Běžný Abdullah Imigrant IV – dodatek o smutku a vyžírkách


napsal jezevec

 

Když jsem sepisoval své zkušenosti z dobrovolnické práce s integrací uprchlíků, jeden dlouhý odstavec jsem při finální korektuře smazal. Po tom, co jsem dnes četl v novinách, se ho pokusím sepsat znova. A ještě dva přidám.

Nejdřív tedy něco o „stesku po domově“. Mezi své přátele počítám několik českých emigrantů, jsou rozprchlí po celém světě. Vždycky mi na nich přišla zajímavá jedna věc: jejich děti ještě s nimi mluví česky, ale mezi sebou už jen jazykem hostitelské země. Do další generace se používání rodného jazyka přenáší jen zřídka. Stali se hrdými a loajálními občany Kanady, Ameriky, Německa, Rakouska ….. atd, slaví tamější svátky a vyvěšují tamější prápory. A jediné schizma zažívají při hokeji – komu fandit. Asimilovali se. Do Česka nejezdí „domů“ ale „na návštěvu“. Už to nejsou Češi, jen se tady narodili. Jejich děti už se tu vnímají jako cizinci.

BAI, pro neznalé nebo zapomnětlivé – Bežný Abdulláh Imigrant,  z arabských zemí, lhostejno zda a jaké víry, tohle neumí ani za několik generací. Tak jako jsem vydal svědectví, že za mých mnoho let rozhovorů a kontaktů s mnoha a mnoha úspěšnými imigranty, málokdy jsem mezi nimi potkal člověka, který by u imigračního řízení nelhal a který by splnil naše pocitová kriteria uprchlíka – analogicky mohu vydat svědectví, že NIKDY jsem mezi nimi nepotkal člověka, který by se asimiloval a stal se občanem hostitelské země, byl tam rád, a do své rodné vlasti by se nechtěl vrátit. Nikoli naschvál. At už pocházeli z té nejsvinštější enklávy a nejchudší země, měli tam bídu a nouzi a utrpení o jakém se nám ani nezdá, etnické čistky a trvalý strach o život – sto procent z nich, do jednoho, bez ohledu na náboženství a počet zavražděných příbuzných, celou svou duší všichni teskně VELMI toužili, aby se do své vlasti mohli jednou někdy vrátit. Ano i dospělé děti, které už se narodily v cizině – je to dědičné.

Někteří zůstali u stesku. Mnohé stesk dohnal až na psychiatrii, nebo k sebevraždě. Jiní se opravdu vrátili – mnoho jich dobrovolně přerušilo svou azylovou proceduru, ale nemálo jich i zahodilo svůj rakouský či německý pas, opustili výnosná povolání, opustili svá vnoučata – a hnáni nevyslovitelně bezbřehým steskem, se prostě MUSELI vrátit domů. Málokdy však proto, že si z azylové procedury udělali výlet na státní útraty, a v podstatě nic jim doma reálně nehrozilo. Naopak, většina z nich to nepřežila. Část jich povraždila nebo k smrti utýrala jejich vlastní rodina. Část padla za oběť nekončícím etnickým čistkám, kdy přišedší z dekadentního západu jsou hned druzí na řadě. Pár jich živoří v nějaké nuzné kuče, a čekají na milosrdnou smrt. Smrt DOMA. Mají z té představy pocit naplnění. Z tech, co takto odjeli, často po desítkách let a již s pasem hostitelské evropské země – pokud už odjeli zpátky „domů“ tak nevrátil se ani jeden. Tohle my nepochopíme.

Znal jsem jednu krásnou dívku. Uprchla z domoviny, kde jí muslimská rodina násilím nutila ke sňatku domluveném rodiči. V evropské zemi získala azyl, vzdělání, našla si hodného hocha, vzala si ho a čekala s ním dítě, šťastná rodina. Tak se s očekávaným vnoučetem jela pochlubit rodičům. Sešla se celá rodina, rodiče dívku zmlátili do bezvědomí a příbuzní jí rituálně znásilnili, potratila, málem zemřela. Podařilo se jí utéct podruhé. Jenže za pár roků, stesk opět převládl. Znova se vrátila k rodičům, prosit o odpuštění (Ona! Prosila o odpuštění své rodiče!!!) a ti jí tentokráte už zabili definitivně. Nejstrašnější je, že tohle je u nich normální, to se vypráví (v evropském velkoměstě!) u kafe, jakože včera pršelo. Nikdo se nepozastaví nad tím, cože jí, slepici pitomou, čert bere, že se do takového pekla vrací, přestože zná rizika. Stesk. Tohle my nepochopíme.

Dalším atributem orientálního šílenství jsou pohřby příbuzných. V těchto zemích je často zvykem, že když někdo umírá, všichni se na něj jedou dívat, jak mu to jde. Teď nemyslím nějaké poslední rozloučení v kruhu rodiny – myslím tím stav, kdy odcházející člověk je po oboustranné mrtvici či po opakovaném selhání všech orgánů, leží někde na dejcháku a umělé podpoře života ve vegetativním stavu – a celá rodina se musí sejít, a sledovat, až ho to konečně klepne. Tohle my nepochopíme. Zrovna před čtrnácti dny jsem půjčoval jedné takové rodině pár stovek – poté co jsem zjistil, že aby sehnali prachy na letenky, prodali auto kterým živitel rodiny jezdil do práce, ženu vyhodili ze zaměstnání protože trvala na dovolené na kterou neměla nárok, a zletilé děti vytunelovaly svoje kontokorenty na doraz, protože všichni nutně museli hned teď odjet do svého rodiště, dívat se jak umírá jim děda – naprosto nemajíc představu, jak tam budou dlouho, a čím se budou živit až se vrátí. Vynadal jsem jim do zaostalých pitomců, oni tam prostě museli. Tohle my nepochopíme.

Na vánoce odjížděla jedna moje známá, žijící již delší dobu trvale v AT, na Kavkaz. Sama s tříměsíčním miminem. Její tatínek dostal rozsáhlý infarkt aorty a částečně ochrnul, a protože už nemá nikoho jiného, musí se o něj ona jet „starat“. Přičemž tatínek je docela bohat a v nemocnici ve velkoměstě mu nic nechybí. Ubytování v nemocnici pro pečovatele se musí mastně zaplatit. O vhodnosti takového prostředí pro mimino, co tam asi s ním dělá již čtvrtý měsíc sama na nemocničním pokoji, ani neuvažuji. Šanci že její rakouský manžel tohle nepřekousne, případně nedokáže trvale financovat, má asi tak 50/50. My bychom asi upřednostnili budoucnost vlastních dětí, před potroubilou snahou vyhovět rodičům. Jako rodiče bychom takovou sebeoběť rozhodně odmítli. Ale oni tohle neumí – táta je táta a ona tam prostě „musí“ a on to tak „potřebuje“. Tohle my nepochopíme.

Takže všem, kdo se pošklebují odcházejícím iráckých rodinám, kteří se v Okrouhlíku protesknili až k sekundární žádosti o německý azyl, případně ke stažení své azylové procedury, že prej tam hahaha ta válka u nich asi vlastně není – doporučuji, aby si tu předchozí stránku přečetli ještě jednou. A uvědomili si, že jejich stesk po domově je evropské mentalitě naprosto iracionální, a my ho nikdy nepochopíme. Takže prosím nesuďme prizmatem našeho chladnokrevně racionálního způsobu uvažování. Dovedu si snadno představit, jakože naprosto netvrdím že to je zrovna tento případ – že se nedíváme na osud rodiny vyžírků, kteří již do Česka přijeli z lstivým úmyslem odcestovat za naše peníze dál do Německa. Dovedu si představit rodinu, hnanou námi nepochopitelnou trýzní po domově – která po nedomyšleném pokusu s azylem v Česku, a po krátkém intermezzu v Německu – se vrátí do toho Iráku, kde se nechají pokojně povraždit. Protože dědečkovi se stejskalo, a oni PROSTĚ MUSELI. Znova opakuji, že v tomto případě tomu tak velmi pravděpodobně není. Rád bych ale, aby všichni sebevědomí kritikové dokázali připustit nám nepochopitelná zákoutí orientální duše, a z toho vyplývající motivaci jejich konání, která prostě nesnese náš pragmatický posměch.

Druhá věc – chtěl bych přece jen ještě jednou a lépe rozvést myšlenku, kdo je a kdo není uprchlík, a kdo je ekonomický imigrant a vyžírka. Myslím, že opravdový uprchlík, v tom smyslu jak my toto slovo chápeme a chceme mu rozumět, který by si naší pomoci vážil a byl poníženě vděčný absolutně za cokoliv – takových tam někde chcípou statisíce a nikdy se o nich nedozvíme, a oni nikdy neopustí katastr. Jak je najít? A za jakou cenu má smysl je tam hledat? Jak je dostat ven? Jako vojína Ryana??? Co s nimi na ten rok či dva, než se vyřídí žádost o azyl – do nějakého sběrného tábora, aby zas někdo pak kvákal, že tihle už neutíkají před válkou, ale z relativně bezpečného detenčního lágru?

Když někdo v hořících trenýrkách prchá ze svého rozbombardovaného domu, a metr za jeho týlem letí za ním kulka, která ho za šest tisícin vteřiny dostihne – že tohle je uprchlík, o tom asi spor nevznikne. Když někdo prodá svůj luxusní barák (musí tedy ještě existovat kupec, trh peněz, musí fungovat katastr, atp), opustí svou dobře placenou práci (nemá tedy důvod obávat se o život, když má práci a dostává za ní mzdu), shromáždí prachy a cennosti, a s celou rodinou se odstěhuje, protože v jeho zemi je válka, a on naprosto nemá zapotřebí dostat se do situace popsané v předchozím odstavci – je to kdo? Automaticky vyžírka? Byli tedy židé, prchající z Evropy ještě před mnichovskou dohodou, dokud jsme po nich „jen“ plivali – jen vyžírky? Byla tedy rodina  knížat Lichtensteinských, prchajících v roce 1938 do Vaduzu – partička ekonomických imigrantů, protože zdrhali ke svým nejbohatším příbuzným?

Já nemám pochybnosti o tom, že když v Sýrii je válka, a z Turecka se někam hrne marokánec, který žije v Istanbulu už deset roků – že to je silně přes čáru. Ale nebyl bych tak příkrý v soudech, že pokud nějaký Iráčan racionálně zhodnotí situaci křesťanú v rodné zemi, a vyhodnotí jí jako beznadějně neperspektivní – že není povinen čekat, až mu ten barák někdo opravdu rozbombarduje a ta kulka za ním opravdu už poletí. Já sám bych tedy nečekal! Nebyl bych tak příkrý v soudech – když někdo, kdo původně uprchl před válkou, dva-tři roky žije někde v Libanonu nebo ve sběrném lágru, bez jakékoliv vyšší šance než na smrt v míru – že mu po nějaké době připadne život v relativním bezpečí jako nedostatečný standard, a bude k tomu potřebovat i práci a perspektivu, a nějakou vidinu budoucnosti pro svoje děti.

Vlk mi zuřivě odmítal odpovědět na otázku, jak by se v podobné situaci zachoval on. Kdyby u nás zítra vypukla občanská válka a on musel opravdu utíkat – copak by opravdu čekal, až mu bude barák hořet nad hlavou – nebo se snažil vlčštejn prodat, dokud je komu, a zdrhnout dokud je kam a odkud? A až by utekl – copak by utekl do první bědné díry, a tam vděčně čekal na smrt – nebo by se přinejmenším po čase, snažil znovu získat nějaký životní standard? Kdyby měl půlku rodiny v naprosto bezpečném Rumunsku a druhou půli v Německu – zdali by šel radši do Rumunska, nebo, nemajíc vůbec nic, než všechny varianty otevřené – se dříve či později pokusil dostat k druhé polovině k příbuzenskému klanu v Německu, protože tam prostě má lepší šance, a není důvod je nevyužít?

Sprostě povykujeme po Iráčanech, že nejsou vděční za přemalovaný kravín (a ano, bydlí tak polovina české populace, a vděční za to jsou), že nejsou vděční za majoritu společnosti sice nepřátelskou ale jinak nenásilnou. A za bezpečný jakýsi Okrouhlík u Jihlavy, kde není dostatek pracovních příležitostí ani pro vzdělané a česky hovořící domácí jedince árijského vzhledu. Ale není snad normální, že člověk se snaží pro sebe a svou rodinu stále dosáhnout lepšího standardu? Já se tak chovám taky, a vůbec se za to nestydím. Naopak to považuji za jediné normální jednání. Proč bych to měl odsoudit u druhých? Sám jsem několikrát měnil práci a několikrát jsem se stěhoval. Samozřejmě vždy do lepšího a za lepším. Že by na tom vzdělaný Iráčan měl být hůře, jen protože se posledních pět roků bezcílně potuluje po bezperspektivních lágrech několika bezpečných zemí? Má mít menší šance je proto, že kdesi kdysi na počátku jeho strastiplné cesty byla válka, na kterou nepočkal? Do jaké až míry máme právo po uprchlících před válkou vyžadovat intenzitu osobního prožitku této války, abychom jim pomohli? Závidím každému, kdo ve svém srdci nalezne na tyto otázky snadnou odpověď.

Byli snad bohatí židé, kteří se vykoupili k panu Schindlerovi – sprostí vyžírkové? Že využili prachy a konexe, a zachránili si život, místo aby způsobně následovali své bližní do plynu?

Byly snad Wintonovy děti doživotně povinováni devótní vděčností k britskému venkovu – již nikdy se nesměli přestěhovat za lepším, či po válce změnit názor na bydliště?

Proč u jedněch se progrese názorů a tužeb považuje za přirozenou – a u Iráčanů vadí?

Jasně, vybraná skupina azylantů na nás vztyčila prostředníček, a požádali o azyl v Německu. Naše ješitnost a filantropická ochota podělit se s naším málem – jsou krutě uraženy. Stovky evangelických babiček, které se ze svého skromného důchodu skládali po dvacce na letenky pro vyžrané Iráčany ověšené zlatem a ajfouny, si musí nejpozději nyní připadat jako kreténi. A všichni odpůrci všech imigrantů dostali jasný a racionálně neoddiskutovatelný argument.

Na rozdíl od vlka si ale naprosto nemyslím, že od dotčených Iráčanů to nutně byla od začátku jejich strategie. Málokdo z nás zná reakci našeho organismu na krutě stresovou situaci. Vývoj názoru v čase při měnících se vnějších podmínkách je něco naprosto normálního. Dovedu si snadno představit iráckou rodinu v roce 2013, jak prchá z dosud bezpečných míst, kam se blíží válečná zona – tutéž rodinu v roce 2014, jak se snaží vypadnout z dočasného azylu v bezperspektivním Libanonu – po dalším půl roce ve stejné situaci v nějakém lágru v Erbílu, a po dalším půl roce ze stejně beznadějné situace v Okrouhlíku. A těžko si dovedu představit motivaci to ostouzet jako vyžírkování. Ani já si nevážím stále stejně stejných výdobytků a stejné životní úrovně, jakých jsem si vážil, když mi bylo dvacet. Co jsem před dvaceti lety považoval za výhru – jsem před deseti lety považoval za samozřejmost – a dneska už je mi to málo.

Třetí pointa – docela mne také překvapuje, kolik nenávisti vyhřezlo proti nadaci Gen21. Nehodlám komentovat vyslovené voloviny, jako kolik se na tom kdo z nich nakapsoval, a jak by prý měli „vracet“ státní dotace (které nikdy nedostali). Několik lidí stojících za tímto projektem znám osobně a desítky let. Jistě jsou to lidé naprosto čestní, možná trochu naivní, kteří do tohoto projektu investovali stovky hodin zdarma svého času, desítky tisíc vlastních peněz, neměli z toho kachli, a dneska na ně kdekdo vystrkuje zadek. Za to, že se pokusili pomoct, a možná byli sprostě obelháni? Za to, že do projektu vybrali vzdělané a kvalifikované lidi, kteří měli šanci najít tady práci a uživit se? Neskrývám, že i já jsem byl v začátcích tohoto projektu šokován, kolik set nezištných pomocníků bylo zdvořile odmítnuto s nabídkou nějakého gauče na chatě, či pokoje pro hosty – organizátoři pro připrchlíky vyžadovali samostatné byty a to slušného standardu. Již tehdy jsem zaváhal, koho sem vlastně zveme, a co jim nabízíme. A proč. Kde sakra jsou ty stotisícové davy bědných běženců, kteří jsou vražděni a znásilňováni a prodáváni jako otroci, nemají nic, a byli by vděční úplně za cokoliv? Kde jsou ty desetitisíce sirotků, kteří podle čulíkových listů zoufale bloudí sytou Evropou, žijí hůř než afghánský bezdomovec, a byli by vděční za rohožku u dveří? Dejte nám jich tisíc, my se o ně postaráme! Ale pak se ozvaly racionální argumenty z druhé strany – tak jakože měli raději vybrat ty negramotné pasáčky koz? Kteří by možná byli za kavalec ve sklepě a misku rýže vděčnější, ale jejich šance na vezdejší život bez trvalé dotace je naprosto nulová? Nevyrojil by se pak dav radičů z jiné strany, jak jsme si sem natahali ten nejhorší povl s IQ64, který nikdy makat nebude, protože nezvládne ani zametat, ale tím usilovněji si nechá vymetat palici nějakým stejně nedovzdělaným imánem k radikalismu?

Myslím, že bychom neměli zapomínat na to, že ta skupina Iráčanů prošla STANDARDNÍM AZYLOVÝM ŘÍZENÍM. Které nedělali nějaký poťapaný sluníčkáři, ale profíci z našich vládních struktur k tomu kvalifikovaných a určených. Že těmto lidem byly osvědčeny válečné útrapy a přiznán status uprchlíka. Na tomhle se Gen21 nepodíleli a podílet ani nemohli. Ti vybírali až z těch, kterým byl status uprchlíka přiznán oficiální autoritou.

Je-li jedinou vinou nadace, že člověk, který získá mezinárodní status uprchlíka u nás, ho asi získá úplně kdekoliv taky – je-li jejich jedinou vinou, že člověk, který je schopen pracovat integrovat se a přežít v ČR, dokáže totéž asi úplně klidně i v Německu nebo kdekoliv jinde – – – myslím, že tuto vinu unesou. Nedělali to pro slávu a neočekávali vděk. Mezi sympatizanty nadace je například starý farář, který mnoho roků dělal samozvaného sociálního kurátora ve vězení. Zadarmo a z dobré vůle navštěvoval opuštěné vězně v jedné naší věznici, pomáhal, hovořil, radil, dopisní známky i bonbony za své peníze kupoval a jim nosil, mnohé vězně nechal první noc po propuštění přespat u sebe a „půjčil“ jim na cestu domů. S neúprosnou pravidelností ho jeho obdarovávaní klienti druhou noc po propuštění vykrádali, prostě si přišli obhlédnout přístup a nulové zabezpečení, nepohrdli drobným nádobím a starým rádiem, skromnými zásobami jídla, ani hrstkou mincí v ošuntělém kabátě. Přesto znovu a znovu do věznice chodil a pomáhal. Tak zhruba tento typ lidí se spojil v nadaci Gen21. Cosi zkusili a nepovedlo se to.

Jistě by každý raději pomáhal jen samým Mirkům Dušínům. Ale realita taková není. Mějme náhodně vybranou skupinu 150 lidí – Čechů nebo Iráčanů, kdekoliv na světě – a určitě z nich bude patnáct protivných, deset hloupých, sedm arogantních, pět líných, deset vás obelže, tři i podvedou, dva vás okradou, třináct z nich bude mít všechny tyto vlastnosti, a polovina všech bude naprosto nevděčných (v Bibli to obvykle bylo devět z deseti). Jsou to normální lidi, tak jako my. Co s tím naděláte? Necháte je zabít, protože jsou vám nesympatičtí? Odsoudíte k smrti dítě, za to protože jeho rodiče jsou nevděční a blbí?

Takže jistě daleko víc než nevděk, či než zmařené dary od nebohatých dárců – lidi z Gen21 bude mrzet to, že tato zkušenost vzala šanci mnoha skutečně nuzným uprchlíkům, kteří by o ní upřímně stáli, a nabídnuté pomoci by si lépe vážili. (A možná by za dalších pět roků chtěli zase za lepším a do Německa, tak jako mnozí nevděční čeští lékaři, kteří tady zadáčo a za naše peníze vystudovali, ano).

Pokud německou administrativu definitivně opustil rozum a zmocnilo se jich šílenství, a nedodrží v této konkrétní cause Dublin – kvóty můžeme klidně přijmout a vlk může svou tipovačku uzavřít – nezůstane tady nikdo. Ani z křesťanských Iráčanů, ani nikdo jiný. Válka-neválka, tady je to prostě taky bída, Německo je lepší. Pokud tam navíc mají zázemí již etablované rodiny a tady ne, naprosto není co řešit. Každý normální člověk samozřejmě využije příležitost, a samozřejmě si vybere lepší podmínky, pokud má na výběr. Kdo by to sám na jejich místě neudělal, at první po mně hodí kamenem.

Než však zvednete ruku, uvědomte si prosím ještě jednu věc. Vykopnout nevděčného křesťana zpět do Iráku není škodolibost, ale pravděpodobný rozsudek smrti. Nezapomeňte, že v Iráku je skutečně válka. A azyl opravdu není ocenění morálních zásluh. Ani zálohové plnění na budoucí vděčnost. Kdo říká – „ať teda táhnou zpátky do Iráku (či do prdele)“ – říká tím i „ať teda chcípnou“. Je trest smrti pro celou třicetičlennou rodinu přiléhavým trestem za pokus o azylový podvod?

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Jezevova nora se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.