Podivné vítězství


napsal Leo K.

Jsem důchodce. Šest, možná osm týdnů to byl blahý pocit. Mohl jsem odložit hodinky a o něco později i kalendář. A pak zvolna, docela nenápadně se mě začalo stýskat po lidech. Nejenom po známých, ale i po těch, co jsem je vůbec neznal, ale každé ráno jsem se s nimi setkával. Měl jsem štěstí, že právě v tu dobu se otevřela možnost přejít z vytáčeného spojení internetu na kontinuální. To mě otevřelo mnoho dalších možností a už jsem nemusel myslet na radu staré důchodkyně. Potkával jsem ji pravidelně na bývalém hřbitově: „Musím to rychle obejít. Doktorka mě říkala, že se musím pohybovat, abych došla do hospody. Chodíte také do hospody?“ „Ne, nechodím“ „Ale to byste měl! Jinak ztratíte kontakt s lidmi.“ Nevysvětloval jsem té dobré ženě, že jsem si našel náhradu a že si v počítači mohu vybrat a nemusím poslouchat každého co vypije svých 10 piv. A protože se na webu pohybuji značně výběrově, tak mě nějak ušlo, že poslanci schválili Velký pátek za státní svátek. Až do probuzení 25. března. A můžu říct, že vůbec nechápu logiku, která to umožnila.

Vždyť denně se na webu setkávám s těmi, co nosí placku s přeškrtnutou mešitou, chtějí zakázat islám a pokud tu nějací muslimové jsou tak je důsledně odislamizovat. Pokud by to nešlo, pokud by se to nepodařilo, tak rozemlít do masokostní moučky. Musím říct, že takové vyhlášení na mě udělalo dojem. Soudím, že by se za ně nemusel stydět ani stranický ideolog NSDAP, Alfred Rosenberg. A zvlášť mě děsí, že se setkávám s řadou dost podobných vyhlášení když platí článek 3 Listiny základních práv a svobod, který v prvním odstavci říká: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Vysvětlí mě někdo jak toto upřít PhDr. Petru Pelikánovi, který je muslimem?

Na druhé straně chápu strach z migrantů, kteří jsou v převážné většině muslimského vyznání. Rozumím tomu, že je pro ně velice těžké vyváznout z osidel fatalismu a neodpovědnosti. Vždyť byli vychováni ve víře, že těžkosti jsou Boží zkouškou. Alláh to tak chce! A také rozumím tomu, že nás, Evropany, dráždí jejich vírou daná bezostyšnost. Ale zásadně odmítám tezi, že jde o náboženskou válku, že jde o křižáckou válku křesťanství a islámu. Myslím, že jsme nejméně od osvícenství už trochu vyrostli a emancipovali se od náboženské ideologie. Jakoukoliv víru klidně připouštíme, pokud se nebude jakkoliv snažit o vliv na základní demokratické hodnoty státu. Tak to také říká článek 2 Listiny základních práv a svobod: Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

Jenom tehdy, budeme-li dodržovat pravidla, která jsme si sami dali, můžeme ta pravidla vyžadovat od našich hostů nebo těch, kteří tu chtějí žít s námi trvale. Nemohu v kontextu posledních událostí pochopit, že vědom si sedmdesáti procent Čechů kteří jsou bez vyznání, Jiří Čunek prohlásí, že chápání křesťanské Evropy, „rozmělněné jen do lidskoprávních tezí“, je jednou z příčin současného dění na starém kontinentu, eskalovaném migrační krizí. A podpoří ho předseda Senátu ČR tvrzením, že Velký pátek je nedílnou součástí české státnosti.

Tedy, tímhle vyjádřením, alespoň podle mého mínění, chápe současné dění zcela v souladu s BPI za náboženskou válku. Pokrytectvím potom přímo překypuje prohlášení předsedy poslanců KDU-ČSL Jiřího Miholy, že schválení nového svátku přispěje k lepšímu skloubení rodinného a pracovního života, protože děti už nyní v pátek o Velikonocích mají ve škole prázdniny. „Jsou nejvýznamnějšími křesťanskými svátky a zároveň nedílnou součástí křesťanské kultury na našem území,“ řekl Mihola, který byl jedním z iniciátorů schválení svátku. Je to zvláštní a nepochopitelný stav. Úplnou odluku státu a církve v Česku si podle průzkumů přála většina občanů Česka, kraje, obce i registrované církve. Přes četná jednání, trvající od Sametové revoluce v roce 1989, nedošlo až do 1. 1. 2013 k žádnému systémovému kroku k uskutečnění snahy o úplné odloučení církví a státu v Česku. Teprve roku 2013 vstoupil v platnost Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Kromě vracení konkrétních věcí má navíc dojít na základě tzv. smluv o vypořádání mezi státem a jednotlivými církvemi či náboženskými společnostmi k pravidelnému, třicetiletému vyplácení finančních náhrad, jejichž celková výše je určena zákonem. Počítá také s tím, že po dvou letech od jeho účinnosti bude zrušena veškerá blokace původního majetku, stanovená zákonem o půdě (§ 29) a jeho vlastníci tak s ním už budou moci volně nakládat. Kromě toho má být také postupně snižován státní příspěvek na provoz církví a náboženských společností, až po 17 letech přestane stát provoz církví financovat úplně a tím dojde k definitivní odluce církve od státu. Mě z toho vychází, že nedodržováním vlastních pravidel jsme se stali jako stát opět méně stabilním, že náboženství se, vzdor deklaracím, opět pevněji přisálo na mateřský prs státu a BPI ještě před statutem politického tělesa dosáhl prvního vítězství.

Když píšu tenhle článek o Velkém pátku, dodám ještě svůj pohled ateisty na Velikonoce a navazující Letnice. Je obecně známo, že oslavy těchto svátků jsou mnohem starší než je křesťanství. Svědčí o tom mimo jiné, že jde o pohyblivé svátky, které jsou určeny starobylou kombinací lunárního a solárního kalendáře. Křesťanství udělalo mnohé pro to, aby se tyto svátky chápali jako křesťanské mimo jiné i tím, že je učinilo středobodem příběhu o Otci jenž obětoval Syna. Existuje několik zmínek o Ježíši, které nepocházejí z Bible. Například u Flavia Josepha nebo v tak zvaném Babylonském Talmudu.

Babylonský Talmud, svazek 3, Sanhedrin 43a:

»V předvečer Pesachu byl pověšen Ješu. Čtyřicet dní před konáním jeho popravy vyšel hlasatel a volal: „Bude ukamenován, protože provozoval čarodějnictví a sváděl Izrael k odpadu od víry. Kdokoli by mohl říci něco k jeho prospěchu, ať předstoupí a promluví na jeho obhajobu.“ Protože však nikdo na jeho obhajobu nevystoupil, byl pověšen v předvečer Pesachu.« (1)

Tato reference je zajímavá z mnoha důvodů. Dozvídáme se tu, že v souladu s biblickou zprávou došlo k Ježíšově popravě v předvečer židovského svátku Pesach. Svátek Pesach oslavuje vyjití Židů z otroctví ve starověkém Egyptě. V roce 2016 připadá na 23. dubna a následujících 7 dní. Velikonoce se slaví podle závěru Nikájského koncilu v den 1. neděle po 1. jarním úplňku, což odpovídá pohanským oslavám příchodu jara. Krásným příkladem přetrvávající nenáboženské tradice je pomlázka, odvozeno od pomlazení, tj. omlazení. Proto muži používají mladé proutí s největším podílem „životní síly“ kterou jakoby předávají vyšlehané osobě. Z téhož důvodu ženy dávají jako odměnu za omlazení vajíčko, prastarý symbol nového života. Stejně tak Letnice, které křesťané slaví 50. den od velikonoc jako svátek seslání Ducha svatého. V českých zemích se letnice slavily od příchodu křesťanství, avšak ještě dlouho poté v lidové zbožnosti přetrvávali pohanské obyčeje, byť naroubované na nové náboženství, jak dokládá i kronikář Kosmas, když roku 1092 píše o knížeti Břetislavu II., že vyháněl ze země čarodějníky, věštce a pohanské hadače. Kníže vykořenil podle Kosmy též „obyčeje pověrečné, které vesničané, posud polou pohané, o Letnicích v outerý nebo ve středu zachovávali, přinášejíce dárky ke studánkám, oběti zabíjeli a zlým duchům obětovali.

A na jiném místě pak popisuje letniční hrátky: Z toho přibylo ženám tolik smělosti, že si vystavěly na jedné skále, nedaleko od hradu dříve řečeného, polohou pevný hrad, jemuž od jména „děvy“ bylo dáno jméno Děvín. Když to viděli jinochové, velikou žárlivostí na ně se rozhorlivše, mnohem četněji se shromáždili a o nic dále než na doslech polnice vystavěli na druhé skále mezi chrastím hrad, jejž nynější lidé nazývají Vyšehrad, tehdy však od chrastí dostal jméno Chvrasten. A poněvadž často dívky uměly chytřeji obelstíti jinochy, často zase jinoši bývali statečnější než dívky, brzo trvala válka mezi nimi, brzo mír. A když nastalo příměří, dohodly se obě strany, že se k společnému jídlu a pití sejdou a že po tři dni budou konati slavné hry mezi sebou na ustanoveném místě. Co dále? Jinoši dají se do hodování s dívkami nejinak než jako draví vlci, hledající žrádla, aby vpadli do ovčína. První den strávili vesele při hostině a hojném pití. (a Kosmas veršuje) Nová vyrostla žízeň, když žízeň hasiti chtěli, jinoši se svou touhou jen stěží se do hodin nočních zdrží. Noc byla, zářil měsíc a jasný byl nebeský blankyt. Vtom z nich zatroubil jeden a tím znamení dával, řka: „Již jste si pohráli dost, již dosti jste jedli a pili vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí“. A ihned unesl každý jednu dívku. A když nastalo ráno a mír byl uzavřen, odnesše pokrmy i nápoje z jejich hradu, prázdné zdi dali na pospas Lemňanu Vulcanovi. Z toho autor veršované kroniky tak řečeného Dalimila udělal skutečnou mezipohlavní válku a Alois Jirásek a potažmo Zdeněk Nejedlý vzpomínku na matriarchát. Ve skutečnosti šlo o předkřesťanské slavnosti letního slunovratu. Ty zahrnovali třídenní hry mládeže, hodování a rituální promiskuitu. Při těchto slavnostech dívky a chlapci zápasili o makety hradů a závodili v hodu oštěpem a jízdě na koni a končili mnohými zásnubami. Odkazem na tento rituál můžou být některé místní názvy jako Dívčí hrad, v Německu např. Magdeburg. V souvislosti s Magdeburgem si vzpomínám, že v kterémsi životopisu Vojtěchově byla zmínka jak ho kdysi na ulici spolužáci porazili na protijdoucí dívku a on trpce vzpomínal s výčitkami svědomí, že ležel v Dívčím hradu s dívkou…To bylo křesťanství X. století, ještě 120 let před Kosmou.

Děkuji všem, co to dočetli a nezapomněli proč jsem to psal.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.