K úvahám o inkluzi žáků s mentálním deficitem


napsal PP

 

Nevím, zda ti, kteří tak hlasitě volají po jednotném vzdělání, někdy byli ve speciální škole. Ne jako návštěva, ale jako učitelé. Spíš asi ne. Jinak by věděli o totální nemotivovanosti části žáků k jakékoli práci, jejich vědomí nepostižitelnosti a zvnějšku podporovaným pojetím „všechna práva – žádné povinnosti“. Věděli by o úplné bezmoci ponižovaných učitelek a bezzubosti systému. Věděli by, že mnoho žáků speciálních škol a jejich rodičů je výší mentální vyspělosti, zejména morální složky, tak na úrovni odpovídající předškolnímu dítěti. A jak dopadne, když čtyřletému dítěti řeknete „máš všechna práva, můžeš všechno a nemusíš nic“? A kam se posune kvalita vzdělání ve třídě běžné základní školy, do které se dostane byť jediné takové dítě? K tomu konstatuji, že problém není v oněch dětech, ani třeba v neschopnosti učitelek. Jde o důsledek stavu společnosti a jejího školství. Souvisí s aplikací „politické korektnosti“, související s nepochopenou, zdeformovanou agendou lidských práv a dalšími jevy.

Debata o inkluzivním vzdělávání je pohrobkem mrtvoly multikulturalismu. Vyplývá z představy, že když dáme dohromady různé jedince s diametrálně odlišnými schopnostmi, nároky, potřebami, úrovní vyspělosti atd., bude to krásně fungovat a ještě z toho něco pěkného vzejde. O tom, proč to tak nefunguje, přesvědčivě argumentuje např. Václav Bělohradský v knize Mezi světy a mezivěty.

Inkluze je téma módní a zpolitizované. V občas až hysterických apologetikách bývají jako argument zmiňována lidská práva, právo na vzdělání atd. Přitom nikde už není slyšet, že už současný stav tato práva porušuje: ve speciální škole mohou být jen děti s IQ 69 a níž. Dítě s IQ od 70 do tak 85 tak je odsouzeno protrpět si roli outsidera, propadlíka na základní škole už teď. S prohloubením inkluze to bude ještě horší.

Současný mainstreamový trend mimoděk sděluje, že speciální škola je méněcenná. Mohl by říkat, že je plnohodnotnou, adekvátní alternativou vycházející vstříc velmi slabým žákům, ale neříká. Mohl by říkat, že teprve v běžné základní škole „speciální“ žák pozná, co je to být outsider. To taky neříká, i když je to vysoce pravděpodobné.

Ano, ve speciální škole jsou nižší nároky, ale její žáci také mají nižší mentální schopnosti. To je nutno přiznat, netabuizovat to. Jak to, že ve sportu toto funguje bez potíží? Proč jsou sportovci rozděleni podle pohlaví? Copak ženy nemají právo běžet závod společně s muži? Proč v basketbalu nejsou kvóty na přijímání určitého počtu vzrůstem malých? Proč nesoutěží postižení se zdravými? Protože by to bylo nespravedlivé, nesmyslné i neefektivní. Ve sportu to vědí, ve školství nikoli.

Ač se to možná nezdá, jsou lidskoprávní rozměry současných názorů o neférovosti speciálních škol důsledkem devalvace hodnot, v tomto případě hodnoty vzdělání, a stavu společnosti v pozdní fázi civilizace. Ministerstvo odmítalo povolit domácí výuku starším dětem, aby stát neztratil vliv na vzdělání. (Pominu, že vzdělání již teď je vláčeno tržními mechanismy). Dělá dobře, protože po eventuálním sloučení běžných a speciálních škol by při současném stavu zcela jistě došlo k odlivu části dětí – těch od schopnějších rodičů – mimo státní vzdělávací soustavu. Tím by se ze základních škol opět de facto staly speciální. K obdobnému procesu – výraznému zhoršení kvality žáků došlo již na velké části středních a ostatně i vysokých škol.

Ještě k výše zmiňované devalvaci hodnot a lidským právům: Koncept lidských práv je záležitostí Západu, tedy křesťanského světa. Jako takový je projevem absence hodnot a zároveň představuje jinak chvályhodnou snahu chybějící hodnoty nahradit. Lze říci, že tam, kde ztratili Desatero, vymyslili lidská práva. Samozřejmě nejde přímo o ztrátu Desatera, jde o erozi jakýchkoli hodnot všeobecně sdílených a fungujících jednak jako tmel společnosti, dále jako regulátor chování jejích členů a konečně coby zdroj identity a následně hrdosti těchto členů.

Lidská práva ale původní hodnoty nenahrazují v jejich úplnosti. Obsahují pouze normativní stránku. Uplatňují se víceméně jen jako regulátor, ještě snad aspirují i na (sebe)pojetí člověka coby hodnoty (tedy nikoli už Boha či jiné přesahující hodnoty), to ale s výhradami. Naopak chybí v nich duchovní složka, vztah s Bohem, autoritou, přesah, spása. Tudíž tedy vlastně nejsou ani jakýmsi profánním Desaterem, spíš neplnohodnotnou náhražkou. Místo pressa tu v tomto případě není podáváno laté, nýbrž cikorka. Není se vlastně co divit, že je to pro velkou část světa nepitelné a že to moc nechutná ani většině z těch, co ji zatím z povinnosti srkají…

Za tohoto stavu se lidská práva často stávají jen klackem, kterým se mlátí vše nepohodlné. Nabylo to obludných, nesmyslných rozměrů. O lidských právech by se možná mohlo mluvit pouze v souvislosti se Severní Koreou, nebo Saúdskou Arábií, atd., ale ne ohledně bolístek zhýčkaného Západu. Ne pokaždé, když se někomu v konzumně infantilní společnosti nedostane čehokoli, čeho se mu právě zachtělo. Koncept lidských práv tak přestává být užitečný, naopak pomáhá udržovat lidi ve stavu nedospělosti, neumožňuje převzít odpovědnost a vzít život do vlastních rukou. Pak s využitím parafráze slavné věty o revoluci můžeme říci, že lidská práva žerou své lidi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.