ODPUŠTĚNÍ


napsala  Všudybylka

Krása tohoto slova září jako klenot, je ozdobou lidského ducha. Kdo pozná tento dar a naučí se ho používat, našel klíč, který mu pomůže odemknout dveře nových obzorů, které do té doby musely zůstat skryty jeho vnitřnímu zraku. Teprve tímto aktem milosti dopěl člověk k radosti a štěstí, které nezávisí na ničem hmotném. Odpuštění v sobě skrývá tichou žádost po odpoutání se od křivdy a radí, abychom od sebe pustili všechny domnělé i skutečné zrady, které kdy zranily naše srdce. Je cestou, která vede k osvobození od závislosti na tom, co udělají ostatní, jak nás budou hodnotit či posuzovat. Odpuštění je autonomní akt vnitřní síly a důkaz poznání skutečné hodnoty a poslání člověka.

Na světě neexistuje nikdo, kdo by v životě nepocítil osten křivdy, která je výzvou k vnitřní konfrontaci sama se sebou. Proč je pro nás tak těžké odpouštět? Pokud nepochybujeme o svých kvalitách a nezkoumáme naše slabé stránky, propadáme sebelítosti, když nám někdo ubližuje. Máme pocit, že si nezasloužíme špatné chování, nic jsme tomu člověku přece neudělali, tak proč? Proč zrovna já? Co jsem komu udělal? To jsou typické otázky toho, kdo se nechce ponořit do hloubky své duše, aby tam vylovil odpověď, která tam na něj trpělivě čeká. Utrpení, které s sebou nese bolest zrady a podlosti, je příležitostí zamyslet se, komu všemu jsme my sami v životě ublížili, ať už vědomě, či nikoli. Někdo může namítnout, že některé věci jsou tak strašné, že se nedají odpustit. Pokud by to byla pravda, sami bychom se tím uzavřeli do vězení našich špatných činů. Kdo by rozhodoval o tom, co se ještě odpustit dá a co již ne? Kde by byla tato hranice? Když se zpětně podíváme na vývoj lidstva, jehož dějiny jsou řekou zkalenou krví, musel by nás potom zatratit sám náš Stvořitel. Ten je však moudrý a dává nám stále novou a novou příležitost, stejnou, jakou má trpělivý otec se svým dítětem.

Odpuštění není jednorázový akt, ale proces, vnitřní boj, zápas nezralého ega s naší duchovní podstatou. Nezkrocené ego chce poroučet, nemíní se tak lehce vzdát své pozice neomylného pána a vládce nad našimi emocemi a svobodnou vůlí. Touží po odplatě a po pomstě. Nechme ho unavit se tímto zápasem a pozorujme jeho pošetilost a neužitečnost. Při naší dobré vůli k pochopení zjistíme, že tímto vzorcem chování nic nezískáme. Naopak, roztáčíme další karmické kolo příčin a následků, jejichž břemeno na nás věrně čeká v budoucnosti.

Je až s podivem, kolik lidí se namáhavě vláčí se závažím křivd nejen několik let, ale často desetiletí! Pokud ani ve chvíli odchodu z tohoto světa neočistí své srdce, přenáší se tato vazba do dalšího života, kdy se dotyčný zrodí do podmínek, které ho budou opět vyzývat k rozmotání uzlů osudu. To se opakuje tak dlouho, dokud člověk nepochopí, že se musí změnit. Před touto výzvou není úniku. Neuteče před ní na jiný kontinent, nikdo ho od tohoto úkolu neosvobodí, jen on sám, protože jen on sám se rozhodl se vláčet s tímto nepotřebným harampádím.

Jak nastoupit cestu k odpuštění, kde začít? Pocit křivdy je neschopnost přijetí svého podílu odpovědnosti. Často musíme nejprve odpustit sami sobě to, že jsme dovolili, aby se k nám někdo ošklivě zachoval. Až si uvědomíme tento svůj podíl viny a zrušíme pouto, kterým nás svazuje, potom opustíme i představu, jak by měl trpět náš protějšek za své zlé skutky. To už není naše starost. Odpuštění neznamená zapomnění. Je pro nás užitečné, když si zkušenost zapamatujeme, tím se stane pevnou opěrnou holí na naší další cestě. V duchu poděkujme člověku, který nám ji předal, a požehnejme mu, aby také on jednou pocítit úlevu a dotek radosti z odpuštění. Na svět jsme přišli se srdcem prostým nenávisti, dovolme si, abychom v sobě měli čistotu také při našem odchodu. Bez toho bude na tomto světě slovo láska stále jen slovem vláčeným bahnem neukojitelných hmotných žádostí a potřeb.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.