Evropa bez jednoty


vybral a přeložil JF

https://www.stratfor.com/weekly/europe-without-union

Mark Fleming-Williams, Stratfor, 1.3.2016

Evropský projekt byl vždy spojen s možností neúspěchu. Evropa je světadíl, rozštěpený geografickými bariérami. Dvě tisíciletí strávil tím, že si nejen vychutnával masivní a neustálé vnitřní válčení, ale také tím, že zaznamenával tyto války a informoval tak po všechen čas každou generaci o tom, co její předchůdci udělali špatně. Po celá staletí říše vznikaly a zase zanikaly a zanechávaly za sebou skupiny lidí s různými dějinami, jazyky a kulturami. Jakýkoli projekt, který by se pokoušel spojovat tyto odlišné kultury do jediného monolitického státního útvaru, by během posledních 70 let byl, z přirozených důvodů, předurčen k zániku. Byl by se nevyhnutelně setkal s nepřekonatelným národoveckým odporem a nakonec by takový projekt zkrachoval. A to je právě bod, ve kterém se nyní nacházíme.

st1Zeměpisné a kulturní rozdělení Evropy

Krize, kam se podíváš. Ačkoli mají různé podoby, všechny vyplývají ze stejného problému: občané si cení více svých národních a oblastních identit než nějakého nadnárodního snu. Dluhová krize a opakované nebezpečí Grexitu, které vzniklo již při zavedení Eura v roce 1999, odhalilo nechuť severu Evropy subvencovat jih. Referendum o Brexitu, plánované na červen tohoto roku, se dá vysledovat už v roce 2004, kdy při rozšiřování Evropské Unie přišla do Spojeného království vlna přistěhovalců z Polska. Mezitím, uprostřed pokračující přistěhovalecké krize, vůdci uklidňují obyvatele svých zemí tím, že obcházejí evropské zákony a znovu obnovují pohraniční kontroly na hranicích, aby zastavili vlnu uprchlíků, která se valí přes jejich území. Ve všech těchto situacích se uplatňuje stejný prvek: vedoucí síly uvnitř Evropy jsou stále

národnostní povahy a jednotlivé země nakonec upřednostňují své vlastní zájmy.

Dnešní problémy jsou stejně předvídatelné, jak také byly předvídány. Další krok lze však předpovídat jen obtížně. Když identifikujeme hlavní chybu v systému, můžeme snadno konstatovat, že systém je neudržitelný. Bohužel znalost chyby nedává žádný návod ohledně určení okolností, jak systém skončí. Existuje mnoho různých způsobů, jakými může zánik Evropské unie v její současné podobě proběhnout. Projekt může být rozložen například tržními silami, jak se téměř stalo již v roce 2012, kdy investoři testovali ochotu jádra Unie zachraňovat její periferii a zjistili, že je (stěží) ochotno to udělat. Nebo může roztrpčené obyvatelstvo zvolit nějakou nacionalistickou stranu jako je francouzská Národní Fronta, která následně vyvede zemi z Unie nebo učiní celý blok natolik neovladatelným, že prostě přestane fungovat. Asi nejvíce pravděpodobným scénářem by mohlo být přežívání Evropské Unie jen jako ducha dřívějšího stavu, kdy by společné zákony byly ignorovány a osekány tak, že by členy Unie ponechávaly v jen velmi volném svazku.

Kde integrace přetrvá

Přesné okolnosti konce Evropského projektu nejsou dosud jasné ale existují určité pevné a základní pravdy, u kterých je jisté, že přežijí současnou formu Evropské Unie. U nich je také možno předpovědět, co se stane. Tyto základní skutečnosti pramení z hlubších, neměnných sil, které k sobě budou přitahovat země podle jejich nejzákladnějších cílů; jsou to tytéž síly, které především omezují životnost Evropského projektu. Na základě studia těchto skutečností lze předpovědět, které země se ze slábnoucí nebo zhroucené Evropské unie vynoří se silnými vzájemnými vazbami a které země se po uvolnění sil, poutajících je k Evropské Unii a jejím integračním ideálům, budou vzdalovat ve snaze sledovat své vlastní zájmy. Nejlepší místo, kde začít s takovou předpovědí, je Benelux. Belgie, Holandsko a Lucembursko hrají dlouhodobě klíčovou roli v evropské geopolitice svým umístěním na plochém a průchodném území, sevřeném mezi velkými kontinentálními mocnostmi, Francií a Německem. Zde skutečně také celý Evropský projekt začal. Belgie a Lucembursko utvořilo hospodářskou unii už v roce 1921 a v roce 1944, ještě před koncem světové války, byly zahájeny rozhovory o připojení Holandska.

Ale sama druhá světová válka položila základ ke zrodu Evropské unie, když země Beneluxu se dvěma sousedními obry a Italií utvořily blok, který měl zamezit opakování tak ničivého konfliktu. Za 70 let, které uplynuly od spojení Německa, přežila Francie tři invaze a všichni členové vznikající unie pocítili jejich následky. Dnes, 70 let poté a bez opakování katastrofického konfliktu, jejich strategie zdá se stále funguje. Tak budou Benelux, Francie a Německo motivovány k pokračování v integračních snahách. Benelux, sevřený mezi dvěma hospodářskými velmocemi, se bude snažit zajistit si jejich přátelství. Rivalita Francie a Německa je rovněž přitahuje k sobě navzájem. Je zde ovšem osudná skutečnost, že francouzsko-německé vztahy byly jednou z hlavních chybných linií v současné Evropské unii v tom smyslu, že menší verse bloku bude také méně náchylná k chybám. Italie v současnosti není v této společnosti příliš vítána. Postrádá společné geopolitické okolnosti, je bezpečně schována za Alpami. Navíc je třetí nejsilnější ekonomika eurozóny ve středu dluhové i uprchlické krize. Zvlášť Německo nebude ochotné zůstávat spojeno se zadluženou Italií tak, jak zůstává spojeno se Španělskem. Francouzko-německo-nizozemský blok také zdědí Euro, pokud tato měna přežije, a zůstane nositelem integračního étosu Evropské Unie. Přijme také mnohem positivnější vztah k volnému obchodu než původní EU, kde Německo a Holandsko převáží protekcionistické nutkání Belgie a Francie zbavené jejích tradičních středomořských spojenců. Toto „jádro“ bude v budoucnosti středem kontinentální gravitace. Od roku 1871, kdy se Německo sjednotilo, bude konečně dominovat celému kontinentu, a tento stav potrvá nejméně jednu nebo dvě další dekády.

st2

Vliv Německa v Evropě není jen čistě geopolitický. Velká jeho část je založena na obchodu. V posledních dvou destiletích bylo Německo velkým mezinárodním výrobcem zboží. Přebíralo nedokončenou výrobu od svých sousedů (osm z nich tak posílá Německu přes dvacet procent svého vývozu) a transformovalo ji na vyspělé mechanické zboží před dalším vývozem. V roce 2014 bylo Německo vývozním cílem číslo jedna pro 14 z jeho 27 spojenců v EU a předním zdrojem importu pro 15 z nich. Přístup k tomuto stroji prospíval především bývalým komunistickým státům střední a východní Evropy, které byly kapitalizovány na vysoké úrovni investicemi z Německa (a také Holandska a Rakouska) a příliv kapitálu způsobil značný růst jejich HDP. Ať v Evropské unii nebo mimo ni, hráči v této síti budou vysoce motivování k pokračování této hry.

Východní a západní zájmy se vzdalují

Jsou zde ale stále dva háčky. Prvním z nich je imigrace. Tato věc visí nad vzájemnými vztahy přinejmenším už od roku 2004, kdy při zvětšování Unie bylo Německo jedno z několika zemí, které zavedly omezení ve volném pohybu pracovních sil pro nové země z Východu. Příliv uprchlíků do Evropy v současnosti znovu obnovuje tyto třecí plochy se zeměmi Visegrádu (Maďarsko,Slovensko, Česká Republika a Polsko) založené na odmítání pokusů Německa zavést kvóty pro umisťování nově přicházejících migrantů. Vztahy, které se utvořily k východu a jihovýchodu Německa, povzbuzují volný pohyb zboží a kapitálu, ale volný pohyb osob je omezen. Dalším háčkem je Rusko. Během uplynulé dekády Rusko zažilo jisté významné změny ve svých vnějších vztazích i ve vnitřním systému. Rusko se na své periferii stalo stále útočnějším. Stratfor se domnívá, že se to bude stále stupňovat, dokud se systém, vytvořený ruským presidentem Putinem, buď nepřizpůsobí nebo se nezhroutí. To také bude mít jasný a výrazný vliv na evropské sousedy Ruska, i když v různé míře. A tak opět jednou přijde na řadu zeměpis. Už jsme viděli vojenskou sílu Ruska, použitou pro dosažení silného efektu na Ukrajině, ale jeho schopnost postoupit dále do Rumunska je poněkud mírněna Karpatami, přirozenou bariérou, která chrání také Maďarsko a Slovensko. Polsko zůstává otevřené k Bělorusku, blízkému spojenci Ruska, bez pohraničních hor, které by ho chránily. Dále na sever postrádají pobaltské státy polskou velikost a tak jsou ještě zranitelnější. Větší Polsko může alespoň získat čas k organizování své obrany.

Tato zeměpisná odlišnost rozdělí střední a východní Evropu do dvou skupin, jednu zaměřenou na obchod a druhou na bezpečnost. Středoevropané (Češi, Maďaři, Rumuni, Bulhaři a Slováci) budou opatrní před přímým nepřátelstvím vůči Rusku. Karpaty nejsou nepřekonatelné. A tyto země se také budou snažit, chráněny horami, zaměřit svou energii na pokračování své prosperity prostřednictvím obchodu s jádrem unie. Sdílený zájem o zachování obchodu s Německem sice není dostatečným základem pro definování bloku, ale stačí k volným svazkům, slábnoucím se vzdáleností od Německa a s časem, jak bude Německo postupně slábnout. Naopak Polácí a pobaltské státy nebudou mít výhodu možnosti zaměřit se výlučně na své vlastní bohatnutí. S blízkostí Ruska budou tyto země úzce svázány dohromady a budou svou energii zaměřovat na obranné spolky a spojenectví – a zvláště na úzké spojenectví se Spojenými státy. Obchod bude sice pokračovat ale identita tohoto bloku bude dána odporem proti ruskému ohrožení. Pokud a jestli vnitřní problémy donutí Rusko zaměřit svou pozornost dovnitř, bude mít Polsko možnost, kterou stovky let nemělo, rozšířit svůj vliv na východ a na jih do dřívějších oblastí Polsko-Litevského Spolku v Bělorusku a na Ukrajině.

st3

Na severu utvoří skandinávské státy svůj vlastní blok. Jeho členové mají historii sdílených říší, volného obchodu, svobody pohybu, dohod a (selhavší) měnové unie. Jsou to přirození milenci. Nordický Koncil – instituce, která poněkud usnula od vytvoření Evropské Unie – stále existuje, připravena napomoci k vytvoření mezinárodní správy. Blok bude pravděpodobně stejně integrovaný jako jádro a bude s ním mít blízké obchodní a diplomatické vztahy.

Vítězové a poražení v novém pořádku

Jednou ze zemí, která bude s novým uspořádáním nejvíce spokojena, bude Spojené království, pokud ovšem zůstane celistvé tak dlouho, aby si tu spokojenost užilo. Po většinu uplynulého tisíciletí hrálo Spojené Království na obě strany a těžilo z rozštěpení kontinentální Evropy. Do Evropské Unie bylo nuceno se připojit poté, co jednota organizace už byla nesporná. Jakmile je kontinent znovu rozštěpen, Spojené království je schopné se vrátit ke své dlouhodobé strategii, vyvažovat sílu a současně se pokoušet vytvářet smíšené lokální a globální obchodní sítě. Na druhé straně Španělsko a Italie pravděpodobně zůstanou stranou. Obě země se budou snažit zůstat vcelku, zvláště Španělsko je ohroženo rozpadem v důsledku vnitřních konfliktů mezi jednotlivými jeho částmi. Obě země se budou snažit zůstat co možná nejblíže jádru  i když protekcionistické síly v jižních zemích mohou tyto obchodní vztahy významně ovlivnit. Španělsko i Italie zřejmě využijí znovunabyté možnosti devalvace svých vlastních měn s cílem obnovit svou konkurenceschopnost. Z hlediska jádra budou tyto dvě země dále představovat ohnisko napětí, když Francie bude tlačit na jejich připojení a Německo s Holandskem se tomu budou bránit. Čas zde ale bude pracovat ve prospěch Francie, protože výhodnější demografická situace ve srovnání s Německem ukazuje, že Francie bude nabývat s časem  zvyšující vliv na celý blok.

Obrázek, který zde byl vykreslen, není míněn jako přesná představa stavu Evropy k nějakému konkrétnímu datu v budoucnosti. I když se Evropa náhle rozpadne, jako se to téměř stalo v roce 2012, je nepravděpodobné, že by se jednotlivé země ihned odtrhly a zaujaly své nové role tak jednoznačně, jak je zde popsáno. Události mohou přicházet různou rychlostí a mohou být také provázeny vážnými konflikty a potyčkami. Jak se Španělsko a Italie budou snažit vyhnout isolaci, může Francie zaujmout jinou posici při volbě mezi setrváním ve svazku s Německem a připojením ke svým středozemním spojencům. Některé prvky současného systému mohou přetrvat a některé vazby napříč bloku mohou pokračovat. Pokud například Euro přežije v bloku jádra, může být nadále používáno některými dnešními členy Eurozóny, které jsou považovány za fiskálně zodpovědné, jako je Finsko.

Záměrem článku bylo ukázat obrázek, který je pod pauzovacím papírem. Obrázek, který se skutečně vynoří, závisí na tom, kde a jaký tlak na něj bude v budoucích letech aplikován.

Článek „Europe Without the Union” byl převzat se svolením Stratforu.

https://www.stratfor.com

Autor článku: Mark Fleming-Williams

Mark Fleming-Williams sleduje pro Stratfor politickou ekonomii, obchodní a finanční trndy po celém světě. Připojil se k němu po více než deseti letech zkušeností z práce v londýnském finančním sektoru.

 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice JF a jeho rešerše se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.