TROCHU O TĚCH NŮŽKÁCH A NEROVNOSTI


napsal Xaver

Bůh nechal zrodit lidi jako silné a slabé – a teprve Samuel Colt tento nedostatek opravil.

Pravil jeden pozorný pozorovatel nerovnosti kdesi na Divokém Západě ještě dávno před klasiky komunismu, kteří problém nerovnosti – ovšem z jiného pohledu – vědecky prozkoumali a objasnili do hloubky. Ti dospěli ve své době, jak známo, k výsledku, že existující nůžky mezi bohatstvím a chudobou se budou rozvírat tak dlouho, dokud nedojde k revoluční změně společenského systému. Ta první „coltovská“ verze nerovnosti existovala naproti tomu poměrně krátce a na omezeném prostoru, i když někteří z vás – asi tak dva nebo kolik – s poukazem na dnešní rozvrácený svět můžete být toho pluralitního názoru, že v modifikované podobě je platná furt…

Ale zanechme klasiků obojího století a věnujme se problému z pohledu dneška. Na letošním ekonomickém fóru v Davosu bylo konstatováno, že rozdíly v blahobytu nabývají extrémních rozměrů a příčinou mají být hlavně daňové ráje. Podle nevládní organizace Oxfam má devět z deseti velkých firem alespoň jedna sídlo v daňovém ráji. Rozvojové země, v nichž působí nadnárodní koncerny, tak přicházejí na daních o 100 miliard dolarů ročně. Obávám se, že o neméně vysokou částku přicházejí ze stejného důvodu i země bývalého „východního bloku“, což ovšem na fóru zřejmě nezaznělo.

Zmíněné extrémní rozdíly v rozdělení bohatství charakterizují kromě jiného následující údaje. Jedno procento světového obyvatelstva disponuje větším majetkem než zbytek světa dohromady (podle Credit Suisse Wealth Report 2015). V roce 2015 vlastnilo 62 jednotlivců (z toho 53 mužů) tolik jako chudší polovina světového obyvatelstva, to je zhruba 3,5 miliardy lidí. V roce 2010 takový objem vlastnilo ještě 388 osob a v roce 2014 dosahoval jejich počet 80.

Je to zjevně potvrzení známé marxistické poučky (adjektivum můžete vypustit, pokud je nevidíte rádi), že ekonomický systém, který jsme si zvykli nazývat kapitalistický, nahrává především bohatým a prohlubuje propast mezi bohatými a chudými. Někde se na tom břehu bohatých nacházejí i různé církve, které jsou jinak (měly by být) alespoň verbálně vzorovým hlasatelem rovnosti. „Neverbálně“ však takovým hlasatelem a hlavně příkladem už tak moc nejsou!

Po změnách – například po vyšším zdanění bohatých a budování sociálního státu (už zase) – volají mnozí politici, ekonomové, sociologové, odbory, levicové strany a kdekdo – avšak ta „slupka“ systému jej zatím velice pevně chrání. I přes krizová období a jevy, s nimiž nikoli tu a tam, ale přímo cyklicky zápasí.

Ale tento černobílý pohled má i své odpůrce, jejichž názory nepostrádají látku k zamyšlení. Argumentují tím, že celé dějiny lidstva jsou dějinami nerovnosti. Snad jen v zemích, nesprávně nazývaných komunistické, byl výraznější trend k rušení křiklavých rozdílů. Pokrok na jedné straně mírní stávající nerovnosti, ale plodí nové; protože vytváří kastu vysoce kvalifikovaných, a tedy bohatě odměňovaných (víme, že i amorálně přeplácených) a proti nim vrstvu těch, jejichž práci nahradila složitá technika včetně robotů a na něž zbyla jen jednoduchá, málo placená práce.

Vycházejíce z toho, nastolují tito novodobí „klasikové“ otázku: je vůbec nerovnost nespravedlivá? Odmítají, že je amorální, ba naopak může být i podnětem, motivací, měla by se využívat. Morální je porážet bídu a chudobu, nikoli nerovnost. Jako příklad je uváděna Čína, kde od zavedení tržní ekonomiky v minulém století byly z bídy vytrženy údajně stamilióny obyvatel. Podobné úspěchy zaznamenaly i jiné asijské země, takže propast, která je dělila od Západu, již není tak hluboká. Před 20 roky byla životní úroveň v západní Evropě 20krát vyšší než v Indii, dnes „už jen“ 10krát…

Ten úspěch nelze pochopitelně zlehčovat, avšak to zásadní zde pořád zůstává. Totiž na těchto rozdílech a na nerovnoměrném vývoji, v němž byly tyto rozdíly vytvořeny a permanentně se reprodukují, právě kapitalistický systém spočívá. S těmito rozdíly vznikl a s nimi tu bude až do „skonání“ (jeho, nikoli světa). Nerovnoměrný vývoj a rozdíly jím vznikající, vyvíjející se a zanikající jsou mu tak řečeno imanentní … Odborník mladší a bystřejší by to asi zformuloval precizněji, ale já to umím jen takto – „při mém vzdělání“.

Svou argumentaci uzavírají vážným tvrzením, že nerovnost je „chůvou“ pokroku. Kdo by ji chtěl odstranit, musel by se pokroku vzdát. Ponechám na čtenářích, aby si tento závěr sami promýšleli. Já jsem spíše toho názoru, že z dějinného pohledu nerovnost plodí závist, nenávist, soupeření a řevnivost, výboje, války…To se asi nekryje jednoznačně s pokrokem.

Na následujícím stanovisku se shodují víceméně obě názorové skupiny: nerovnost mezi státy se sice zmenšuje nebo mizí, avšak nerovnost uvnitř států dramaticky narůstá. Opět několik čísel: v roce 2012 kontrolovalo 10 procent nejbohatších občanů zemí OECD polovinu bohatství všech domácností a nejbohatší 1 procento vlastnilo 18 procent tohoto bohatství, zatímco nejchudších 40 procent disponovalo pouze 3 procenty. Největší nerovnosti v příjmech a vůbec bohatství občanů vykazují poměry v USA, což společnost stále více rozděluje a vede k projevům extremismu nejrůznějšího druhu.

Všichni, kteří se touto problematikou zabývají, probírají hlavně ekonomickou úroveň zemí nebo příjmy a blahobyt jejich obyvatel. Nikdo „vědecky“ nezkoumal otázku, kterou se pokusím zformulovat. Co je horší? Nerovnost v blahobytu nebo nerovnost v příležitosti, postavení, „hodnotě“ člověka, jakou zažívají lidé „druhé či třetí kategorie“ v totalitních režimech? Odpověď je očividně složitá, či spíše nemožná, protože každý jednotlivec, vycházeje z konkrétních okolností, preferuje něco jiného. Pro někoho váží více svoboda slova a nabídka příležitostí obvyklé v demokraciích, pro jiného přiměřeně zajištěný životní standard.

Znám ovšem jednoho kritického pozorovatele věcí veřejných (a jistě nebude sám), který už takovou úvahu odmítá. Tvrdí totiž, že sice může dnes v demokracii při solidní životní úrovni konečně mluvit a psát cokoli se mu zlíbí, avšak stejně to k ničemu nevede. Je to na závěr asi poněkud pesimistická výpověď, ale nejednoho z nás občas už také určitě napadla. Včetně myšlenky na to, zdá se, nevyvratitelné, ohavné dělení lidí na „kategorie“…

Vlkův dodatek:

Xavere, ten v závěru citovaný kritický pozorovatel má, z mého hlediska, naprostou pravdu. Jeho pocity  sním naprosto sdílím…. Ano, SNAD si /zatím/ mohu psát, co se mi zlíbí, při SNAD solidní  životní úrovni / jak dlouho?/ , ale ono to k ničemu nevede!!!

Dovoluji si vedle potvrzení toho výroku ještě ve své upozornit na výrazy, které jsem do svého souhlasu přidal – tedy slova SNAD, zatím, jak dlouho…… protože ty tu beznaděje posouvají ještě o jeden řád  dále… 

Pokud jsem některému z kosířů právě přivodil či zvětšil depku, omlouvám se. Ale jinak to nešlo.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.