JEŠTĚ JEDNOU O NICH (ALE NEJEN…)


napsal Xaver

Nevyznám se příliš v literárních žánrech, ale možná to ještě nastuduju. Totiž on nás ani „vlk“ zatím do žádné konkrétní formy nenutil – má jiná kritéria, která nesmíme překročit. Proto můžu dnes odvážně prohlásit, že se pustím do fejetonu. A když to nebude on, tak si to zařaďte, kam chcete (nemusí to být nutně hned Koš).

Mimochodem, chcete „přesnou“ definici fejetonu? Přidám ji a závěr si udělejte sami, já jsem si ho také udělal: „Drobný žánr um. publicistiky, zabývající se zábavnou formou nejrůznějšími otázkami všedního života.“ (Encyklopedický slovník, 1980.)

„Kulturní rubrika v novinách nebo časopisech; zahrnuje články, kritiky, eseje apod. na umělecká a vědecká témata.“ (Všeobecná encyklopedie, 2002.)

Podle titulku může mnohý očekávat zase to fádní uprchlické téma, kterého je plný evropský mediální svět. To by ani tolik nevadilo, horší je, že uprchlíků je pomalu už plný evropský kontinent, a už jich mnohde mají i „plné zuby“. Takže nikoli – já už nebudu přilévat olej do ohně, a pěkné psaní na toto téma by z mé strany bylo pokrytectvím. Já budu psát ještě jednou trochu o lázních (první článek k této problematice tady spatřil světlo světa 28. února 2013) a o věcech kolem.

Hned v úvodu se nelze vyhnout klíčovému konstatování: lázně – aspoň ty známé západočeské – podražily, což se dotklo hlavně důchodců-samoplátců. Jistě nestaví na tom, že jim bylo přidáno na „jedno kafé“ měsíčně, důvod leží jinde. Doktoři už zase předepisují a doporučují a základní lázeňská kůra se prodlužuje. Takže obsazenost utěšeně roste. Nadto zavedený „lázňovod“ pohybově limitovaných a jinak potřebných z Německa je stále vydatný a pravděpodobně ještě posiluje. U jednoho lázeňského domu byl poměr českých aut k německým 1 : 5, u jiného dokonce 1 : 9. Ale z toho samozřejmě nelze vyvozovat žádný ekonomicko-podnikatelský závěr: byl to jen okamžikový stav.

Nicméně náhodné rozhovory se sousedem na proceduře jsou možná průkaznější. Jeden je tu po šestnácté (stihl to nach dem Umbruch), a to stále v tomtéž hotelu, druhý po dvacáté a třetí dokonce po pětadvacáté. Zkrátka je jich všude plno, jsou někde v převaze, aspoň v zimním období, kdy jsou ceny na nejnižší úrovni, a občas se drží i tady bohužel svých letitých návyků.

Kromě třeba známého „hlučného kolektivismu“ pěstují někteří i v hotelovém bazénu rituály FKK (Freikörperkultur): přesněji řečeno lezou do bazénu nahatí, přestože písmem i obrazem jsou nabádáni k používání plavek. Nevadilo by to, kdyby…Bohužel nutno totiž kriticky přiznat, že na starých „babách a chlapech“ se už výdobytky pěstování FKK vytratily, a v mnoha případech nevypadáme hezky. Řeknu rovnou, že vypadáme škaredě, hlavně to druhé pohlaví…

Nicméně leitmotivem tu bylo to postesknutí na zdražení, které bych nějak uzavřel. Dokud našemu lázeňství hrozil málem kolaps, byli jim levní důchodci-samoplátci „dobří“ (hlavně v tom zimním, méně atraktivním období). Poměry se ale změnily a praotec Trh se svým nářadím začíná ovládat a montovat věci zima/nezima nekompromisně už zas i v této oblasti. A dále už to ponechám bez komentáře…

V tušení jistější ekonomické budoucnosti začali investoři opravovat i chátrající kapacity a ty stávající (hotely patřící lázním i jiným vlastníkům) se rekonstruují: některé za pochodu, jiné na čas přerušily provoz. V celém městě jsem letos nespatřil na budově to „vynalézavé“ For Sale. Vedle toho se mění k lepšímu i lázeňská infrastruktura, resp. balneoprovozy, aby vyhovovaly současným standardům. Děje se tak z toho důvodu, že dotyční jednoduše „na to mají“. Pro ilustraci uvedu, na kolik si lázeňské hotely cení své procedury, které si hosté mohou přikoupit nad rámec těch v zaplaceném balíčku.

Pár z nich jsem na vlastním těle opakovaně zažil a musím přiznat, že vzhledem k těm cenám mě v některých případech hodně „svrbí jazyk“.

Lékařská prohlídka: vstupní – 930 Kč, výstupní – 620 Kč (ty jsou automaticky součástí balíčku). Slatinný zábal (malý/velký) – 400/620 Kč; uhličitá koupel – 340 Kč; perličková nebo vířivá koupel – 430 Kč; přísadová koupel – 430 Kč; vířivá koupel dolních končetin – 190 Kč; klasická masáž (částečná/celková) – 280/560 Kč; reflexní masáž – 370 Kč; velmi drahé jsou tzv. speciální procedury (obstřiky, akupunktury, lymfodrenáže a jiné) a naopak jednoduché procedury lze pořídit za cenu od 120 do 250 Kč. Tyto ceny platí ve všech hotelech v rámci jedné lázeňské akciové společnosti. Mohou se tedy lišit v nestátních zařízeních i mezi lázeňskými středisky.

Je známo, že každé lázeňské město má svůj osobitý charakter a kolorit. K němu se někdy vázaly charakteristické „figurky“, jež byly ztvárněny i v různých uměleckých dílech. O některých bych už mohl také trochu vyprávět, ale nebylo by to o těch, jimž dal kdosi poetický název „ švihák lázeňský“. Ti se zdají být na vymření a člověku spíše utkví v paměti jedinec, kterého by si z různých důvodů nevybral za kamaráda…

Na závěr přidám jednu malou epizodku o setkání s pozoruhodným hostem bez nějakého zvláštního „lázeňského“ zabarvení – jen jako zajímavost.

Do Pendolina na konečné nastoupila s obřím kufrem a usadila se. Na nesprávné sedadlo, přišel mladý pár a přemístil ji. Obě ruce i krk ověšené žlutým kovem, v uších kruhy velikosti kol od dětského kočárku. Ač zhruba sedmdesátnice, oblečená jako teenager a podobně i učesaná. Vlasy na delšího ježka, neurčité barvy (moje máma ji označovala jako plesnivou), tužidlem upravené nastojato…Zkrátka vypadala jako správcová nějaké podezřelé instituce.

Ale i já, který si zakládá na tom, že umí odhadnout lidi, jsem asi „ujel“. „Paní správcová“ zašmátrala za Mariánskými Lázněmi v batožině a na stoleček postavila notebook s tím největším monitorem, na němž se těsnalo ikonek skoro jako hvězd v Mléčné dráze. U ruky měla ještě fotoaparát (?) a telefon a dala se se všemi nástroji do práce. Jelikož seděla přede mnou, nemohl jsem nevidět, jaké stránky provozuje: připomínaly samé účty či něco na způsob jízdních řádů. Přes palubní elektronický portál si po pár kilometrech objednala cosi v bistrovoze (tak zní jeho oficiální název) a načas se vytratila.

Napadlo mi odvážně: to by mohla být účetní nějaké nelevicové strany (z té opačné by snad nevypadala tak vyzývavě…). Prozradím, že jsem ji chtěl nasměrovat na světoznámou internetovou adresu vlkovobloguje, ale bohužel v kritickém okamžiku usnula i se svým notebookem, a já už vystupoval…

Ještě teď, když to píšu, přichází mi na mysl scéna z onoho Formanova filmu, kde zoufalý organizátor volby královny krásy udílí svým podřízeným pokyn: „Nepodceňovat! Nepodceňovat“! Příště se jím budu muset více řídit… Jak to dopadlo v tom filmu, už víte. Ale mně se z něj stejně nejvíc líbil ten ryze český příběh rozkradené tomboly, který šokovaný, bezradný pořadatel ustaraně leč logicky komentoval slovy: „Když si to rozkradli, tak nemůžou vyhrát!“

Vážení čtenáři, ten poslední odstavec si dle libosti škrtněte, s problematikou lázní nemá opravdu nic společného. Ovšem na něco jiného, také typicky českého, by se ten úplný závěr možná dal při mírné modifikaci také aplikovat…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.