Jed neoliberalismu


napsal Leo K.

Leonardo da Vinci je údajně autorem výroku: „Nenalhávej si minulost podle své potřeby.“

Jenže minulá realita byla soustavnou ideologickou prací zničena tak, že se stala pro mladší generace doslova nepředstavitelnou. Takže podle dávné průpovídky si ji budou muset zažít znovu.

Náš vzdělávací systém v tom hrál a hraje klíčovou roli. Ještě před nedávnem bylo vzdělání ceněno hlavně kvůli své sociální hodnotě. Účelem bylo dodávat vysoce vzdělané občany schopné kritického myšlení, kteří díky svému osobnímu rozvoji mohli přispět ke zlepšení společnosti.

Heslo Margaret Thatcherové „Nic jako společnost neexistuje“ se během posledních třiceti let stalo překvapivě přesvědčivou skutečností. Je důležité si uvědomit, že nejdůležitější výsledek neoliberalismu je naše realita. Co se stalo s naší kritičností? Odpověď je nasnadě. Tento způsob myšlení, tato ideologie se stala součástí naší identity. Bezděčně uvažujeme neoliberálně a také to předáváme dál svým dětem.

Jsme-li pak zaraženi zdánlivě nevysvětlitelným chováním studentů na jihu Čech, kdy se k jejich protestní hladovce připojila i taková „celebrita“, kterou je Zdena Mašínová; nebo národní zprávou ICCS , která naznačuje, že naši studenti vykazují velmi špatné demokratické a společenské postoje? Dáváme přednost tomu nepřiznat si, že přesně takové jsou následky našeho na kompetence orientovaného vzdělávání.

Jedno z poučení 20. století zní, že každá diktatura se chytá příležitosti použít vzdělání jako nástroj k indoktrinaci dětí myšlenkami, které znemožní jejich rozvoj v kritické, nezávisle uvažující lidi. Jakýkoli druh indoktrinace je ztrátou svobody a zvlášť vzdělávání by tomu nemělo být podřízeno.

Model kompetencí našel úrodnou půdu v pedagogickém vakuu. Původní záměry byly ušlechtilé: potřebujeme učit dovednosti, které budou důležité v pracovním životě. Jenže brzy došlo k důležitému obratu od praktických dovedností k osobnostním charakteristikám, zdůrazňuje se flexibilita a postoj k osobnosti „člověk jako manažer vlastního života“. Ideologie prosakuje z běžných frází jako „vědění je lidský kapitál“, „dovednosti vytvářejí kapitál, který musí být udržován a rozvíjen“, „studium je dlouhodobá investice“ a podobně.

Mladí lidé mají v souladu s Babišem sami sebe chápat jako firmu, v níž vědění a dovednosti zvyšují tržní hodnotu. Neměla by nás tedy překvapovat jejich první otázka: „A co z toho budu mít?“ Plakat pak nad sobectvím mladých je pokrytecké, když všechno a každý je přece redukován na komoditu.

Trochu zpozdile se drží mýtus selfmademana – zda uspějete nebo ne, závisí čistě na vás a nejdůležitějším kritériem úspěchu jsou peníze a zisk. Heslo dne zní: „Chovej se tak, dokud je to výnosné“. Odtud pramení myšlenka: „Takoví prostě lidé jsou,“ říká paradigma neoliberalismu, „od přírody sobečtí a zkažení“.

Vždy se budou starat o svůj vlastní prospěch a uspokojení, vždy budou setrvávat s ostatními v neustávajícím boji – jde přece o přežití nejživotaschopnějších a sobeckých genů, že? Kdokoli si myslí opak, je označen za naivního a hloupého. „Vrať se na zem“, zní ironická rada. Stejnou ironii můžeme najít v takzvané reálpolitice, která vytváří skutečnost, a přitom předstírá, že z této skutečnosti pramení.

V nedávné diskusi na Kose nick líška podšitá napsal: „Chybou demokracie je, že hlas hlupáka má rovnakú váhu, ako hlas rozumného človeka.“ Vtip je v tom, že to není chybou demokracie, ale její předností. Pomineme-li pýchu autora výroku, se kterou sebevědomě rozděluje společnost na černou a bílou, na hlupáky a ty ostatní a budeme-li s ním pro zjednodušení souhlasit, pak neexistuje spravedlivější zrcadlo. Ukáže nám okamžitě a bezchybně jaký je podíl hlupáků ve společnosti. A co si taková společnost zaslouží.

Nedokážu-li se vyjádřit výstižněji a stručněji než někdo jiný přede mnou, dopustím se citace. V tomhle případu profesora Paula Verhaeghena z publikace Austerity – in support of neoliberalism or to fight against it. Omlouvám se za délku:

Neoliberalismus je neetický, z ekonomického hlediska je selháním, na sociální úrovni je katastrofou a na psychologické úrovni je naprosto nebezpečný. Je selháním na ekonomické úrovni, ačkoli to je přesně ta oblast, kde fungovat měl. Nejsem ekonom. Ale sjednocený a volný trh nás měl zásobit lepšími výrobky a službami, které měly být i levnější a ve skutečnosti se stal přesný opak. Mnohé výzkumy ukazují, že rovnostářštější ekonomika je nejen produktivnější, ale také výkonnější. Neoliberalismus je nesmírně nebezpečný i z hlediska psychologie. Vyvolává v lidech to nejhorší a zároveň potlačuje to nejlepší. Nejprve se tento vliv omezoval na pracoviště, ale nyní prostoupil vzdělávací systém, kde určuje budoucí identitu. Finanční boje mezi evropskými zeměmi ilustrují, jaký dopad má neoliberální meritokracie na lidi. Solidarita se stává drahocenným luxusem a musí ustupovat dočasným koalicím, v nichž je hlavním cílem „dostat z toho co nejvíc“ na úkor ostatních. Hluboké sociální vazby s kolegy jsou prakticky vyloučeny, protože chybí téměř jakékoli emocionální zapojení do vlastní práce, natož sepětí s firmou nebo organizací. Šikana bývala problémem, který se objevoval pouze na školách, ale nyní je plně přítomna na pracovištích. Je typickým symptomem impotence, při níž jsou frustrace přenášeny na slabší členy. Hluboko uvnitř najdeme strach, od úzkosti ze selhání až po sociální strach z příliš děsivých druhých. Dospělí podléhají dětinským záchvatům vzteku, žárlí kvůli nicotnostem, říkají milosrdné lži, nevyhýbají se podvádění a hýčkají si směšné pocity nadutosti a mstivosti. Je to nevyhnutelný výsledek systému, který nedovoluje nezávislé uvažování a práci. Když s někým zacházíte jako s dítětem, existuje dost velká šance, že se tato osoba začne jako dítě chovat.

Ještě důležitější je vnitřní podkopávání sebeúcty. Jak zaznívá od Hegela po Lacana, úroveň sebeúcty se odvíjí od uznání, kterého se nám dostává.

Sennett v práci The Corrosion of Character (Koroze charakteru, 1998) vyslovuje stejné přesvědčení, když nechává moderního zaměstnance klást si otázku: „Kdo mě potřebuje?“ Pro zvyšující se počet lidí odpověď zní: „Nikdo.“ Jsou součástí rostoucí skupiny lidského odpadu. Pokud motto společnosti zní „Každý může být úspěšný, když se do toho pustí“, znamená to, že čím dál tím víc lidí zakouší pocity ponížení, viny a studu.

V tomto kontextu zní otázka, co dělá život dobrým, vysloveně trapně. Dobrý život? Novou normou je výkonnost, cílem je materiální zisk a ctností je s ním spojená chamtivost. V této linii argumentace není etický rozdíl mezi bankéři, kteří lidi vědomě přemlouvají ke koupení „toxických“ aktiv, britskými poslanci, kteří podávají zfalšované zprávy o výdajích, a mladými lidmi, kteří rabují londýnské obchody s heslem „Když na to nemáš, vezmi si to“. Ecce homo, takový je člověk, takhle byl stvořen.

Nevyhnutelným rubem je narůstající skupina lidí pociťujících, že selhali, a to dokonce už ve věku deseti let. Lúzr! To je dnes nejobvyklejší nadávka na základní škole. Někteří z těchto lúzrů se bouří, ale z většiny se stávají sociálně úzkostné, autistické a depresí trpící osoby, které obvykle hledají útěchu v hyperspotřebě. Už se dokonce volá po „časné detekci“ – už jen to slovo – a hlavní argument zní, že intervence u batolat je ekonomicky výhodnější. V novinách čteme titulky typu, že sebevraždy stojí Nizozemce průměrně šest set milionů eur ročně a že by to mohlo pro ekonomiku představovat zásadní hrozbu. Jak nemocná musí být společnost, která vyjadřuje sebevraždu v hospodářských číslech? Jaký stupeň slepoty je po nás vyžadován, abychom si neuvědomovali, že věci jsou přesně obráceně: míra, do níž je čistě ekonomikou poháněná společnost ještě snesitelná, může být vyjádřena počtem ztroskotanců páchajících sebevraždu.

Nikdy jsme se vzdor proklamaci o svobodě necítili tak bezmocní. Jsme svobodní ve smyslu, že můžeme kašlat na náboženství, sexuálně se od nás čeká, že zkusíme skoro všechno, co bylo dříve zakázáno, a můžeme se stát stoupencem politického hnutí, jakého jen chceme. Proč? Protože na ničem z toho už nezáleží. Kromě ekonomiky, hlupáčci!

Proti komu máme bojovat nebo na co reagovat, je velmi nejasné. Každý si stěžuje na „systém“, ale nikdo neví, co to znamená, a odtud pramení naše bezmocnost a následné „nesmyslné“ násilí. Stávky v minulém století mohly mít nějaký dopad, protože měly jasného nepřítele: majitele. Ti byli nahrazeni ratingovými agenturami, burzami a schůzemi akcionářů. Z psychoanalytického hlediska není dnes stávka ničím jiným než sebepoškozováním. Stejně se chová i nezaměstnaná mládež na francouzských předměstích, když ničí své vlastní čtvrti. (Silně kráceno. Přeložila Marta Martinová A2)

Rozhodnutí, co dál, musí být provedeno na politické úrovni, a pokud možno v celoevropském měřítku. Není k ničemu debata o prohnilém politickém systému, který je neschopný činit rozhodnutí a hledá spásu jinde. Žádné „jinde“ neexistuje. Tohle je to, s čím musíme pracovat. Současné šedé myši potřebují naléhavě vyměnit. Akciový trh nemá co dělat v politice a ekonomika musí být a podřízena společnosti, nikoli naopak. Úsporná opatření jsou nezbytná, ale z úsporných opatření musí mít prospěch společenství, nikoli ekonomika.

Je nutné snížit příjmové nerovnosti a donutit korporace fungovat transparentně. Učiňme ze vzdělávání znovu „Bildung“, zaměřme jej cíleně znovu na etiku, předávejme jej prostřednictvím učitelů, kteří mají autoritu, a zapomeňme na démona konkurence tak rychle, jak je to jen možné. Učiňme zdravotnictví nezávislým na světě zisku. Obnovme veřejný prostor a investujme všechno do podpory skutečných sociálních sítí.

Co znamená „dobrý život“? A jak mohu tento „dobrý život“ vytvořit ve vztahu k druhým? Na tyto otázky existuje spousta různých odpovědí, nicméně každý etický systém bude obsahovat jeden ústřední prvek: dobrý život a jeho utváření ve vztahu k druhým musí být založeny na sebeovládání.

To je ovšem v naprostém protikladu k současnému oslavování neomezené spotřeby a závazku růstu. Péče o sebe nevyhnutelně vede k umírněnosti a odvaze osvobodit se z otročení vlastnímu tělu nebo otročení druhému a také od soudobého požadavku „užij si“! Taková péče o sebe vede k informovanému občanství a je provázaná s péčí o ostatní. Vraťme liberalismu jeho původní hodnoty. Jeden z principů liberalismu byl tento: čím více je společnost společenstvím rovných, čím více se prosazuje rovnost jako nejvyšší princip organizace společnosti, tím více se lidé musí učit navzájem sdružovat v asociacích schopných organizovat kolektivní akce, spojovat se k realizaci svých různých cílů.

To zase zajišťuje pocit smysluplnosti, který může být sdílen s ostatními, což může směřovat k nějakému druhu pozapomenutého kolektivního odporu. Kolektivní hnutí občanské neposlušnosti zaměřené proti neetickým pravidlům se může ukázat být účinnější než generální stávka.

Sociální stát, respektive jeho parodie je v rukou vládnoucí oligarchie. Tady je nutný nějaký krok k emancipaci. Stát může zaručit pravidla solidarity, může být i garantem, ale ne vykonavatelem solidarity. Solidarita přece nejsou nějaké dávky a hádky o ně. Pořád vidím myšlenku nepodmíněného základního přijmu jako nejschůdnější řešení. Na to, aby se lidé mohli vzepřít oligarchům, potřebují uvolnit technologickou invenci ze sevření trhu, soukromého vlastnictví a konkurence a začít využívat a rozvíjet technologie za novými, sociálními účely. Technologie samy o sobě nikdy žádnou sociální změnu nepřinesou.

Demokracie se nepřežila. Naopak, začíná tuze překážet, těm, kteří chtějí řídit náš život. Demokracie je tedy málo. Je zcela legitimní snahou demokratizovat ekonomické rozhodování, prolomit zeď, která odděluje akcionáře od zainteresovaných, tedy lidí oprávněné rozhodovat, od těch, kteří ponesou důsledky jejich rozhodování. Jejich životní projekty jsou v sázce, v důsledku ekonomického rozhodování, do něhož ale nemají právo zasahovat. Pokud tuto zeď co nejrychleji nezbouráme, demokracie nepřežije.

Ještě několik slov k horkému bramboru dneška. Podstatným rysem demokracie je odpovědnost. Patří k evropským hodnotám plným právem toho určení, protože transatlantické cítění si odpovědnost tolik nepřipouští. Je ale také dělícím kritériem od islámu, kde člověk jednající podle náboženských příkazů jedná správně a otázku odpovědnosti si vůbec neřeší. Zná pouze svobodu. Ale bez odpovědnosti. Je to zvláštní. Obyvatelé regionů, ze kterých migranti pochází, právem soudí, že Evropa není výhradním viníkem jejich utrpení a bídy. Vždyť elita každé země má přece povinnost starat se o její prospěch. A to, že elity v mnoha zemích třetího světa tuto povinnost plní zcela nedostatečně, neznamená, že důsledky jejich selhání mají nést jiné státy. Ale Blízký východ a Afrika nemohou na jedné straně odmítat převzetí evropských hodnot a zároveň Evropanům vnucovat negativní důsledky selhání vlastních hodnot. Svědectvím této skutečnosti není jenom obecný deficit pocitu občanství ale také vzhled jakékoliv země těchto regionů. Divoké skládky po celé zemi, nestydaté chování řidičů a vůbec obecné ignorování zákonů. Není divu, že si tento nedostatek migranti přinášejí do Evropy spolu se svou vírou. Proto tvrdím, že kdyby měly evropské hodnoty pod náporem migrantů prohrát, pak tyto hodnoty za nic nestojí a jejich prohra je zasloužená. Jednu podmínku ale toto tvrzení má. Že evropští politici budou na své evropanství hrdí a nebudou na ponížení Evropy spolupracovat.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.