Je Jan Čulík čecháček?


napsala Surikata

Jan Čulík z Britských listů, který se v poslední době, astronomickou mluvou, stal se z tzv. supernovy  alternativního zpravodajství minulý týden dopracoval do stadia bílého trpaslíka – t.j. zhroucené hvězdy, moc rád užívá slovo čecháček, kterým často a rád bičuje českou veřejnost…

Slovo dehonestující, urážlivé a pohrdající. Co české, to čecháčkovské. O to ani hrábě neopírat. Příslovečné Pražské kavárně je slovo čecháček základním stavebním kamenem. Jsou to jejich hodnoty. Nic mi do nich není. Ale v okamžiku, kdy jsem se dočetla o páně Čulíkově „oznamovacím“ extempore, vzpomněla jsem si na nádhernou definici slova čecháček. Je to definice od člověka, o kterého by si Jan Čulík ani ty hrábě neopřel.

Co tedy o slově „Čecháček“ pravil Pavel Eisner (1889 – 1958), milovník a velikán českého jazyka, básník, překladatel, spisovatel?

Slovo jako stvořené na důkaz, že mohou být na světě i zdrobněliny odporné. Slovo v nedobrém smyslu, sebemrskačské a masochistické. Vím sic, dobře vím, a dovedl bych toho uvést příklady: vyšlo už i z per drahých i mně, zaznělo už i z úst mužů, které bolela přízemní malost, slamotrusovská okresnost jejich okolí, žabomyšiáda života, který viděl kolem sebe. Ale daleko častěji – tak za protektorátu – jsem to slovo četl od lidí nanicovatých, od podlců. Oháněli se tím slovem, aby stáhli lidí své krve tam, kde oni sami vězeli odjakživa.

A nenávidím to slovo i tehdy, má-li mít jen význam rezignované skromnosti. Neboť od prvního dne člověčenstva vězela ještě za každým tvrzením „Já a my všichni tady jsme pleva, smetí“ nějaká poťouchle neřestná troufalost, drzost, nestydatost (je totiž na světě nejen hybris velikášství, je na něm i smrdutost „skromnosti“); a hlavně chytrácká spekulace a úmysl hovět si hovniválsky tam, kde bývá hovnivál aliteračně doma.

Nenávidím to slovo, tu lotrovskou zdrobnělinu Čecháček, a bylo by dobře, kdybyste ji nenáviděli se mnou; neboť kdekoli zazní, bude pravděpodobnost 99:1, že zazněla z úst skutečného Čecháčka, tedy tvora, jehož každé dechnutí by mělo být políčkem pro každého Čecha.

Přepsáno z knihy Čeština poklepem a poslechem, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Leda. Výpisek ze strany 60-61.

Co k tomu říct víc?

Snad jen citát z Ladislava Klímy: „Žmolek z prdele statného drvoštěpa má větší cenu než celá dnešní česká inteligence.“

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.