Jenom krátkou poznámku…


napsal Leo K.

dnešní článek je vlastně reakce, protože v souvislosti s mým předchozím sloupkem  Velká
mystifikace se objevily otazníky nad ztrátou smyslu. Takže – jenom
krátce vysvětluji.

Napsal jsem: Globalizace nastrčila zkratku. Znakem jí slibované prosperity je typicky to, že vyloučila ze hry otázku smyslu a soustřeďuje se jen na technikálie. Na akumulaci stále větších a mocnějších prostředků k ovládání lidí, států a přírody. Růst technické moci tu není veden žádným výkladem světa, žádnou zkušeností, žádnou nadějí. Naopak modla růstu si podřizuje všechny zdroje smyslu a řeší se jen otázky prostředků; otázky smyslu jsou vyloučeny ze hry jako „nereálné“. Modla je cílem a společnost musí být jejím prostředníkem.

Vzápětí se dostavila reakce typu – kdo je toho vinen? Přišla jakási disputace o pravdě…pravda je jedna a uspět lze jen tehdy, pokud ji známe a máme. A máme-li pravdu, pak z naší činnosti nevzejde škoda, nýbrž náprava. Čeká nás postupný dlouhodobý ještě vývoj směrem k obnově myšlení a způsobu lidského života. Nové uspořádání nebude o konkurenci politických stran ale o vzájemné pomoci a spolupráci lidí všech názorů a vyznání. Cesta, která se rýsuje, nebude jednoduchým řešením. Ale bude spravedlivá a lidská, člověk člověku se stane člověkem. Nač ještě spoléháme? Spoléháme na prostý a slušný úsudek člověka. Na to, že některé dobré vlastnosti jsou člověku vrozeny. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby nebyla v lidech zakořeněna touha po spravedlnosti, pravdě a ušlechtilosti, kdyby člověk přes přirozenou touhu po osobním štěstí necítil potřebu přispět k dílu nadosobnímu, kdyby vedle pudů nebylo třeba ukojit také ducha, pak svůj zápas prohrajeme. Také přišly odkazy na aktuálně populárního katolického kněze Marka Váchu, který to vysvětluje odklonem člověka od Boha, přátelé mi píší, že když se fašista a komunista a třeba Soros shodnou na desateru, tak není důvod, proč by nemohli táhnout za jeden provaz. Vyšla kniha Michaela Hanby No God, No Science? Theology, Cosmology, Biology. Tedy já si opravdu ale opravdu nemyslím, že to jsou reakce na můj článek – je to samozřejmě náhoda, ale zároveň doklad, že je zde problém. že vře a že je třeba poodstrčit pokličku, aby nevypěnil.

Vesměs se jedná o konstatování, že existuje jakási naléhavá touha věřit v transcendentální existenci a nesmrtelnost. A že transcendentalismus, především když je posilován náboženskou vírou, je z psychického hlediska plný a bohatý; zdá se být nějakým způsobem pravdivý. Ve srovnání s ním se jeví empirismus jako sterilní a nedostačující. Při hledání konečného smyslu věcí máme dojem, že transcendentální cesta je snazší. Takové prohlášení samozřejmě indukuje militantní ateistickou odpověď např. publicisty Františka Houdka… Představme si, že z výzkumného experimentu dostanu anomální výsledek. Pokud budu ateista, je to jasné – buďto jsem udělal chybu, nebo jsem objevil něco nového. Jenže: „Pro křesťana není problém představit si, že ten, kdo stvořil fyzikální zákony, je může libovolně také porušovat, neboť Bůh je Bůh, Bůh může vše,“ píše Marek Vácha. Pokud jsem křesťan, musím tedy připustit další možnosti: byl jsem svědkem Božské chyby, nebo zázraku. Co mám v takovém případě dělat? Přísluší mi vůbec jakkoli lustrovat Boží skutky? Pokud naproti tomu možnost zázraku a priori vyloučím, jsem věřící neúplně a dílem jsem kacíř. A pokud ten div – jev rozhodně nereprodukovatelný – přijmu, je z vědeckého hlediska omylem, nebo objevem?…a cituje Alberta Einsteina: „To, co mě opravdu zajímá, je, zda měl Bůh při stvoření světa nějakou volbu.“ Zdá se, že aby křesťanský vědec mohl vykonávat experimentální přírodovědu, musí vycházet z víry, že ve vědě Bůh zázraků nečiní. Není to ale rouhání? Aby nebylo, musí to Bůh chtít. Potom je oblast vědy pro Boha dobrovolné tabu. Nebo – s odpuštěním – dobrovolné není.

Nechci se plést do rozmíšek, zvlášť když jsem přesvědčen, že vznikly neprávem. Věda nemá co „kafrat“ do víry. Má si hledět svého. Má přispívat k porozumění reálnému světu, reálnému vesmíru. To je její úloha. Na druhé straně Víra – ať už jakákoliv má sloužit člověku k tomu, aby se s tím reálným světem, vesmírem, vyrovnal. Aby nabídla smysl jeho života, tedy to, co přesahuje jeho každodenní starosti a pomohla mu vyvázat se z letargie Tvrzení, že moderní věda připravila člověka o adresu…je z knihy Michaela Hanby Není vědy bez Boha. Teologie, kosmologie, biologie…pokračuji ve zkrácené citaci… Svět byl pojat jako neutrální rozprostraněnost, na niž zvenku působí síly, které lze vyjádřit pomocí obecných zákonů. Vznikl zákon přežití nejsilnějšího a z darwinismu se následně stalo paradigma, které sloužilo jako královská cesta ke společnosti či dokonce k bytí vůbec…Demokratizovaná verze tohoto pohledu na svět coby na homogenní hmotu, do které zvnějšku vstupují zákony, se projevuje v moderním hodnotovém relativismu, podle nějž má vše stejnou hodnotu, anebo takovou, již danému předmětu či činu daný člověk přiřkne.

Technologie jsou jedinou filozofií současného člověka: bytí a pravda jsou to, co lze technicky vyprodukovat. Člověk se tím stává vládcem skutečnosti. Nejprve připravil svět o jemu vlastní smysl a následně si uzurpoval právo být jediným, kdo o smysluplnosti rozhoduje. Novověká vědu a její současní potomci v podobě přírodních a aplikovaných věd nejsou nelegitimní, pouze by jim neměla být přisuzována výlučná pozice v interpretaci bytí.

Tato perspektiva je sice potřebná, ale nemělo by být opomenuto, že zároveň jde o perspektivu, která je méně pozorná k jednotlivosti, výjimečnosti a konkrétnosti, čímž se vystavuje nebezpečí, že povážlivě zúží pojetí bytí a pravdy. Řečeno jinak, není schopná dostát proměnlivosti a pestrosti světa. Řeckému či křesťanskému pohledu na svět jako na účelný celek, který má vlastní nitro, krásu a jedinečnost, se ukazují jiné fenomény. Nejde o to, abychom se zbavili moderní vědy ve prospěch antické či středověké kosmologie. Měli bychom se ale učit vidět jedním okem svět v této jeho provázanosti a celkovosti. Toto jedno oko může podstatně přispět k tomu, aby i druhé oko – oko vědy – vidělo více. Paradoxně tak může křesťanská nauka o stvořenosti světa učit vědu, jak být lepší vědou. Nauka o stvoření totiž není především informací o vzniku světa, ale výpovědí, jak svět vidíme, jak jej přijímáme a jak se k němu vztahujeme. Konec citace.

Ale to je obžalovací řeč církevního žalobce a hlavním obviněným je Bůhví proč – věda. To, co se tady vědě klade za vinu – totiž to, že nespolupracuje s teologií, lépe řečeno s filosofií – věda nikdy(!) neměla v popisu práce.

Jde vlastně o selhání toho, kdo žaluje. Dost dobře prof. Hanby (https://www.johnpaulii.edu/academics/faculty/michael-hanby) nechápu. Filosofové už delší čas poukazují na katastrofální destrukci hodnot a celkem logicky z toho vyvozují závěr, že lidstvu chybí silná myšlenka nebo jak je teď v módě říkat – silný příběh. Český filosof Václav Bělohradský už to trvale říká nejméně od roku 2013 kdy v eseji Řekněte něco levicového mimo jiné říká: Filosofie jako vědecký obor dnes skomírá, zato filosofování žije a je ho všude zapotřebí. Přívlastek humanitní je v rozporu se slovem věda, protože to, co jím označujeme, nemůže být změřeno, propočítáno, podrobeno laboratorním zkouškám a „vědecky stanoveno“. Výrazy, v nichž je přívlastek v rozporu s podstatným jménem, nazvali antičtí mistři výmluvnosti oxymóron. Oxymóron humanitní vědy má svůj hluboký smysl, vyjadřuje odhodlání, které vyznačuje evropské pojetí rozumu. Mám na mysli odhodlání zápasit se zaslepující silou předsudků, které nám tradice vnutila, i když víme, že nad nimi nikdy nemůžeme zcela zvítězit. Do svých historicky daných světů nevstupujeme ze svobodného a rozumem zdůvodněného rozhodnutí – jsme do nich „vrženi“, jak říkali existencialisté. Slovo vrženost se líbilo evropským intelektuálům v 50. a 60. letech, zachycovalo něco podstatného z pocitu bezmoci lidí vržených do bipolárně šíleného světa nukleárního zastrašování.

Evropané nazvali svůj boj s vržeností, svůj osvobozující dialog s vlastními předsudky dějinným vědomím. Vtěleno do humanitních věd, dějinné vědomí prostupuje celou evropskou společnost – kdo chce zůstat Evropanem, nesmí se nikdy nechat ovládnout energií, kterou vyzařuje vše, co přijímáme bez výhrad jako „přirozené“. Rozumějme tomu dobře: humanitně vzdělaní Evropané nechtějí zapřít vlastní předsudky, chtějí jim jen porozumět v jejich vázanosti na místo a čas, na problém, jehož ty předsudky byly svého času řešením. Porozumění nás osvobozuje od moci, kterou má nad námi každá, své historické omezenosti si nevědomá příslušnost k nějakému celku… Ještě nikdy nebyly síly, které nás odvracejí od společného světa, tak mocné. Žijeme ve věku akční nabídky vlastních vědomí a světů. Mnoho převozníků nás dnes umí rychle a snadno přepravit ze špinavého a neposlušného světa společného, do čistého a poslušného světa vlastního. Konec citátu

Hanby jako teolog světu nabízí starý příběh Boha, který obětoval syna, aby byl světlem každému člověku Zcela zakořeněn v Otcově lásce, dobrovolně přijal zlo, které mu způsobili jeho nepřátelé, a tak ho proměnil v dobro. Tím lidem přinesl vysvobození: Vy jste proti mně sice zamýšleli zlo, Bůh to však zamýšlel k dobru, aby vykonal to, co je dnes, aby zachoval při životě početný lid. Je to nesporně silný příběh o čemž svědčí nejenom jeho dvoutisíceleté trvání, ale i například vlastně mimocírkevní pašijové hry. Jeho oslabení vyvolal mýtus o vlastní neomylnosti šířený církví. A tak se stalo, že v roce 1992 se papež Jan Pavel II po čtyřech stech letech veřejně omluvil za postoj, který církev měla ke Galileovi. Prostě věda si musela své postavení krůček po krůčku vydobýt a to se přirozeně odrazilo v důvěře a samozřejmě to podstatnou měrou oslabilo onen dávný příběh.

Křesťanství je v Hanbyho interpretaci povoláno k tomu, aby technicky zmatenému člověku, který svůj svět proměnil v továrnu na plnění vlastních zálib, vyšlo v ústrety. Opírá se přitom o papeže Františka, který hovoří o potřebě „méně světského křesťanství“, což v křesťanské interpretaci znamená „menší světskost“ a hlasitější odpor vůči rozkladu tradičních rodinných hodnot a vůči západnímu životnímu stylu.

Položme si ale otázku, zda přijmeme takovou metodiku a jestli může být vůbec účinná. Obrátím se na Bělohradského a poté se pokusím o vlastní výklad:

Na filosofické otázky nikdo není odborníkem, je tu jen stará evropská tradice vzdorného tázání se, která v nás nečekaně ožívá. Humanitní vědy rozvíjejí v lidech staré evropské umění klást odpor všemu, co vystupuje jako „vývoj, k němuž není žádná myslitelná alternativa“. Být svobodněji tím, co z nás historie udělala, v tom je (tak často zpochybňovaná) užitečnost humanitního vzdělání, které dnes rdousí ve svých chamtivých pařátech „manažeři lidských zdrojů“, lobbující organizátoři různých cultural events a sponzorovaných kongresů. Smrtelně je ohrožují také naháněči reklamních agentur, kteří je zpracovávají na nádivku pro své slogany. Rozhodujícím rozporem modernosti je nezkrotitelná převaha účelové racionality nad racionalitou podstaty. Absurdní množení našich cílů není než „lstí účelového rozumu“, který si pod heslem „uspokojování potřeb“ vynucuje neustálý růst sféry účinných prostředků k dosažení jakéhokoli cíle. Rozsáhlá mediální manipulace pod kontrolou vojensko-průmyslově-mediálního komplexu systematicky zakrývá, že ekologické a sociální náklady na takový růst jsou neslučitelné se prostředky země, že lidé jsou takovým vynuceným růstem ohroženi jako živočišný druh – riskují „vyhynutí z vlastní viny“.

S takovým závěrem se neshoduji. Soudím, že takovýto modus vivendi není jednak trvale udržitelný a za druhé neřeší tendenci, což je trvale působící vektor změny. Podstatu vystihl už svého času Napoleon, když řekl: „Svobodu? Lidé stojí o rovnost, ne o svobodu.“ Ta rovnost je podmíněna ale jinou formou vlastnictví. Když Miloš Zeman topil Sládka na pojmu participativní ekonomika (k shlédnutí na Youtube), tak jsem se domníval, že jako předseda vlády alespoň přiloží polénko, když už nerozfouká oheň. Mýlil jsem se. Jiný exprezident nám v souvislosti s tunelováním vážně vyložil, že morálka není ekonomická kategorie. Hrome! Jakoby by ekonomie byla věda.

Zkrátka morálka utilitarismu (co je pro mne užitečné, je také morální) přestane mít motivaci ve chvíli, kdy soukromé vlastnictví ztratí na významu. Má-li se to stát, je zapotřebí vytvořit pro takový typ společnosti podmínky. Firmy fungující na participativním principu fungují dokonce i u nás, ale s jistým legislativním omezením. Přesto, že takové firmy fungují i v USA a je jich tam více než 1000, není u nás politická vůle k jejich podpoře. Je tomu tak proto, že v tomto hospodářství neexistuje kapitál v soukromém vlastnictví a nedochází k monopolizaci podmínek umožňujících rozhodovat. V takovémto systému jsou pouze lidé, kteří přispívají k hospodářskému výsledku, a tím na něj prostě mají nárok. Všichni mají v daném hospodářství stejné vlastnické postavení, všichni se lopotí ve vyvážených komplexech pracovních činností. Zajímavý ekonomický model pro každého, kdo si přeje redukovat hierarchii ve společnosti na minimum a přitom maximálně zvýšit rovné příležitosti a odpovědnost každého člověka za vlastní osud. Participativní ekonomika totiž dělení do společenských tříd vylučuje, protože odstraňuje ekonomické rozdíly, jež některým aktérům přiznávají větší moc a jiné veškeré moci zbavují. To a také podniková demokracie, stejně jako prvky přímé demokracie směrem k zastupitelské demokracii, jsou příčinou hrůzy, kterou vyvolávají v řídící vrstvě státu. Netvrdím, že to je úplné řešení, ale i částečné, které zastaví další propad, je cenné. Také nevím, zda jde o dostatečně silnou myšlenku. Možná bude zapotřebí silnějšího podnětu, ale všeobecný návrat ke křesťanství považuji za nemožný.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.