V čem se moderní Syrie může poučit od Otomanů


vybral a přeložil JF

Toba Hellerstein, Stratfor, 6.3.2016

Analýza

Záhada jménem Syrie je stejně nekonečně složitá, jaká byla v době, kdy se zrodila z trosek Otomanské říše. Její směska kultur a etnicit pokojně koexistovala pod sultány. Ale evropským mocnostem, které zemi zdědily po první světové válce, nebyl jasný – a také neměly zájem na jeho zachování – syrský jedinečný druh pluralismu. Následovala desetiletí autokratických režimů. Dnes válčící frakce, které zaplňují syrské válčiště, mluví k rozpadající se, kdysi soudržné společnosti, ale lekce z Otomanské říše přetrvávají. V budoucnu se tyto lekce mohou stát nejlepší nadějí změny dnes zhrouceného státu v národ, současně jednotný i různorodý.

Po staletích vlády Otomanské říše  se Syrie vynořila z hrůz první světové války v úplně nové formě. Pod Otomany nebylo území, dnes známé jako Syrie, jedinou entitou ale bylo souborem „vilájat“ neboli provincií, které tehdy zahrnovaly také dnešní Libanon a Izrael. Ani populace zde nebyla homogenní. Každá „vilájat“ byla složena z řady etnicit, kulturních identifikací a hospodářských struktur. Po 400 letech turecké  nadvlády  byly hluboce zakořeněné některé zvláštnosti politického systému. V moderní Syrii před občanskou válkou byla města rozdělena na kulturně odlišné čtvrtě. V jedné čtvrti bylo možno najít Armény, jinou obývali Asyřané. Pamatuji si zvláště na kurdské trhy, kde prodavači v pestrých barvách prodávali ovoce a zeleninu z venkova.

Způsob vládnutí v Syrii ještě zesiloval autonomii těchto odlišných etnických a náboženských komunit. Otomani posilovali politiku pluralismu s úmyslem smiřovat různé národnosti a umožňovali vznik národnostních hnutí, ve kterých židé, křesťané a muslimové mohli prosazovat své vlastní identity a neměli tudíž důvod soupeřit o moc. Každá náboženská komunita, zvaná „millet“, měla svého zástupce v Istanbulu a byla oprávněna organizovat si své vlastní záležitosti, včetně vzdělání svých obyvatel, sociálních služeb, charity a dokonce i některých právních standardů, podle kterých tato komunita žila. „Millet“ řídila všechny vnitřní záležitosti jako svatby, rozvody, dědictví a výběr daní a jejich distribuci. Pozůstatek tohoto komunitního systému zůstával i v moderní Syrii. Například každý věděl, že když chce sehnat nějaké stříbro, musí jít do arménské čtvrti. Po první světové válce si světové velmoci rozdělily zemi, dříve ovládanou  poraženým  tureckým státem. Již předtím Evropané po léta pronikali na Střední východ a využívali zde rozdílů v daních a bezpečnosti, zajištěné smlouvami mezi jejich vládami a Otomany. Po válce si ale mocnosti dohodly přímé dělící linie, definující sféry jejich zájmů v oblasti. Výsledná tajná dohoda, nazvaná podle britského a francouzského diplomata, kteří ji uzavřeli, Marka Sykese a Francoise Georges-Picota, byla podepsána v roce1916.

Hranice, nakreslené podle této dohody, nerespektovaly historii oblasti ani politické zájmy zde žijících skupin obyvatel. Místo toho se dohoda zaměřila na hrubé rozdělení Středního Východu mezi Brity a Francouze dle jejich zájmu a chuti. Způsob, jakým tato dohoda rozštěpila Střední východ, ve skutečnosti vedl k řadě poválečných konfliktů. Franci se rozhodla udržet si vliv  v oblasti, takže   například  prostřednictvím francouzského mandátu ovládala jihovýchodní Turecko, severní Irák, Syrii a Libanon. Obyvatelstvo toho, co kdysi bývalo Velkou Syrií, bylo rozděleno a časem přestěhováno.

Rozdělení otomanské říše podle Sykes Picotova plánu

Rozdělení otomanské říše podle Sykes Picotova plánu

Pod francouzským mandátem se život v Syrii dramaticky změnil. Autonomie, které se národnostní a  náboženské skupiny těšily pod Otomany, většinou vymizela poté, co Francouzi centralizovali vládu a omezili tisk a politické aktivity. Francie navíc prosazovala politiku „rozděl a panuj“, při které některé menšinové skupiny požívaly nově nabytých svobod a jiné zase své svobody ztrácely. Francouzi protežovanými minoritami byli na příklad křesťanští Maronité, které Francouzi chránili proti sunnitské většině. Ačkoli Syrie v roce 1944 získala nezávislost, nová vláda přejala od Francouzů autokratický způsob vládnutí a noví vládci potlačovali minority jako Šíity, Kurdy, Asyřany, Drúzy a Armény. Syrská tajná služba Mukhabarat se stala významnou složkou života pro syrský lid, pro který nezávislost země hrála jen velmi malou roli.

Moderní realita

Dnes, po pěti letech syrské občanské války, v oblasti stále přežívají některé historické problémy. Syrie zůstává arénou, ve které mocnosti bojují o vliv a řada náboženských a etnických komunit hledá svůj domov. Před válkou bylo rozmanité kulturní dědictví Syrie zdrojem její pýchy. Dnes je pouze zdrojem násilí. Když se syrská politická struktura na konci války změnila, tyto skupiny začaly bojovat o moc v novém systému, který, jako dřívější francouzská nadvláda, byl charakterizován centralizací a potlačováním. Ale existuje i jiná možnost. Nějaká budoucí  syrská vláda by mohla najít nový impuls v některých pravidlech z období před první světovou válkou a umožnit existenci různých komunit prostřednictvím autonomie nebo dokonce odtržení.

Dokonce i president Bašár al-Assad ztělesňoval jistý respekt Otomanů vůči menšinovým skupinám. Pod jeho vládou bylo svévolné rozdělení etnických a náboženských skupin do různých moderních států vyvažováno jeho porozuměním pro potřeby těchto komunit. Viděl jsem to na vlastní oči v Damašku, kde jsem se spřátelil s některými příslušníky mírových sil OSN, kteří každé léto doprovázeli drúzské studenty ze Syrie do Izraele a zpět, aby mohli navštívit své rodiny za hranicemi. Malá židovská komunita, která zůstala v Syrii, také mohla navštěvovat své příbuzné v Izraeli.

Aby se dostala někam dál, nová Syrie musí rovněž používat tento pragmatismus. Její vůdci musí vyhovět různým etnickým a náboženským skupinám, které existovaly už dávno před vznikem moderního státu, a jejichž nároky na území jsou odvozeny od kulturního dědictví, které stojí nad právními nároky. Hranice, narýsované před sto lety, už dávno přežily svou užitečnost – pokud vůbec nějakou měly – a jejich přehodnocení ve světle hlubší sociální a politické reality by mohlo být začátkem efektivního a trvalého řešení syrské války.

What Modern Syria Can Learn From the Ottomans is republished with permission of Stratfor.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice JF a jeho rešerše se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.