolil si a dovolil, v podstatě -nezastavitelně každému, pochybovat o nedotknutelné víře! Víře v neomylnost ateistického Boha!

To konkrétní zasedání sjezdu a samozřejmě i projev byly přísně utajené. Chruščov si nepochybně myslel, že  možnost pochybovat o nejsvětějších komunistických dogmatech se bude smět jen v tom nejvyšším a nejužším bolševickém gremiu…. Jenže  zapomněl na  staré moudrosti věků – jakmile otevřeš pandořinu skříňku, třináctou komnatu nebo zlomíš sedmou pečeť – vypustíš džina z láhve ven. A jak říká orientální moudrost – už ho zpět do té flašky nedostaneš…

Projev o kultu osobnosti začal žít svým vlastním životem. Vynesl se. takže sotva dostavěný Stalinův pomník v Praze byl odstraněn a nejen tam. Stalinovy třídy, ulice, náměstí a kdo ví co ještě, zažily vlnu přejmenovávání… Z knihoven se ve velkém vyřazovaly Stalinovy spisy. Povolen byl jen Lenin a Marx a Engels. Sovětské satelitní státy začaly svá vlastní účtování se  svými malými Staliny- místodržícími. Někdy to účtování bylo i krvavé – viz Maďarsko nebo Polsko.

Chruščov potom zorganizoval nebo nejméně spoluzorganizoval dvě nejhorší světové krize, kdy planeta byla jen mrňavý krůček od další a tentokráte úplně poslední světové války – myslím kubánskou a berlínskou krizi.  Na onen XX. sjezd se nepamatuji. Byl o půl roku dříve, než jsem začal chodit do školy, na ty dvě skoroválky už ano…. Na vyděšené lidi,stojící ve frontách před obchody a skupující všechno možné, protože ještě měli v živé paměti válečné přídělové hospodářství, na zděšené ženy, očekávající, kdy jejich manželé dostanou povolávací rozkazy, na spolužáky s uplakanými obličeji  ve škole, protože jejich tátové, kteří tvořili tehdy mobilizační jádra záložáckých jednotek už byli povoláni…. Netuším, jak by byl tehdy konal ocelový Koba Džugašvilli, ale  zažil jsem, jak reagoval Nikita Chruščov. Jeho ocelová tvrdost  došla nejspíš  v té chvíli ke stejnému poznání  jako starý rytíř Antonius Block  a dokázal se v klíčových minutách dohodnout s  JFK.

Oba   měli být už dávno  blahořečeni a to všemi církvemi, co jich na planetě je. Oba uměli tenkrát vyhrát i prohrát zároveň. Oba uměli zachovat mír. A neporazit toho druhého, aby neztratil tvář a ten mír mohl být uzavřen a dodržen. Obrovské umění, které umí jen opravdoví giganti! Které naprosto fatálně schází dnešním politikům  nebo spíše politikářům. A to i těm na nejvyšších světových mocenských postech. Kdyby ne, neměla by Kosa žádný důvod vycházet!

Přesto smrt číhala i na Chruščova.  za nějaký čas byl – po návštěvě Československa /sic!/ svými spolusoudruhy z politbyra – odvolen z funkce generálního tajemníka a nahrazen Brežněvem. Dožil v domácím vězení na dače v Petrovo-Dalněm, sedm let po mocenském puči zemřel v Moskvě ve věku 77 let.

Viděno zpět, dovolím si tvrdit, že to byla dodatečná pomsta za ta odhalení na XX. sjezdu a nikoli reakce na jeho samoděržaví, reorganizace a omyly. Že mu to pravověrní tenkrát spočítali, že zlomil onu pomyslnou sedmou pečeť  a připustil možnost pochybovat jednou pro vždy. Vždyť výsledkem byla uvolněná atmosféra šedesátých let a jejím vrcholem Pražské jaro.  Naprosto jistě lze konstatovat, že  bez Chruščovova tehdejšího projevu by žádný socialismus s lidskou tváří nikdy nebyl spatřil světlo světa. Protože právě možnost pochybovat  o „nejsvatějších“ principech a dogmatech stála u jeho zrodu. A proto také bylo smeteno. Kdo z vás pamatuje Brežněvovu teorii omezené suverenity a husákovskou normalizační bibli jménem Poučení z krizového vývoje a tuhou normalizaci 70-tých let, ví co mám na  mysli. Byl to pokus vrátit se zpět a zakázat možnost pochybovat.

Ale když už je džin jednou z láhve ven a je zaseto semínko pochybovačství…. Tak je zaděláno na to, aby se objevila postava kacíře -heretika. Vždycky tomu tak bylo. Takže dříve nebo později musel přijít nějaký ten Gorbačov… Opět se tedy  dopustím tvrzení, které nemohu nijak podložit – nebýt Chruščovova tajného  referátu, nebyl by Gorbi….. Gorbačov také – pochyboval…

Předválečná i poválečná komunistická ideologie měly jeden společný rys – bylo to daleko více náboženství  než politický směr. Kdo si dovolil zapochybovat, byl zavržen.Bez možnosti návratu a často, ba velmi často – to byl i konec jeho fyzické existence. A každé náboženství a slepá víra potřebovala a potřebuje svoje svaté a  bohy s věčnými a neotřesitelnými pravdami. Pochybování se nepřipouští! Nikdy a v ničem. Nemá li se zmargnalizovat vnitřním bojem jednotlivých pochybovačských skupin a mocenských centrer – viz například vícepapežské  kauzy v dějinách římskokatolické církve, či rozdělení jejího západního a východních ritů nebo evropské středověké náboženské války. Jakmile se pochybuje, padají svaté pravdy a kánony a bortí se svatí ze svých podstavců a zaniká víra nebo je minimálně neopravitelně otřesena…

V případě  zbožštění Stalina měl  svět, naprosto paradoxně, obrovské štěstí – že tenhle za živa bůh se objevil na světové scéně zrovna v době, kdy se lámal osud lidské civilizace! Jsem naprosto přesvědčen o tom, že s kýmkoli jiným v čele země, by bylo Sovětské Rusko svůj osudový boj s Hitlerem prohrálo. A s ním nejspíš i minimálně evropská civilizace, ne li celosvětová.

Chruščov užaslému světu a především všem spoluvěřícím ukázal druhou, děsivou tvář jejich boha. Byl to historický čin. Ve svých důsledcích vedl k pádu nejdříve kultu a následně celého systému. Bylo už dovoleno pochybovat!

Je tomu dnes přesně 60 let…

A ještě jednu poznámku – kdyby byla otevřena diskuse, jako že není a nebude, musela by se nutně vyskytnout otázka – vlku a proč kapitalismus nikdy  žádnou podobnou nebo alespoň přibližně srovnatelnou genezi neprodělal?

Takový Roman Joch / a podobní/ by nepochybně odpověděl – protože se nikdy nedopustil takových zvěrstev jako Stalin a komunistický režim. Což samozřejmě není pravda. Pokud nám zrovna světové dějiny nezačínají rokem 1917, ale  daleko dříve – například v roce 1642, či  1775 nebo třeba v roce 1789. Pro ty, co si už netykají s letopočty – ten první znamená občanskou válku vedenou Cromwellem v Anglii, ten druhý je rokem povstání amerických kolonií a ten třetí rokem pádu Bastily a vypuknutí Velké francouzské revoluce…. Sumář násilností, které těmito ději byly vyvolány a to celosvětově snadno Jocha spol. usvědčí z omylu.

Mám jinou odpověď. Je jednoduchá -PENÍZE! Kapitalismus jako takový  je postavený na honbě za penězi! Nikoli na ideových hodnotách – prachy jsou všechno a nadřazené všemu. O tom nikdo nemůže být pochyb a nikdo o tomhle pravidlu nemůže pochybovat. Všichni v něm žijeme každý den. Pochybnosti nejsou a nebudou připuštěny. Účty musíme platit denně. Prachy jsou nutnost i ideologie zároveň. S technikálií, nutnou pro každý vás krok nelze vést při ani připustit o ní  pochybnost. Jediná, která je možná, je aktuální nebo budoucí  výše její směnné hodnoty.  Takže Stalin prohrál s Chruščovem, Chruščov s Brežněvem a všichni s Gorbim. Ten nakonec podlehl -PENĚZUM…. I o tom je tohle dnešní zapomenuté výročí….

Ale stejně byl ten Nikita frajer!

 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.