DĚTI BEZ HRANIC


napsala Všudybylka

Vlkův úvod:

pouštím dnes dva příspěvky na stejné téma – šikana kantorky na pražské průmyslovce. Jak Anita , tak Všudybylka své příspěvky psaly nezávisle na sobě, aniž by jedna věděla o druhé. Téma je mimořádně závažné, proto jdou ven právě dnes. Může být, že vyvolají silnou polemiku. O mém přístupu k ní platí to, co píši u Anity. Navíc , v době , kdy rediguji tento článek se zdá být jisté, že od včerejšího rána jsem zase na cestách někde, kde nemám přístup k internetu. Ten budu mít až ve středu dopoledne, pokud všechno dobře dopadlo. Tímto se omlouvám, že nejsem schopen na nic a nikoho reagovat, pokud se tak opravdu stalo. Ale dejme slovo Všudybylce. Tohle je její, nikoli můj článek.

Už je to více než čtvrt století, co jsme dokořán otevřeli dveře novým ideálům a vizím poté, co nás samet něžně pohladil po unavených duších a my se znovu učili dýchat z plných plic. Vzduch  elektrizoval novými výzvami, které jen čekaly na své splnění. Nadšení provázely plamenné proslovy více či méně významných osobností, které slibovaly, že jednou doženeme náš vzor, západní demokracii, se všemi výdobytky, které s sebou nese. Euforie však zahalila mnohým zdravý selský rozum závojem zapomnění, který způsobil, že obdivovali lícní stranu mince, aniž by si pečlivě prohlédli také její rub.

Jedním ze základních zaklínadel západních hodnot je liberalizace. Po slovech totalita, normalizace, plánování, centralizace, atd. nám toto slovo znělo jako rajská hudba. Jako idea má jistě velkou hodnotu, ale jako ve všem ostatním záleží na člověku, čím ji naplní. Na počátku stojí krásná vize svobody, svobodomyslnosti, uvolnění a velkorysosti. Používání jakéhokoli principu má však určitá pravidla, která podmiňují jeho úspěšnost, užitečnost a prospěšnost z dlouhodobého hlediska. Ta však definována nebyla a to způsobilo pád a degradaci hodnot, které s sebou tato idea nesla. Není třeba zlovolně lát liberalizaci, ale je potřeba zamyslet se nad tím, jak člověk tento pojem oživil a jaké důsledky to přineslo.

Kam až zašla liberalizace trhu, o tom netřeba se více rozepisovat. V honbě za vidinou zlatého telete se tímto pojmem začaly označovat kdejaké podivné finanční praktiky, transakce a relokace kapitálu, hmotných i nehmotných investic. Než se stačil běžný občan rozhlédnout, karty byly rozdaný!, jak by pravil kovboj v béčkovém westernu.

O tom, kolik podob může mít žonglování s tímto pojmem, by mohli vyprávět také zaměstnanci ve zdravotnictví, sociálních službách a ve školství. Nedávná tragédie úmrtí psychicky zhroucené středoškolské učitelky je jen špičkou ledovce špatně pochopeného a zneužívaného slova liberalizace, který jako virus zachvátil rétoriku všech, kteří hovořili o nezbytnosti transformace těchto citlivých oblastí. Spolu se vstupem tržních mechanismů na tuto půdu se začalo pomalu vytvářet nestabilní podloží, které stejně jako zemětřesení přináší nepředvídatelné erupce.

V době, kdy se tyto principy začaly zavádět do školského systému, se současní studenti ještě vznášeli v meziinkarnačním hyperprostoru a pomalu se chystali na svůj pozemský start. Nyní spolu s dospělými sklízejí první dozrávající ovoce nově zavedených koncepcí, které má trpkou příchuť. Byl by to zajímavý sociální experiment, kdyby probíhal na čistě vědecké a hypotetické úrovni. Zde se však hraje on-line a bez možnosti korekce. Cynik by mohl namítnout, že celá evoluce lidstva je jeden takový spekulativní sociální pokus, ale zkuste to říct dceři utýrané paní učitelky, která nechtěla nic víc, než jen dobře dělat svou práci!

Zděšení, které vyvolaly nedávné události na pražské střední škole, nutí všechny klást otázky a hledat odpovědi. Co by se stalo, kdyby tečkou na konci příběhu nebyla smrt? S největší pravděpodobností bychom se o šikaně vůbec nedozvěděli. A to je přinejmenším stejně tak alarmující jako událost sama. Stejně jako nevíme o dalších případech, které se děly a dějí. Zarážející není pouze akt násilí, ale tupá lhostejnost a netečnost kolegů profesorského sboru, protože ataky nebyly ojedinělé, ale soustavné a dlouhotrvající. Tvrzení, že o ničem nevěděli, je přitažené za vlasy. Svým způsobem je zveřejnění otřesných záběrů mementem a varováním před mnohem horšími formami násilí ve školách.

Jaké nástroje mají v současném systému školství kantoři na zvládání problematických situací? Napomenutí, poznámka, dvojka či trojka z chování a dokonce ani podmínečné vyloučení nejsou konstruktivním řešením a nepředstavují pro studenty žádnou hrozbu. Jinými slovy – výchovný a korektivní efekt nula. Autoritě učitelů neprospívá ani hyperprotektivní postoj většiny rodičů, kteří jakýkoli pokus o nápravu nefunkčního vztahu studenta k vzdělávacímu procesu berou jako osobní útok a zpochybnění své rodičovské role. Sami tak dávají do rukou hůl svým mazánkům, kteří jí mohou kolem sebe mlátit hlava nehlava ve skálopevném přesvědčení o své nepostižitelnosti. Studenti, vědomi si své role cenné komodity, která významně ovlivňuje ekonomické hospodaření školy, mění své chápání hierarchie v komunitě třídy a přizpůsobují tomu své chování.

Je jednoduché označit hlavní aktéry šikany na střední škole nějakým příhodným pejorativním označením, zavřít je do klatby dentenčního či převýchovného zařízení a opájet se sebeuspokojením vlastní morální převahy. Odsouzení takového chování je samozřejmě v pořádku, ale vzhledem k tomu, že nejvíce morálně kamenují ti, kteří jsou současně zastánci liberalizace ve školství a ve výchově, se takový postoj ukazuje být poněkud farizejským. A hlavně, nepostihuje to příčinu tohoto fenoménu, neslouží jako prevence podobných jevů. O tom, kam až může vést temná cesta vedoucí k nedotknutelnému kultu „osobnosti“ dítěte, svědčí hysterické odebírání dětí rodičům v Norsku. V zájmu dítěte se jedná proti jeho opravdovému zájmu.

Když někdo hovoří o osobnosti, měl by nejprve začít zkoumat její definici. O osobnosti můžeme hovořit teprve s nástupem určitého stupně zralosti člověka, a to nejen tělesné, ale postupně duševní a v poslední řadě také duchovní. Aby dítě mohlo projít zdravým a přirozeným vývojem až k této úrovni, potřebuje především kromě zajištění základních životních potřeb také pocit bezpečí. To mu dodává nejen láskyplná náruč, ale také stanovování hranic, jejichž překročení by pro něj mohlo mít dříve či později vážné následky. Hranice obecně mají dvojí účel, jsou jednak omezením, na druhou stranu poskytují ochranu. V přeneseném slova smyslu představují určité morální mantinely, jejichž překročení společnost trestá. Tím chrání samu sebe i daného jedince, který tak může svou inteligenci a energii rozvíjet pozitivním způsobem. Poté, co se studenti stali směnným produktem v neúprosné ekonomické mašinérii, tyto hranice ztratily pevné kontury.

A bude hůř. Plánovaná inkluze, která je jakýmsi vyšším levelem liberalizace, je dalším z danajských darů západního trendu ve vzdělávacím a výchovném procesu. Pod vlajkou rovnosti a integrace může vzniknout výbušná směs nových deprivantů.

Nadanější děti mohou upadnout do apatie z nedostatku podnětů, méně nadané budou frustrované nebo naopak podlehnou falešnému pocitu vlastní geniality a pedagogové budou nervově vyčerpaní a demotivovaní. Úroveň vzdělání poklesne. Bylo by zajímavé dohledat příčiny rozhodnutí současné ministryně školství o této razantní transformaci školského systému. Nejasná a vágní argumentace při zdůvodňování nutnosti tohoto kroku vede k podezření, že nejde o autonomní akt, kterému předcházely pečlivě provedené komplexní odborné studie, ani že rozhodnutí pochází z altruistických pohnutek. S největší pravděpodobností prostě přišly instrukce z Bruselu. Drastický pokus kdysi ukázal, že když se žába vhodí do vroucí vody, okamžitě vyskočí a zachrání si život. Když ji ale vědci umístili do nádoby se studenou vodou a zahřívali ji postupně, žába si spokojeně hověla v teplé vodě a nechala se uvařit bez jediného protestu. Podobnost s jakýmikoli asociacemi, které vás nyní napadnou, není náhodná.

Vlkův vstup

– současná ministryně školství inkluzi, jako závazný projekt zdědila. první, kdo na ní „začal dělat“ byl současný předseda a tehdy ministr školství Fiala. takže bych jí vinu nedával. A iniciace inkluze? Je dojjediná.

-touha po novátorství a pokusnictví řady kantorů a lidí z nevládek, kteří přece chtějí za každou cenu  učit moderně a ještě moderněji, at to stojí co to stojí!

-rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ohledně českého systému vzdělávání Romů a možnost jejich aplikace i na  vzdělávání postižených

 Vlivy, které mění sociální strukturu vertikálních i horizontálních vrstev společnosti, jsou řízené a snaží se korigovat v prvé řadě tvárnou hmotu dětských duší. Je to součást dlouhodobého procesu dekonstrukce základních hodnot a zdravého selského rozumu. Zkušenosti, které se předávaly po generace jako záruka pro další vývoj vedoucí k prosperitě, jsou nahrazovány směrnicemi, nařízeními a jinými byrokratickými nástroji v touze přeměnit člověka na funkčního biorobota, který generuje zisk a o ničem nepolemizuje. Lidskou bytost však naštěstí nelze tak lehce ovládnout, byť k tomu sociální inženýři používají složité algoritmy a neomezené granty. Lidskost je určitou formou projevu ve stvoření, každý pokus o jeho deformaci končí přirozenou snahou o návrat k původnímu stavu. Násilí je jedním z projevů této deformace a je vždy vyjádřením hlubokého vnitřního zmatku a zoufalství duše. Z tohoto úhlu pohledu není nedávná šikana, která rozvlnila moře mediálního a virtuálního prostoru ničím jiným, než úzkostným výkřikem našich dětí po usměrnění a stanovení hranic.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.