Povídání o svobodě


napsal Leo K

 

Říká se, že demokracie je v krizi. To je stejné, jakoby nám někdo říkal, že potřebujeme už dávno něco jiného. A nápadití jedinci ihned navrhují alternativu, totalitní technokracii elit, jakousi přepracovanou verzi platónské vlády moudrých. Takový malý, nenápadný atentát na demokracii.

Jsem proti!

Vím, že tato možnost existuje, ale není důsledkem krize demokracie, nýbrž kvůli zmanipulovanému obrazu demokracie, ohrožené SVÝMI vlastními elitami. O co jsou méně schopní, o to jsou více chtiví moci. Chtějí ji nejen získat ale i udržet za každou cenu. Proto musí demokracii co možná nejvíce zpochybnit a zkreslit ve svůj prospěch.

Jenže tendence – pryč od demokracie – je nebezpečná, kvůli její primitivní chytlavosti (například hláškou: demokracie se přežila!) a destabilizačnímu potenciálu. I tady existuje alternativa, i když téměř nemyslitelná a sice, že se elity pod tlakem veřejnosti částečně zřeknou moci.

Má to něco společného s rovností, o které tady bude také řeč. Vždyť si představte; všechna moc pochází z lidu. Je to v ústavě. Že skrze politické strany, které potom ty zastupitele vybírají, takže nestranickému lidu jako by do toho nic nebylo? Budiž! Ale bude je štvát to, že jejich sen – cosi jako osvícená diktatura (nemáme čas na politizování, makáme!) – vezme za své tím, že předají část moci občanům. Pokud ovšem občané budou chtít! Vždyť elita se bude set sakra urputně bránit. Potom by ale mohli svoji část moci v určitých oblastech vykonávat ve vlastní režii, na vlastní riziko, a proto jistě efektivněji než elity. Jde především o tyto nástroje:

Zákonodárnou iniciativu občanů, která umožní sepsat petici s návrhem zákona. Tak lze například ochránit zájmy občanů, které jsou politickým stranám lhostejné. Na základě petice se musí návrhem zabývat parlament nebo zastupitelstvo obecně, a pokud požadavkům nevyhoví v zákonem stanovené lhůtě, rozhodne referendum.

Závazná referenda na úrovni celého státu, krajů a obcí. Občané v nich rozhodnou o návrzích zákonodárné iniciativy nebo o zásadních návrzích parlamentu (změny ústavy, mezinárodní smlouvy, členství v mezinárodních organizacích, vojenské základny apod.). Stát by neměl předem podporovat žádné stanovisko; pro každé referendum občan obdrží stručný posudek od navrhovatele pro přijetí a posudek od odpůrců proti přijetí návrhu.

Lidové veto, kdy pokud občané nasbírají dostatek podpisů pod petici požadující zrušení zastupitelským sborem schváleného zákona či vyhlášky, musí tento předpis být schválen nebo odmítnut v referendu. Veto by nebylo možné vyvolat jenom u předpisů schválených kvalifikovanou většinou.

Přímou volbu významných politických i stranicky nezávislých postů legislativy, exekutivy, justice, státních úřadů, správních rad a kontrolních orgánů. Na celostátní úrovni dnes přímo volíme pouze parlament a prezidenta. Protože jmenování soudců vyžaduje souhlas vlády a vláda sama je závislá na koaliční většině v parlamentu, jsou zákonodárná, výkonná a soudní moc často propojeny a jejich vzájemná kontrola není systematicky zajištěna. V současném systému jsou dokonce členové vlády zpravidla zároveň poslanci, což je přímé personální propojení.

Posilme dělbu moci jako systémový prvek kontroly politické moci. Bude pak daleko větší šance, že pokusy jedné instituce o zasahování do svobod občanů budou zastaveny ostatními institucemi. Dělba moci znesnadňuje systematickou korupci a privatizaci veřejné moci. Současný systém počítá s tím, že výkonná moc je se zákonodárnou mocí úzce propojena. V praxi to znamená, že vláda není hodnocena podle toho, jak vládne a spravuje zemi, ale podle toho, jaké navrhuje zákony. Vládnoucí koalice si uzurpuje nejen moc výkonnou – řízení ministerstev a přípravu rozpočtu podle priorit vlády – nýbrž i moc zákonodárnou – tvorbu zákonů. Parlament neplní svůj zákonodárný úkol a degraduje se na rétorické cvičiště a pole působnosti lobbistů. Sledujete-li ale Dienstbiera (má to v popisu práce), tak nás vedle andělské trpělivosti čeká dlouhý a složitý proces. Už jsme si tak nějak zvykli, že politické strany jsou vnímány jako jedna z příčin společenského zla. A i proto zde často hledáme buď alternativní hnutí, nebo konkrétní osobnosti-spasitele. Ale spasitelé jsou mýtus. Pokus obcházet politické strany je sice pochopitelný, ale ve skutečnosti není řešením. V určitých oblastech je sice může nahradit subsidiarita – to je rozhodování na nejnižších možných úrovních. A některá témata opravdu nejlépe rozhodnou iniciativy občanů, ale rozhodně to není recept na vládnutí celé společnosti, na rozdělení moci ve společnosti.

Politika je cizí slovo, které znamenalo v řečtině správu obce. Hledáme-li úplně nejzákladnější principy každé rozumné politiky a předpokládáme-li demokracii jako sice nejslabší, ale nejlepší systém, dojdeme k názoru, že jimi musí být svoboda, právo na informace a právo člověka na soukromí. Bez těchto principů demokracie nemůže fungovat. O svobodě se jistě nebudeme dohadovat. Není-li garantováno právo na informace, občané se rozhodují podle reklam a ne podle rozumu. A právo na soukromí? Je zásadní.

Politiky totiž zatím nikdo nemůže kontrolovat, za to na občana si může vyšlápnout prakticky kdokoliv, a není-li garantováno právo na soukromí, žije občan v nepřetržitém stresu.

Povídání o svobodě může začít populárním zvoláním Svobodu pro Tibet!

Ptám se – a proč ne Svobodu pro Saudskou Arábii? Už vidím mnohé, co si ťukají na čelo; Tibet je okupován! Saudská Arábie je svobodný stát! Tak to snad ne. Saudská Arábie je všechno, jenom ne svobodný stát. Je okupována rodinou Saudů a jejich rodinným vyznáním. Je to teokracie se strašlivou bilancí. I Tibet má dlouhou teokratickou tradici a vůbec žádnou zkušenost s demokracií. Dokonce i odsekávání končetin měly tyto teokracie společné. Opravdu by se měl Tibet vrátit před rok 1950? Vážně by mě zajímalo, jaká konkrétní představa o novém uspořádání se skrývá pod neurčitým heslem „Free Tibet“. Ani letos jsem se to ze zpráv o vyvěšování vlajek nedozvěděl. Akce mají Tibet prostě „podpořit“.

Jenže v čem vlastně Tibet podporujeme? Mají Tibeťané program? Má zůstat politická moc vedení autonomní oblasti, nebo ji má dostat domácí odboj, případně snad exulanti okolo 14. dalajlámy, kteří žijí 55 let a více mimo Tibet? Zatím to vypadá tak, že heslo FreeTibet! nabízí představu romantického vysokohorského ráje, kde mezi himálajskými štíty přímo vane starodávná magie a esoterika vůbec. Ale na rozdíl od aktuálně zkoušených území (Sýrie, Afganistan, Irák…) jde o boj dávno rozhodnutý, drtivým poměrem, bez možnosti návratu k původnímu stavu, natož k bájné, nikdy neexistující idyle. Vyvěsit tibetskou vlajku a „vyjádřit podporu“ je proto naprosto bezpečný druh masochistické slasti. Tibet nikdy nebude svobodnější, dokud nebude svobodnější celá Čína. A na něco takového nemá vliv jestli starosta Horní Dolní před štábem ČT vyvěsí nebo nevyvěsí tibetskou vlajku.

Je smutné, že tohle ví z celého opozičního tábora jenom inteligentní Kalousek. Snad, ale hodně opatrně, bych připustil, že to ví i Bursík. Zase už doslova cítím pochybnosti – co to autor mele? Vždyť ti jmenovaní byli v čele protestů! Ano, byli. Ale ze zcela jiných důvodů. Je to povídání o zneužití symbolů. On to vystihl už za první republiky Voskovec: „Vždy jsme toužili složit jedno mezinárodní hymnické monstrum z posvátných textů mnoha jazyků. Pár takových náčrtků máme, ale jsou samozřejmě po celém světě nezpívatelné – a v tom je právě tragikomedie hymny jako takové. Hymna je jako vlajka. Naše musí být ze všech nejvíc „hoch“ (rozumí se Die Fahne). Staročesky: „Me sme me“ – Vlajka (kterákoliv) je aspoň krásná, když se třepetá ve větru, ale to je tím, že člověk vítr nevymyslel. Posvátný text však nemá s přírodou vespolek nic“ – tak to byl Voskovcův (a Werichův) přístup k symbolům. Pro snazší pochopení ještě hymnu Svobody ze hry Svět za mřížemi z roku 1933(!):

Sláva třikrát sláva

Sláva národu

Jenž dal lidem práva

Slavit svobodu

Aťsi národ ztrácí

Práci – ať má hlad

Nikdy však neztrácí

Své právo sláva řvát!

Hej Svobodě hurá

Hej Svobodě hip!

Zařvem hlasem tura

Snad jí bude líp

A kdyby se bála

Plakala plaše

To, že je tak malá

Malá, ale naše!

To je, dle mého přesvědčení, Miroslav Kalousek. Neprotestoval proti okupaci Tibetu. Hledal (a našel) symbol, který použil jako klacek proti vládě, proti prezidentovi. A dobře rozumí, že se na to lidé chytí. Čína ho nezajímá. Má jiné ambice a jiné cíle. Kdežto vypráví-li takový Kocáb o Číně http://video.aktualne.cz/dvtv/kocab-k-cine-se-chovame-patolizalsky-stydme-se-navsteva-prez/r~0ef55feaf5bb11e5a4e30025900fea04/ , tak se v noci hrůzou budí i masoví vrazi, ač v dnešní době není zase takový problém se podívat na relativně slušně zpracovanou zprávu. Slovo relativně zdůrazňuji. Při čtení zprávy je nutné si stále připomínat, že je to zpráva ze země s 1,354 miliardy obyvatel. http://www.amnesty.cz/pripady/data/file/2008-stav-lidskych-prav-v-cine-v-roce-2015.pdf?version=1458778216

Svoboda je abstraktní pojem, pokud ji nebudeme konkretizovat. Ale v běžném životě je to nutné. Máme náboženskou svobodu zaručenou v 1. hlavě, článku 3 Listiny základních práv a svobod. Na druhé straně máme i svobodu nevyznávat žádné náboženství. A tak podle první hlavy, článku 2, odst.1 téže Listiny trvám na nezávislosti státu na náboženství a netrpělivě očekávám úplnou odluku církve od státu, jak byla slíbena v restitučním zákonu. Očekávám, že ve veřejných školách by měla mít výuka jednotlivých vyznání stejné postavení jako jakýkoliv další výběrový předmět.

Svoboda projevu a svoboda sdělovacích prostředků.

Názor je základem výměny informací a sám o sobě nikomu neškodí, proto není důvod svobodu projevu potlačovat. Média placená z veřejných prostředků by měla informovat ze všech úhlů pohledu a neměla by záviset na politicích v mediálních radách. Člověk 21. století již není jen pasivním divákem televize, ale často si vyhledává informace sám. Snadno sdílí informace se všemi přáteli nebo svolává demonstrace za svá práva. Internetová komunita vytváří blogy, portály, streaming a sociální sítě, které postupně nahrazují zastaralý model člověka ovládaného médii. Stát by neměl mít ambice blokovat a filtrovat informace Internetu. Pro řešení případných problémů mají internetové stránky vlastní technické prostředky, nebo je lze řešit způsobem a prostředky existujícího občanského práva. Zákony, které zaručují svobodu projevu, se musí aktualizovat a rozšířit na moderní technologie. Veřejná i digitální shromáždění a petice zapojují veřejnost do rozhodování, což by měli politici hodnotit jako efektivní zpětnou vazbu. Svoboda informací znamená právo člověka využívat veřejně dostupné informace a požívat výhody vyplývající z jejich užití. Pod svobodu informací spadá

1. svoboda studovat informace a uplatňovat znalosti z nich získané,

2. svoboda šířit informace

3. svoboda zpracovávat informace a zpracované informace dále šířit.

Cenzuru nelze připustit. Omezení svobody informací považujeme za legitimní pouze v obdobných případech jako omezení svobody projevu. Souhlasím s Pirátskou stranou, že existuje informační monopol, který brání lidem šířit a využívat informace. Pod záminkou ochrany autorských práv vznikly jejich kolektivní správci; OSA; Intergram; OAZA; Dilia a další. Tyto organizace vznikly účelově jako příživnické. Náklady na jejich činnost značně přesahují výnosy vyplácené autorům. Mám osobní zkušenost s osudem zemřelého zpěváka a skladatele Jindřicha Šťáhlavského. Politici přistoupili na řadu informačních monopolů, které údajně motivují tvůrce, vynálezce a producenty k aktivnější činnosti. Ve skutečnosti však na monopolu vydělávají hlavně jednotlivé korporace a správci autorských práv, zatímco trh jako celek kvůli monopolu selhává (šikana OSA, patentové války, osiřelá díla). Cílem je vytvoření prostředí, kde motivace tvořit jde ruku v ruce se svobodou informací.

K prosperujícímu, demokratickému a transparentnímu státu vede cesta právě přes svobodu informací. Podstatné informace by měly být zveřejňovány automaticky. Týká se to především informací z veřejného sektoru, který hospodaří s veřejnými prostředky, aby bylo zajištěno jejich efektivní zhodnocení. A další svobody…

Svoboda pokojného shromažďování a svoboda sdružování

Akademická svoboda

Svoboda zakládat vzdělávací zařízení v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují jejich výkon.

Svoboda podnikání v souladu s vnitrostátními zákony a zvyklostmi.

Svoboda hledat si zaměstnání, pracovat, usadit se nebo poskytovat služby v kterémkoli místě státu nebo vyšší správní jednotky.

Svoboda zvolit si povolání…opravdu existuje taková svoboda? Ano. Článek 26, 4. hlavy Listiny základních práv a svobod v odstavci (1) uvádí:

Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikata provozovat jinou hospodářskou činnost.

Takže Listina základních práv a svobod nám garantuje možnosti zvolit si pro sebe své vlastní povolání, naučit se zvolené profesi, najít vytoužené zaměstnání. Díky technickému pokroku, ekonomické vyspělosti, modernímu chápání svobody a přístupu ke vzdělávání se situace většiny lidí liší od situace našich prarodičů a předků – už není nutné jen převzít to, co dělali rodiče, či vybrat si jednu ze tří čtyř možností, které se nám nabízí. Volba se dnes stala samozřejmostí, nutností a privilegiem, možná dokonce naší osobní povinností. I malého dítěte se ptáme – čím budeš? Ukazujeme mu tak již v útlém věku, že dnes je otázka po povolání otázkou, kterou musí zodpovědět on sám. Možná s pomocí druhých a s inspirací u druhých, konečné rozhodnutí je ale na něm.

To zní úžasně. Jak v utopii o šťastné společnosti. Co však tomu říkají nezaměstnaní? Nevím. Ale Dalibor Špok – Psychologie povolání na webu Et labora říká:

„Hledání vlastního povolání je pro někoho složitější, a pro někoho jednodušší proces. Tato složitost nemusí nutně souviset se zralostí osobnosti nebo se stupněm vlastního sebepoznání. I velmi zralá osobnost nebo člověk, které věnoval vlastnímu sebepoznání mnoho času, může mít stále obtíže nalézt nejvhodnější profesní roli. Uvědomme si například situaci někoho, kdo je velmi talentovaný v určité oblasti, ale vnější podmínky (nedostatek prostředků, sociální tlak okolí, rodinná situace) jej naprosto nepodporují a zrazují od takovéhoto životního směru.“

Takže psycholog nám říká že hledání zaměstnání je vlastně závislé jenom na stupni sebepoznání a rozhodnutí se pro nejvhodnější profesní roli – tedy pokud se nevyskytnou nepříznivé „vnější okolnosti“ Jak je to s tou garancí, když nám nic nezaručuje? Svoboda přijmout nebo odmítnout podmínky, které nabízí zaměstnavatel, má blízko ke svobodě voleb ve Středoafrické republice. Buď souhlasíte s navrženým opatřením a dostanete potravinový balíček nebo nesouhlasíte a jste zařazen pro čestnou práci v internačním táboře.

Ano – obrovskou roli, tam hraje nerovnost stran. Proč je ta nerovnost tak zásadní? Protože nefunguje trh. Trh práce. Poptávka je mnohem menší než nabídka. A tady se dostávám k tomu, proč tolik fandím základnímu nepodmíněnému příjmu. To, co říká psycholog povolání Dalibor Špok, je pro naprostou většinu zaměstnanců jakýmsi sci-fi, protože jim vlastně nejde o práci jako prostředek seberealizace, ale pouze o práci jako zdroj příjmu. Vlastně jim vůbec nejde o práci, ale výhradně o příjem. Jejich skutečné směřování by se dalo zjistit pouze tehdy, kdy by mohli odmítnout zaměstnavatelem nastavené podmínky bez nebezpečí, že ztratí prostředky k živobytí pro sebe a svoji rodinu. Základní nepodmíněný příjem by uvolnil z pracovního procesu opravdu jenom ty, kteří pracovat z toho či onoho důvodu nechtějí. Zásadně by změnil trh práce a ocenění práce. Možnost odmítnout práci, aniž by to znamenalo ohrožení života, by značně zrovnoprávnila společnost. Určitě to není konečným řešením, ale značně by to usnadnilo realizaci svobod. Vždyť teoretická svoboda bez možnosti ji realizovat, zůstává jenom bezcenným cárem papíru. Je to tak, že rovnost a svoboda jsou v přímé úměře. Platí, že jakákoliv svoboda je pouze planým povídáním pokud není doprovázena příslušnou rovností. Desetiletí a možná i staletí trvající ohlupující propaganda zanechala ale i na tomto poli své plody a tak se objevil například na Neviditelném psovi článek jehož zkrácený výtah tady zveřejním:

Charakteristickým fenoménem dnešního Západu je úsilí o dosažení co možná nejvyššího stupně nemajetkové rovnosti mezi lidmi ve všech sférách života. V praxi se tento trend projevuje zákonným potíráním rozdílů, jež jsou přirozeným důsledkem nerovnoměrného rozložení inteligence, talentu, paměti a dalších duševních „mohutností“ jak mezi jednotlivce, tak mezi rozdílné skupiny lidí. Není potřeba příliš velkého intelektuálního úsilí, aby bylo zřejmé, že první, ale nikoli jedinou obětí válečného tažení rovnostářů je svobodná soutěž všude tam, kde je uvedený postup aplikován.

Egalitářství je něčím zcela neznámým a nepochopitelným mimo oblast euro-americké civilizace, protože vyrůstá z jejích křesťanských základů. Je derivátem představy o rovnosti lidí před Bohem, jež se zformovala v prvních staletích po Kristu a stala se jedním z nejpřitažlivějších postulátů křesťanské teologie. Jakmile se tato idea v raně středověkých společnostech etablovala, vytvořil se zároveň předpoklad pro názor, že společenská „třídní“ hierarchie není nevyhnutelným lidským údělem. Touha odbourat rozdíl mezi „pánem“ a „rabem“, jak to později vyjádřil Hegel, se poprvé projevila v některých středověkých herezích včetně husitství. […]

Zásadní kapitolu vepsal do vývoje rovnostářské myšlenky Jean Jacques Rousseau v polovině 18. století. Podobně jako jeho zmínění předchůdci postřehl, že základem sociální nerovnosti a společenské hierarchie je soukromé vlastnictví. K nápravě tohoto „zla“ volil však obmyslnější a rafinovanější postup. V díle Společenská smlouva napsal, že s ohledem na to, že demokracie předpokládá „velkou rovnost v postavení a majetku“, je nutno omezit bohatství a vliv bohatých, jakož i lakotnost a chtivost chudých. Přímou spojnicí k Francouzské revoluci a dnešním egalitářům je další Rousseaův výrok přímo osudového významu: bez rovnosti není svobody! Poprvé tak byly tyto bytostně protikladné politické principy uvedeny do vzájemné pozitivní závislosti, takže se z nich postupem času staly pro některé liberály svého druhu spojité nádoby. Tento fatální omyl, patrně nejnebezpečnější v dějinách politického myšlení, vetkli Francouzi do štítu své revoluce v podobě nesmírně přitažlivého hesla „Svoboda, rovnost, bratrství“, jež následně Napoleonovi vojáci roznesli na bodácích jako dračí setbu po celé Evropě. V revoluční deklaraci práv člověka a občana ze srpna 1789 (Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech.

Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.) není preference „égalité“ tak explicitní, nicméně společenská „nebezpečnost“ nerovnosti je dostatečně zřejmá.

[…] Svobodomyslné měšťanstvo se „spokojilo“ s ústavním zakotvením rovnosti před zákonem, což není nic jiného než sekularizovaná rovnost před Bohem a jediný druh rovnosti, který je slučitelný s parlamentní demokracií, která se řídí rozumem a zakládá se na svobodě. Pouze ve Francii se neustále – při periodicky propukávajících revolucích – prodírala na povrch radikálně chápaná rovnost, o což se starala hojná teoretická produkce socialistů a rovnostářů (Saint-Simon, Leroux, Proudhon ad.).

Zemi Galského kohouta je tak možno směle označit za startovací rampu nejzhoubnějších politických a filosofických idejí. Tuto „výsadní“ pozici si Francouzi udržují dodnes (Sartre, Derrida, Foucalt); píše Aleš Valenta v Neviditelném psovi (silně kráceno). Ještě dnes vzpomínám na jeho bravurní skok na ZOH v Salt Lake City 2002. Viz https://www.stream.cz/sportovni-okamziky/10001217-zlato-za-svetovy-unikat Ale prezentovat Saint-Simona, Lerouxe, Proudhona, Sartra, Derrida, Foucalta… jako nebezpečné revolucionáře prosazující myšlenky neslučitelné s parlamentní demokracií je ještě o dva řády vyzývavější, troufám si říct nestoudný až neomalený čin. Bez jakéhokoliv argumentu, proč je jejich názor chybný, se dovídat z úst sympatického sportovce že jsou škůdci – to už snad ani nepotřebujeme žádné další nepřátele abychom utonuli v bezvýznamnosti. Přeplavat řeku Léthé a zapomenout…

Jeho myšlenka má ale reálný základ v individualistické „filosofii“ ekonoma Fridricha Augusta von Hayek, kdy v jeho době existovaly proti sobě liberální strany, které byly stranami individuální svobody a sociální demokraté zase stranou rovnosti. Jenom Valenta nepochopil, že nejde o protiklad rovnosti a svobody, ale o protiklad individualismu a solidárnosti, stejně jako nepochopil, že jsou-li svobodni jedinci, nemusí být svobodná společnost. Jako sportovec si také tak nějak zvykl, že nemusí být vždycky úspěšný a nechápe jak může někoho stresovat, dostane li se na dno. Nikdy nebyl sociálně vyloučen.

Už poměrně dlouho se plní tisk, rozhlas, televize a internet příběhy migrantů a o migrantech. Jenom vidíme slovo migrant – brrr! – hned nám vyvstane obrázek muslima s bradou a s AK47. Islám – to ďáblovo náboženství. To jsou asociace spojené se slovem migrant. Přitom tu máme migraci z Ukrajiny v desetitisícovém počtu. Víme o ni – co? Že jsou levní, pracují už za 60 Kč/h práce, že jsou od rány a rádi se rvou a že jsou vykořisťováni jednak agenturami a za druhé ještě svými mafiemi. Jejich problémy –prosím Vás, to je snad jejich věc, ne? Není. Problémy pracujících imigrantů a migrujících pracovníků se nás týká. Pracují u nás – to vytváří hned dvě stránky. Jednak jsou (pro svou láci) nežádoucí konkurencí českých pracovníků a za druhé je to cizí etnikum, sice bližší než syrští či iráčtí Arabové, ale jejich přítomnost tak jako tak zvyšuje kriminální potencionál. Je tedy důležité zasadit se o to, aby na migrantech nevydělával organizovaný zločin, aby měli možnost získat vzdělání a najít společenské uplatnění.

Pro zajištění rovnoprávnosti – to platí obecně, pro migranty, naše sociálně vyloučené, ale i pro ženy – je potřeba dlouhodobé řešení, nikoliv nařízení a kvóty. Klíčové jsou zejména kvalitní a všeobecně dostupné veřejné služby, které vytvářejí dobré prostředí pro založení rodiny a výchovu dětí pro všechny bez rozdílu (dostupnosti vzdělání, podpora jeslí a školek, volnočasové aktivity atp.). Všeobecná a rovná dostupnost veřejných služeb pro rodinu a vzdělání brání propadu sociálně slabých do vyloučení ze společnosti a přenosu vyloučení na další generace. Dostupnost veřejných služeb ale podpoří i zakládání rodin lidmi, kteří nejsou ohroženy sociálním vyloučením. Podpora zakládání rodin rovněž povede k posílení demografické struktury celé společnosti.

Není úkolem státu předepsat, jak konkrétně by rodina měla fungovat. Stát lidem nesmí určovat formy soužití. Je důležité podporovat lidská soužití, ve kterých lidé, bez ohledu na jejich počet a pohlaví, přebírají odpovědnost jeden za druhého, za děti, staré lidi nebo ty slabší. Původním úmyslem bylo popsat ještě stručně programy etablovaných politických stran z hlediska téhle krátké studie o rovnosti a svobodách. Ale už tak dlouhý článek by se neúměrně prodloužil a tak nezbývá než doufat, že si tenhle audit provedete sami, nejdéle před krajskými volbami.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.