Reakce na Surikatin článek Je Jan Čulík čecháček


napsala Všudybylka

Téma se mě dotklo a myslím, že by zasloužilo rozvinout, protože ponižování druhými i vlastní sebemrskačství se našimi dějinami táhne jako červená nit. Tyto tendence nahlodávají naše národní sebevědomí, ať už zvenčí nebo zevnitř, a mají velký vliv na vnímání naší identity a suverenity. A to je v této křehké době obzvlášť nebezpečné. Povrchní zevšeobecňování namísto poctivého zkoumání a rozvíjení všech aspektů vždy zavání účelovou demagogií. To, že se negativně či posměšně vyjadřuje člověk o svém vlastním národu, je skutečnost o to smutnější a dostatečně výmluvná. Je to jakoby rostlina nenáviděla půdu, ve které má kořeny, půdu, která ji vyživuje a umožňuje růst.

Na podzim loňského roku jsem potkala na procházce muže, který žije nedaleko mého bydliště. Dlouhou dobu žil v Kanadě, před patnácti lety se vrátil do České republiky. Za vydělané peníze si koupil dům, je osvobozen od břemene každodenního zaměstnání, protože v zahraničí nashromáždil kapitál a nyní žije z renty. Má rád myslivost, často chodí do lesa, žije sám a svobodně. Přesto mě na oné procházce šokoval prohlášením, že je u nás sice hezky, krajina malebná, klimatické podmínky ideální, jen nebýt občanů zde žijících. U nás jsou prý lidé hrozní. Urazil v tu chvíli nejen svou matku, ke které jezdí každý víkend na oběd, ale mě, všechny mé blízké, mé rodiče, mou lásku k této zemi a už vůbec si ve svém primitivismu neuvědomil, že dal facku především sám sobě. Když jsem chtěla, aby své tvrzení konkretizoval, začal srovnávat mentalitu lidí žijících západně od našich hranic s naším „čecháčkovstvím“, které podle něj zahrnuje malost, zbabělost, tupost a stádovitost. Jak mě máloco vytočí, tak zde jsem ostře reagovala dotazem, proč se tedy neodstěhuje zpátky do Kanady. Bohorovně odvětil, že už to tady nějak vydrží, protože nebýt zdejších lidí, bylo by tu jinak docela hezky a on se naštěstí stejně s nikým moc nestýká.

Odtrženost těchto lidí od reality je naprosto zřejmá a svědčí, pokud ne o poruše osobnosti, tak přinejmenším o naprostém egoismu a nulové sociální inteligenci. Bohatství, moc či sláva z nich vytvářejí hlásné trouby vlastní hlouposti, která jim umožňuje považovat se za elity. Stejně jako národy, které se v nás snaží vyvolat komplexy méněcennosti jen na základě své geografické rozlohy či ekonomické síly. Proto jakékoli debaty o společném řešení krizí v rámci EU jsou pokrytectvím, které zneužívá tuto domnělou moc. Rozhodnutí dělají ti „silnější“, ale následky musíme nést všichni, to je jejich pojetí spravedlnosti. Jako neexistuje a nikdy existovat nebude absolutní rovnost mezi lidmi a národy, protože vždy budou lidé rozličných tělesných, duševních i duchovních kvalit, tak neexistuje ani oprávnění pro dělení lidí na elity a „lůzu“, jak to v poslední době často zaznívá z jistých kruhů, které samy sebe řadí samozřejmě do té první kategorie.

Síla národa nespočívá pouze v tom, jakou ekonomickou mocí disponuje a jak velký prostor naší planety zaujímá. Tato síla je jen nejhrubším pochopením tohoto pojmu. V krizových momentech rozhoduje jiná kvalita. Nosným prvkem sebevědomí národa jsou zejména osobnosti, které vzešly ze stejné půdy a jejich odkaz, který je často zpečetěn nemalým utrpením. Toto podhoubí ovlivňuje integritu a identitu lidí, kteří sdílí společné území a hodnoty, definuje také jejich vnitřní zralost ve smyslu vyspělosti charakterů. O vnitřní odolnosti českého národa svědčí mimo jiné to, že přežil řadu historických období, ve kterých bylo vyvinuto velké úsilí na vymazání naší kulturní paměti. Ať už ve formě vnucování jiného jazyka, víry apod. Oběť, kterou mnozí položili v boji za zachování našich národních atributů, je silnou energetickou stopou, která v těžkých časech ukazuje směr.

Projevy nadřazenosti svědčí o tom, že chybějící vnitřní síla se kompenzuje fyzickým či ekonomickým nátlakem. Za tímto chováním skrývají lidé, kteří se považují za elitu, podvědomý strach z toho, že hodnoty, kterými demonstrují svoji nadřazenost, jsou proměnlivé a pomíjivé v čase. Místo, aby začali rozvíjet hodnoty trvalejšího charakteru, snaží se expandovat dravčí politiku silnějšího. Snem všech mocných je vychovat si ideální otroky, takové, kteří si budou sami svazovat ruce, zavazovat ústa, sami sebe mrskat bičem vědomí své vlastní mizivé hodnoty a ještě líbat otrokáři za tuto možnost ruce. Přirozenou obranou proti těmto snahám je zaměření se na pozitivní rozvíjení potenciálu, který v sobě nosíme.

Vyzdvihovat a nezapomínat na příklady statečnosti, obětavosti, solidarity, připravenosti hájit pravdu i za cenu nejvyšší se může stát mostem, který nás zavede od neřestí, jejichž zárodky v sobě nosí každá lidská bytost bez ohledu na národnost či rasu, na druhý břeh proudu života, na stranu ctnost Ti, co se považují za něco víc než druzí by si měli ve vlastním zájmu přečíst citát z Bible o tom, že „Mnozí první budou posledními a poslední prvními.“ (Matouš,19:30)

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.