Islám se pozvedá


napsal Leo K.

Chtěl bych se veřejně ohradit proti označení nezodpovědným sluníčkářem, protože nechci sdílet nenávist. Odmítl jsem ji sdílet jako vychovatel a později jako kantor, když v kodexu socialistického učitele byla uvedena jako nesmiřitelná. Veřejně jsem vystoupil a řekl jsem, že výchova ke kladným hodnotám a nesmiřitelná nenávist nemohou mít společného jmenovatele. Škola ustoupila z požadavku tenhle bod citovat s tím, že je přejat ze sovětských pramenů „a tam je to jinak.“ Když se odsuzovala Charta 77, našel jsem si shodou okolností svého představeného a prezentovali jsme se společně s tím, že nepodepíšeme bianco odsouzení, když nevíme, co odsuzujeme a vágní tvrzení, že jde o protisocialistický pamflet nám bez bližšího seznámení nic neříká. Litoval jsem tenkrát předsedu KSČ, ohromně se snažil, ale co naplat, dva lidé mu to odmítli a on za to odpovídal, ale kupodivu se nic nezměnilo, přežili jsme to všichni. Nezměním tedy své chování ani dnes. Nevidím v islámu fašismus a nebudu posuzovat chování Mohameda v 7. století. Cituji ze soukromého mailu:

…Není dnes už přece žádným tajemstvím, že v mešitách islámští kazatelé vyučují muslimy násilné trestné činnosti, která je podle jejich víry dokonalým světovým řádem, posílají je zabíjet a umírat. Když následují muslimové věrně svého proroka Mohameda, jsou z nich stejní zločinci, jako byl Mohamed. Pro pravověrného muslima jsou islámské násilné zvrhlosti právem nejdokonalejším, určeným celému světu a islám vládnoucím systémem, na rozdíl ode všech ostatních náboženství. I když každé náboženství pokládá to svoje za jedinou věčnou pravdu, žádná jiná náboženství, kromě islámu, neuplatňují požadavky a nároky na zvláštní práva, nemají problém žít odděleně od státu, ale pro islám je to nemyslitelné. V islámském právu nabývá plných práv pouze muslim. Nemuslim není roven muslimovi. Muslim nemůže být skutečným přítelem nemuslima. Může se k němu chovat hezky, ale také krutě. Islám je nadřazený nade vším a válečného zločince Mohameda, muslimové mají přikázáno následovat v jeho zločinech…

To nemohu považovat za nic jiného než za výzvu k slepé nenávisti. Proviní-li se někdo proti zákonům této země, má být obviněn, souzen a potrestán. Pro nenávist tu není místo. Jako odkojený česko-německým prostředím dávám před nenávistí přednost právu. Jsem nadále přesvědčen, že proud migrantů, pokud někdo přímo neřídí, tak alespoň usměrňuje a jsem proti tomu, aby si z Evropy udělali korzo stovky tisíc obtížně identifikovatelných osob a souhlasím s míněním, že vedení EU žalostně selhalo. Ale nemohu se smířit se skutečností, že tisíce spoluobčanů ve jménu politických ambicí několika jednotlivců, z tohoto selhání viní islám – jakkoliv je mi ten islám cizí. Volání po vystoupení z EU – zase s vědomím, že její vedení je nedemokraticky ustavené, nekompetentní a přebyrokratizováné – ano, i s tímhle vědomím, říkám, že to volání je vědomou zradou národa. Mimo jiné mě fascinuje pojem sluníčkář jehož autorem je Jiří X. Doležal (JXD). To není nic proti němu ani proti Reflexu, který zosobňuje. Jsem rád, že existuje Reflex a JXD, i když mě jejich názory občas vyrážejí dech. Ale je dobré vědět, kde jsou hranice, ale právě proto mě rozšíření toho pojmu tak překvapuje. Trochu mě to připomíná situaci před řekněme necelými čtyřiceti lety, kdy jsme se sháněli po informacích o undergroundu a nejlepším zdrojem vědomostí byli děti komunistů, kteří o nich mluvili jako o „androších.“ Ale abych se vrátil k tématu. Nedávno napsal Ivan Štampach článek Islám se pozvedá, kde na pozadí známých faktů – jeden odstavec ocituji:

„Mezi statisíci nových přistěhovalců se najdou stovky zločinců, lidí, kteří by i ve své původní zemi mohli být stíháni. Možná dokonce někteří prchají před spravedlností. Protože lze právem předpokládat, že většina přistěhovalců jsou muslimové, spojují xenofobové jejich poslední delikty v západních hostitelských zemích, například silvestrovské útoky v Kolíně nad Rýnem a na jiných místech v Německu nebo nedávný útok na sociální pracovnici ve Švédsku, s islámem.“ – popisuje nebo možná i omlouvá islám jako cosi nepřijatelného, ale co by se právě tak dalo připsat i křesťanům před pár staletími. Že i křesťanství se podobně jako dnes někteří muslimové dovolávalo krutých textů Bible na obhajobu náboženských válek a popravování kacířů. Také zastávalo nerovnost mužů a žen, svoboda projevu byla značně omezena. Později si křesťanství humanismus zvnitřnilo a snažilo se v pramenech víry hledat podněty k rovnosti, svobodě a toleranci. A že dnes vidí (I. Štampach) podobné hnutí, kdy islám hledá v Koránu a ve své právní tradici impulzy pro život v současném světě…a opět cituji: „V současné dramatické situaci se islám prostřednictvím svých uznávaných představitelů vzchopil. Stovky islámských učenců a intelektuálů za 120 zemí se ve dnech 25. až 27. ledna 2016 sešly pod patronací marockého krále Mohameda VI. v Marrákeši a vydali dokument označovaný jako Marocká deklarace.

Prohlášení reaguje na zhoršení situace v islámském světě a na to, že zločinecké skupiny vydávají výnosy, jež se dovolávají islámu, ve skutečnosti však narušují jeho principy a cíle a poškozují obyvatelstvo jako celek, muslimy i lidi jiných náboženství. I tento dokument se dovolává islámských zdrojů, konkrétně zvlášť takzvané Medinské charty, tedy pravidel první islámské obce v Medině ještě za Muhammadova života. Nový dokument se přihlašuje k náboženské svobodě všech bez ohledu na vyznání, dále k solidaritě, svobodě pohybu a rovnosti před zákonem. Doporučuje, aby byla promyšlena na islámském základu koncepce občanství. Muslimské vzdělávací instituce mají revidovat vzdělávací programy a učební texty, pokud směřují k agresi a extremismu a tak vedou k destrukci společnosti.“

Takže, kde je problém? Nejsem islámolog a nepřísluší mi tedy vyjadřovat se jakkoliv k vlastnímu obsahu islámu. Mohu se vyjádřit pouze k tomu, co je obecně známo a co nikdo nepopírá. Marocká deklarace je hezký počinek, ale jsem přesvědčen, že zůstane jenom u něj. Že to je a bude i nadále jenom deklarace bez významné účinnosti. Co mě k tomu vede? Islám především není jenom víra, ale i způsob života vůbec.

Vznikl v prostředí absolutistických vládců a to dědictví si sebou nese. Mohamed, ať byl osobně jakýkoliv, byl (podle islámu) prostředníkem, který zaznamenal písmem Boží vůli. Tedy každá otázka po smyslu věty v Koránu, musí být zodpovězena slovy „…protože Bůh tak chce!“

Islámský Bůh je autokratem – to je to dědictví. Po smrti Mohameda byly fakticky zdroje nové víry uzavřeny a tak stovky učenců si lámalo hlavu jak dál. Našly je v příbězích z prorokova života, které se později pod kanonizovaným názvem Sunna staly důležitým vodítkem každého muslima. Dokonce tak důležitým, že když se neznalec touto literaturou probírá, napadá ho hříšná myšlenka či spíše rouhání zda Mohamed není v islámu důležitější než sám Bůh. To samozřejmě odmítněme. Ale zpět k úvaze proč je Marocká deklarace spíše výkřikem do temnot. Islám je uzavřený celek, kterému není dáno, aby se měnil. Chybí mu v křesťanské analogii Klement, Órigenes, sv.Augustinus, Boëthius, Akvinský a především sv. Pavel…Ti a celá plejáda dalších do křesťanství vložila své osobní příspěvky, které reagovaly na dobu. To, co islám vykládá jako svojí přednost – totiž, že se za 1400 let nezměnil – je jeho největší slabinou. Přenáší do 21. století rodovou společnost 7. století se všemi jejími klady, ale hlavně zápory.

Muslim přišedši do Evropy je sice vybaven moderním ošacením a technologiemi, ale názorově je barbarem ze 7. století. Jeho náboženství mu sice zakazuje homosexualitu, ale je zvyklý, že sem tam ho někdo znásilní, je zaražený, že Evropané jeho způsobu života nerozumějí a stále se ho na něco samozřejmého ptají. Ožení-li se, pokládá ženu a z ní vzešlé děti za svůj majetek. Pokládá za samozřejmé, že jeho děti jsou už aktem narozeni muslimové a že je zcela nepřípustné, aby se jeho dcery sezdaly s nemuslimem. Vůbec není sto pochopit, že existují lidé, pro které je Bůh prázdným pojmem. Aby vyhověl své víře, svému způsobu života, je ochoten dopustit se jakéhokoliv činu, aby své dcery provdal v tom nejnižším možném věku, kvůli ochraně jejich panenství. V případě, že zjistí jejich styky s opačným pohlavím mimo muslimskou komunitu, použije všechny nástroje 7. století (mám-li se vyjádřit korektně) , aby tomu zabránil. To jsou jenom některé důvody, které mě vedou k závěru, že Marocká deklarace nemůže odstranit třenice muslimů s majoritou. Je jenom přirozené, že konflikty vyvolávají i příslušníci majority. Měl bych asi napsat příslušnice, protože zatímco muslimky se mohou provdat pouze za muslima, opačně to neplatí. Ženy pak velmi často konvertují k islámu a už se jenom úpěnlivě modlí k aktuálnímu Bohu, aby se jim narodil chlapec. V případě, že se jim narodí děvče, je z toho rodinná pohroma, která nezřídka končí útěkem z manželství, žalobou pro únos a pláčem kvůli konverzi. Pro útěchu těch, které Pelikán v rozhovoru s Konvičkou nazval „blbé“ je možné poznamenat, že na té konverzi nezáleží. Dítě v rodové společnosti patří muži.

Sledujeme-li českou muslimskou komunitu, nevyhneme se pocitu absurdnosti. Obrana islámu před stigmatizací zvenčí komunitu mobilizuje a uchylují se k ní i ti, kteří jsou spíše nepraktikujícími muslimy. Několik poznámek z komunity jsem proložil svými. Islám je českou muslimskou komunitou pokládán za dobrý následováníhodný vzor. Je prý dokonalý, jak jinak, když ho nadiktoval sám Bůh. Co je nedokonalé, to způsobili lidé, Boha z toho nelze podezřívat. Má globální rozměr – spojuje všechny muslimy na celém světě do jedné teokracie. Jen kdyby nebylo šíitů! Hodnoty islámu jsou podle muslimů správné, nejvyšší. Popírat islám znamená popírat základní principy života, život jako takový. Život bez islámu tedy není možný? Islám je neoddělitelný od společnosti a sjednocuje jednotlivé systémy, které moderní společnost oddělila, do jednoho. Ano. Pojem národ je pro muslima zavádějící, přivádí jej do rozpaků. Islám vymazal to, co v Evropě nazýváme národním obrozením. Podle muslimů eliminuje patologické jednání a jevy tím, že podporuje vzájemnou mezilidskou solidaritu. Tak tenhle bod popírá islám už na první pohled, kdy vlastně po celou dobu existence probíhá spor mezi šíitskou a sunitskou větví islámu. Islám je schopen uzdravit společnost, která není schopna řešit své vlastní problémy. Všude tam, kde není islám, je podle muslimů prostor pro patologické společenské jevy – v islámu ne? A koho to věčně popravují?

Jak už jsem napsal. Jsem přesvědčen, že islám je podmíněn místem vzniku, je totalitní, protože totalita je jediný myslitelný řád, který je preferován na blízkém a středním východě. Tak i islám dává hotové a v podstatě totalitní odpovědi. A proto také muslimové v Evropě, kde není žádná odpověď definitivní, kde jsou vznášeny zneklidňující otázky, kde život neřídí božský řád, ztrácejí jistotu a půdu (kterou je v jejich domovině islám) pod nohami. Stávají se vyhnanci a snadno pak podléhají nějaké „vyšší“ doktríně, nějaké radikalizaci. Tenhle důvod mluví zásadně proti islámu v Evropě. Jenže stejný důvod mluví obecně proti jakémukoliv náboženství v Evropě. Mravnost, potažmo etika se emancipovala od náboženství už v osvícenství. Kant, ač sám hluboce věřící, přejímá starou stoickou myšlenku, že člověk, který udělá, co ho právě napadne, není vůbec svobodný, nýbrž je naopak otrokem svých nálad a choutek. Svoboda naproti tomu vyžaduje určité sebeovládání podle mravního řádu, který se dá podle Kanta shrnout kategorickým imperativem: „Jednej vždy tak, aby se maxima tvého jednání mohla stát zákonem pro všechny“.

Kant tedy uznává, že právě lidská svoboda vyžaduje jisté pravidlo jednání, které si ovšem podle něho člověk ukládá sice nutně, ale sám jako autonomní bytost. Tím se liší od tradičního přesvědčení, že pravidla mravního života, jimiž se má řídit i svědomí, jsou člověku uložena Bohem nebo u stoiků jeho přirozeností čili přírodou. Takovým společným základem autoritativního mravního měřítka bylo pro celou západní tradici biblické Desatero nebo aspoň jeho druhá část, která zakazuje zabití, sexuální deviace, krádež, lež a závist. Na tomto společném základě je možné také respektovat svědomí druhého, a tedy i svobodná společnost.

Srovnej s Hegelovou svobodou, „která je poznanou nutností,“ nebo ještě lépe Erazim Kohák – pocit svobody pochází ze ztotožněním se s nutností. Fenomenologie náboženství , což je popisná metoda, která vede v úvahu apriorní podmínky či předpoklady, se snaží klasifikovat jednotlivé jevy a aspekty projevů náboženství napříč kulturami. Ukazuje se například, že nábožensky motivované násilí není otázkou víry, nýbrž mocenským využitím či zneužitím náboženské autority. Náboženství také charakterizuje spíše empatie než rozum.

Náboženství, které už dávno přestalo plnit svou vysvětlovací funkci řádu věcí a ztratilo dominantní společenské postavení se podle mne stává neudržitelné. Mělo by dojít k odluce státu a církve a následný sekulární stát by měl mít i sekularizované školství. Z racionalistického hlediska mají náboženské organizace opodstatnění pouze tehdy pokud jsou společensky prospěšné. A jestli migranti něco provedou, musí být s nimi zacházeno jako s každým jiným členem společnosti. Pokud jde o zvláště nebezpečné členy – atentátníky – byli to až na jednu jedinou výjimku osoby s kriminálním pozadím, které si svou radikalizací omlouvali svoji kriminalitu. Je dost těžko pochopitelné, že si je příslušné služby nepohlídali. Ale islám, tam byl jenom zástěrkou.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.