Všichni jsme konvertité


napsal Leo K.

Připravoval jsem se na tenhle článek dlouho. Poslechl jsem si totiž na Youtube Dotazník pro Hakima Amdouniho. Solidně vzdělaného a dobře integrovaného imigranta s obdivuhodnou znalostí češtiny. Takže jsem dvě hodiny poslouchal nejen obhajobu, ale i vychvalování údajných předností islámu. Nemohu Hakima Amdouniho v otázkách víry považovat za nezpochybnitelnou autoritu, ale svým úctyhodným projevem mě přesvědčil o své upřímnosti. Nejvíce mě překvapovala jeho vřelost víry, která kontrastovala s velmi nízkou úrovní základních politických vědomostí. To se projevuje zvláště v pasážích, kde by měl jako občan ČR alespoň tušit, čím žijí jeho spoluobčané.

To není výtka jeho víře, to jsou základní neznalosti občana naší země. Kdy směšuje demokracii a konfesi, kdy odlišnost hodnot svých českých kolegů vidí v konzumaci vepřového a „blahého pocitu“ opojení alkoholem.

Kdy nedokáže vykročit ze schránky své víry a představit si člověka bez víry v nějakého Velkého Kormidelníka. Kdy nanejvýš připustil, že může existovat člověk, který nedodržuje nějaký její zákaz a proto se necítí být plnoprávným věřícím, ale Boha přece opustit nelze.

Ale tím méně chápu, proč se islámu bojíme. Proč se bojíme totalitní víry, když jsme potlačili podstatně sofistikovanější křesťanskou víru západního ritu. Byl jsem připraven Petrem Pelikánem na podstatný rozdíl víry (lhostejno jaké) na předním a středním východě, stejně jako v severní Africe a stejné víry v Evropě. Byl jsem jím připraven, ale nevěřil, že ateismus je v těchto zemích tak hrůzně nepředstavitelnou entitou, která překračuje všechny uznávané hranice. Ale stejně mě zarazilo jak nás, Evropany, člověk jeho víry podceňuje a jaké povědomí si o hodnotách země kde žije, vytvořil člověk, který zde založil rodinu a asi právem o sobě píše:

I have 16 years of experience as a programmer and/or analyst at Incad, Unicorn and Etnetera, I have helped ŠKODA AUTO, Porsche Czech, Eurotel/Telefonica O2, Komerční Banka, Česká Spořitelna, Česká pojišťovna, Tesco Stores, Datart, Hannah, ESET and other companies to optimize their processes with high quality software.

Před časem se v Trabantově nedělníku objevila metafora, která srovnávala Víru s kůlem hluboce zaraženým v písku za písečné bouře. Krásné zobrazení a já ho nehodlám zpochybňovat. A proč to tedy zmiňuji?

Protože ten článek adoroval jistoty, o které se můžeme opřít, když se vše ostatní hroutí. A já jsem si předsevzal se zmínit o opaku. O nejistotách a o tom, že strach z nejistoty mě připadá zbytečný. Argumentuji, že jde vlastně o strach z neznáma. Ale jak se nejistoty a pochybnosti stanou programovou součástí našeho života, že nás mohou obohatit. Leckdy zapomínáme, že pochybnosti běžně používáme aniž bychom si je blíže připustili k tělu. V batolecím a předškolním věku odpovídáme na dotazy dítěte tak, aby otázka byla dostatečně zodpovězena a upřednostňujeme jednoduchost. To se mění v mladším školním věku, kdy se snažíme odpovídat tak, aby z odpovědi bylo znát, že nic, opravdu vůbec nic z okolního světa není zcela jisté, že vůbec nic není dokázáno nade vší pochybnost, ale že to chce vědět více. A že i když o tom budeme vědět sebevíce, tak to stejně nikdy nebude zcela jisté. Říká se tomu postaru „Vím, že nic nevím“ nebo moderně- výchova k pochybnostem. Proč takovou trýzeň? Chceme-li vědět více, je nezbytně nutné se naučit pochybovat. Jedině pochyby jsou motivem k tomu, dozvědět se více.

Myslíte si, že je to poněkud nepohodlný život, žít v neustálých pochybách? Jak pro koho. Ale trochu nepohodlí za lepší informace stojí, ne? Ostatně mi připadá, že být zklamán v jistotách je horší, než být příjemně překvapen v nejistotě. Pohodlí nepřeje objevování, nepřeje touze, nepřeje zvědavosti. Poznávat je jako loupat cibuli slupku po slupce. Jeden z největších fyziků druhé poloviny XX. století, Richard P. Feynman se k otázce pochybností a nejistot vyjadřoval opakovaně. Následující citát je z jeho knížky „Radost z poznání“ „Jakmile člověk začne pochybovat, tak jako že člověk by pochybovat měl, můžete se mě taky zeptat, jestli je pravdivá věda. Odpověď zní ne, nevíme, co je pravda, snažíme se to zjistit a je možné, že je všechno špatně. Zkuste začít své poznání náboženství prohlášením, že je možná všechno úplně špatně. Co to udělá? Jakmile si tohleto řeknete, začne to jít s vámi s kopce a už se z toho nevzpamatujete. S přístupem vědce či s přístupem, jaký měl můj otec, že je třeba zjistit, co je pravda a co může nebo nemůže být pravda, jakmile začnete pochybovat – což je velice podstatná část mého já, pochybovat a ptát se –, začne být poněkud obtížné věřit.

Víte, já totiž dokážu žít i s těmi pochybnostmi a nejistotou. Myslím si, že je mnohem zajímavější žít s nejistotou v duši, než si být jistý věcmi, které mohou být nesprávné.

K takovému poznání nás dovedl půldruhého tisíciletí trvající vývoj. Evropa, a s ní i později objevené transatlantické země, prošla procesem sekularizace, což muslimové nejsou sto pochopit. Ustrnuli v VII. století. Jejich ideovou představou je jednotný konfesijní stát všech muslimů. Snad je tedy dobře sáhnout do historie. Proč k takovému vývoji došlo. Vše začalo církevní iniciativou, bojem o to, kdo bude rozhodovat o udělení roucha církevního hodnostáře. Císař a papež původně nepředstavovali duchovní a světský řád, oba spíš působili v rámci jediné církevní osoby jako nositelé různých úřadů, císař coby zemský správce a ochránce křesťanstva byl osoba stejně posvěcená a pomazaná jako papež. Křesťanská věc veřejná tvořila v obou nábožensko-politickou jednotu. Politické dění tak bylo předem zakotvené v křesťanském obrazu dějin, který mu dával směr a legitimitu.

Svět nábožensko-politické jednoty však neexistoval jen v této obecné rovině, nýbrž i v konkrétních institucích, v právním jednání a v každodenním praktickém životě. Poté, co se křesťanství, rozhodnutím císaře Konstantina, stalo veřejným kultem říše určujícím řád života, nabylo podoby nábožensko-politického a zároveň právního závazku věrnosti mocnému Bohu. Co v tomto světě nábožensko-politické jednoty způsobil boj o investituru?

Nositelé duchovních úřadů si nárokovali všechno duchovní, sakrální, svaté včetně církve, již sami tvořili. Tato církev se jako samostatná, sakrálně hierarchická instituce s vlastní jurisdikcí vyčlenila z obsáhlé jednoty křesťanské obce. Císař, ba panovnický úřad vůbec, byl z této nové obce vykázán, ztratil duchovní půdu a bylo mu ponecháno pole světské moci. Přestal být osobou posvěcenou, a stal se laikem, který stejně jako každý jiný věřící ve svých křesťanských povinnostech podléhá soudu duchovní instance, jež se však soudu instance světské nepodrobovala.

Revoluce, která tu proběhla, znamenala víc než pouhou desakralizaci císaře. Spolu s ním byl ze sakrální a sakramentální sféry vyčleněn i politický řád jako takový; v pravém slova smyslu sekularizovaný politický řád se tak vydal vlastní cestou. Boj o investituru v politice ustavil vlastní, samostatnou oblast, která už nehledá duchovní, nýbrž světský, to jest právní základ, který je také sama schopna ustavit. Duchovní řád měl převážit na základě úvahy, že světský panovník je křesťan a jako takový se podřizuje křesťanským přikázáním.A nad jejich výkladem a dodržováním bdí moc duchovní. Papežové se touto logikou opakovaně řídili a snažili se ji uplatňovat v praktické politice.

Jenže předpokladem, aby se uplatnila ona nadřazenost, bylo právě uznání světské moci, sekularizace politiky. To však zároveň znamenalo, že se poměr mohl obrátit, a sice v okamžiku, kdy si politická sféra uvědomí svou světskou moc. Papežství, jež se od boje o investituru, celá staletí, snažilo prosadit církevní svrchovanost, značně napomohlo k tomu, aby si nositelé světské moci uvědomili svébytnost a světskou povahu politiky a budováním státních mocenských útvarů postupně doháněli náskok církve.

Navzdory zásadní změně se stát a církev fakticky nadále překrývaly. Stará konstrukce světa tak navenek ještě dlouho přežívala, postupně se však vyprazdňovala. Křesťanské náboženství tvořilo nadále nezpochybnitelnou základnu, společnou půdu zaručující homogenitu mezi vládnoucími a ovládanými. Novou situaci přinesli teprve reformní směry víry. Rozkol víry postavil evropské křesťanstvo před otázku, jak mohou různé konfese žít v jednom politickém řádu. Tak, jako vztah mezi duchovní a světskou mocí určovali teologové, patřilo k úkolům světské moci, aby vlastními prostředky potlačovala blud, aby trestala heretiky a kacíře. Husa neupálila církev, ale světská moc a církev byla z obliga. Zde se katolíci, luteráni i reformovaná církev v zásadě shodovali. Cestě k občanské toleranci bránila víra pojímaná jako právně závazný vztah věrnosti.

Tím se náboženská otázka nevyhnutelně a v plné míře stala záležitostí politickou. V šestnáctém a sedmnáctém století zasáhla Evropu vlna strašlivých konfesních občanských válek, v níž se nepřetržitě prolínaly a mísily zájmy politické s náboženskými. Tyto konfesijní občanské války dovršily sekularizaci, totiž stát budovaný a legitimizovaný čistě světsky a politicky. Jeho vznik zároveň rozhodl o odluce náboženství od politiky.

Otázkou zůstává, do jaké míry tento vývoj tehdejší zúčastnění zamýšleli. Ale vyplynul z logiky historické situace, která už předem vymezoval hrací prostor. Jestliže mezi „duchovním“ a „světským“ začali jako první rozlišovat papežové, aby zdůvodnili církevní svrchovanost, teď se vývoj pomalu obracel k primátu a nadřazenosti politiky. Požadavky, jež tváří v tvář rozkolu víry vznášela duchovní moc na moc světskou, obsahují permanentní politický konflikt. Teprve když se politika povznesla nad požadavky válčících náboženských stran, když se od nich oprostila, bylo vůbec možné znovu nastolit mírový politický řád a zajistit klid a bezpečnost celku obyvatel i jednotlivci.

Formální mír představuje pro „politiky“ samostatnou hodnotu, jež je oproti hrůzám a utrpení občanské války oprávněná sama o sobě. Nastolit ho lze jen jednotou v zemi, kde král představuje neutrální instanci, stojí nad válčícími stranami i nad občany. Trvalého míru může dosáhnout jen on. Odluka politiky od náboženství, obhajoba její autonomie se tu prosazuje bez velkého povyku, zato důrazně. To už je zcela světský pohled na politickomocenské poměry. Náboženství už není nezbytnou součástí politického zřízení.

Když Jindřich IV. Navarrský nakonec přestoupil ke katolické víře, aby mohl uplatnit právo na trůn, jenž mu náležel, rozhodně tím, jak by se mohlo zdát, už nezvítězilo „pravé náboženství“, nýbrž politika.

Jindřicha k tomuto kroku přivedla státnická moudrost a politický rozum; víru zaměnil, aby zemi konečně daroval mír, dosažitelný jen touto cestou, a aby zabezpečil královskou moc. Jindřichovým prvním počinem poté, co v zemi nastolil mír, byl Edikt nantský  (1598), jímž hugenotům zajistil zákonnou existenci. Jedinec mohl být občanem království, mohl požívat všech občanských práv, aniž by vyznával pravou víru. Byl to také první krok, kdy lidé mohli legálně změnit své přesvědčení. Svůj světonázor.

V počátcích křesťanství nebyla konverze a konvertité ničím zvláštním. Každý polyteismus je totiž k cizí víře poměrně liberální, protože připadalo přirozené, že cizí jedinci a cizí národy budou mít také cizí bohy. Římané dokonce zasvětili dodnes obdivovaný chrám všem bohům – Pantheon. Pokud cizí náboženství nerušilo občanské soužití, Římané ho tolerovali.

Intermezzo, kdy byli křesťané zkrmováni lvům, mělo svůj původ v nesnášenlivosti křesťanů, kteří kde koho, ale hlavně Židy obviňovali ze smrti Ježíše, vyvolávali s nimi rvačky a nepokoje a ještě nebyli ochotni uctívat božství císaře. Císař je proto, jako snadnou oběť, obvinil z požáru Říma, který tehdy zachvátil šest sedmin zástavby. Křesťanský odboj byl stejně vytrvalý, jako nebyl nevinný.

Katolická církev jeho seriozní mapování nahradila deklarací, že se tak dělo, protože křesťané byli vedeni Ježíšovou láskou a neaspirovali na římské myšlení. A že se křesťané odlišovali od římské společnosti, od jejího stylu a její tendence. To samozřejmě nebyla celá pravda. Známe totiž řadu římských rodin, kde jedním z partnerů byl/a křesťan/ka. Vedle toho známe případ z Alexandrie kde na popud patriarchy Kyrilla byla pod falešnou záminkou brutálně zavražděna Hypatia, elitní matematička a filosofka, davem jemu fanaticky oddaného křesťanského lumpenproletariátu. Byla v období vyhrocených náboženských sporů za živa rozdrásána úlomky střešních tašek; proto někdy bývá označována jako „pohanská mučednice“ a poslední představitelka helénismu. Ačkoli je možné, že její smrt byla více důsledkem otevřeného mocenského konfliktu a osobní nevraživosti mezi dvěma alexandrijskými křesťanskými frakcemi než čistě náboženského antagonismu pohanů a křesťanů a snahy omezit pohanský intelektuální vliv, nelze popřít přinejmenším to, že pro ni byla využita křesťanská protipohanská náboženská motivace. Pozdější křesťanská tradice pak z Hypatie umučené zfanatizovanými křesťany vytvořila legendární postavu svaté mučednice Kateřiny popravené údajně pohanským císařem pro své křesťanské vyznání. Za zmínku stojí, že elitářskou školou Hypatie procházelo mnoho osobností a mnozí křesťané, mimo jiné i Sinesios z Kyrenaiky, pozdější biskup, jehož zamilované dopisy jsou téměř jediným pramenem o její činnosti. Novoplatonici totiž považovali křesťanství za jakýsi předstupeň jejich propracované filosofie a tolerance byla zprvu vzájemná.

Vždyť i slavní křesťanští otcové nebyli jiní. Žid Šaul (Šavel) z Tarsu absolvoval farizejské studium u slavného Gamaliela a zúčastnil se ukamenování křesťanského kazatele Štěpána. Při cestě do Damašku údajně zažil setkání s Bohem, obrátil své snažení a posléze se stal pod jménem Pavel skutečným tvůrcem křesťanství. Hlavně díky tomu, že jej šířil v univerzálním jazyku – řečtině.

Órigenes v Alexandrii učil filosofii, teologii a zvláště výklad Bible a po vyučování pilně navštěvoval přednášky slavného zakladatele novoplatónismu Ammonia Sakku. Novoplatonismem, t.j. konkurenční ideologií se inspirovali i sv. Augustinus a Boethius.

Že existovalo i sžití křesťanství s pozdním pohanstvím tehdejších barbarů nám plasticky dokládají dvě nádherné pohanské látky. Píseň o Niebelunzích a staroanglický epos Beowulf. Obě tyto látky podávají své příběhy věrně a s nefalšovaným pohanským koloritem, ale z několika míst je znát křesťanské hodnocení (…staří bohové ještě žijí…) a křesťanský odstup. I v naší zmrzačené historiografii lze najít stopu podobné látky. Jedná se o takzvanou Luckou válku, která byla dlouhou dobu vykládána jako sjednocovací proces za knížete Neklana. Trochu odbočím. O Neklanovi a vůbec celé řadě tzv. knížat před Bořivojem pochyboval už Dobrovský S přímo geniálním vhledem řekl, že mu to místo jmen připomíná slovesné tvary. Moderní bádání mu dalo za pravdu a řadu jmen Krok; Kazi; Libuše; Přemysl…Křesomysl; Neklan; Hostivít připisuje textové koruptele. Podrobnější informace (koho zajímají) můžete získat na stránkách Moravia Magna http://www.moraviamagna.cz/rodokmeny/r_2myty.htm

Ať Kosmas dostal tuto informaci v podobě porušeného dokumentu nebo zprostředkovaně v ústním podání, nerozuměl mu a bůhví jak došel k názoru, že se jedná o jména velmožů. Musím ale poznamenat, že tvary jmen tak, jak je známe ze školy nebo z Jiráska, byly značně proti Kosmově kronice upraveny. Moderní historiografie se ne bez příčiny domnívá, že jde o znění mírové nabídky Boemanů (o Češích nelze ještě mluvit) hraběti Thakulfovi v bitvě s vojsky Ludvíka Němce v roce 849, ze které odešla francká vojska poražena. Ale zpět k Lucké válce. Také nádherný pohanský kolorit a také komentovaný křesťanem. Děj si kanovník Kosmas nedokázal dost dobře časově přiřadit a protože hlavním hrdinou nebyl kníže, ale hrdina a první po knížeti Tyr byl „tajně“ v knížecí výzbroji, přiřadil děj „knížeti“, který se neklál – Neklanovi. Nechci nahrazovat četbu, ale kousek oné (dnes se domníváme) hrdinské písně musím kvůli úplnosti ocitovat:..

Naproti tomu Čechové neměli dost síly k odporu, když nepřátelé již tolikrát nad nimi slavili vítězství, a tak bylo jedinou podlehlých spásou již v žádnou nedoufat spásu. A jako vždy lidé nevěřící a tedy k zlému náchylnější, když je opouštějí síly a dobré vlastnosti, obracejí se hned k horším stránkám a k nepravosti, nejinak i ten lid, oddaný liché modloslužbě a více věřící lžím, zoufal již nad svými silami a vojenskou zbraní; i obrátili se o radu k jedné babě věštkyni s naléhavou prosbou, aby jim pověděla, co třeba činiti v takovém nebezpečenství nebo jaký výsledek bude míti příští bitva.

Ona, jsouc plna věštího ducha, nezdržovala je dlouho záhadnými hádankami. „Chcete-li“, dí, „dosíci slávy vítězství, musíte napřed vyplniti rozkazy bohů. Obětujte tedy svým bohům osla, aby se jejich ochrana u vás octla. Tuto oběť káže učiniti nejvyšší bůh Jupiter i Mars sám a jeho sestra Bellona, též Cereřin zeť“. I byl zatím vyhledán ubohý oslíček, zabit, a jak byl rozkaz, rozsekán na stotisíc kousků a od veškerého vojska za okamžik sněden. Když se takto posílili oslím masem – věc zázraku podobná –, mohl člověk spatřit šiky veselé a muže, kteří byli hotovi k smrti jako lesní vepři; a jako po dešťovém mraku bývá slunce jasnější a oku příjemnější, tak po veliké skleslosti bylo ono vojsko čilejší a k boji odvážnější. Zatím se jejich kníže Neklan, bázlivější než zajíc a na útěku rychlejší než Parth, strachoval nastávající bitvy, a dělaje se nemocným, ukryl se na řečeném hradě. Co měly činiti údy bez hlavy nebo válečníci v boji bez vůdce? Žil toho času jeden muž, vynikající sličným tělem, podle věku i jména Tyr. Byl po knížeti druhý mocí, a když i tisíc nepřátel naň dotíralo v boji, nikoho se nebál, před nikým neustupoval. Toho povolal kníže tajně k sobě a nařídil mu, aby oblékl jeho zbroj…

Oběť osla bohům Tyr hodnotí v řeči k vojsku:…neboť vaše bohy jste uspokojili oběťmi…To, že Čechové se obrátili o radu na vědmu, což se hodnotí jako návrat k horšímu ze zoufalství a to je známý psychologický jev u všech konvertitů, kteří se v zoufalství a nebezpečí obracejí nakonec vždy ke staré a „jistější“ víře, tak to komentoval už Kosmas. Tady je na místě otázka jestli je poslední nadějí pro člověka opravdu víra v nadpřirozeno. Ztráta naděje napovídá, že chybí-li, je buď ztraceno všechno nebo něčemu nerozumíme. Jde o starou pravdu, že naši osobnost utváří to, co jí přesahuje. Neporozumíme jí, když se budeme sami v sobě přehrabovat.

Svou osobnost neobjevíme bez zrcadla. Bez druhého člověka a vztahu k němu. Člověk se stává sám sebou skrze druhého. Člověk zde není kvůli sobě samému, ale jeho osobnost je utvářena tím, pro co, nebo hlavně pro koho žije. Jde o humanistické hodnoty, lásku, respekt a úctu k druhému; jsou to vesměs mravní hodnoty jejichž podstatou je schopnost empatie. Dříve poskytovalo orientaci ve světě náboženství. Ten Trabantův kůl. Ale tvrzení, že jenom víra je zárukou morálky, je pouhá polopravda. Dávno jsme si zvykli na morálku jako na společenskou praxi a to bez ohledu na to, že jednotliví účastníci této praxe si ji vysvětlují třeba i na základě víry v Boha.

Původně jednotící pouto v podobě náboženství se stále více přesouvá do oblasti tradic a kultury. Přestalo být hybnou silou či motivací a do toho najednou přišel islám. Mladí lidé, potomci islámských imigrantů kteří studovali či působili na Západě, ale cítí se nepřijatí „prohnilým“ Západem a zároveň podvědomě cítí své vykořenění z vlastní civilizace, do níž by se chtěli vrátit alespoň jako mstitelé za vlastní pokoření. A protože náboženské spory, stejně jako nacionální šovinismus, vždy spolehlivě odsunují mimo společenský diskurs sociálně třídní nespravedlností, tak skutečné příčiny se přecházejí mlčením. Tvář v tváři globalizaci se část naší společnosti, rozhodla, že naše vlastní kultura je naprosto bezcenná. Tvrdohlavě vystupuji proti občanskému pojetí (každý je občanem se stejnými právy a povinnostmi) se „zdůvodněním“ multikulturalismu (každému jinak, dle jeho etnicity) Samozřejmě že pak ani policejní složky netuší, jak by měly zasahovat. Islám se tak stal strašákem i spojencem v jednom, přesně tak jako jím vždycky v křesťanské historii byl obraz ďábla.

Nás sekularisty čeká mnohem těžší úkol, než obhájit sekulární hodnoty proti islámu. Budeme je muset obhájit proti vlastní politické elitě, proti jejímu utilitarismu. Křesťanství je pořád ještě „stará víra, co byla dobrá pro Adama a co je pro nás dobrá dost..“ jak znělo z filmu o tzv. opičím procesu, Kdo seje vítr; ale nevidím nejmenší důvod křesťanství uměle oživovat a stavět ho jako štít proti islámu. Dilema „křesťanské nebo islámské hodnoty“ je to nejhorší falešné dilema, kterému můžeme podlehnout. Obojí by pro nás totiž znamenalo prohru, jejíž rozměr dnes ani nedokážeme odhadovat.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.