DOBA PLASTOVÁ


napsala Všudybylka

(výňatek z integrovaných výukových osnov z blíže neurčené vzdálené budoucnosti)

Toto období spadá do Éry extrémního konzumu a začalo se datovat přibližně v polovině devatenáctého století, kdy Angličan Alexander Parkes představil v roce 1862 na průmyslové výstavě v Londýně laické i odborné veřejnosti novou hmotu, „látku tvrdou jako rohovinu, ale ohebnou jako kůži, která může být odlévána nebo lisována, barvena a řezána…“, jak psal dobový tisk. Parkesovy experimenty s nitrátem celulózy, destiláty dřevného dehtu a chloridu vápenatého s příměsí rostlinného oleje vedly ke vzniku látky, kterou nazval parkesin. Ten se stal nejen předchůdcem celuloidu, ale také předzvěstí budoucího trendu vývoje a využití umělých hmot téměř ve všech oblastech lidské činnosti. Anglický chemik tehdy stěží tušil, že tímto objevem spouští novou, revoluční etapu, která se později dotkne většiny průmyslových odvětví a bude mít globální ekonomický i ekologický dopad.

Plasty neboli syntetické polymery, byly materiály, jejichž makromolekulární podstata umožňovala snadné formování a tvarování pomocí tepla a tlaku. To předurčilo všestrannost jejich využití. Rychlé rozšiřování této nové hmoty podmiňovaly také jejich relativně nízké výrobní náklady. Postupně se vyvíjely další variace umělých hmot, jak se plasty také nazývaly – igelit, nylon, silon, plexisklo, bakelit, novodur a jiné. Ve třicátých letech dvacátého století se staly natolik oblíbenými, že začaly postupně nahrazovat přírodní a tradiční materiály – sklo, kaučuk, dřevo, papír aj. S nástupem nových technologií se začaly vyvíjet stále sofistikovanější verze plastů, které se časem staly neodmyslitelnou součástí všedního života. Zprvu se tyto výrobky soustřeďovaly pouze na severoamerický a evropský trh, s nástupem globalizace zaplavily téměř celou planetu a pronikly i do kultur, které ještě evolučně zůstávaly v prvobytně pospolném uspořádání.

Využívání těchto materiálů výrazně ovlivňovalo životní úroveň euroatlantické civilizace a mělo pozitivní vliv na její socioekonomické ukazatele. Na druhé straně se začaly objevovat první negativní dopady masivní expanze plastových produktů. Začal se hromadit odpad, který vznikal jejich spotřebou a vzhledem k velmi dlouhé době rozkladu (některé druhy až tisíce let) problém exponenciálně narůstal. Naprosto nepochopitelným se z dnešního hlediska zdá být používání obalových materiálů na jednorázové použití, využívaných zejména v potravinářském průmyslu. Nutnost nalézt řešení přispěl ke vzniku nového oboru lidské činnosti, který se nazýval ekologie. Přestože toxicita těchto produktů byla exaktně prokázána, přes varování odborníků se nijak výrazně neomezila jejich výroba, protože zisky z nich plynoucí byly prioritní. Jistou naději na vyřešení problému dávalo druhotné zpracovávání plastů při recyklaci. Opatření však nebylo systémové, protože ne všichni lidé poctivě třídili odpad a ne každý druh umělé hmoty byl pro recyklaci vhodný. Problém s plastovými odpadky narůstal do globálních rozměrů. V oceánech se vytvářely ostrovy, jejichž základem byly právě tyto použité výrobky. Zasahovaly také do ekosystému pevniny. Tím, že základem k jejich výrobě byla ropa, byl celý proces výroby extrémní zátěží pro životní prostředí.

Nezanedbatelný byl také jejich vliv na lidské zdraví. Z některých výrobků se uvolňovaly nebezpečné látky, které narušovaly biologickou rovnováhu živých organismů. S nástupem plastů se začaly objevovat nové, neznámé nemoci, které se příznačně označovaly jako civilizační. Nejtoxičtější byly výrobky z PVC (polyvinylchloridu), který se používal pro výrobu dětských hraček, výrobků do domácností i kanceláří, ale také pro frekventované potravinové obaly. Látky, které se z těchto produktů uvolňovaly, se nazývaly ftaláty a jejich působení mělo výrazný podíl na vzrůstající tendenci autoimunitních i rakovinných onemocnění v tehdejší populaci. Přičteme-li znečistěný vzduch i vodu, kontaminaci vnějšího prostředí dalšími chemicky nebezpečnými látkami a zvýšený elektrosmog, nelze se divit, že zdravý člověk byl v těchto dobách výjimkou.

Výše uvedené faktory, spolu s vyřešením závažného geopolitického konfliktu, který zasáhl evropský kontinent na začátku 21.století, významnou měrou přispěly ke konečnému vyřešení ekologicky extrémně zatíženého prostředí. Po sepsání a ratifikaci Mezinárodní konvence o etice životního prostředí (ICEE – International Convention of Enviromantal Etics) se do pěti let transformovala výroba plastových produktů na tzv. bioplasty, které byly slučitelné s ideou trvale udržitelného rozvoje, protože nebyly toxické a jejich odbouratelnost byla mnohem příznivější. Zároveň nastal návrat k šetrnému využívání přírodních polymerů (celulóza, lignin, škrob, kasein, kaučuk, želatina, přírodní pryskyřice apod.). Odpad z plastů, nahromaděný v oceánech i na pevnině, byl sesbírán a lisován do jednotek zvaných komprimáty. Ty byly poté díky společnému speciálnímu vesmírnému projektu nejvyspělejších zemí postupně relokovány na oběžnou dráhu Země, kde z nich bylo v průběhu deseti let sestaveno těleso, které nyní známe pod jménem Plastex. Tento umělý satelit si k sobě postupem času díky působení gravitační síly přitáhl prachové částice, které spolu s plyny vytvořily jeho nynější podobu, která se svou strukturou podobá přirozeně vzniklému Měsíci. Tím startuje nová éra vývoje civilizace, nazvaná Doba konečného uvědomění.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.