Běda státu, který potřebuje „hrdiny.“


napsal Leo K.

 

Nedávné výšplechty (http://veteranus.blog.cz/en/1506/general-petr-pavel-a-a-tomova-valka ) českého generála, momentálně sloužícího na vysokém postu NATO, o jaderné válce, mne definitivně utvrdily v tom, že je pro záchranu lidstva naprosto bezpodmínečně nutné provést několik zásadních opatření a především ve všelidském vědomí začít prosazovat nový étos.

Onen étos by měl pro začátek jen několik zásad. Každý příslušník profesionální armády by měl být považován za potenciálního vraha, čili osobu rizikovou, se kterou je proto zapotřebí s tímto vědomím zacházet. Jinými slovy, měl by každý být pod přísným dozorem zpravodajských a jiných služeb. Příslušníci armády od majora výše by měli být společností považováni za potenciální válečné zločince a i k nim by měla mít veřejnost určitý vztah. Při nejmenším jako kdysi ke katům… napsal na svém blogu Stanislav A. Hošek báňský inženýr, který v roce 1970 odešel z technické funkce, protože nesouhlasil s „ohrožováním zdraví, ba i životů horníků“.

Pak pracoval až do sametové revoluce jako havíř. Je nutné ještě poznamenat, že měl ve svém kolektivu nesmírnou reputaci. Ale nejde tady o Hoška, jako o to, co napsal a s čím souhlasím.

Být dobrovolně zaměstnancem organizace, která má ve svém popisu práce zabíjet lidi by podle mého názoru nemělo být předmětem neospravedlnitelných výhod, protekce a zvláštních výsad. Nemluvím o dámském a pánském spodním prádle s potiskem bobrů a kormoránů. Mluvím o rozpočtu na tak zvanou obranu (před kým?), mluvím o Pandurech, o nadzvukovém letectvu, o ministerstvu, kterému se sice armáda smrskla na desetinu, ale funguje stále jako pro čtvrt milionu vojáků.

Namísto ženijních praporů, které mohly být občanům tohoto státu užitečné, má armáda hejno Pandurů a žoldácké jednotky. Á propós, zapomněl jsem na transportní letouny Casa. Po dlouho trvajících problémech konečně 15. července 2013 oznámil tehdy aktuální ministr obrany Vlastimil Picek, že systém ochrany letounů před raketami úspěšně prošel opakovanými zkouškami a že letouny „mohou být využívány pro naše potřeby v případném nasazení v zahraničních operacích nebo nebezpečných prostorech“ .

Ženisty lidovecká ministryně Parkánová (dnes TOP09) zrušila jako nepotřebné. Čili to, co bychom z armády mohli používat doma, bylo nepotřebné, kdežto co slouží nějaké, s naším státem nesouvisející doktrínou, je z peněz daňových poplatníků vládou sponzorováno, přestože podle oficiálních údajů je 26 % domácnosti ohroženo chudobou a já neznám prioritnější úkol vlády než vytvořit svým občanům podmínky pro důstojný život. Vojsko, vojáci i žoldnéři mimo zřídkavé nasazení v mimořádných přírodních podmínkách, totiž vždy v celé historii lidstva přinášeli jenom neštěstí, smrt a zkázu. Jsou – už z principu – čtvrtým jezdcem apokalypsy.

Letos si připomínáme 3970. výročí konce první písmem zapsané civilizace Sumerů. Národa záhadného původu, jehož řeč se nepodařilo přes všechny snahy zařadit do jakékoliv třídící škatulky. Národa, který byl po dvoutisícileté existenci poražen a jeho civilizace vyvrácena.

Zůstalo po ní přehršel literárních památek. K většímu rozšíření znalosti o Sumerech přispěl S.N. Kramer, americký sumerolog. Jeho knížka Historie začíná v Sumeru byla vydána i v Československu (1964).

Chtěl bych malým úryvkem tohoto sumerského nářku připomenout zločin a jeho následky. Nářek nad zkázou města Ur je sumerská lamentace, která vznikla necelou generaci po pádu Uru do rukou semitských beduinů z Elámu v roce 1955 před naším letopočtem. Je žalozpěvem nad zničeným městem, z pohledu poručnických bohů. V tomto případě je to bohyně Ningal, která ve 430 strofách pláče nad svým městem a dovolává se boha Enlila, aby zastavil ničivou bouři. Gibil byl sumerský bůh ohně, Nanna(r) byl sumerský bůh Měsíce, Ekišnugal (sumersky velké světlo) byl velký stupňovitý chrám boha Nanna(ra) v Uru, Ningal byla manželkou boha Nanna(ra). Nejvyšším bohem byl nezmíněný An, ale vším vládl ve skutečnosti Enlil. Enlil byl držitelem tabulek osudu, čímž osud určoval. Tato funkce patřila z hlediska tehdejších představ k jedné z nejzákladnějších, neboť mohl určovat nejen osudy lidí a bohů, ale i neživých věcí. Pádem Uru končí historie Sumerů, jejich řeč ještě nějaký čas přetrvala jako jazyk kněží a vědců, ale v 7. století před naším letopočtem mizí definitivně. Řecký dějepisec Hérodotos (asi 484 př. n. l. – asi mezi lety 430 a 420 př. n. l.) už Sumery neznal.

Tenkráte světlo pohaslo v městě, město se v sutiny proměnilo, otče Nannare,

město se v sutiny proměnilo – lid lká,

tenkráte světlo pohaslo v zemi – lid lká.

Lid jeho, ne střepy, naplnil vnější prostory města,

v jeho zdech trhliny vznikly – lid lká,

ve vznešené bráně,

kde lidé se procházeli, teď mrtvoly leží,

v širokých třídách, kde slavnosti se pořádaly,

lidé jsou pohozeni, v jeho ulicích, kde lidé se procházeli, teď mrtvoly leží,

na místech, kde slavnosti země se pořádaly,

lidé na hromadách leží.

Prolita je krev země, tak jako měď a cín se vlévá do peci tavící,

mrtvoly jeho, jak ovčí tuk slunci vystavený, se rozplynuly.

Jeho lidé, sekerou skolení, přilbicí se nepokryli,

jako gazela, lapená v síti, ústa v prach zarývají,

jeho lidé, oštěpem skolení, nebyli obvázáni,

jakoby na místě, kde matky je rodily,

ve vlastní krvi se válejí, ti, jež kyj zasáhl, rány obvázány neměli.

Aniž nápoje opojného požili, potáceli se lidé.

Ten, jenž nepřátelské zbrani se odvážil čelit,

zbraní byl skolen – lid lká,

toho, jenž unikl, smetla bouře – lid lká,

v Uru jak slabý, tak silný hladem zahynuli,

starci a stařeny, kteří neopustili dům,

ohněm zahubeni byli,

nemluvňata, kteří na klíně svých matek ležela,

jak ryby vodou odnesena byla,

oděv jejich kojným z ňader byl stržen.

Zanikl soud země – lid lká,

radu země bažina pohltila – lid lká,

na svou dceru matka nedohlíží – lid lká,

odvrátil se otec od svého syna – lid lká,

v městě žena opuštěna byla, dítě opuštěno,

jmění rozmetáno bylo,

černohlavci ze svých rodných míst vypuzeni byli.

Jejich paní, jak pták se třepotající, město své opustila,

Ningal, jak pták se třepotající, město své opustila.

Všechny poklady, jež v zemi nakupeny byly,

rozptýleny byly, na všechny klenotnice země dopadl oheň.

Na kanálech země Gibil, jenž lidi očišťuje, dokonal své dílo.

Vznešenou horu nedostupnou,

Ekišnugal, svatý chrám, veliké sekery odbourávají.

Sutejci a Elamité, ničitelé, za třicet stříbrných jej učinili,

svatý chrám rýče podkopávají – lid lká,

město se v sutiny proměňuje – lid lká.

Jeho paní volá: „Běda městu mému, běda chrámu mému.“

Ningal volá: „Běda městu mému, běda chrámu mému.“

„Mně, paní, město mé zničeno bylo,

můj chrám byl zničen, Nannare,

Ur byl zničen, jeho lid rozptýlen.“

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.